Černá Ema

Příběh mladé spisovatelky o nešťastné lásce a pomstě. Vypovídá také o tom, že věci nemusí být nutně takové, jak je nám předkládají média.

Říká se že vlastní knihovna je osobní univerzita. Ema tu svoji měla plnou romantických příběhů se šťastným koncem. Hrdinky z jejich románů začínaly na dně, možná ještě někde níž, avšak pokaždé se našel nějaký princ z pohádky. Někdo kdo vrátil jejich nenávratně zničenému životu smysl. Bohužel, ve skutečném životě se některé věci vyvíjí trošku jinak než bychom si představovali. Ale jak tohle má mladá naivní spisovatelka vědět?

Ema sice zatím oficiálně spisovatelkou není, v současné době studuje poslední ročník gymnázia v Brně, ale i tak má za sebou nějaké ty literární úspěchy. Nejvíc si však váží uznání okolí, spolužáků a kamarádů. Nejednou se jí stalo, že požadovali pokračovaní k příběhům, které předchozí večer dokončila, vytiskla a ráno předala kamarádům pro pobavení. Postavy kterým pomocí stařičkého „písíčka“ vdechla život byly jako skutečné, měli svoje trable, radosti, první lásky, první zklamání. Jednu věc však měli společnou. Končili šťastně.

Ten večer měla mít schůzku se svým klukem. Byli spolu sice jen dva měsíce, ale Ema se častokrát přistihla při pomyšlení na to, že právě on je ten pravý. Kromě toho že byl inteligentní, studoval chemii na vysoké škole, měl také neobyčejné charisma a byl, takříkajíc neodolatelný. Kaštanové vlasy, oči jako dvě studny. Byl to přesně ten nevinný pohled, který ji před dvěma měsíci na lavičce v parku učaroval. Od té doby si stálé více uvědomovala, že bez něj nemůže žít. Bohužel dnes nic nebude. On se musí učit na zkoušky a na lásku zbývá málo času. „Ach jo teď abych tvrdla doma!“ posteskla si nahlas Ema. Naštěstí ji nikdo nemohl slyšet, protože v domě nikdo nebyl. Matka je kardioložka a má noční službu v nemocnici. Otec, formálně vysoce postavený manager ve firmě jeho kamaráda, ve skutečnosti opilec, co nyní s největší pravděpodobností vysedává v nějakém z luxusních klubů, popíjí šampáňo a chlubí se zaplaceným holkám svým novým autem, Škoda Octavia RS. Jo, je to tak. Emini rodiče byli zazobaní, přesto, ač je o to tolikrát prosila, nikdy jí moc peněz nedali. Už dlouho touží po tom, že vydá nějakou ze svých knížek. Ale dokud bude máti od rána do večera v práci štelovat kardiostimulátory, bude se jí její fotr akorát do obličeje vysmívat: „Abys mohla publikovat milá holčičko, musíš mít vzdělání a talent! A v tvém případě se nedá mluvit ani o jednom! Sice nikdy žádnou z jejích knížek nečetl, ale zřejmě by názor nezměnil, už z principu.

Naštěstí neutěšenou situaci doma jí neustále zlepšoval Dan, s ním bylo všechno hned růžovější! I když se musel učit, udělal si čas a aspoň jí zavolal, popřál krásnou noc a kouzelný sny. Ema však na spaní neměla ani pomyšlení. Říjnový večer v sobě skrýval víc inspirace než by se na první pohled mohlo zdát. Měla právě rozepsanou knížku a každou minutou se blížila k jejímu závěru. Hodiny na stěně začali odbíjet čtvrtou hodinu ranní. K dokončení zbývalo zcela jistě ještě více než patnáct stránek a proto se rozhodla, že to zabalí a dokončí následující večer. Navíc musí v osm vstávat do školy!

V půl sedmé ji vzbudil vracející se otec. Smrděl kouřem a laciným parfémem. Bylo jasný, že nepracoval celou noc na novém projektu jak všem tvrdil. Emě to však bylo jedno. Našla totiž na mobilu smsku od Dana: „Čau lásko, nechceš přijít po škole za mnou na kolej, mám pro tebe překvapení! Od té doby se netěšila na nic jiného. Zatím nikdy ji nepozval na kolej, vždycky trávili čas venku nebo v domě u Emy, kolej pro ni byla zatím velkou neznámou. Dan vždycky tvrdil, že spolubydlící jsou hrozný hovada, a navíc tam mají hrozný nepořádek. Ale dnes se to všecko změní!

„Asi už spí, podej tu injekci!“ „Kluci, vážně děláme dobře?“ Zeptal se nervózně nějaký hlas. „Jasně, že děláme dobře.“ „Hele Adámku, jestli pochybuješ, můžeš to vyzkoušet místo ní.“ „Jasně, už mlčím. Kdo se toho ujme? Asi bys měl ty Dane, je to přeci jenom tvoje zásluha.“ „Ok, dej to sem. Ták miláčku, ještě budeš ráda, že jsem to pro tebe udělal. Víš, se mnou by ses dobře neměla, já jsem hroznej děvkař.“ O tři vteřiny později do Emy vyprázdnil celou injekci s neznámou látkou. „Tak, vytiskni ten vzkaz, a nesahej na něj, vem si rukavice, otisky by nás mohli usvědčit. Tak někam jí ho skováme, až se probudí najde ho, co kdybychom jí ho připevnili špendlíkem na čelo?“

O téměř šestnáct hodin později se Ema probudila. Z počátku netušila co se děje, cítila jen hroznou bolest. Netušila co se stalo. Pokusila se otevřít oči, ale nic neviděla. „Bože, jsem slepá!“ Pomalu si začala vzpomínat co se stalo. Přišla na kolej a jakmile vstoupila do pokoje, někdo ji praštil, a pak znovu a znovu. Moc si toho nepamatuje, jen nějaký divný rozhovor. Pekelně jí pálilo čelo, měla všechny nehty zlomené, potrhané šaty a odřený celý pravý bok. A ještě ke všemu nic neviděla. V panice začala mlátit kolem sebe, přičemž narazila na jakési plechové stěny. „Kde to sakra jsem, po hmatu začala rozpoznávat nějaké věci kolem sebe, ze začátku myslela, že je stále na koleji, ale nebylo tomu tak. Nacházela se v nějaké odporné páchnoucí plechové díře. Po marném boji a mlácení do stěn ji napadlo postavit se. Nešlo to, bedna měla tak maximálně metr čtvereční. Začínala to pomalu vzdávat, byla strašlivě unavená a vyčerpaná. V tom do jejího vězení pronikl paprsek světla. „Cože, já nejsem slepá, celou tu dobu jsem byla zavřená ve veliké popelnici někde na sídlišti. S vypětím všech odsunula víko a vylezla ven. Nikde nikdo, právě svítalo. Okolí nepoznávala, asi jde o nějakou okrajovou část Brna. Snažila se najít svůj mobilní telefon, ale tam kde dříve bývala kapsa byla jen do krve rozedřená kůže. Moc možností neměla, než se rozhodla co dál, omdlela.

Probudila se po pár minutách. Ležela na vlhkém asfaltu a krvácela. Nad ní se skláněl podivný houmlesák, nevěřícně na ní koukal a říkal: „Můžeš si gratulovat Emo, jsi náš první zákazník, právě jsi odzkoušela zcela nový produkt. Drogu tak excelentní, že se po ní všichni feťáci z celé Evropy utlučou. A nejen to, máš dokonce vylepšenou dávku. V těle máš kapsli naplněnou kyanovodíkem, zbývá ti zhruba dvacet čtyři hodin života, než tvoje žaludeční šťávy rozloží obal tvého nového kamaráda! Kamaráda, který s tebou vydrží až do smrti. Sbohem Dan! S těmito slovy se houmlesák zvedl a nechápavě odkráčel. Ema si uvědomila, že má na čele přilepený nějaký vzkaz, prudce ho odtrhla a vyjekla bolestí. Lepidlo se nakonec nekonalo, vzkaz měla k čelu přišpendlený! Pramínek krve stékající po jejím obličeji si pomalu razil cestu přes kdysi krásnou tvářičku, která dnes už však patřila odsouzenci na smrt. Na papírku byl přesně ten vzkaz, který předčítal pomatený bezdomovec. Navzdory vnějším zraněním byla více méně v pořádku. Chvíli nabírala síly a v zápětí se vydala na cestu do nemocnice.

Na klinice se na ni lékař díval jako na tu největší špínu. Snažila se mu vysvětlit co se stalo, ale nevypadal, že by tomu přikládal nějakou váhu. Nakonec sice souhlasil s vyšetřením, to ale nic neprokázalo, žádné ampule v těle, nic. S kyselým úsměvem akorát poznamenal, že by si měla dávat větší pozor s kým se bude příště tahat. Ošetřil ji vnější zranění a poslal domů.

Tam naštěstí nikdo nebyl, matka je pravděpodobně zase v práci a otec někde zahání opici dalším panákem. Ve schránce měla videokazetu. Nechápala od koho může být. Uvařila si čaj, povzbuzena ujištěním doktora, že se v následujícím dni nestane nic co by ji ohrozilo na životě usedla před videopřehrávač. Jenom co přístroj spolkl kazetu, objevil se na obrazovce Dan. V ten moment si začala vzpomínat na další události. Kazeta však jela dál, a Dan mluvil! „Čau lásko!“ začal nezávazně a posměšně si odplivl“ Byla jsi doufám u doktora … nemám pravdu? .. A nic Ti nenašli co? Bláhoví frajeři, ani neví co by měli hledat. Jsi už nyní předem ztracená. Seš nula! Jsem rád že jsem se tě zbavil! Jo a ještě se podívej co jsi prováděla pod vlivem naší nové drogy. Pojmenovali jsme ji po tobě, EMA, protože určitě zkazí život spoustě lidem, ale toho se naštěstí už nedožiješ. Sbohem pííčo! Následovaly záběry, ze kterých se jí dělalo špatně. Nejen že ji zneužili, ale dokonce ji donutili dělat věci na které by nikdy v životě ani nepomyslela. Z videokazety se jí zvedal žaludek. Neměla sílu na to koukat. Byla na dně. V posledních hodinách se jí zhroutil celý svět. Brečela snad dvě hodiny, naříkala a nebylo jí to nic platné. Umře, určitě brzy umře. Co Dělat? Kde hledat pomoc? Nevěděla odpověď na žádnou z těchto otázek. Jediné v čem měla jasno byla pomsta. Jen co byla schopna racionálního uvažování, zrodil se jí v hlavě ďábelský plán. Plán pomsty. Podle hodin odtušila, že jí zbývá něco přes 4 hodiny času. Neváhala. Otevřela rodinný trezor a ukradla otcovu nablýskanou beretu. Klíčky od jeho nové oktávky našla v botníku. Vždycky měl svoje spolehlivé úkryty, netušil však, že ho jeho hloupá a netalentovaní dcera pozoruje. Řidičák sice neměla, ale řídit se už od spolužáků naučila. Nejprve zamířila na kolej. Pistoli skryla za koženou blůzu a suverénně prošla vrátnicí až k pokoji kde bydlel Dan. Nikdo tam nebyl, to se dalo čekat, byly ve vyučování. Ze skříně jim vzala sprej a na zeď v rychlosti vytvořila nápis: chcípněte! Poté vzala Danův mobil poslala smsku všem co se zúčastnili včerejší akce EMA. Cau chlapi, prijdte co nejdriv na kolej, mam skvely zpravy, budete se divit. Kdo zmeska neucastni se, mate na to deset minut! Jakmile jí došla doručenka od všech obeslaných úlisně s pousmála a odešla na balkon. Netrvalo dlouho a do pokoje dorazili všichni zúčastnění, až na Dana, ten o ničem nevěděl. „Do hajzlu, někdo nás vykradl, a co ten nápis, všechno je tady poházený, co když někdo o něčem ví?“ Panika, která mezi nimi zavládla jen připravila půdu pro vystoupení Emy. Otevřela balkónové dveře a vešla. Nastalo ticho jako když utne. Všichni na ni nevěřícně koukali a pomalu se začínali usmívat. Z úsměvu přešli do hlasitého smíchu. Avšak pouze do té doby, než Ema namířila lesklou hlavní na jednoho z nich. „Co blázníš ty děvko, já ti nic neudělal!“ „Lžeš, viděla jsem to video, chcípneš, stejně tak jako vy ostatní.“ „Kluci se snažili zabránit nejhoršímu, avšak nebyli dost rychlí.“ Dva stihla zastřelit už v pokoji, jednoho mezi dveřmi a posledního dostihla smrt v podobě ocelové kulky na schodech. Většina studentů byla ve škole, a proto zůstalo v budově ticho. Pouze nervózní vrátná se přišla podívat co se děje. Na schodech spatřila v kaluži krve studenta s ustřelenou spodní čelistí. Oči měl zavřené a jeho srdce pomalu dodělávalo, neměl nejmenší šanci.

Když Ema odjížděla z kolejí, uslyšela v dálce policejní sirény. Nyní mířila k chemické fakultě. Tam čekala další, nic netušící oběť! Když vešla do posluchárny, nikdo jí nevěnoval přílišnou pozornost, všichni byly zabraní do výkladu profesora. Neponechala nic náhodě, sešla schody a zamířila rovnou za profesorem. „Dobrý den, nesu jeden velice důležitý vzkaz pro vašeho studenta, mohu poprosit na chvíli o slovo?“ Zeptala se pokorně postaršího učitele. „Beze všeho, pokud je to tak důležité!“ Odpověděl kantor a potlesknutím si vyžádal pozornost studentstva. Všichni jako na povel zvedli hlavu. Mezi nimi byl i Dan. Jakmile ji spatřil pochopil zhruba o co jde a postavil se, snažil se projít skrz řadu sedících studentů a utéct. Ema mu šla naproti. „Kam zdrháš srabe? Ostrý tón jejího hlasu zarazil všechny přítomné. Než se Dan nadál civěl nechápavě do hlavně berety. Teprve teď si všiml že Ema je celá zastříkaná od zaschlé krve. Než mu v hlavě docvaklo jak to všechno je, slyšel: Jsi můj poslední zákazník, tak si to užij, máš dokonce vylepšený náboj. Takový co nechá vepředu malou dírku ale vzadu si sebou vezme celou hlavu! S těmito slovy Ema stiskla spoušť! Dan neměl nejmenší šanci, Téměř nic necítil, Kulka jej zasáhla přímo do čela. Jeho bezvládné tělo náraz odmrštil bezmála dva metry daleko a zbytky jeho hlavy se rozstříkly po celé místnosti. „To je vše pane profesore, nashledanou!“ Rozloučila se Ema. Osazenstvo celé posluchárny propadlo panice a snažilo se dostat od útočnice co nejdál, tím jí umožnili nerušený odchod. Když startovala otcovu nadupanou octavii přiřítilo se před školu několik policejních aut. Očití svědkové vraždy začali vybíhat ze školy a zmateně ukazovali na odjíždějící modrý vůz, v němž Ema seděla. Teď už to bylo jedno. Policejním autům hravě ujede a než stihnout zavolat jakékoli posily bude pozdě. Vybrala si hradeckou ulici, Nic netušící účastníci běžného silničního provozu se nad její zběsilou jízdou snad ani nepozastavovali. O několik stovek metrů za ní se obyčejné policejní octávie s rozsvícenými majáčky snažili dohnat svého namačkanějšího stájového kolegu s vražedkyní za volantem. Ručička na jejím tachometru se blížila ke dvou stovce a sto devadesát splašených koní pod její kapotou se dostávalo pomalu k maximálce. Zhruba kilometr před ní byla frekventovaná křižovatka. Nemá cenu to prodlužovat, na palubním počítači vypnula airbagy a levou rukou si uvolnila bezpečnostní pás. Vybrala si sloup zhruba dvě stě metrů před křižovatkou. V ohromující rychlosti, s nohou na plynu přejela obrubník a vpálila to do širokého železného bloku. Smrt nastala okamžitě. Automobil se silou nárazu rozlomil na dvě části, z nichž jedna po několikametrovém letu skončila v protisměru kde způsobila další hromadou nehodu. Druhá část se na místě ještě několikrát otočila než zůstala stát ve středovém pásu. Ručička tachometru se zasekla na rychlosti dvě stě deset kilometrů v hodině. Bohužel všichni co znali pozadí příběhu toho dne zemřeli. Ve večerních televizních relacích na všech kanálech se ten den po celé zemi rozšířila zpráva, že násilnické chování dorazilo už i do českých škol. Psychicky narušená dívka zastřelila několik svých kamarádů a posléze spáchala sebevraždu v ukradeném autě. Média jí dali přezdívku černá Ema. Na pohřeb nepřišel skoro nikdo jen matka a opilý otec, který kazetu s jediným důkazem přehrál vypůjčeným pornem. I když proběhla soudem nařízená pitva, nenašel nikdo nic, žádnou ampuli s jedem. Šlo snad jenom o hloupý žert zdrogovaných vysokoškoláků? Třeba Ema nemusela zemřít. Třeba to udělali jenom proto, že je už štvali ty věčně šťastné konce jejích příběhů. Třeba chtěli aby nějaký její román skončil špatně!

---