Kapitola VII. - Emona, dvojčata a strážci

VII. KAPITOLA

Emona, dvojčata a strážci

Jako první se probudila Andromeda. Nevěděla, co dělat a tak se šla projít kolem řeky.

Adiana se vzbudila a sní i Simon. Začal se rozpačitě rozhlížet po Andromedě a pak rychle vyběhl ven na vzduch.

“Kde je Androme?” Zeptal se vyděšeně Simon.

“Klid je v pořádku Simone.”

“Jak to můžeš vědět”, oponoval Simon, “ty jsi ji snad někam poslala?”

“Proč bych to dělala, šla se jenom projít kolem řeky, je snad na tom něco špatného?”

“Nechápu, jak si jí mohla dovolit, aby odešla, vždyť jsme na území Nanurů, nebo jsi už zapomněla?”

“Ne, nezapomněla!” Neudržela se Adriana.

“Musíme ji jít hned hledat”, řekl naštvaně Simon, protože měl neblahý pocit, že se jí něco stane, “hned teď.”

Adriana už mu nechtěla odporovat, protože by to nemělo smysl a tak se vydali hledat Andromedu. Ještě než odešla, tak Adrianě řekla, že se jde projít kolem řeky, která tekla vpravo od skály, směrem k Tygřím Lesům, ale to Andromeda nevěděla. Zamířili tedy k nim. Byla tu úzká vyšlapaná cestička, po které se vydali. Brzy jehličnaté lesy vystřídali listnaté. Tuto změnu postřehla první Adriana.

“Přešli jsme hranice Tygřích Lesů, od teďka si musíme dávat větší pozor.

“Pozor na co?” Zeptal se nedůvěřivě Simon.

“Podle čeho si myslíš, že se jmenují tyhle lesy?!”

“Ale bílý tygři nejsou zlý, ne snad?”

Chvíli byla odmlka. Během toho času Simon cítil, jakoby je někdo sledoval. Při tom pocitu se vždycky zachvěl. I Adriana to cítila, ale nedávala to na sobě znát.

“Oni nás sledují, že jo?” Zeptal se Simon šeptem, “cítím to!”

“Nesmíš to dát na sobě znát, jinak to poznají.”

Jejich rozhovor přerušilo zakřičení v dáli před nimi.

“To je Androme!” Zakřičel Simon za sebe v běhu na Adrianu.

Neběželi dlouho. Za chvíli uviděli kruh bílých tygrů, jak obkličují vyděšenou Andromedu. Simon doběhl ke kruhu, proskočil mezi dvěma tygry a objal svou sestru, která mu začala plakat na rameno.

Jakmile Simon vstoupil do kruhu, tygři se stáhli a teď skláněli hlavu k zemi na pozdrav Tygřího pána. Simon jim úklonu opětoval.

“Co jste to dělali?” Zeptal se Simon v mysli všech přítomných tygrech. Nikdo neodpovídal. Za chvíli se odvážila mladá tygřice se sametově zelenýma očima.

“Promiňte pane, ale naše vůdkyně si přála, abychom vaši sestru zdrželi a nenapadlo …

Simon jí skočil do věty. “ … vás nic jiného než ji zastrašovat, to snad ne? A vůbec, kde je vaše vůdkyně?”

Z křoví naproti němu se vynořila už starší hlava tygřice s modrýma očima a jak Simon předpokládal, byla to jejich vůdkyně. Simon se na ni podíval a v tu chvíli doběhla Adriana, která na cestě zřejmě zakopla a teď se zájmem sledovala celé dění před sebou.

“Jsem ráda, že jsi přišel Simone, pojď prosím se mnou, ráda bych si s tebou popovídala a samozřejmě i s tvými přáteli.

“Pojďte se mnou, ona si chce s námi popovídat”, řekl Simon Adrianě a sví sestře. Vydal se rychle za tygřicí, ale po nějaké době jí přestával stačit. Když už jí chtěl říct, že nemůžou, vběhla do útulné jeskyně. Vchod byl trochu malý, a asi proto v ní bylo teplo. Simon vlezl do jeskyně, za ním Andromeda a za ní Adriana.

Trojice si ji prohlížela. Byla v ní dvě mladá tygřata, která vylezla ze své skrýše a teď čekala na koberci, který zaplňoval skoro celou jeskyni na svojí matku.

“Ty musíš být Emona, že jo?” Zeptala se Adriana, když zpozorovala její dvojčata.

“Ano, byla jsem Sarkisova tygřice, dokud mě nepropustil a jeho … nezabili. Smutně se podívala na Simona a Andromedu a i na svá dvojčata.

“Ale něco mi přeci jen zanechal, něco, čeho si moc vážím. Jsou to vzpomínky. Vzpomínky na to, co jsme spolu zažili, vzpomínky na něho a vzpomínky na vás.”

"Na nás?" Zeptala se udiveně Andromeda.

“Ano, na vás. Když jste byli malí, chodívala jsem se se Sarkisem na vás dívat. Byli jste tak malí a tak krásný. Vaše matka je na vás určitě hrdá.”

“Jak to myslíš, že je na nás hrdá?! Naše matka nás nechtěla, opustila nás!” Oponoval Simon.

Povídali si dlouho do noci. Poté, co si s Emonou všechno řekli, Simon nakonec usnul vedle své sestry a mláďat, která se k němu přitulila a teď spokojeně spala.

Adriana a Emona si ještě povídali dlouho po tom, co šli ostatní spát a nakonec i ony ulehli, i když Adriana vůbec nemohla usnout. Celou noc se převalovala a myslela na to, co slyšela. Nakonec šeptem řekla: “Dobrou noc mí milovaný děti”, a usnula.

Emona zvedla hlavu, podívala se na usínající Adrianu a přátelsky se usmála. Moc dobře totiž věděla, co řekla.