Padl anděl z nebe II.

Blížilo se k večeru a nebe pomalu šedlo, když najednou z nebe spadl anděl. Měl poraněná křídla a nemohl opět vzlétnout. A tak bloudil sám studeným světem. Divil se, jak v něm můžou lidé žít a to tu byl jen chvíli. Chodil světem křížem krážem, neměl se kam schovat. Vzhlédl k nebi, oblohu pokrývaly tmavě modré mraky, ztěžkalé deštěm. Začalo pršet a jeho bosá chodidla se bořila hluboko do tlusté vrstvy bláta. Byla mu zima, protože jeho lehká košilka zrovna moc nehřála, foukal studený vítr a ve vzduchu byla už cítit blížící se zima. Nevěděl, co si počít, ale šel stále dál.

Říkal si, jak jsou lidé lhostejní a bylo mu z toho smutno, vždyť on se je snažil chránit a oni mu neposkytnou ani pomoc. Jak jsou zkažení! Když už pomalu ztrácel naději v pomoc, potkal dívku. Zjevila se tak náhle. Její oči tak zářily, byli modřejší než samo nebe za letních dnů, než nejčistčí horský potok a úsměv na jejich rtech tak krásně hřál. Hned se vše kolem rozsvítilo. Její vlasy vlály ve větru a on oněměl tou nikdy nepoznanou krásou.

Když viděla, jak je prokřehlý, pozvala ho na teplý čaj a vyptávala se, co že se mu stalo. Nemohl jí říci, co přesně se mu stalo, ale její zájem a dobré srdce změnily jeho pohled na lidi. Přece jenom nejsou možná všichni tak špatní. Nabídla mu pomoc a volný pokoj, dokud se neuzdraví.

Každé ráno pak spolu sedávali u snídaně a povídali si, když pak přišla z práce, vyprávěla mu zážitky z toho dne, o o lidech, které potkala, o svých znamých, své rodině a jejím životě. Byly to pro oba krásné chvíle a když nastalo jaro, vzhlíželi spolu k nebesům a dívali se spolu na hvězdy. O víkendech spolu chodili do přírody a bylo jim spolu příjemně a ani jeden nevnímali, jak ten čas letí, až jednoho dne nastal čas, kdy měl odejít.

Avšak najednou nechtělo se mu odejít. Divný pocit svíral jeho srdce, láska to být nemohla. Anděl nesmí milovat. A tak nadešel čas loučení. Poslední sbohem, podali si ruce, vyměnily úsměvy a už se nikdy neuvidí. Její krásnou tvář zmáčely slzy, chtěl zabránit jejímu smutku, ale nebylo jak. A tak se vrátil do nebe. Nikdy mu v nebi nic nescházelo, pocit klidu a harmonie vždy stačili mu ke štěstí. S lidmi si vždy andělé hrály jak s figurkami šachy a když naskytli se v problémech, snažili se jim pomoci, nebo alespoň zmírnit jejich bolest, pohladit je po duši. Malým dětem zjevovali se ve snech a snažili se zahnat jejich strach.

Teď si však přišel prázdný, přesto vše běželo jako dřív. Avšak jednoho člověka se snažil chránit ze všech nejvíc, ale anděl nesmí milovat.

Jednou zaslech skřípění brzd a zahlédl blikot světel, schlédl na zem, co že se to děje a náhle se zhrozil. Ve mžiku okamžiku srazilo rychle jedoucí auto její křehké tělo k zemi a rychle odjelo. Když spatřil její bezvládné tělo, ústa, která se dřív tak krásně smála, náhle pobledla a ohínek v jejích očích pomalinku vyhasínal. Byl by schopen obětovat všechno jen pro to, aby mohla žít. Snesl se k ní a vdechl jí zpět život, výměnou za svoje křídla, stal se z něj smrtelník.

Ale za tu lásku mu to stálo a po zbytek svého života tak už chránil jen jediného člověka.