Zbloudilá

                          Hledám sama sebe mezi zbloudilými akordy svých vzpomínek. Bez šance. Hudba, která lidem slouží jen k tomu, aby si uvědomili, jak moc jsou sami…

                           Ztrácím se v obrazcích, které kreslí  dlažební kostky na asfaltových chodnících, které přece tak dobře znám. Píšu si inkoustem po těle vzkazy, které by se na papíru ztratily. Píšu si je na tělo a ty pak příjdeš a slíbáš je ze mne bez sebemenšiho porozumnění. Dost možná si ani nevšimneš, těch jizev, které mi tam pero vyrylo.

                                                                                                                                          And I can’t cry!

                            Možná by pomohlo nečíst dlouhé knihy, ve kterých tě nacházím a přesto se od tebe na míle vzdaluju a nechce se mi vracet. Možná by stačilo nevymýšlet si vlastní světy a věřit jen křídě, kterou si děti na ulici kreslí panáka a pak si rozbíjí obě kolena až zakopnou při nějakém nepovedeném skoku.

                            Hledám sama sebe v tvých očích, v tvých vlasech a rtech a vždy ve chvíli, kdy na sebe můžu skoro dosáhnout, se probudím a zjistím, že stojím na prázdné ulici svých mozkových závitů.

                                                                                                        Bojím se, že samotné je mi stejně nejlíp. Jsi tu, nejsi tu…