O dívce, která psala srdcem...

„To je naprosto úžasné, slečno Konrádová!“ vydechl redaktor jistého velmi známého časopisu, když dočetl povídku, a nenápadně si utřel slzu.

„Nevím, jestli jsem kdy četl něco krásnějšího. Je to dojemné, musí to snad každého vzít za srdce... Povězte mi, to jste opravdu psala Vy?“ zeptal se pobledlé nevýrazné dívky, sedící naproti němu.

 „Ano, pane...“ odpověděla tiše. „Znamená to, že... Že se Vám to líbilo? Že mi to otisknete? Víte, já... Chtěla bych, aby... Aby má díla četlo co nejvíce lidí...“ zajíkala se.

„Jestli se mi to líbilo?“ zeptal se nevěřícně. „Ovšem že ano! A pokud budete takhle psát i dál, budete v našem časopise mít svou stránku v každém čísle! Samozřejmě i s náležitou finanční odměnou. Tak co, plácneme si?“ mrkl na ni a když plaše přikývla, probrali všechny náležitosti a sepsali smlouvu...

Když odešla, znovu si přečetl její povídku a snažil se přijít na to, ČÍM mu je tak neuvěřitelně blízká. Četl jí znovu a znovu, a pokaždé ho zase chytla za srdce...

Tereza Konrádová šla pomalu šedými ulicemi. Mohla jet tramvají, ale potřebovala přemýšlet, a to jí vždy šlo lépe o samotě. “Takže mi to konečně vyšlo,“ pomyslela si. Musela se zastavit, sáhnout do tašky a znovu si prohlédnout smlouvu, aby tomu opravdu uvěřila. „Vyšlo...“ zopakovala v duchu a na tváři se jí objevil zasněný úsměv. „Konečně budu psát pro lidi, konečně někdo ocení, kolik mě mé psaní stojí....“ povzdechla si, ale neznělo to smutně.

A redaktorův odhad se ukázal jako správný. Povídky slečny Konrádové měly nebýval úspěch a jen díky nim si začalo časopis kupovat mnohem víc lidí. A Tereza psala dál, psala povídky tak krásné, tak dojemné a tak pravdivé, že většině lidí při jejich čtení ukápla slza – její díla chytala za srdce víc než cokoliv jiného...

„Terezo, copak je to s Vámi?“ zeptal se redaktor po několika měsících. Psala stále stejně nádherně a jeho to nepřestávalo udivovat, ovšem připadala mu ještě bledší a hubenější než dřív. „Úplně se mi ztrácíte před očima... Máte snad nějaké problémy? Mohu vám nějak pomoct?“ nabídl se.

 „Ne... Ne, nic mi není, děkuji.“ usmála se chabě. „Jsem jen trochu... Unavená.“ A jak čas plynul, psala stále stejně dobře. Redaktor jí doporučil jednomu nakladatelství, které poté vydalo sbírku jejích povídek. Měly nečekaný úspěch, náklad byl hned vyprodán, stejně jako dva dotisky. Tereza na tom dost vydělala, ale nezměnila se. Většinu peněz věnovala dětským domovům, odmítala dávat rozhovory a dál psala povídky, co každého chytly za srdce...

Když jí vyšlo kolem sta povídek a napsala i román, byla už tak unavená, že skoro ani nevstávala z postele. Byla slabá jako dítě, bledá a pohublá, její hlas byl tichý jako ševelení mírného větru v korunách stromů... A přesto nevyhledala lékařskou pomoc a psala stále dál. Poslední povídku co napsala než zemřela, nikdo nepochopil. Jako by vůbec nebyla od ní. Byla sice dobře napsaná, po stylistické stránce nebylo co vytknout, ale každému, kdo jí četl, přeběhl mráz po zádech. Jako by ten, kdo jí psal, vůbec neměl srdce, takový chlad z ní táhl. Pravý opak toho, jak Tereza psávala předtím.

Protože nikdo netušil, proč zemřela, byla provedena pitva jejího vychladlého těla. A lékaři zjsitili neuvěřitelnou věc – ta vyhublá bledá dívka s temnými kruhy pod očima neměla v těle srdce. Nechápali jak se to mohlo stát, jak někdo takový mohl žít. Nikdo neznal pravdu. A i kdyby jí znali, stejně by neuvěřili. Neuvěřili by, že ta dívka do všeho, co napsala, dala kus svého srdce...