Pejsek, který prošel Kolombem

Pejsek, který prošel Kolombem

Napsal Winston Lachetis

 

            1.

            „Pane, zvedněte se z té země! Nemůžete tady ležet… v tomto mrazu…“ Špinavé blondýně ve středních letech se u úst tvořily bílé obláčky a její těžké boty přešlapovaly v namrzlém sněhu. Kdybyste měli rentgenové brýle, viděli byste, jak cvičí ztuhlými prsty na nohou, i přes to že byly ve vlněných ponožkách a v zimních, těžkých, služebních botách. I bez rentgenových brýlí můžete vidět, pokud budete dostatečně pozorní, jak jí nervový třes útočí na pravou polovinu hýždí. Oči měla unavené. Muž, jenž jí ležel u nohou byl stále stočený do klubíčka a zuby mu hlasitě cvakaly. Na výzvu nereagoval.

            „Haló, pane, slyšíte mě?“

            „Ale jó, paní policajtko, on Vás slyší, což vo to.“ Ozval se muž stojící nedaleko. Tváře i nos měl rudé, od zimy a od chlastu. Na kníru mu zamrzl sopel a páchnul močí už na deset kroků. „Nebylo by nějaký viržínko pro chudáka bez domova? Když už byly ty Vánoce…“

            „A proč mi alespoň neodpoví, když mě slyší?“ Zeptala se blondýna - policajtka a dotaz na „viržínko“ přešla bez povšimnutí.

            „Protože je pes… Už jste slyšela psa mluvit?“ Houmlesák si připadal důležitě, když viděl zmatek v bleděmodrých očích. „Že jo Azor, že jsi takovej náš pejsek?“ Skřehotal houmlesák, když drbal muže – pejska po zádech.

            „Nechte si ty fóry pro někoho jiného… Pomůžete mi ho zvednout?“ Moc se jí do toho nechtělo. Nerada se dotýkala těchto lidí. Ráda se dotýkala například hedvábí, hladkého dřeva, vyleštěného kovu, nebo čerstvých květů, nejraději růží. Zavšivený, dlouho nemytý bezdomovec na jejím seznamu nefiguroval, ale profesní a morální etika měla přednost. A ona měla rukavice… přeci…

            „To si vyřiďte sama, paní policajtko. Netoužím po tom, aby mě pokousal.“

            Ať to brala z jakékoliv strany, tahle situace byla buď hodně trapná, nebo neskutečně komická. Nečervenala se, ani se nesmála. Byla trpělivá.

            „Myslela jsem, že je to Váš přítel. Proč by Vás měl pokousat?“

            „Nó…víte… Ona se mu včera stala taková nepříjemnost…, ale může si za to sám! Však si počkejte na toho idiota Kodrce, ten Vám to potvrdí, že si za to může sám!“ Houmlesák byl nervózní a mával rukama.

            „Jaká nepříjemnost?“

            „Nó… On včera večer čenichal támhle kolem supermarketu a štěkal na lidi, co lozili támhle do tej hambugrárny… Ale Kodrc mu říkal, ať se na to vysere… jo jo… Kodrc mu to říkal… Ale on je i na psa dost hloupej a nedal si to vysvětlit… Ale my jsme mu to neudělali! To my ne, to si vyhoďte z hlavy, že nám to přišijete. My jsme ho už takhle našli. Byl skoro mrtvej a nějakej oteklej. Málem jsme ho nepoznali. Nebylo by to viržínko?“

            Policajtce se rozšířily panenky. Přidřepla a položila dlaň na třesoucí se, mužovo, rameno.

            „Pane!“ Stihla říct, než začal vrčet. Vrčet jako pes.

            „Být váma, paninko, tak na něj nešahám!“ Řekl důležitě houmlesák a zjevně se dobře bavil. „Není dnes ve svý kůži, jak jsem říkal, ale zkuste se za ním zastavit třeba za tejden. To už by moh bejt lepčí. A třeba vám bude nosit i klacek, když mu ho budete házet.“

            Policajtka ucukla rukou z mužova – pejskova ramene. „Vy asi dost dobře nechápete, že za týden už bude rozprášený na hřbitovní louce, když s ním teď nepohneme. Umrzne!“

            „Víte co? To není můj problém… Jdu si po svejch.“ Zasoplený houmlesák se dal k odchodu.

            „Stůjte! Vždyť je to Váš přítel! Musíte…“

            „Nemusím! A není to můj přítel, je to jenom pes… a není to ani můj pes, je to takovej pouliční čokl, co teď nemá náladu, aby na něj někdo hrabal!“ Houmlesák odešel a blondýna si vztekle dupla.

            „Do hajzlu s tebou…“ Řekla spíš sama pro sebe, ale skutečně se jí ulevilo.

            Přemýšlela.

             Muži na zemi věnovala ještě jeden pokus a připadalo jí, že tentokrát vrčel ještě hrozivěji, než před chvílí.

            Byla nervózní. Sáhnula po vysílačce.

            „Operační? Tady šedesátpětka, potřebuji sanitku a posilu na roh Kostelní a Klempířské. Mám tu na zemi bezdomovce, který zřejmě potřebuje lékařské ošetření, ale nereaguje na verbální ani neverbální podněty… ale je při vědomí a životní funkce má zachovány.“

            „Rozumím, šedesátpětko. Je agresivní?“

            „No… myslí si že je pes a vrčí na mě…“

            „Pes?“

            „Jo pes.“ Blondýna na muže – pejska zaměřila pohled a její tvář se začala rýsovat do výrazu zájmu a soustředění. „Pošlete sem tu pomoc. Ještě něco zkusím. Končím.“

            „Hlavně opatrně, šedesátpětko. Končím.“

            Policajtka přidřepla k muži – pejskovi a on začal vrčet. Nesahala na něj. „Pes.“ Byla soustředěná. Klidná. „On si nemyslí, že je pes…“ Podrbala se na hlavě. „On je pes.“ A pak se odhodlala. „Sedni!“ Tvrdě, přímě a odhodlaně. Přesně jedno slovo. Povel… přesný jako výstřel. Jedno průrazné slovo. A muž přestal vrčet a blondýna se postavila. Ruce si zapřela v bok. „Sedni!“ Prásk. Zopakovala to znovu…

            … a muž se posadil.

            Protože byl pes.

            A protože ona tomu věřila.

 

            2.

            I když byla absolutní tma,

            i když bylo perfektně vyvětráno,

            i když nebylo ani horko, ani zima,

            i když byla víc než dvě hodiny po jídle,

            i když byla vymočená,

            i když byla osprchovaná,

            i když byla k smrti unavená,

            nemohla usnout.

            Převalovala se z boku na bok, polštáři si podkládala hlavu, potom je zase stěhovala na zem vedle postele, přikrývala se a zase se odkopávala.

            Po chvíli se zvedla z postele a odešla do dětského pokoje, zkontrolovat dceru. Dcera spala. Tiše a sladce, vypadala skoro jako z reklamy na aviváž, nebo dětské, antibolístkové léky, nebo alespoň na odvar z makovic. Pro ženu však bylo důležité to, že dcera byla na svém místě, ve své posteli, ve svém pokoji… Alespoň pro tuto křehkou chvíli. Krátká úleva.

            Byly tři hodiny v noci a za hodinu a půl bude muset vstávat a za dvě pustit do bytu chůvu a za tři obléct v oplechované šatně uniformu.

            Byla nervózní. Zapálila si cigaretu a rozhodla se, že zkusí ještě jeden, marný a zoufalý pokus o usnutí. Chvíli chodila po bytě a kouřila, potom své unavené tělo uložila zpátky do postele. Zavřela oči.

            Chvíli to vypadalo nadějně. Na chvíli dokázala vyvázat své myšlenky ze smyček, do kterých se chytaly. Na chvíli to bylo dobrý, ale potom se to vrátilo.

            Jako otravný hmyz, který nejde odehnat. Jako noční můra, ze které se nedá probudit. Jako zima, při které se nedokážete zahřát. Jenže tohle jí připadalo horší. A tak se převalovala a házela sebou a jediné, co si mohla říkat, bylo: „Proč jen nemohl zůstat psem. Proč jen nemohl mlčet.“

            A tak, když za další půlhodinu opět a naposled vstala z postele a vařila si v rychlovarné konvici kafe, definitivně se rozhodla, že se za ním večer staví v nemocnici.

            Půjde za ním a zeptá se ho.

            Zeptá se ho, proč jí jen položil tu otázku… Mohl říct milion věcí, nebo se na milion jiných věcí zeptat… a ona nebude klidná, dokud si s ním o tom nepromluví.

            Byla si vědoma, že rozhovor s mužem, který byl ještě včera psem, nebude nějak smysluplný, ale neviděla jinou šanci, jak se zbavit zbytečné zátěže, kterou jí naložil.

            Naložil tím, že se po dlouhém vrčení, kňučení a mlčení zeptal: „Za kolik byste prodala na jednu noc své vlastní dítě?“

            Bum bác.

 

            3.

            Seděl na posteli, když přišla. Obličej měl opuchlý, jednu ruku měl ovázanou obvazem, byl ostřihaný a oholený. Nevypadal jako pes. Vypadal jako člověk. A když k ní zvedl oči a usmál se, byla si jistá.

            Stála ve dveřích nemocničního pokoje a byla unavená, otrávená a nervózní. Cestou k němu se třikrát otočila k odchodu a třikrát se donutila pokračovat. Nechtěla s ním mluvit, ale musela se zeptat. Byla lapena v pavučinách vlastního strachu. Bezmocná. Odkázaná…

            „Dobrý den!“ Pozdravil ji a s obtížemi se postavil vedle postele. Jeho vychrtlé tělo se téměř ztrácelo v erárním pyžamu. „Vy my určitě jdete říct odpověď na mou otázku…“

            Naprázdno polkla. Přesně z tohoto měla strach. Ona. Matka.

            Za kolik byste prodala na jednu noc své vlastní dítě?

            Nakročila směrem k němu a roztáhla ruce v otevřeném, agresivním gestu. Pak se zarazila.

            Nestojí to za to. Běž domů. Do bezpečí.

            Nestálo jí to za to. Otočil se k odchodu.

            „Ale no tak, nestyďte se… Jestli byste chtěla málo, nebo moc, to je velice subjektivní…“ Pouze mluvil. Hlas měl klidný, ruce podél těla, z obličeje se nedalo vyčíst jakékoliv citové zúčastnění. To se ale dalo vyčíst z její tváře, kroků kterými se vrátila, postoje, do kterého se postavila. Bariéra se zbořila a ona promluvila. Emotivně.

            „Já ti něco řeknu ty prasáku. Zabila bych každého, kdo by se mé dcery jen dotkl. Zabila, to ti přísahám!“

            „A co kdybyste doma měla ještě tři menší děti, které by vám před očima umíraly hlady? Co kdyby to, že budete prodávat vlastní dceru, byla jediná cesta k životu? Prodala byste ji potom?“ Jeho tvář byla zkřivená. Mluvil rychle a potichu. Vlezle a naléhavě. Myslela si, že je krutý.

            Chvíli na něj koukala a pak odešla. Byla naštvaná. Ne na něj, ale na sebe.

            Proč jsem sem jen chodila.

            Cestou po nemocničních chodbách nikoho nepozdravila. A z parkoviště vyjela se zataženou ruční brzdou. Byla unavená. A vytočená. A to umí udělat svoje.

 

            4.

On:      Věděl jsem, že se vrátíte. Akorát jsem netušil, že tak brzy. (přátelsky)

Ona:     Proč jste se mě ptal? (nepřátelsky)

On:      Protože jsem vás potřeboval upoutat.

Ona:     Povedlo se. O co vám, u všech čertů, jde?

On:      Pokoušíte se do mě sáhnout hlouběji, než si myslíte…

Ona:     Já do vás? (se sarkastickým smíchem)

On:      Dobře, stejně jsem vám to chtěl říct. Myslím že jste ta pravá, s kým se můžu podělit.

Ona:     Podělit o co?

On:      O sebe… Jestli to tak můžu říct.

Ona:     (mlčí a sleduje ho, opatrně a pozorně, jako by koukala na jedovatou bojgu)

On:      Tou otázkou, kterou jsem vám předevčírem položil, to všechno začalo. Omlouvám se, pokud to pro Vás bylo kruté, nemyslel jsem to zle.

Ona:     Jsem na to háklivá. Pokračujte.

On:      Už to je nějaký pátek, co jsem se takto poprvé zeptal sám sebe. Věřte mi, šokovalo mě to asi tak, jako vás. Byl jsem tehdy úplně někdo jiný. (směje se)

Ona:     To by mě taky zajímalo. Neznáme vaši totožnost, prý jste odmítl mluvit s mými kolegy i s doktorem z psychiatrie…

On:      Prosím, teď nepracujte. Co vám chci říct, to vám řeknu a zbytek může zůstat zapomenut.

Ona:     Jenomže…

On:      Býval jsem právník, vcelku úspěšný, myslím. Měl jsem rodinu, veliký dům, drahý oblek, zdánlivý přepych. Hodně jsme cestovali. Jižní Afrika, Jižní Amerika, Asie, nějaké ty ostrovy, samý golf a koktejly v orosených sklenicích. Jenže pak jsem změnil úhel pohledu a to mě vyděsilo… Taky se vám někdy stává, že změníte úhel pohledu?

Ona:     Proto jsem tady.

On:      Bylo to v Kolombu. Tu cestu vybrala žena, byli jsme tam přibližně deset dní a asi osmý den jsem vyrazil s jedním Angličanem, který bydlel ve vedlejším apartmá, někam do centra za zábavou. O Angličana jsem přišel asi po půl hodině, kdy si ho odvedli nějaké dvě slečny, a tak jsem tam bloudil sám. A pak se to stalo…

Ona:     Co?

On:      Matka mi nabídla svou dceru… co já vím, desítiletou…

Ona:     Aha. (skousla si rty)

On:      A od toho okamžiku bylo všechno jinak.

Ona:     Jak jinak?

On:      Viděl jsem svět jinýma očima… Viděl jsem ty stejné, běžné věci, ale děsily mě. Nemohl jsem spát, nemohl jsem pracovat. Pořád jsem měl špatnou náladu, nedalo se se mnou pořádně mluvit. Ve snech jsem pořád viděl tu holčičku, kterou prodávala její vlastní matka. Pokaždé, když jsem si vkládal sousto jídla do úst, viděl jsem všechny ty hladové děti, které spí na chodnících, přikryté kusem hadru nebo lepenky. Viděl jsem ty sirotky, kterým umřeli rodiče kvůli nemoci, na kterou neměli léky. Viděl jsem ty zoufalé rodiče, kteří se pokoušejí sehnat kousek žvance pro své děti a pak jsem viděl ty pupkáče, jak se sluní na všech těch plážích, vozí se ve svých drahých autech, krmí se svou mocí a přepychem… Viděl jsem tu civilizovanou Evropu a mocnářskou Ameriku, která vyhazuje do koše tuny jedlých potravin, viděl jsem to v kontrastu s tou Asií a Afrikou, kde lidé chodí bosi, protože nemají na boty… A bylo mi z toho zle.

Ona:     Teď jsem někde četla, že se světové velmoci zavázaly vymítit na světe chudobu do roku 2015.

On:      Jo, to oni říkají. A vy jim věříte? Podívejte se na ty prasata, co mají plnou hubu keců o vymícení chudoby a pak se cpou křupavým jehněčím a zapíjejí to nejdražším vínem, jaké jsou schopni sehnat. Oni pro to nehnou prstem. Světové velmoci. (smích) Těm záleží na jediné věci na světě. Víte na jaké?

Ona:     (kroutí hlavou)

On:      Na nich samých. Nic jiného pro ně neexistuje. A když získají přesvědčení, že stoupnou v očích veřejnosti, klidně řeknou že do roku 2015 vymítí z tohoto světa všechny židy. Ty samé světové velmoci prodávají v rozvojových zemích své přebytkové produkty, například tuny rýže z Ameriky, prodávají je tak levně, že je levnější je koupit než vypěstovat. A tak tamní zemědělci vyhodí celou úrodu, protože jim její prodej nezaplatí ani náklady na její vypěstování… a stejně nemají na to, si cokoliv nakoupit, protože nic nevydělají. A jediný, kdo na tom vydělá, čí ekonomiku to posílí, je zase ta světová velmoc, co má plnou hubu keců. A její občané se budou cpát u televize bramborovými lupínky, nebo praženou kukuřicí a až bude v televizních novinách zpráva o zhroucení ekonomiky v některé Africké zemi, až se bude mluvit o občanských nepokojích, nebo etnických čistkách, tak přepnou na jiný program, na seriál. A budou se cpát dál. A budou se smát a všechno, co se děje v Africe bude v pořádku, protože je to daleko a vůbec se jich to netýká…

Ona:     A v čem si myslíte, že je ten problém?

On:      V čem? Myslím si, že problém je v každém, kdo si zvykl…

Ona:     Zvykl na co?

On:      Na to, že stačí otočit knoflíkem, když chcete vodu. Že má střechu nad hlavou, že má co do pusy, že je to samozřejmost. Ale není. Vůbec to není samozřejmost. Je to hodně relativní a co bylo dneska, zítra být nemusí. Ale to nikdo neví.

Ona:     Neví, nebo si to nepřipustí.

On:      A vy to víte? Nebo si to jen nepřipouštíte?

Ona:     (mlčí)

On:      Víte o tom, že nejdražší světové obleky, obleky takových značek, jaké ani spousta lidí neumí přečíst, obleky, které mají mnohdy cenu automobilu, že tyto luxusní a elegantní obleky pro ty elitáře co předsedají těm světovým velmocím, šijí ty nejchudší ženy na světě? Věděla jste to?

Ona:     Nevěděla.

On:      Věděla jste, že když si někde v restauraci dáte šálek té skvělé kávy, za který dáte například sto korun, tak že ten zemědělec, který tu kávu vypěstoval, z vašich peněz nemá téměř nic? Že jeho úroda, i přes to, že se tady prodává za takové peníze, je prakticky bezcenná?

Ona:     Nevěděla.

On:      Vidíte to. A já taky ne. Zato jsem ale věděl, jak se vyvíjí cena za barel ropy, jak si stojí mé akcie, kolik bude stát nový filtrační systém do mého bazénu, a který kuchař z které restaurace mi bude připravovat zítřejší oběd. To jsem věděl a to mě zaslepovalo… Dokud jsem neprošel Kolombem…

Ona:     A co se s tím dá dělat? (smutně, zoufale)

On:      To je právě věc, kterou nevím.

Ona:     A co jste dělal vy, když jste na věci pohlížel takto?

On:      Nejdřív jsem tím byl paralyzovaný. Potom jsem udělal pár marných pokusů o cokoliv, zkoušel jsem o tom mluvil. Se ženou, s přáteli, vždycky jsem byl ale akorát pro smích. Nebyl jsem dostatečně kreativní a vytrvalý. Byl jsem zoufalý, znechucený a zbabělý. Bylo mi špatně ze světa, ve kterém musím žít a nenašel jsem nikoho, o koho by se dalo opřít. Ať jsem se podíval na kohokoliv, bylo mi z něj špatně. Začal jsem nenávidět lidi a začal jsem se jim stranit. Ale ani to mi nepomohlo… Nemohl jsem unést tu zodpovědnost. Prostě jsem nemohl…

Ona:     Jakou zodpovědnost?

On:      Lidskou zodpovědnost. Za ostatní lidi, za vše živé i neživé na této planetě, za celou tuto planetu. Zodpovědnost, kterou jsme si vybojovali, a které se teď snažíme střepat, jako obtížného hmyzu. Řídíme to tady všechno do záhuby a já jsem se tady na tom nechtěl dál podílet. Lidé jsou špatní. Krutí. A tak jsem se raději stal…

Ona:     Psem.

On:      Přesně tak.

Ona:     A jak dlouho jste byl… psem?

On:      Abych pravdu řekl, ani nevím… Tři, možná čtyři roky.

Ona:     A bylo vám lépe?

On:      Nebylo to vůbec snadné… ale takový pocit úlevy, klidu a harmonie, jaký jsem poznal, nedokážu ani popsat.

Ona:     Možná má otázka není nejvhodnější, ne že bych nebyla ráda, že spolu teď můžeme mluvit, ale…

On:      Proč jsem se stal opět člověkem?

Ona:     (přikyvuje)

On:      Protože jste první člověk, za celou tu dobu, možná za celý můj život, co se mi pokoušel pomoct. A protože jste mi věřila. Celé se to ve mně otevřelo… musel jsem vám to říct, protože, podle mě, je to velice důležité.

Ona:     Teď už si to myslím taky. Velice důležité. (chvíle ticha) A teď tu zodpovědnost necítíte?

On:      Cítím. A víc než kdy jindy.

 

            5.

            Ležela v posteli a nemohla spát. Opět. Leželo jí to v hlavě… to všechno, co jí ten muž

řekl. To všechno, co věděla, co viděla v televizi a co někde přečetla, ale zazdila to, tehdy.  A teď se to na ni vysypalo, jako špinavé prádlo nakupené a schované ve skříni, celou svoji vahou jí to skočilo do hlavy a dupalo to, skákalo a křičelo, trápilo jí to. A zatímco takto ležela a přebírala to jako rýži, zrno po zrnu, na světě umírali lidé hlady, na AIDS, na banální nemoci kvůli tomu že neměli na léky, kvůli nedostatku pitné vody, kvůli vštípené nenávisti, závisti, z rozmaru, nebo jen tak. A jí to cirkulovalo hlavou pořád a do nekonečna a teprve, když to přestalo dávat smysl, neklidně usnula.

 

            6.

            „Prosím vás, sestřičko, zastavte se na chvíli.“ Sestřička se zastavila.

            „Co potřebujete?“

            „Hledám toho pána, co ležel na trojce. Přišla jsem ho navštívit, ale v jeho pokoji leží někdo jiný.“ Blondýna byla nervózní. Bylo to na ní vidět. Sestřička se zamyslela.

            „Aha… Jo, oni ho odvezli na psychiatrii, ale prý se jim někam ztratil.“

            „Ztratil?“

            „Jo, volali nám to. Prý, než ho pořádně ubytovali, tak byl fuč. Byl to váš příbuzný?“

            „Volal někdo policii?“ Blondýně se zvedl žaludek.

            „Nevím.“ Sestřička znejistěla. „Psychiatrie je v pavilonu D, zkuste se stavit tam. Třeba se už vrátil.“

            „To dost pochybuju.“ Blondýna se dala do běhu. K pavilonu D.

 

            7.

            Projížděla celé město, pořád dokola. Hledala. Ale nikde nenacházela.  

            Měla z nemocnice jeho fotografii, udělala její kopie a rozdala ji všem kolegům i z jiných okrsků, kteří také hlídkovali. Napsala na ni své služební číslo, ale nikdo ho neviděl… dlouho. Byla z toho nervózní.

            Zastavovala bezdomovce a ptala se na něj. Na člověka. I na pejska. Nechtěli s ní mluvit a ti co chtěli, ti ho stejně neviděli. Byl pryč. A dny utíkaly. A ona měla strach, že už ho neuvidí. Že už s ním nepromluví. Ale to se spletla.

            Protože všechno ztracené se jednou objeví. I kdyby jen na chvíli.

 

            8.

            „Jsem tady!“ Křičela, když k němu utíkala. „Tady! Už jsem tady.“ Byla zmatená a udýchaná. Adrenalin se jí pumpoval do žil.

            On byl klidný a vyrovnaný. Vypadal tak. Usmíval se. Byl rád, že přišla. Pohladil by ji, kdyby je neoddělovala ta bariéra. Bariéra, která měla zabránit sebevrahům, aby z toho mostu skočili.

            Hasičské auto stálo nedaleko. Dvě policejní také. Jedním přijela ona.

Na mostě přibžďovala auta, aby se zvídaví šoféři a pasažéři koukli zblízka na blázna, dole se začali řadit čumilové. Hlavy měli zakloněné, ani jim nevadil sníh, který jim sněžil do úsměvů.

            „Zvládnete přelézt zpátky, nebo chcete pomoct od hasičů?“ Zeptala se a věděla, že je její otázka zbytečná.

            „Nepolezu zpátky. Odtud vede jen jedna cesta.“

            „Neblázněte…“

            „Neblázním.“

            „Kolegové mě volali vysílačkou, když vás tady našli. Prý chcete mluvit pouze se mnou.“ Točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet.

            „To je pravda. Děkuji že jste přijela.“

            „Nemáte za co. Jen si myslím, že bychom si lépe promluvili někde v teple. U hrnku čaje…“

            „Myslím, že toto místo a tato situace jsou naprosto ideální. Nebude to trvat dlouho. Chci vás jen o něco požádat. To co vám leží u nohou je má bunda. V jedné z kapes je dopis pro mou dceru. Na obálce je adresa, kde teď bydlí. Mohla by jste jí to zanést? Nechci to posílat poštou, protože její matka by jí to nepředala.“

            „Nejlepší bude, když jí to odnesete sám.“

            „To jsem zkoušel, ale nemám na to odvahu. Říkal jsem vám, že jsem strašný zbabělec.“ Jeho ruka, která křečovitě svírala pletivo, byla modrá od mrazu. Pohladila ho po ní. Nejspíš to ani necítil.

            „Co vás to popadlo? Proč to řešíte takhle?“ Chtělo se jí brečet, ale držela se.

            „Víte, stal jsem se zpátky člověkem a trochu jsem se kolem porozhlédl. A je to ještě horší. Horší každým dnem. Slyšel jsem, že nějakou dívku její spolužáci ve škole znásilnili a natočili to na mobilní telefon a dali to na internet. A ta dívka se oběsila, protože s tím nedokázala žít. A nešlo o ten samotný akt, ale o to, že to takto zveřejnili! Nedokázala s tím žít a já se jí nedivím. A to je jeden příklad z mnoha, které jsem za těch pár dní vyslechl. Děsí mě to.“

            „Já vím, je to strašné, ale tím, že teď skočíte a zemřete, tím se nic nevyřeší. Mnohem cennější bude, když tady zůstanete a budete bojovat!“

            „Omlouvám se, ale opravdu jsem děsný zbabělec.“ Povzdychl si. „A nemám pro co bojovat.“

            „Co to má znamenat? To je nesmysl. Musíte bojovat pro každé dítě, které nemá co jíst, pro každého člověka, co si nemá co obléct… pro tu holčičku z Kolomba!“ Křičela a on se rozplakal. A ona nevěděla, zda je to dobře, nebo špatně.

            „Holčička z Kolomba.“ Řekl po chvíli. „Jmenovala se Lucy, aspoň si tak říkala. Byla malinká a měla veliké, černé oči, které se leskly jako obsidiány.“ Mluvil a ona poslouchala. Brečel a ona taky. „Byla krásná a malinká. Byla křehká, jako kvítek, jako ptáček. Malá a bezbranná… a při tom tak silná  a statečná. A já…“ Začal se dusit závalem slz a ona se vyděsila. Zježily se jí vlasy v zátylku a najednou jí byla strašná zima. Nechtěla aby mluvil. Nechtěla to slyšet, protože věděla, co chce říct. Nechtěla, ale on mluvil. Po chvíli. „Já jsem s ní spal.“

            Koukala na něj a ronila slzy. On sklopil oči.

            „Nevěřila byste, jak se od té chvíle nenávidím…“ Sevření jeho ruky na pletivu trošku povolilo. „Odpusťte mi, prosím. A předejte ten dopis.“ Zašeptal.

            „Počkejte!“ Vykřikla. „Co se stalo, to už nevrátíte, to je minulost. Ale žijete teď. Pojďte, bojujte, nevzdávejte se a napravte, co jste udělal. Pomůžu vám. Můžete se o mě opřít. Uděláme tento svět lepší!“

            „Ale to jsem zkoušel. Poslal jsem spoustu peněz na spoustu projektů, zaplatil jsem spoustu věcí, ale vůbec to nepomohlo. Svět je horší a horší. A pro mě už v něm není místo.“ Pořád brečel.

            „Půjdeme na to jinak. Peníze k tomu nepotřebujeme! Uděláme to úplně jinak a uspějeme. Jen tomu musíte dát šanci!“ Její hlas zněl velice naléhavě.

            „A jak? Jak na to půjdeme? Jak se dá udělat svět lepším?“ Byl zoufalý.

            „Musíme změnit lidi!“

            „Jak?“

            „Mluvit s nimi. My tvoříme svět, my se musíme změnit. Přijmout zodpovědnost!“

            „Jak chcete změnit masy? Jak? Řekněte mi to!“ Křičel.

            „Tak že změním jednoho člověka. Stačí když změním sebe a půjdu příkladem. Stačí když to udělá každý…“

            „Lidé takový nejsou. Lidé jsou zlí!“

            „Nejsou! Dejte jim šanci!“

            A pak se z pod mostu ozval veselý hlas. „Skoč! Skoč už dědku bláznivej, ať tu nemusíme mrznout celý den.“

            On přestal brečet a zadíval se dolů.

            Jí klesla hlava. Na malý moment.

            Lidi nejsou zlí.

            „Děkuju vám. Jste jediný člověk na tomto světě, kterého miluji celým svým srdcem.“ Řekl potichu.

            „Neskačte, prosím. Zůstaňte tu pro mě a pomožte mi bojovat. Dokážeme to.“ Zašeptala ona a upřeně se na něj dívala. „Budeme bojovat.“ A on ji pozoroval. Klidně a pokojně. Vyrovnaně.

            „Bojovat.“ Zopakoval potichu a usmál se. Nespouštěl z ní očí a ona je nespouštěla z něj. Na tváři se mu rozpouštěly vločky sněhu. Opakoval to slovo a oba je uklidňovalo. Nekonečně dlouho…

 

            9.

            „Vy jste Natálie?“ Blondýna měla pevný hlas. Byla v civilu, v rukou třímala zelenou, potrhanou bundu. Stála na zápraží veliké vily a o nohy se jí otírala kočka.

            „Jo to jsem. Co chcete?“ Tlustá holka s vyholenou hlavou a s náušnicemi všude jinde, jen ne v uších, stála ve svých růžových pantoflích na udržovaném koberci a v ruce, ověšené kovovými náramky, držela cigaretu.

            „Váš otec vám posílá tohle.“ Blondýna vytáhla z kapsy bundy ohmatanou obálku.

            „On ještě žije? Vyřiďte mu, že si to může strčit do prdele. Nashle.“ Holka začala zavírat dveře. Blondýna do nich zatlačila.

            „Váš otec dnes dopoledne zemřel. A jeho poslední přání bylo, abyste dostala tohle. Můžete si to prosím vzít?“

            „Tak já ti něco řeknu, ty zmalovaná nádhero. Můj fotr byl pěknej kokot a pro mě je mrtvej pěkně dlouho. Pěkně se na mě a na matku vysral, když jsme ho nejvíc potřebovali. Prodal barák a obě auta. Koupil nám jakejsi posranej byt někde na předměstí a tři roky starou kraksnu a všechny naše peníze poslal někam nějakým debilním negrům. A pak si odtáhl někam do prdele. Kdyby si matka nenašla tady Jiřího, nevím jak bysme skončili. Je dobře že je tuhej. Ještě by sem mohl přijít prudit…“

            Blondýně se třásly kolena. Měla chuť tu tlustou holku chytit za tu její vyholenou hlavu a mlátit jí s ní o zeď, dokud by jí srdce bilo. Místo toho se jen otočila a mlčky se vydala zpět k brance, po dlouhém chodníčku kolem opadaných, ve sněhu schovaných keřů.

            „A tu kočku vyhoďte za plot. Nesnáším zvířata, otčím ji zastřelí až přijde.“

            Blondýna se vrátila pro kočku, která jí vrněla v náručí a otírala se o zelenou bundu, i o dopis v osahané obálce. Blondýna jí plakala do kožichu.

 

            10.

            „Vypni tu televizi a pojď k večeři.“ Volala z kuchyně, od jídelního stolu, na kterém byly dva chleby, natřené máslem a medem. Vedle se kouřilo z hrnku kakaa.

            „Nemám hlad.“ Ozvala se dcera od televize.

            Blondýna neměla náladu na diskuze. Rázným krokem přešla z kuchyně do obýváku. V televizi zrovna nějaké děti mlátili brýlatého chlapce na školních záchodech. Byly násilné a vulgární. Dcera se smála.

            Slyšel jsem, že nějakou dívku její spolužáci ve škole znásilnili a natočili to na mobilní telefon…

            Blondýna se natáhnula po ovladači a televizi vypnula.

            „Co děláš? Já se na to dívám!“

            „Říkala jsem, že máš na stole večeři.“ Blondýna byla vyčerpaná. Stála a pozorovala vlastní dceru. Tiše a unaveně. Ta se neochotně zvedla z gauče. „Fakt dík.“

            Přešly do kuchyně. „To je jako k večeři jenom chleba?“ Dcera krčila nos.

            Pokaždé, když jsem si vkládal sousto jídla do úst, viděl jsem všechny ty hladové děti…

            „K večeři je chleba s medem a kakao. Jestli ti to nestačí, můžeš si vzít ještě jablko, nebo mandarinku.“

            „Tak to je super. Nemůžeme objednat pizzu?“

            „Nemůžeme. K jídlu je tohle. Sněz tohle!“

            A co kdybyste doma měla ještě tři menší děti, které by vám před očima umíraly hlady?

            Dcera se otráveně usadila ke stolu a zvedla jeden krajíc. Vyčítavě pozorovala matku. Skoro jako vraha.

            Myslím si, že problém je v každém, kdo si zvykl… Že má střechu nad hlavou, že má co do pusy, že je to samozřejmost…

            Dcera se zakousla do chleba a se zkřivenou tváří sousto požvýkala. Potom ho plivla zpátky na tácek. „Fuj, to žrát nebudu!“ Řekla znechuceně. „Můžeš to vyhodit do koše.“

            Viděl jsem tu civilizovanou Evropu a mocnářskou Ameriku, která vyhazuje do koše tuny jedlých potravin…

            Blondýně se přetočil žaludek. „Co si to dovoluješ? Žádné jídlo do koše vyhazovat nebudeme!“

            Dcera se zvadla od stolu a zamířila zpátky do obýváku. Cestou nebyla potichu. „Tak si to sežer sama! A neřvi tady po mě. Pořád jsi někde pryč a pak přijdeš a jen tady po mě řveš! Na to já nejsem zvědavá!“

            Můj fotr byl pěknej kokot a pro mě je mrtvej pěkně dlouho. Pěkně se na mě a na matku vysral, když jsme ho nejvíc potřebovali…

            Lidé jsou zlí!

            Skoč! Skoč už dědku bláznivej, ať tu nemusíme mrznout celý den.

            Lidé jsou špatní. Krutí. A tak jsem se raději stal psem.

            Nemohl jsem unést tu zodpovědnost. Za ostatní lidi, za vše živé i neživé na této planetě, za celou tuto planetu. Zodpovědnost, kterou jsme si vybojovali, a které se teď snažíme střepat, jako obtížného hmyzu.

            Vyřiďte mu, že si to může strčit do prdele…

            …změním jednoho člověka. Stačí když změním sebe a půjdu příkladem. Stačí když to udělá každý…

            Tak si to sežer sama! A neřvi tady po mě.

            …všechny naše peníze poslal někam nějakým debilním negrům…

            …takový pocit úlevy, klidu a harmonie, jaký jsem poznal, nedokážu ani popsat…

            „Mami? Nezbláznila jsi se?“ Dcera stála vedle matky, která se opírala o kuchyňskou linku a očima šmejdila po stěně. Usmívala se.

            „Haló, mami? Jsi v pořádku?“ Dcera se tvářila překvapeně a vyděšeně zároveň. Začala mít strach.

            „Mami? Proč štěkáš?“

Konec

---