vysněná přání.. kamarád Péťa..

.
.
.
Viktůrek Vrána. Osmiletý klučina; blonďák. Vlasy mu ve svitu slunečních paprsků blýští jako perleť, pihy na nose jsou tak akorát výrazné a ten úsměv od ucha k uchu, ach!, a ústa plná krásných rovných zubů. "Slaďoučký synáček. Toho chceme domů, dejte nám ho, Marie, dejte!" cukroval by nad ním každý celý rozteklý z toho mrňouse.Viktor byl však svým způsobem zvláštní. Nebyl normální. Normální kluk běhá ve volných chvílích po svěže zeleném trávníku vlnícím se v rytmu lehkého letního vánku a žene se za strakatým míčem. Skotačí. Dovádí. Prohání se s kamarády po tajných a záhadami opředených cestách. Hledá dobrodružství. Hraje si na četníky a lupiče. Raduje se a směje se. Postupně roste a dospělost? Ta je daleko. Pojďme se bavit!
  Byl jiný. Ven moc nechodil. Když už, tak jen v doprovodu rodičů. Ne žeby se bál kontaktu, to ne, ale neviděl potřebu v tom navazovat nějaké přátelské vztahy mezi vrstevníky. Neměl potřebu bavit se stejným způsobem jako oni.  Měl svůj svět fantazie. Svět nepředstavitelně živé fantazie. Ten mu stačil.


V osmi letech se v jeho životě udála zajímavá příhoda, která změnila celý jeho život. Rozhovory s hydranty při ranní cestě do školy, pohyblivé kachlíky na chodníku, živá auta, mrkající - to všechno je standart. Všechno si žije vlastním životem. Pro Viktora normální den. Židle mu pravidelně utíkala z pokoje, proto mu rodiče koupili křeslo s kolečky. Plyšáci, kteří si samovolně ožívali, skončili z bezpečnostních důvodů v krabici ve sklepě. Lálá, život je, lálá.
  Jednoho srpnové rána Viktora probudil budíček hlasitým zdar! a jej rázem napadlo, že si udělá vlastního nejlepšího kamaráda. Možná díky snu, který se mu zdál ho to napadlo. Nevěděl, už si ho nepamatoval. Jako každé ráno.
  Vzal si pastelky, čistý bílý papír a lehl si na koberec (v rozích místnosti přibitý hřeby - to kdyby chtěl malého Víťu namotat). Jako podložku zvolil Slabikář. Kniha pro děti, musí být hodná, od té nebezpečí nehrozí.
  Namaloval svislou tlustou černou čáru, k ní přimaloval dvě pomyslné nohy a dvě ruce bez prstů. Nakonec dokreslil kulatý obličej. Naznačil dvě hnědé oči, nos a červenou pastelkou úsměv. Seznamte se, tohle je Viktorův nový kamarád Péťa. Péťa má Viktora moc rád a Viktor má moc rád Péťu. Oba se mají moc rádi. Péťa bude brunet a už má dokreslené vlasy. Kratší, spíše takový ježek. A naušnici! Jo! Musí mít naušnici. Péťa je totiž Viktorův fakt drsnej kámoš a bude ho bránit.

 Po týdnu se na papíře objevila komixová bublina od Péťových úst. Takovým dětským škrabopisem se v ní objevil text: Nemám kde bydlet, Viktůrku, dokresli mi domeček.
  A tak Viktůrek kreslil. Pro svého nejlepšího kamaráda by udělal cokoliv. Obdelníkový dům, dvě okna a dveře uprostřed. Vedle ještě laťkový plot a obrovský strom s ovocem. Krásný domov.
  Po dalším týdnu se objevila bublina další: Nudím se zde sám, dokresli mi ženu, prosím, Viktore.
  A Víťa udělal, co mu jeho kamarád řekl. Jeden svislý tah, ruce, nohy a kulatá hlava. A blond dlouhé vlasy. Krásná. To bude Libuška. Seznam se Péťo, to je Libuška, Líbuško, Péťa. Tak a už se znáte.
  Po dalších sedmi dnech a nocích se objevila bublina třetí. A taky poslední: Děkuji ti, jsem šťastný jen díky tobě.
  A pak konec. To bylo všechno. Péťa se z papíru krásně usmíval, díval se na svůj nový dům a zahradu a s Libuškou se držel za ruce a prostě jen tak stál. Nehnuťe. I Viktor pozoroval svou kresbu a čekal, co se na ní změní teď. Doufal, že se něco stane. Podívá se na něj Péťa? Kdy už půjdou oba do domečku? Kdy bude další bublina? Pořád nic. Prostě se jen tak díval. Nehnutě.
Kdy bude další bublina?

  Kdy?
.
.
.