Moje pohádka- můj život..

Žila jednou kdysi jedna malá princezna, myslím pětiletá a měla svého nejlepšího přítele, prince kterému bylo šest. Podle očividných svědků to mezi nimi hodně jiskřilo a myslím, že nebyla to lež. Jen že naše malá princeznička najednou začala cestovat, chodit do školy o víkendech navštěvovat babičku, dědečka  a všelijaké příbuzné. A najednou na prince dočista zapomněla. Měla mnoho zájmů, nové přátele, hodně učení a po princovi jako by se slehla zem. Určitě tu někde byl, ale ona ho přestala vnímat.  

Až jednoho krásně prosluněného léta roku 2004  odjela princezna na  poznávací zájezd po krásách Skandinávie………

Velice se mi zájezd líbil, byla jsem z něj přímo nadšená,ale můj vnitřní hlas mi táhl domů a říkal ať zruším všechny další plány na léto. A tak jsem to tedy splnila. Zrušila všechny plány a náramně se těšila domu. Přijela jsem domů a náhodně narazila na  starou kamarádku z dětství.. Povídali jsme si, jen tak chodili až najednou nás nějaké tmavé velké auto s nosiči na střeše donutilo jít na stranu ulice. Z auta vystoupilo mnoho kluků. Ale ten jeden, ten jeden byl něčím zvláštní, v první chvilce jsem si nemohla vzpomenou odkud ho znám, ale byl mi  povědomí.. Až mi náhle bliklo, vždyť je to ten kluk „princ“ se kterým jsem si hrála a tak strašně se mi líbil. Kamarádka mi řekla, že se jí velice líbí.. Já si to nejprve nechtěla připustit k tělu, že je tak krásný,ale pak už musela říct pravdu. Bylo to krásné nezapomenutelné léto strávené sním po většinu volna, byli jsme jak malé děti, hráli jsme na schovávanou, pif-paf,  vybíjenou a byli po dlouhé době opět jako parta spolu. Nikdy jsem se ale „princi“ nedokázala podívat do očí a říct mu vše, co k němu cítím…

            Prázdniny se chýlili ke konci, ne, oni byli na svém  konci a nám už zbývala jen pouť, vzpomínky a útěcha, že to BYLO. Parta už byla dávno v dálkách a mě to přišlo hodně moc líto, tak jak moje láska rychle přišla, tak stejně rychle jsem si ji nechala proklouznou mezi prsty.. Denisa, moje další z mála dobrých kamarádek o všem věděla,a tak i s Michalou  (starou kamarádkou)  řekli, že udělají něco, co mi pomůže znovu se smát…  Napsali mu, teď už můžu říct komu , Šimonovi SMS  v které byli napsány mé city k němu.. Byla jsem na ně naštvaná,ale i ráda, protože sama bych na to neměla odvahu. Myslela jsem si, že u něj nemám žádnou šanci. Až jednoho rána 29.8.2004 v 9:00 ráno mi po mém nočním tahu vzbudila SMS, nevěděla jsem od koho je, ale jen ten zvuk mobilu byl protivný. Vstala jsem tedy a když jsem se konečně rozkoukala, viděla jsem pouze „neznámé“ číslo a pro mě v tu chvíli nesrozumitelný text. Až po chvilce přemýšlení mi vše došlo. Byla to Šimonova odpověď na „mou“ otázku…. Jen tak jsme si psali a posléze dospěli k závěru, že to spolu zkusíme.. Ani si ten dotyčný nedokáže představit, jaký to byl nádherný pocit, vědět, že je někdo kdo mě má rád, bylo to nepopsatelné štěstí… Byla jsem ráda, když jsem ho viděla, byla jsem ráda, když jsem s ním mluvila…. Byla jsem ráda……………………… Jenže, je tu jeden malý rozdíl… Pohádky mají šťastný konec, jenže tahle pohádka nemá žádný, ani nevím, jestli už skončila, nebo pokračuje, jestli dopadne dobře nebo nikoli..  Jediné co mi zbylo jsou oči pro pláč  a přání, že se vše v dobré obrátí…. Říká se sice, že pravá láska nemá žádná konec, protože pravá láska nikdy nekončí, ale stejně si neustále kladu otázku, jestli je to oboustranné.. Asi ne, snad každý z nás někdy v životě najde lásku, která mu překope život  a bude s ní šťasten na věky..