Zima ( z povídek do šuplíku )

Zima

Na stráních pod Budčí se objevil první sníh a venku mrzlo až praštělo. Jirka seděl u dědy v maličké kuchyni, děda zatápěl v kuchyňských kamnech. Vzal hrst třísek, které se sušily od večera v troubě, vložil pod ně kousek novinového papíru a škrtl sirkou, věděl, že Jirka miluje přikládat polínka na zapálené třísky. „Jirko, přikládej, já jdu pro vodu.“ Ten se hrnul ke kamnům, věděl, že nejdříve musí na oheň přikládat malá polínka a teprve až se oheň rozhoří, přidat ta větší. Oheň ho hřál do tváře a z noci prochladlá světnice, ve které se odbýval celodenní běh vesnického života, se s praskajícím ohněm probouzela, zahřívala a rozjasňovala společně s ohněm v kamnech. Jirka se s oblibou díval, jak z ohniště do popelníku padají žhavé jiskry a podpalují kousky novinového papírku, které tam házel. Pečlivě sledoval, jak se oheň rozhoříval, a ve svém dětském věku bral úkol s roztápěním skoro jako životní poslání. Děda postavil na kamna konvici s vodou a přišoupl též hrneček s černou kávou z cikorky od večera. Za chviličku se voda vařila, děda zalil drobný černý sypaný čaj a ten krásně hořce zavoněl. Nechal ho chvilku louhovat a pak ho přes sítko slil do hrnku, přidal dvě kostky cukru a dolil hrnek mlékem. Byl to každodenní rituál, kterým začínal den. Oba si sedli proti sobě a srkali horký nápoj a snídali chleba s marmeládou. Vtom se zvenku ozvalo krátké tiché zapískání, děda nadzvedl husté obočí a sledoval, jak Jirka ve spěchu dojídá. Chlapec věděl, že ho děda ven nepustí, dokud celou snídani do posledního drobečku nespořádá. Rychle do sebe naházel poslední sousta, zapil je čajem a s pusou plnou chleba se podíval na dědu. Ten jakoby nic si hleděl svého krajíce, ze kterého pomalu ukrajoval kousky krátkým nožem a zapíjel střídavě čajem a hořkou kávou. Po očku ale sledoval Jirku, a když viděl,že ten polkl poslední sousto, krátce kývl. Jirka vystřelil jako šíp a hrnul se do sousední světnice, rychle na sebe natáhl tepláky, vlněný svetr a bundu, na hlavu vrazil čepici, popadl rukavice a hnal se do předsíně obout těžké zimní boty. Vylétl před dědův domek a do tváře ho zaštípal ranní mráz. Kluci na něj už čekali. „Tak už pojď,“ vítal ho Jarda.  „Led je pěkně tvrdej a kluci už odhrabujou!“ křikl na ně Pepík, který už spěchal napřed. Na Fabričáku, malém rybníčku na kraji Mozolína, už bylo živo, kluci ze vsi odhrabovali vrstvičku sněhu, který přes noc připadl a vytvářeli z něho nevysokou hradbu okolo hrací plochy. Jirka si vzal z kůlny staré kožené brusle a hokejku, kterou si večer pečlivě omotal izolepou. Věděl, že kdyby ji zlomil, táta mu hned tak další nekoupí a bude muset zase hrát pahýlem, nebo přinejhorším větví z bezinky jako minule. Kluci si sedli na kraj rybníku a nazuli brusle. Starší kluci, Pepík a Jarda už měli nové kanady, ale mladším ještě rostla noha, a tak dědili brusle po starších. Během chvíle byl sníh shrabán. Mezi tím se na Fabričáku sešlo i hejno kluků ze Zákolan. Ze zutých bot se udělaly branky a všichni kdo měli hokejky, je naházeli doprostřed hrací plochy a Toník si k nim sedl zády, aby na ně neviděl, šmátral za sebou rukama, a když nahmátl hokejku, házel ji střídavě vlevo a vpravo. Tak bylo zaručeno, že se kluci rozdělí spravedlivě a bez hádání. Bylo to zavedené pravidlo, které vymyslel nejstarší Zdeněk s jeho bráchou Vráťou - to byli nejstarší kluci na rybníku- a každý chtěl hrát s nimi. Kluci si sebrali hokejky a rozdělili na dva týmy. Jarda, který skoro pokaždé chytal, si doma dokonce za pomoci táty vyrobil chrániče na nohy a k loňským Vánocům dostal starou brankářskou lapačku, kterou mu všichni záviděli.Ten se postavil doprostřed hřiště s míčkem v ruce. Jirka a proti němu  o čtyři roky starší Vráťa se sjeli na buly a s napětím čekali na Jardovo vhazování. A už je to tady, Vráťa se bez problému zmocnil míčku a dlouhou přihrávkou  ho posílá před branku protihráčů, stačí malá teč Pepíka a míček je v brance. „Hurá, góóól!“ křičí kluci a hrnou se opět na buly. Vhazování střídá vhazování a góly padají jeden za druhým. Uřícení kluci se honí za zmrzlým tenisákem a těžké bundy, čepice a leckdy i svetry končí na okraji zmrzlého rybníka. Dopolední slunko zmírnilo ranní mráz a kluci jsou, nejen jím, rozpálení a ulítaní. Ouha, při jedné dlouhé přihrávce míček přeskočí mantinel ze sněhu a se šplouchnutím končí v rozmrzlé tůňce v místech, kde do Fabričáku přitéká voda. „Pozor, nelezte tam, je tam tenký led!“ křičí starší a zkušenější kluci na Jirku a Frantíka, kteří se hrnou za míčkem. „Jen tak tak a zahučeli jste tam, trumbelové,“ kárá je nejstarší Zdeněk. Frantík, kterému nikdo jinak neřekl než čukjátko, protože byl nejmladší a vyslovovat „c“ a „r“ mu ještě dělalo problémy, se na poslední chvíli zastavil na okraji tůně. „Lehni si, honem!“ křičí na něj kluci. Frantík sebou rychle práskl na led a roztáhl ruce, dobře si ještě pamatoval na nedávnou příhodu, kdy Martin, jeden kluk z Mozolína, spadl při zkoušení ledu do rybníka. Namočil se sice jen do půli těla, ale když doběhl domů, byly na něm věci už tak zmrzlé, že chrastily a vrzaly. Pečlivá babička, ke které jezdil na víkendy, ho celý zbytek dne nepustila ven a nalévala ho, k jeho nelibosti, horkým čajem. I Jirka si lehl a chytil Frantíka za brusle. Ten se natáhl a špičkou hokejky vypíchl míček z tůně. „Hurá, sláva můžeme pokračovat.“ „To bylo o fous,“ kárá Frantíka jeho starší brácha. „Víckrát tam nelez!“ ukončil rázně debatu a už se žene honit se s ostatními za míčkem. Kluci strávili celý den na rybníku, dědovi se sotva podařilo Jirku dostat domů na oběd, opět ho nechal sníst celé jídlo a vypít hrnek horkého čaje. Přestože měl Jirka zaječí choutky, a kdykoli děda odešel z kuchyně, chtěl už už zmizet za kluky, děda dodržel svou zásadu a dokud Jirka nedojedl, nedal mu svolení k odchodu. Dobře vědě, že je důležité, aby se vnuk vydatně najedl a napil. Navečer se z okolních nízkých baráčků začínalo ozývat volání: „Járo, domů!“, „Pepíků, pojď už!“, „Jirko, tak honem, už je tma!“ To rodiče, babičky a dědové volali na kluky a svolávali je domů. Krajina se začala choulit do šera a na zem se začaly snášet první večerní vločky, byl poslední večer před Štědrým dnem. Jirka seděl za oknem vyhřáté světnice a díval se na pouliční lampu před dědovým domem - ta osvětlovala vločky, které v jejím světle zářily a vířily ve větru. Z rádia se ozýval tichý hlas, který vyprávěl každovečerní pohádku. Oheň v kamnech dohoříval a Jirka na zárubni okna usnul. Děda ho vzal do náruče a uložil do vedlejší místnosti na spaní. Vždycky obdivoval, kde se v tak drobném tělíčku bere tolik života a energie k celodenním hrám na rybníčku. Sedl si do kuchyně, poslouchal rádio, upíjel pivo z bandičky a přes otevřené dveře se  díval na vnuka. I jemu začala klimbat hlava, po chvilce se zvedl a šel spát. Zítra ho čeká náročný den, brzo ráno musí vstávat a dřív než se Jirka probudí, musí jít do lesa nad Mozolínem uříznout vánoční smrček. Nebyl sice moc krásný, ale jiný mu hajný uříznout nedovolil. Věřil ale, že Jirka z něj bude mít velkou radost a až pod ním večer najde brusle, na které šetřil celý rok, budou mu odměnou třpytivé hvězdičky v Jirkových očích. „Dobrou noc,“ zašeptal do tmy, přikryl se tlustou peřinou a zhasl lampičku.