Kapitola II. - Závěť

Když se Simon a Andromeda ráno vzbudili, sedli si ke stolu a začali jíst to , co si včera natrhali ze zahrady a napekli.

“Víš Androme, celou noc jsem přemýšlel o tom co se včera stalo. Nejdřív jsem si myslel, že ten Nanura jde po té ženě, ale potom co nám řekl, jsem si uvědomil, že jsme v tom zapletení my. Nevím, o co mu šlo, ale muselo to být důležité, když ho za námi poslali.”

“Já jsem o tom také přemýšlela a dospěla jsem k názoru, že to musí být zapletený s naším otcem. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, ale proč by jinak říkal: “Trpte jako zvířata, protože jste mláďata, která byla stvořena peklem! Protože jsme mláďata, která byla stvořena peklem!”

Chvíli jedli tiše a bylo jen slyšet, jak o sebe talíře cinkají. Simon zvedl hlavu od snídaně.

“Víš Androme, že zítra máme jít na tu otcovu poslední vůli?”

“ To už je zítra?Vůbec se mi tam nechce Simone. Stejně otec nemá žádné bohatství, které by nám dal.”

“ Má přece Androme, když nás tam zvou. Kdyby nic neměl, tak by nás tam nezvali.

Andromeda se zvedla ze židle a šla mýt nádobí. Přitom jí spadl talíř na podlahu a jeden střep se jí zapíchl do kotníku. Vyjekla bolestí a začala se třást. Simon vyskočil ze židle a pomohl jí si sednout.

“Bolí to hodně?” zeptal se Simon.

“Bolí, ale neumřu na to.”

“ Chceš ten střep vyndat?”

“Jo, ale opatrně!”

Simon si sedl k jejímu nahému kotníku a vytrhl střep z rány. Andromeda jen zakňučela a sedla si na židli. Výraz bolesti odstoupil a vystřídal ho smutný výraz.

“Co ti je Androme, to tě to tak hodně bolí, nebo co se děje?”

Když už bylo odpoledne, šli na zahradu zalít zeleninu a ovoce. Poté vytrhali všechen plevel co tam byl a sedli si na houpačku, kterou jim vyrobil jejich otec. Chvíli se houpali bez mluvení a Simon pak řekl: “Měla jsi pravdu o té ženě, udělala dobře, že ho zabila, ale stejně já bych se nemohl podívat do zrcadla, kdybych někoho zabil. Musela jich už zabít hodně, když to dělala bez jakýchkoliv zábran.”

“Stejně nevím Simone, proč toho Nanuru sem poslali? Nevím, co tím chtěli dokázat. Možná opravdu chtěli, abychom trpěli.”

Simon si nechával své myšlenky pro sebe a jen si přemítal v duchu, co mu teď Andromeda řekla: “Kdo myslíš, že byla ta žena?”

“To nevím Simone.”

“Mě připadala jako princezna ze Salmekonu. Myslíš, že je to možné?”

“Simone, jediné co vím je, že bychom to měli zjistit, dřív, než se zase něco stane.”

K večeři si dali kus chleba a k tomu trochu zeleniny. Když dovečeřeli, šli do svých pokojíků ulehnout. Ještě si popřáli dobrou noc a pak zhasnuli světla.

Když Andromeda nemohla dvě hodiny usnout, vydala se do pokoje Simona na konci chodby. Když vyšla ven z pokoje, uslyšela dole v kuchyni nějaký rámus. Sešla ze schodů a proběhla pomalu obývacím pokojem. Když vešla do kuchyně, všude byla tma, takže neviděla na cestu. U jídelního stolu stál nějaký muž, kterého zahlídla v měsíčním světle a něco si pro sebe mumlal. Andromeda vzala neslyšně prkénko ze stolu a bouchla jím muže do hlavy, který upadl na zem do bezvědomí. Andromeda rozsvítila v kuchyni a málem se zhroutila, když uviděla na zemi ležet Simona v bezvědomí.

“Simone, co jsem to udělala!”

Podložila mu hlavu a jen stěží ho odtáhla zpátky do postele, kde u něj byla až do rána.

“Jak ti je, Simone?” Simon si sedl na postel a šáhl si na hlavu.

“Bolí mě hlava, ale jinak nic víc. Kdo mi to udělal?”

Andromeda sklonila hlavu.

“Já, slyšela jsem dole nějaký rámus a tak jsem tam šla. Byla tam tma, takže jsem nevěděla, kdo tam je. Zvedla jsem prkénko a …” Vzdychla si a zakňučela.

Sešli spolu do kuchyně a sedli si ke stolu, kde už Amfora připravila snídani. “Dneska jdeme na tu otcovu poslední vůli Androme.”

“Já vím. Nemám z toho dobrý pocit Simone. Nevím proč, ale zdá se mi, že nás tam čekají velká překvapení, která se stanou našimi osudovými. Bojím se Simone toho, co nás tam čeká.”

Vyšli ven do kůlny a nasedli na své koně po otci. Když odjížděli, zamkli dům a odjeli do města Salmekon. Během cesty žádný z nich nepromluvil, jen se tiše kochali pohledem z krajiny.

Když vjeli do města, Andromeda řekla: Teda Simone, to jsem nevěděla, že ve městech je tolik lidí. Je to jako mraveniště.”

Propletli se městem a dorazili k malému kostýlku ve středu města. Vešli do kostýlku, vyšli dvoje schody a ocitli se v malé uličce. Zaklepali na dveře. Ze vnitř se ozvalo hluboké: “Dále, už tu na vás čekám.”

Když vešli dovnitř, objevili se v kruhové místnosti a uprostřed byl dřevěný stůl. Za tím stolem stál kněz, kterého viděli na pohřbu jejich otce. Vedle něho seděla žena v bílých šatech a zářivě se na ně dívala. Andromedě se ten obličej zdál povědomí, avšak nevěděla, kde ho již viděla. Kněz je uvítal dovnitř a nabídl jim dvě sametová křesla. S přijmutím poděkovali a posadili se.

“Tak, nemám moc času, takže bych to chtěl mít rychle za sebou. Oh, promiňte mi, že jsem vás nepředstavil. Tohle je princezna Adriana a tohle jsou dvojčata Andromeda a Simon.”

“Těší mě princezno Adriano.”

“Mě taktéž.”

“Tak, když jste se poznali, můžeme začít. Paní Adriano, máte slovo.

“Děkuji, Arnolde. Bohužel budu mluvit dlouho, takže se pohodlně usaďte. Prosím, můžete už jít, Arnolde.”

“Nashledanou dvojčata.”

“Nashledanou pane Arnolde.”

“Takže, čím bych začala. Když jste se narodili, váš otec mě požádal, abych se stala vaší chůvou. Neptala jsem se proč chce chůvu, prostě jsem tu práci vzala. V tu dobu jsem ještě nevěděla, že jsem princezna. Váš otec mi svěřil všechna tajemství které měl a já mu svěřila všechna, která jsem měla já. Byli jsme nejlepší kamarádi. Víte váš otec byl nejen prodavačem, ale byl vůdcem vyvolených strážců.”

Dvojčata sebou trhla, ale nic neříkala.

“Měl svou teď už starou tygřici Emonu, s kterou bojoval proti Nanurům a s ní si vybojoval svou čest. Přijal mě ke strážcům, takže jsem se stala jednou z nich. Bojovali jsme spolu bok po boku, dokud se nezjistilo, že jsem princezna. Nechtěla jsem od něj odejít, ale on mi řekl, že jestli neodejdu, ztratím budoucnost. Tak jsem ho poslechla a od té doby jsem bydlela na hradě. Avšak pořád jsem pomáhala strážcům tak, že jsem je finančně podporovala i se svým otcem a pomáhala jsem jim najít Nanury a pak je zničit. Před několika dny jsem se dozvěděla, že Emona porodila dvě mláďata Astir a Sorbona . Všichni tři žijí na Kardient Gahut kde se mláďata narodila. Váš otec chtěl, abych vás vycvičila a řekla, že vás hrozně miloval a že mu na vás záleželo.”

Při těchto posledních slovech zesmutněla.

“Dostanete meče, které ovládají bílé tygry, avšak nejdřív se musíme vydat na Kardient Gahut. Poté se vydáme ke strážcům a budete podrobeni svému výcviku a pak, to se dozvíte později. Máte nějaký otázky?”

Dvojčata se na nic nezmohla, ale pak ze sebe Simon dostal: “To jste byla vy ta žena, která byla na otcovu pohřbu, že jo?”

“Ano, to jsem byla já. Jak si to poznal?”

“Byla jste mi povědomá princezno.”

Adriana se usmála.

“Říkejte mi Adri, jen Adri.”

Dvojčata byla z toho všeho, co jim tady Adriana řekla tak vyjevení, že se zmohli jen na krátký úsměv. Pak Andromeda dodala: “Nemůžu uvěřit, že můj otec … můj otec o kterým jsem si myslela, že to byl jen obyčejný prodavač, že byl vůdcem strážců. Je toho na mě teď hodně. Vše, co jsem si myslela o otci, jakoby se roztrhlo. Vidím ho teď jako silného bojovníka, který zabil spoustu mužů, o kterého se ženy praly a který byl hrdina obdivovaný celým královstvím.”

“Chápu, že je to pro vás všechno těžké, ale neměli bychom ztrácet čas. Sbalíme věci a vyrazíme na cestu na Kardient Gahut. Doprovodím vás domů. Pojďte.”

Dvojčata neochotně vstala a vypravili se i s Adrianou k jejich farmě.

Ulice teď v podvečer byly skoro prázdné a hrozivě tiché, až z toho naskakovala husí kůže.

K večeři všichni povečeřeli chleba, vajíčko, kousek sušeného masa a zeleninu. Jedli v tichosti a mlčky přežvykovali jídlo v ústech. Poté se vydali nahoru do svých pokojů. Dvojčata dala Adrianě pokoj po jejich otci a šli vyčerpaně spát. Oba dva se v posteli převalovali ještě hodiny, protože nemohli strávit to, co jim Adriana řekla. Andromeda si v duchu řekla: “Kéž by tu byl otec”. A poté usnula.