šlendryán knihkupců

Za všechno můžou knihkupci!

Napsal mi čtenář Honza, že by si rád přečetl mou knihu. To vždycky potěší.

Jenomže všechny výtisky se, postupně rozutekly mezi přáteli.

Napsala jsem tedy Honzovi, že je mi moc líto.

Odkázala jsem ho do příslušných knihkupectví, kde by jí zaručeně měli mít. S dobrým pocitem jsem mu email odeslala a těšila se, jak mi stoupne prodejnost, že už nebude moc nakladatel namítat nic na to, že se moje knížka blbě prodává.

Euforie trvala asi týden.

Po týdnu mi totiž přišel nový email od Honzy, kde mi sděloval překvapivou novinku: ani v jednom z těch knihkupectví mojí knížku nemají. To mi bylo divný, že by je prodali tak rychle, zvlášť když mu v knihkupectví vyprávěli, že kniha nejde ani objednat, že nemají kontakt na dodavatele. Z toho dopisu to vypadalo dokonce tak, že se moje knížka stala stejně nedostatkovým zbožím, jako před revolucí kiwi. Asi by mě zaplavila bohapustá radost, kdybych neměla červíka pochybnosti, že ve skutečnosti tomu tak není.

Jednoho dne jsem se vypravila do  knihkupectví, kam jsem  před časem osobně pár výtisků dodala.

Přišla jsem k dívčině za prodejním pultem a bez předchozího varovaní  se jí zeptala, jestli má „Monokly pod očima“ .Totiž mou knihu. Škodolibě jsem pak sledovala, jak loví a usilovně hledá v počítači.

„Bohužel nemáme“ zněla její jednoznačná odpověď. Mile se na mě smála, nic zlého netušíc, čekala, že po této informaci buď vypadnu a nebo si koupím něco jiného.

„Takže je prodaná“?

Byla v rozpacích. Kdyby to nebylo tak otřepané, dokonce bych napsala, že jsem si jí vychutnávala.

Vypadala zmateně.

„Nemůže být vyprodaná, když jsme jí vůbec neměli“, snažila se mi polopatisticky vysvětlit nesmyslnost našeho rozhovoru.

Zašátrala jsem v tašce a podala jí fakturu.

„9.9.2003 jste si odemně vzali pět výtisků. Jestli je nemáte na skladě, ani jste je neprodali, , kde jsou?“ a dodala jsem smířlivěji: „V čem je problém?“ Kde je problém je kulantní úsloví. Nikoho neurazí, ale zároveň naznačuje, že něco není v pořádku, je z něj trochu cítit i to, že se na vyřešení toho problému chcete nějak podílet. Potřebovala jsem se s nimi nějak dohodnout, aby knížky do databáze vrátili a taky jsem si chtěla trochu "užít" jejich případné rozpaky. Říkala jsem jim : vidíte to, jsem ochotna řešit váš problém, jsem tak hodná, že na vás neštvu právníky, ani vás nevláčím médii.

Měla jsem na ně vztek.

Dívčina se chvíli probírala fakturou. S uspokojením jsem sledovala, jak její zmatenost roste.

„Promiňte, ale v tomhle vám neporadím, to musíte za panem vedoucím“

Pan vedoucí si naštěstí vzpomněl, že jsem nějaké knihy do obchodu dávala.

„Budou asi v našem příručním skladu, podívám se po nich, zkuste se zeptat příští úterý.“

řekl laskavě.

Zvedlo mi to sebevědomí, konečně jsem si našla viníka. Už vím, co řeknu nakladateli, až mi zase řekne: Slečno, vám už nevydáme ani řádek, poslední vaší knížkou máme totiž zavalený celý sklad.

„ Není to jenom moje grafomanie, pane nakladateli, je to šlendrián knihkupců!"