Umělohmotné berušky

Nebe mohlo být jakékoliv a nebylo to důležité. A lidské obličeje se mohli tvářit jakkoliv a nikoho to nezajímalo. Dětská radost, ať byla jakkoliv upřímná, nikdo ji nechápal a většina odsuzovala. Chodili těšně kolem sebe, ale jejich duše byly jako dva kameny na pokraji skály. Člověk vedle člověka. Jeden pohled, pouhý pohled do očí a tolik by se toho mohlo změnit. Jenže to bylo zbytečné, jedině ztráta času. Do očí jim zářilo slunce a oni si raději nasadili sluneční brýle, aby skryli svůj obličej. V ruce cigaretu na odvedení své nervozity, pro pocit klidu chtěli mít dým kolem hlavy.
A do té doby jsem se narodila. Tiše a nepozorovaně, abych se s tím vším neuměla spokojit a nenaučila se žít v primitivním světe mobilních telefonů a internetu. Dopis jsem za svůj život nedostala a ani jsem neměla možnost ho někomu poslat. Psala jsem deseti prsty po klávesnici a oči měla zničené od obrazovky.
A nemohla jsem se sama se sebou smířit. Ale, jak zde můžu žít jinak? Ptala jsem se po nocích sama sebe. Hvězdy zářily do mého pokoje. Byl nov, měsíc se skrýval ve stínu a nechával mě osamocenou. Hleděla jsem po světelných bodech na obloze a hledala souhvězdí. Orion...šeptala jsem do prázdnoty a samoty místnosti. A hledala jsem dál, dokud jsem neusnula spánkem plným snů a vzpomínek.

V tom snu se do temných vod nočního ticha jako němý křik stěží probojovával nejasný svit luny. Bylo bezvětří, listí na stromech vyselo jako vyschlé, a šedé barvy, nudné a obyčejné, se ztrácely v černém vzduchu. Mráz se držel při zemi a hladil ledovou rukou trávu a ta se pokrývala bílím, třpytivým sametem. Kmeny stromů se zdály blízko sebe, jakoby se tulily vzájemně , opuštěné a toužící po společnosti. Všude byl cítit chlad, nevyhnul se jedinému volnému místečku. A tou podzimní nocí se toulala. Jen v tenkém kabátku a bez rukavic. Vlasy zapletené do dvou blonďatých copánků, na ramenou sepnuté sedmitečnými a umělohmotnými beruškami. V lakovaných střevíčkách, celých odřených od kořenů, kličkujíc mezi keři a stromy – snad hledajíc nějakou cestičku? Sukýnka se jí roztrhala o keře ozbrojené trny a úzké větve způsobily v malém obličeji krvavé ranky. Snad všechna zvířata v té noci spala, nebo se choulila k sobě v norách, nebylo slyšet jediného pohybu. Ani pod jejíma nohama nekřupla jediná větvička. Šla naprosto tiše, snad jakoby se vznášela několik milimetrů nad zemí. A potom se najedou stromy rozestoupily, aby uvolnily místo velké jezerní ploše. Temná voda odrážela bledé paprsky zpět k nebi a hladinu neporušila jediná vlnka, jediný pohyb, voda stála nenávistně ve svém korytě bez sebemenšího proudění. To místo znala. Velice dobře ho znala, kdysi dávno se jí zarylo se do paměti. Zaplavily ji vzpomínky. Děsivé vzpomínky se spoustou krve a ...

NE! Prudce jsem se posadila na posteli a setřela si ledový pod z čela. Byla jsem ráda, že tentokrát jsem zůstala ležet. Moje noční výlety nebyly ničím neobvyklým. Často jsem se probrala na chodbě, nebo v koupelně, kde z kohoutku zuřivě tekla ledová voda. Venku byla ještě tma, jen někde na východě začínala obloha přecházet do tmavě modrých odstínů. Ty sny se vracely. A i když zezačátku měly vždy jinou tvář, stejně se znovu změnili ve velkou vodní plochu, kde se vzpomínky vracely zpět do hlavy té malé holčičky, kterou jsem se ve spánku stávala. Nepřetržitě jsem si namlouvala, že jsou to pouhé výplody chorobné mysl, ale kdesi v hlouby své duše, jsem věděla, že tady hrají svoji roli věci vyššího charakteru, než jsem schopná pochopit.
Někdy jsem uvažovala o pomoci. O někom, komu bych se mohla svěřit – jenže, kdo by poslouchal blábolení o nočních můrách, které mě strašily jako každého jiného? Byla jsem si jistá, že v tomhle světe nežije už nikdo, kdo by otevřeně přiznal, že lidstvo není tím největší pánem. A tak jsem se dál bála usnout, a probouzela jsem se upocená na roztodivných místech. Zajímalo mě, proč ten sen vždy skončí ve stejné chvíli – to se snad nikdy nedozvím, jak se příběh bude odehrávat dál? Nebo bych to radši neměla chtít vědět? Nenáviděla jsem ho a zároveň mi neskutečně imponoval. Bála jsem se, ale hrála si na odvážnou – vždyť jak by mohl být sen nebezpečný? Nemohl mi přece nijak ublížit.

Té noci byl zrovna úplněk, když se sen vrátil zřetelnější než kdy jindy. Spala jsem hluboce a neprobudila jsem se při dívčiných krvavých vzpomínkách. Hleděla jsem jejíma očima do té vody a potom jsem začínala pomalu tušit, jak můj sen skončí...

---