Na konci světa beznaděje

Bez prologu a bez lásky.

Před několika lety jsem poznal človíčka, který mi v mém srdci zaplnil většinu místa. Nedokážu si život bez ní představit. Nikdy nekončící myšlenka na ní mě provázela na každém kroku životem. Věděl jsem, že se můžu kdykoliv rozeběhnout za ní a najdu otevřenou náruč, ve které se můžu schovat a vybrečet. Tak jak to lidé jako já potřebují každou chvíli. Věděl jsem, že jsem šťastný a že mám štěstí. A že cokoliv se stane tak spolu zvládneme. A taky to tak bylo. Když bylo nejhůř, vzal jsem jí za ruku, pohladil po tváři nebo objal a druhý den se všechno povedlo tak jak jsme si přáli.

Před několika dny jsem ztratil všechno, po čem jsem celý život toužil. Ztratil jsem človíčka, který mi v mém srdci zaplnil většinu místa. A s ním zmizelo úplně všechno. Všechna přání, cíle. Všechny smysly života. Nevím proč někam jít dál. To co jsem vždy chtěl jsem už získal a bohužel také ztratil. Snažím se vrátit vše zpátky a je to jak bušit pěstí do nekonečně vysoké, široké a tlusté ocelové stěny a čekat že že se dostanu skrz.

Před několika hodinami, jsem naposledy pohladil tvář človíčka, který mi v mém srdci zaplnil většinu místa. A na mé ruce už nezbyla ani trocha vůně po její kůži. Do mého prázdného bytu už nechodí sluníčko na návštěvu tak, jako chodívalo, když jsem se probouzel vedle ní. Paprsky už nemohou hladit naše vlasy a usmívající se tváře zachumlané do peřin, tak proč by chodily. Do prázdných bytů chodí na návštěvu jen chlad, ticho, bezmoc a slzy.

Ňufinko lásko vrať se mi. Dnes, zítra, za rok, za věčnost. Prosím vrať se. V mém srdci jsi a zůstáváš.

---