Kapitola III. - Odjezd

KAPITOLA III.

 Odjezd

Když se dvojčata ráno probudila, sešla dolů a chtěla udělat snídani, překvapilo je, že u stolu našli Adrianu, která pomalu jedla svůj chléb.

“Vy jste teda spáči, vždyť je už pět ráno!” Dvojčata se na sebe podívala.

“Pět ráno? My normálně spíme do osmi!” Sedli si ke stolu a začali jíst.

“Adri, proč byl na tom pohřbu ten Nanura?”

“Ty to nevíš Simone? Byl tam jen proto, aby vás vystrašil a předal vám vzkázání od jejich vůdce. Omlouvám se, že jsem vás vystrašila tím jak jsem ho zabila, ale bylo to nutné.”

Simon vyskočil ze židle.

“Nutné? Nutné to vůbec nebylo! Ten muž měl možná rodinu, možná měl i děti a ty ho zabiješ a řekneš, že to bylo nutné!”

“Uklidni se Simone a sedni si! Řekla Andromeda.

“To už jsme řešili, ne? Kdyby ho Adri nezabila, zabil by jí, anebo hůř, zabil by nás!”

Simon sklonil hlavu a začal jíst.

“Mohla ho jen …” Andromeda se na něho zlostně podívala. “ …omráčit.”

“Kdybych to udělala Simone a nechala ho utéct, řekl by vše svému vůdci … a to jsem nemohla dovolit.”

“Proč ne,? zeptal se Simon. “Co by mu asi mohl říct?”

“Že s vámi cestuji a že vás budu učit.”

Simon už radši ztichl a znovu se pustil do jídla.

Když se nasnídali, šli si sbalit věci, které by potřebovali na cestu. Dvojčata vyšla po schodech do svých pokojů, zatímco Adri balila potraviny na cestu. Andromeda vlítla do Simonova pokoje a zavřela za sebou dveře.

“Simone, co se to s tebou děje?”

Simon sklonil hlavu a řekl: “Nic, jenom, připadá mi hrozný, zabíjet lidi. Ale ty ses s tím nějak rychle vypořádala?!”

Andromeda si povzdechla.

“Víš Simone, po tom co nám Adri řekla, že náš otec byl vůdcem strážců, že zabíjel lidi a ochraňoval krále, jsem věděla, že nás čeká podobný osud. Nemám také ráda stejně jako ty, když se lidi zabíjejí, ale nedávám to tolik najevo. Víš, musíš mít také k Adri trochu pochopení. Ona to také nemá lehké!”

Nastavila smutný výraz.

“Já vím, že si zarmoucený tím, že otec zemřel, ale ona ho měla také ráda. A možná víc, než si myslíš.”

Simon se na ní tázavě podíval.

“Co tím myslíš?” řekl Simon, “jako že ho milovala?”

“Přesně, myslím tím právě toto.”

Poté Simon odešel z pokoje a slezl dolů k Adrianě. Zrovna tam něco dávala do batohů a když Simon přišel vzhlédla od práce a podívala se na něj.

“Jdi si na chvíli odpočinout nahoru do pokoje, teď už jsi toho udělala dost. Já to zatím dodělám.”

“Díky Simone.”

Otočila se a zmizela v prvním patře.

Za chvíli přišla Andromeda.

“Pojď Androme, připravit ty věci a …

“Pštt!”

“Co …”

“Pštt!”

“Androme…”

“Buď zticha!”

Chvíli mlčeli.

“Slyšíš to Simone?”

“Co?”

Na chvíli se zaposlouchal a uslyšel … ? … vzlykání!

“Adri brečí!

“Ty jdi na zahradu a já si s ní promluvím.”

Poté Andromeda neslyšně vystoupala po schodech, otevřela dveře u Adriina pokoje a vstoupila. Adri ležela na posteli, tvář měla přitisknutou k polštáři a přitom vzlykala. Když Andromeda otevřela dveře, Adriana se rychle posadila. Otřela si slzy a zeptala se: “Děje se něco?” Andromeda jí odpověděla: “Ne, jen jsem tě slyšela plakat, tak jsem přišla. Sedla si vedle ní na postel a sevřela jí ruku. Adriana si jí lehla na rameno a řekla: “Stýská se mi po něm!”

“Já to vím, protože mě se také stýská. Vím, že jsi ho milovala.”

Adriana k ní otočila hlavu a podívala se na ni tázavým výrazem.

“Jak, jak to …”

“Vím? Je to jednoduché to pochopit, ale to je jedno.”

“ Simon to také ví Androme?”

“ Ano, nechtěl tomu uvěřit, ale pak to vzdal.”

Objala jí a vzdychla.

“Dík, že jsi přišla.”

Andromeda se na ni přátelsky usmála a nechala ji o samotě.

Když přišla na zahradu, Simon se k ní hned hnal a začal vyzvídat.

“Tak co je jí Androme?”

“ Nic ti nepovím Simone, to jsou holčičí tajemství!”

Simon se zakabonil a odešel znovu trhat zeleninu.

Když už večer měla dvojčata vše zabalené a připravené na odjezd, přišla k nim Adriana se svými sbalenými věcmi.

“Tak honem do postele, zítra nás čeká těžký den.”

Dvojčata neochotně zalezla do postele a zhasla svíčky.

Ráno se Andromeda probudila celá rozlámaná a celé tělo ji bolelo. Sešla dolů ze schodů a uviděla Adrianu, jak sedí u stolu a ukusuje chléb s máslem. Posadila se k ní a zeptala se: “Jak ses vyspala Adri?”

“Moc dobře ne a neměli bychom už vzbudit Simona? Já ho dojdu vzbudit, ty se zatím najez.” Poté odešla po schodech nahoru.

Když vešla do jeho pokoje, ohromilo jí náramné světlo, které procházelo oknem. Přišla k němu a pohladila ho po vlasech. Simon se k ní otočil a pohlédl jí do krásně modrých očí. Poprvé za celý svůj život viděl, že se na něj někdo tak nádherně dívá. Zdálo se mu, jak kdyby se na něj díval sám anděl. Připadala mu jako jeho matka, kterou nikdy neviděl. Jemně se na ni usmál. Začala ho znovu hladit po vlasech a přitom mu zpívala píseň v jazyce, který neznal. Když skončila, podívala se na něj a na zem jí ukápla slza. Simon jí otřel oči a pohladil ji po tváři. Přestala plakat a odběhla do kuchyně.

Simon se oblékl, umyl a šel se nasnídat. Adriana už tam nebyla. Uviděl Andromedu, jak sedí u stolu a snídá. Sedl si k ní a začal jíst.

“Líbí se ti, viď?” řekla Andromeda.

Simon zavrtěl hlavou. “Ne, ale připadá mi jako máma, která tě hýčká a ochraňuje. Nikdy jsem neviděl, že by se na mě někdo takhle díval. Pojď, půjdeme tam uložit ty věci a osedlat koně.”

Když došli do stodoly, uviděli Adrianu, jak hladí svého koně. Když postřehla, že přišli, přestala ho hladit.

“Jste připraveni vyjet?”

“Ano, jen si dáme věci do brašen u koní.”

Když byli hotoví, Adriana nasedla na svého koně a kopla ho do slabin. Kůň zařehtal a dal se do klusu. Kroužila s ním kolem farmy a hlasitě mu lichotila, což jak se ukázalo mu nijak nevadilo. Dvojčata nasedla na koně a vydala se za Adrianou.