Cesty pana z Veleslávína aneb jak má růže skončila u Cikána

         Z Přerova vyrážíme s pěti minutovým zpožděním. Mašinka si hvízdá vesele na cestu, avšak ouha - brzdy skřípají - nebohé tělo nešťastného chodce (ženy středního věku) jsme vláčeli takřka padesát metrů. Byla na maděru. Všude je plno krve, i na lokomotivě! Chudák ženská. Kejsli jsme u Grygova asi hodinu a půl, protože přijela olomoucká kriminálka.Mezitím se snažím přivést k životu mou kytičku. Doufám, že se to povede. Aby toho nebylo málo, pro změnu tvrdneme v Libni. Celkové zpoždění :100 minut. Můj rekord.

          Nastala osudová chvíle - má růže změní majitele. Přesněji řečeno putuje do krásných rukou mé nejmilejší. Na chvilku jsme se usadili na lavičku ve stínu stromů. Nic mi nechybí. Když tu vidím, kterak jakási podezřelá osoba kráčí okolo přes trávu. Třeba musí na záchod, myslím si. Ale už se jí nechce, neboť se ocitá přímo před námi.  Je v bílém tričku a má kupodivu hnědou kůži, jaké to překvapení! Buďto je opálený anebo má předky v Indii.

          Teď nastává komplikace, to je mi jasné, nejsem přece padlý na hlavu. Ona osoba zeširoka mává rukama, ojoj,  již neutečeme.  A hned spustí:

          "Proč se ohlížíš? Co ty si myslíš, že tě chci okrást? Že mám potřebu okrádat lidi? Proč si tak držíš svou tašku? Pokuta tři stovky."

          "Já si nedržím tašku." strach vstoupil do mé mysli.

          "Podívej. My jsme ňácí zloději nebo co? Jenom proto, že nejsme bílí? Ty se nemusíš ohlížet kolem sebe, my nejsme takoví. Jo?"

          "Ne, to si nemyslím," to vím.  Přemítá mi hlavou, budem se rvát, nebo ne, taky jich tu může být víc... Že bych mu dal tři stovky, to jsem si nepřipouštěl.

          "My nekradem. Tak dneska to bude jen pokuta - tři sta korun - a už se tak nechovej. Můj brácha leží doma na heráku, vůbec nemůže chodit. Pro něho. Chápeš? A příště už se nemusíš tak rozhlížet. Zaplatíš pokutu a můžeš být s náma kámoš, přijít za náma nebo nás i zbouchat." to nepřichází v úvahu, jsem drobnější postavy. Sedl si vedle nás na lavičku a mlel dál jak vodní mlýnek. Své přítelkyni jsem dal signál. Vmetla mu tu růži do ksichtu, využili jsme božího okamžiku a pádili k podzemní dráze. Poběž! Vřítili jsme se do podchodu, koupili lístky a nasedli do metra.

          Jen mimochodem, myslím, že se jmenoval Marcel. Cikánkám se určitě líbil. Zraje ve mně rozhodnutí stát se poldou a udělat tu pořádek s velkým P. První krok jsem udělal. Přijali mě na Policejní akademii.

          A jak jsem jel zpátky? Inu takto: ve čtyři jsem se usadil ve vlaku na bývalém Wilsonově nádraží a ještě v pět jsem trčel na hlavním. Spadla trolej. Museli jsem přes Vysočany a Nymburk. V kupé jsem seděl s jednou hodně moc zajímavou paní, ale to je už  jiný příběh.