..suchá letní tráva aneb co bylo potom, co se to nepovedlo..

..requiem za vichr..

spousta drobných vlásků, nakonec spoutala zlý vítr
zkrotila ho slečnou jako obojkem, boudou, holí a plotem z latí..
natrhněte mu obočí, rozbijte mu ret, vyžeňte ho na svobodu
a do rána se stejně vrátí zpět
 
všichni se musí občas učit
došlo i přes vztek, odpor a spoustě spolykané žluči
tomu chlapci se silným ale hloupým srdcem
a prvně sklopil hlavu 

není to vždy jen o tom být v právu
řekli mu se shovívavým nakrčením koutků
a protože on byl jedním z těch hodně ohebných proutků
co nikdy neprasknou,
tušil to už dřív, když náhle stál  -jen s tmou-
na chodbě plné zavřených dveří,
v domě, ve kterém když někdo po schodech běží
zní to jako řada neúprosných ne.
tam, kde bezpráví nakonec uvěřil, stojí v rohu sud,
v sudu plave kotě, málo hravé --- nechtěné. 

splývat s někým to o lásce přece vůbec být nemusí
dozvěděl se a nebyl by to on, kdyby si to aspoň jednou nezkusil.
bylo to mile známé, ale smutné a upoceně malé..
někde vprostřed vlasů, ňader a vzdechů,
se mu vrátily ty nejhezčí chvilky, co stačil zažít při fotbale
jenže to už byl bez dechu, opilý vlastně cizími endorfiny
složil se na záda a najednou
s rostoucím pocitem viny, neznal se k tomu druhému tělu v pokoji.
ne, není v tom nic a nic to taky nezhojí..
jen to na chvilku tolik nebolí,
když se na stropě srazí pot a dolů zaprší,
když Tě ten déšť v páře opustí, jde si to i odpustit
 
ne, tam kdes kdysi vyprávěl
je dnes jen spousta rozbouřených vod
a žádný most, který by se přes ně položil..
vše o moři  zapomněl lodivod,
co dlouho na pevnině žil

 
z vichru zbyl už jen slabý vánek
.. ano, to se tak někdy stane..

..kvéry a růže a očazené zdi..

studená chapadla vynořivší se stvůry 
pomalu udolala slunce a ono sklonilo tvář.
prazvláštně rozsadila noc svá těla na všechny trůny
a Ty se mi moc hezky zdáš,
krásná (ne)známá..
 
-z šatů se v hříšných sólech svléká dekadence,
a  já po nocích u okna sedíc poslouchám kvéry a růže.
v rezonujícím mezistruní
si princezny vlhčí jazykem suché rty..-
romeova rána na zádech se tiše luní,
a díky bohu za smrt, nejspíš by ho totiž zhltly mrákoty,
vědět, jak si to v jeho posteli mercucio s jůlii
pěkně užili..
 
za svíčkou stráženými okny
prší šepotaná slova,
shepostratus roztáhl se mezi poledníky,
a my co jsem svá srdce již pověsili na hřebíky
litujeme zas a znova,
že peřina , k níž se tiskneme,
je nikdy neměla..
jelikož pod svící je největší tma,
je pod představou tvé tváře má mysl značně ztemnělá,
teď v noci svojí hranou samostatnost porušuje každý můj pard
zírajíc na fotku, ukrývanou pod polštářem,
fotografie jsou nám biblí, zákoníkem i snářem..
žijeme v řetězech, v okovech magie jedné tváře.
přehříváme fantazii, topíc peřiny v objetí,
solitairité čekají na Mojžíše,
který by je vyvedl z krutého zajetí

..princezny už mě znají..

princezny už mě znají.
vždyť kolik nocí tajně poslouchaly,
moje malé verše, jež naučil jsem létat až k jejich oknům..
kolikrát se smály, když jsem slíbil že si jejich vína jenom loknu
a pak vypil jsem je skoro celé..
teď sedím v mojí malé prosté cele,
protože už mě holky mají zcela v malíčku
asi jako znělku od večerníčku
a ohrál jsem se,
jako jedna z těch starých dobrých desek,
co letí jen v létě z autorádia, někde mezi poli,
ohrál jsem se a trošku mě to bolí,
že už mi to víno nikdo píti nedovolí..
 
už mě znáš.
jsi můj otčenáš i matkonaše
a moc moc hezky zdáš se
když mi po stropě stoupá nocí hvězdný příliv,
prosil jsem kostelní myši, aby se za mě pomodlily
-mě už holt do kostela nepustí-
aby se pomodlily za moje falše a třpytky
a když mi je Bůh odpustí,
když se Ti budu dívat do očí, když se budu opravdicky kát,
když se s myšmi pomodlí i andělé, tak mi by Tě mohl dát
na polštář, někdy v průběhu neděle. 

už se znám
..jak každé ráno podvádím budík,
jak zesnul jsem a čekám až mě vzbudíš.
podívejte, jak jsem si uměl hrát na prince
ale zavřete oči, až přijde čas a já vrátím se
zpátky pod nebe, kde mluví jen a jen činy..
a tak se rychle sčítají menší a větší polo-viny
a pak musím přiznat, že vůbec nejsem jiný..
stejné dlaně, stejné fráze, stejné chtíče
pořád stejně málo věcí co mohl bych ti dál
jsem ohraný jak večerníček,
ale toho já mám pořád stejně rád..

..sgt. peppers lonely hearts club band..

každou noc za kopcem hořel stoh
vařící tma srážela se na stropě
a kapky v ropné potopě
padaly k podlaze.
stával jsem se bláznem,
jen bláznům prší v pokojích..

každou noc spal jsem jen na půlce postele,
se zavřenýma očima oddával se představám
že tam někdo leží, někdo dýchá, někdo je..
pak zvedla se víčka
a ona tam leží jen pustina prostěradla
-tak nehostinná, tak pustá, tak tichá a vychladlá
jako prázdný rám
ze kterého někdo nožem na psaníčka portrét vyřezal..
přišel jsem z práce domů a tváří tvář stěně sedm minut
jsem smál
dokud
přes kopec nepřiletěl hrozný sten a řev
a já nepoznal na podlaze pod obrazem svoji vlastní  krev

za kopcem kdosi hrozně naříkal
a já s hlavou pod polštářem, čekal až to zarazí,
za hrudní kostí překrásná sirka zapálila stoh.
už to nešlo uhasit.
za kopcem konečně odumřel v povědomém hrdle můj hlas
a já vypáčil umrlci ze ztuhlých prstů drobnost kterou tu před lety
při jedné ze spás kdosi zapomněl.
v krabičce objevíš kromě kravatové manžety malinký akvarel
a ještě živou radost v oprýskaném, ač kdysi jistě luxusním balením
a jako na exkurzi z ráje budete tam s gramofonem sedět zasněni,
proti všemu žalu se vprostřed noci vzepře
kapela klubu osamělých srdcí seržanta pepře

..s púem a princem na nočním tažení..

-s malým princem

byli jsme v noci pít.
v uličce mezi kostelem a místním nevěstincem
mísili jsme nejrůznější prášky a mnohé nápoje.
když už toho bylo na malého prince přeci jen trochu moc
odešli jsme a strávili celou zbývající noc
uvnitř jeho hvězdnatého pokoje
s hvězdnatou tapetou
a hvězdným prachem
s tím, který při úklidu lidé pod postele zametou-

 
(malý princ a medvídek pú z roku osmdesát čtyři,
klapzubova jedenáctka, kakao a londýnští kanonýři.
tolik vynesl z hořícího domu nekonečného dětství
obětavý přítel s francouzským jménem,
na které si nemohu vzpomenout
a s dvojplošníkem jehož křídla
nočním letem světlo každé hvězdy doženou..
řekl, že už jsem dospělý a konejšivě mě pohladil po tváři
a já pochopil že znovu se ten dům už postavit nezdaří,
už nikdy víc..

beránek měsíc
vpluje mi nezbedně na panenku, pokaždé když Tě potkám,
a do husté vlny padají mu šťastné slzy, co pálí mě v očích jako vodka,
francouz od letadel spadnul při nočním přeletu,
prý nenašli ho, přesto cítím že tu pořád někde je
a šeptá mi do ucha
že už bych se sebou měl něco udělat,
být pro jednou dobrým mužem jen jedné ženě,
aby se za mě nemusela stydět,
a pokud možno denně
říkat jí, jak je krásná,
to aby byla pořád šťastná.
tak se docela snažím..
jen Ty mi to trochu kazíš,
víš?
 
-s medvídkem pů
zašli jsme si zautrácet
za vodní dýmky a něco omamnějšího k tomu,
nejspíš nemáte ponětí jaká je to práce
tahat k ránu zmámené medvědy domů-

..konečná..

 daleko, daleko
za sedmerem krutých hor
a desaterem hladových moří
poslední lidský oheň hoří,
těsně na okraj,i před koncem světa.
každý týden tam létám,
abych dovezl mléko a čerstvé noviny,
v mracích pak hodiny a hodiny
přemýšlím nad tím chlapcem, co tam žije,
někde tam kde končí teď
a začíná planě rostlá fantazie..
 
žiju daleko, někde za poslední souhvězdím,
která Ti dosáhne až do očí.
pozvolna dožívám a už si ani nesním,
jen Ti píšu dopisy, které stejně nelze doručit
a počítám na prknech v plotě,
kolik času ještě zbývá..
na voru připlulo sem před týdnem popelavé kotě,
a zatím stihlo mi vypít všechno mléko
a dosyta se na Tebe vynadívat,
jak jsi opřená o vázu s místním býlím.
už ani ve spaní nesním o té chvíli,
kdybychom doopravdy byli spolu,
jen chodím podél okraje a s hlasitými
polknutími zírám dlouze dolů.
ale udělat to, to prostě nemohu,
kotě vždycky připlíží se
a otře se mi o nohu.