Dny beznaděje

„Je v kómatu třetí den, pane primáři. Tu ruku jí amputoval doktor Svoboda, ale moc nadějí jí nedává. A ještě něco, pane primáři. Nevěděli jsme, co s tím máme udělat, ale v ruce měla tento dopis. Je na něm adresa i známka a navíc upozornění: odeslat v jakémkoliv případě! Nevíme zda, jsme oprávněni ho poslat.“ Slyším ženský hlas, který mne probudil. „Odešlete ho, je to tam snad napsané jasně, ne? Třeba je to hodně důležité.“ Zazněl mužský hlas, zřejmě primářův. Teď už je mi mnohem hůř. Cítím se velmi slabá a nejspíš umírám. Ale své poslání, díky kterému jsem dokázala přežít několik předchozích dní, jsem splnila a nyní se mohu konečně s čistým svědomím vydat na věčnost…

 

Před 7 dny: „Mami, to je úžasný. Oni mě vzali! Já ty zkoušky zvládla na 96%!“ žasla jsem. Právě mi totiž přišel dopis z Vysoké školy chirurgické, v kterém se psalo, že mne přijali. Na tento den jsem čekala neuvěřitelně dlouho. Tedy normálně pro mě nějaké dva týdny neznamenaly, ale když čekáte na zprávu, která má ovlivnit celou vaši budoucnost, je to úplná věčnost.

Objala jsem svou mámu a byla štěstím bez sebe.

„Musím to zavolat Pavlovi.“ Oznámím mámě, pustím se z našeho objetí a běžím k telefonu. Vytočím číslo svého přítele, který je právě pracovně v Austrálii. Je pilot stíhaček a jiných vysokorychlostních letadel, ale moc se v tom nevyznám.

„Haló?“ Ozve se v telefonním sluchátku.

„Ahoj Pavle, to jsem já Laura.“ Řeknu mu.

„Ahoj Lauro, tak rád tě zase slyším. Děje se něco?“

„No, vlastně děje. Něco velmi zásadního v mém životě. V září nastupuju na vejšku!“ Oznámím mu.

„Vážně?“ ozve se, „tak to moc blahopřeju! Ale já to věděl, že ty zkoušky uděláš. Říkal jsem ti to. Musíme to oslavit hned, jak zítra dorazíte. Už jsem si vzal dva dny volna…“ ale v tom byl v našem rozhovoru Pavel přerušen: „Pavel!“ Slyšela, jak ho mužský hlas důrazně volal australským přízvukem.

„Promiň, Lauro, už musím jít. Zítra se uvidíme. Moc se na tebe těším. Mám tě moc rád.“ Rozloučil se se mnou.

„ Taky se moc těším a milu…“ Ale v tom se náš rozhovor přerušil definitivně.

Zítra s mámou odlétáme na dovolenou do Austrálie, kde se samozřejmě sejdu i s Pavlem. Tuto dovolenou nám zaplatil můj děda, který mi vždy nahrazoval spíše otce, který mi od mého narození chyběl. Můj pravý otec byl Angličan. Přijel do Čech na rok na dovolenou a na kurz češtiny. A právě tady se poznal s mou mámou. Byli spolu prý celou dobu moc šťastní, tedy do doby než zjistil, že je máma těhotná. Poté musel svůj kurz náhle přerušit a odjet do Anglie o tři měsíce později… Ale to už mě dávno netrápí. S mámou se nám žije dobře i samotným. Máme malý domek na kraji Prahy a děda s babičkou bydlí nedaleko od nás ve vilové části našeho hlavního města.

Děda vlastní leteckou společnost (pracuje u něj i Pavel, také díky dědovi jsem ho poznala) a babička je velmi dobrá učitelka cizích jazyků. Mě naučila anglicky, francouzsky, španělsky, rusky a základy maďarštiny. S dědou jsem procestovala velkou část Ameriky, polovinu Evropy a kus Asie, protože jsem s ním často jezdila na pracovní cesty. Mí prarodiče mi také zaplatí školu.

Sice to vypadá, že jsme velcí boháči, ale není to tak. My s mámou máme stejný měsíční příjem, jako většina lidí v této republice. Máma mohla pracovat jako manažerka dědovi firmy, ale odmítla to, kvůli hrozbě narušení harmonických vztahů v rodině. Tak teď vlastní dva pražské obchůdky s módním oblečením.

 

„Lauro, vstávej! Jsou tři hodiny ráno. Trochu jsem zaspala. Za půl hodiny je tu taxi.“ Budí mne ráno máma. Ale mě se vstávat nechce, protože pět hodin spánku je, na můj vkus, trochu málo.

„No tak, Lauro Honem!“ Křičí máma, vystresovaná svým zaspáním.

Rychle vstanu, obléknu se a udělám ranní hygienu. Potom si dobalím ještě pár věcí a už slyším, jak přijíždí taxík. S kufry vyběhneme ven, máma zamkne barák a už jedeme na letiště.

Na letišti jsme v čas. Kufry odložíme, a pak rychle nastoupíme do letadla. Obě jsme si oddechly, když jsme usedly na sedadla. Ale i přesto mě trápil divný pocit, že jsem něco zapomněla, ale dávám to za příčinu rannímu chaosu.

Když se ujistím, že je vše v pořádku, uslyším letušku, jak nám oznamuje, že letíme do Sydney a přeje nám příjemný let. Taky nás seznámí s bezpečnostním zařízením, (jako bych to už za ta léta neslyšela mnohokrát).

Po vzlétnutí nám dovolí sundat si bezpečnostní pásy a začnou rozvážet pití a jídlo. Když jedna z letušek přistoupí k nám, objednáme si dvě nesycené vody a jednu kávu.

Hodina letu uběhla a já už skoro usínám, když mě osloví muž, sedící přes uličku: „Prosím vás, slečno,…“ mluví chraplavým hlasem, „…nemáte kapesník? Mně už došly.“ A ukáže mi prázdný obal od kapesníků.

„Bohužel nemám, ale letuška určitě mít bude.“ Odpovídám a navrhuji, že pro ně dojdu. Onen muž mi moc poděkuje a já odcházím do kabiny pro letušky. Jedna z letušek si mne všimne a zeptá se mě, co potřebuji. Poté mé žádosti vyhoví a já mohu kapesníčky odnést tomu pánovi.

Když jsem na něj pohlédla, věděla jsem, že něco není v pořádku. Byl celý zpocený a evidentně se mu špatně dýchalo.

„Netrpíte nějakou alergií?“ Zeptala jsem se, hned co jsem k němu přiběhla.

„Aaaano…“ snažil se mi odpovědět. Povolila jsem mu kravatu a zeptala se, kde má respirátor.

„Nanahoře v tašce.“ Vymumlal ze sebe a v tu chvíli jsem nad sebou viděla letušku, která se snažila, co nejrychleji, snažila najít naši záchranu. Cítila jsem, jak na mě všichni lidé dívají, ale neměla jsem čas zabývat se publikem.

Po chvíli muž dýchal v celku normálně. Myslím, že si všichni lidé oddychli, protože nechtěli, aby se ten pán udusil a někteří možná z trochu sobečtějších, ale to jsem nemínila řešit.

Když už je muž úplně v pořádku, poděkuje nám za pomoc, já si opět sednu na své sedadlo a konečně se snažím usnout. Ale zanedlouho potom mě probudí máma, která se zvedla ze sedadla a tím drkla do jídelního tácu, připevněného na zadní stranu sedačky před námi.

„Kam jdeš?“ Ptám se rozespale. „Příroda volá…“ Řekne a mírně se ušklíbne. Pak už si jen pamatuji, jak se mi neovladatelně zavírají víčka…

Když se zbudím, podívám se na máminu sedačku, ale ta je stále prázdná. Z toho usoudím, že jsem moc dlouho nespala. A na to se také cítím. V tu chvíli letadlo velmi prudce cukne. Pohlédnu na muže vedle mne, který je velmi vystrašený a dívá se z okénka. Tak z něj pohlédnu také a uvidím ošklivý černý kouř. Potom nadskočíme znovu, ale tentokrát je to horší. Nyní začne blikat výstražné světlo s nápisem „PŘIPOUTEJTE SE PROSÍM!“ Což všichni ihned udělají. Jen jeden člověk ne. MÁMA!

Chci vstát a jít hned za mámou, ale s letadlem to začne házet ze strany na stranu. Hází to s námi hlava nehlava, když se náhle odlomí záď letadla. Mám pocit, že jsem v nějakém hrozném thrilleru nebo spím a nemohu se probudit z toho strašného snu.

Spadly nám k obličeji dýchací masky, které si všichni nandají, včetně mě. Chci si rychle zapnout pás, který jsem si odepnula, ale nejde to.

 

Otevřu oči a vidím blankytně modré nebe a cítím silně žhnoucí slunce. Podepřu si tělo rukama a posadím se. Sedím na velmi jemném písku a kokám na nikde nekončící čisté moře. Trochu mne bolí hlava, ale to je nejspíše z toho, že jsem byla v bezvědomí.

Vstanu a pohlédnu vpravo, kde není nic, jen krásná dlouhá pláž a na ní krásný pár palem. Ale když se ohlédnu do leva, vidím tři sedící lidi na pláži, dva muži a jedna žena, kteří vypadají jako nějací mágové, kteří se snaží zhypnotizovat mořské vlny.

Rozběhnu se jejich směrem a nechápavě na ně volám: „Co se to stalo? Co se děje? Kde to jsem?“ A doběhnu k nim. Zastavím se u nich. Dva z nich se na mě ani neohlédnou, jako kdyby sami byli zhypnotizovaní. Ale jeden z nich prohlédl si mne a řekl: „Chceš vědět, co se stalo? Přežila jsi leteckou havárii. Chceš vědět, co se děje? Přežila jsi jako jedna z mála,…“ vstal a ukázal rukou za sebe, „…ostatní umřely nebo umírají v támhle tom vraku.“ Byla to hrůza, nemohla jsem nic říct. Byl to opravdu hrozný pohled. Nevypadalo to jako letadlo, ani jako půlka letadla, ale jako hromada kovu na skládce, kterou někdo zapálil hned potom, co jí polil červenou barvou. Ale onen muž pokračoval: „A jestli zjistíš, kde to, sakra, jsme, dej mi vědět, jo?!“ Kouknul se na mě výhružnýma očima a odcházel, tedy spíše kulhal, k letadlu.

„A kde jsou ti ostatní, co přežili?“ Volám na něj a běžím za ním. Ale on nezastavuje. Stále kulhá k té trosce a čeká, než k němu doběhnu sama. Už jdu vedle něj, ale on se na mě ani nepodívá a řekne: „Z celého letadla nás přežilo šest. Ty, já, ti dva na pláži a ještě dva, kteří jsou u letadla. To znamená, tři muži a tři ženy.“ Zastavil se, podíval se mi do očí a pokračoval: „Zřítili jsme se asi před čtyřmi hodinami, tak nepředpokládám, že by mohl přežít ještě někdo. A co z toho vyplývá? Žádní ostatní nejsou.“ Tím mě vyděsil ještě víc. Ale počkat, na pláži jsou dva, ale máma tam není. To znamená, že bude u letadla. Určitě, bude u letadla pomáhat s troskami. Rozběhnu se k letadlu, abych se ujistila, že je tam máma. Ale když jsem k němu doběhla, stál tam jeden muž, který vytahoval ze sutin mrtvá těla a přikrýval je palmovými listy a žena, která mu pomáhala. Ale nebyla to moje máma, ta dívka vypadala na šestnáct, maximálně. Snažím se otáčet na všechny různé strany, ale mámu nikde nevidím. Vidím jen ty dva. Co stále sedí na pláži a pozorují moře. Jsou nejspíš v šoku. Ale to v tuto chvíli nechci řešit, protože musím najít svou mámu.

„Kde by jen mohla být?“ Ptám se sama sebe. Přece nemůže být mrtvá, to přeci není možné. Matně listuji ve svých vzpomínkách a pamatuji si, že se vše začalo třást a že máma vedle mě NESEDĚLA!!! Teď už si úplně vzpomínám. Máma byla v době havárie na toaletě. Vběhnu do letadla a zvenčí na mě všichni ječí, ať tam nechodím, ale nemohu je poslechnout.

Když vejdu do letadla, zjistím, proč nechtěli, abych tam chodila. Na sedačkách sedí spousta mrtvých a ohořelých těl. Při tom pohledu se mi zvedá žaludek. Ale jdu dál, slyším, jak za mnou někdo leze do letadla. Nechci se ani otáčet.

Vidím dveře toalet a běžím k nim. Ale zastavím se před nimi. Přepadl mě strach otevřít je, ale udělat to musím, ať se děje co se děje. Snažím se je otevřít, ale jsou zamčené. Cloumám s nimi a cítím pocit, který ve svém životě nemám ráda. Je to bezmoc. Potom mě osoba, která mě celou dobu sledovala, odstrčí a začne dveře páčit nějakým kusem železa. Byl to ten muž, kterého jsem viděla u letadla. Ale jde to velmi ztěžka. Dveře jsou z druhé strany zabezpečené.

Z ničeho nic uslyším podezřelé cvaknutí uvnitř dveří a pak se náhle otevřou takovou rychlostí, že se muž zapotácí, a kdyby tam nebyl ten stolek, určitě by byl upadl. Podívám se dovnitř. Ve tmě vidím obrysy nějaké menší osoby, která leží na zemi. Vytáhnu ji ven, ale to už dávno vím, že to máma není. Byl to malý kluk, mohlo mu být tak dvanáct. Přiložím prsty k jeho krku a snažím se nahmatat tep. Je docela v pořádku jen trochu slabí, ale alespoň žije.

„Musíme ho přenést ven na čerstvý vzduch.“ Řeknu. Muž ho popadne do náručí a odnáší ho ven. A já chlapci podepírám hlavu. Cestou se ptám: „Nenašli jste tu nějakou lékárničku?“

„Ano, je venku. Vy jste doktorka?“ Ptá se mě onen muž.

„Ne, jen sem vystudovala střední zdravotnickou školu.“ Odpovídám.

Venku položil chlapce na písek, já si mezitím vzala lékárničku a běžela k němu. Sklonila jsem se nad něj, ale neviděla jsem ani šrám, jen malou modřinu na čele, jinak nic. Ani náznak vnitřního krvácení.

„Myslí, že je jen v kómatu ze šoku. Potřebuje jen klid, čerství vzduch a stín. Postaráte se o to?“ Ptám se dívky, která stála nade mnou a bedlivě mne poslouchala, když jsem chlapci injekcí dodávala nějaké živiny. Ta jemně kývla, já vstala a běžela zpět do letadla, najít svou mámu. Musí být v druhé kabince. Když k ní dojdu, na nic nečekám. Popadnu kus železa a snažím se ony dveře znovu otevřít vypáčením. Ale to tentokrát nebylo potřeba, protože byly otevřené. Odhodím železo a otevřu dveře dokořán. V tu chvíli se mi naskytl pohled, který jsem z jedné strany doufala, že uvidím a z druhé, že ho nespatřím. Vidím mámino bezmocné a zakrvácené tělo. Vytáhnu jej z kabiny a snažím se najít nějaký náznak života, ale nic. Nedýchá, tep nelze najít, a když přiložím ucho k její hrudi, neslyším vůbec nic. To snad není možné. Poté tam přijde ten muž a vidí, jak jsem skloněná nad jejím tělem, a po tvářích mi tečou slzy. Hned pochopí. Chce jí odnést, ale já jí dám umělé dýchání a snažím se jí obživit. Ale nejde to.

„Ne, mami ty nesmíš umřít. Ne, nesmíš mě tu nechat samotnou! Mami, prosím!“ Hystericky brečím a křičím. Onen muž mě zastaví a obejme mě, abych se uklidnila. Brečím svůj a cítím svůj smutek a žal. Pustí mne, vezme mámino bezvládné tělo do náruče a odnáší jí ven a já jdu za ním.

Položí ji na zem a zavře jí víčka. Obrátí se ke mně a vidí, že pořád brečím a znovu mě obejme a uklidňuje. Vím, že tento den bude největším převratem mého života.

Chvíli sedím na pláži a jen tak se přes své slzy dívám do mořské modře. Přemýšlím o všem, co mělo a nemělo cenu v mém životě. Když si vzpomenu na den, kdy umřel můj pes. Mámina slova nikdy nezapomenu: „Zármutek je silný cit, ale dobré srdce ho přemůže pomocí jiným!“ Vždy když jsem byla v úzkých a cítila tuto beznaděj, zachránila mě tato věta a ta mě zajisté zachrání i dnes. Zvednu se a jdu k letadlu. Snažím se být, co nejvíce klidná. Když dojdu k oné díře do trupu letadla, otočím se na ostatní a jako by se nic nestalo, povídám: „Pojďte, musíme zkusit i další kabinky!“ A jdu dovnitř. Všechny přední kabiny byly prázdné, ty ve středu už jsme otevřeli, ještě zbývají ty nejvzdálenější. Ty jsou taky všechny otevřené a prázdné, tedy mimo jedné. Ta je vzpříčená, ale teď už nevidím žádný kus železa nebo jiný předmět na vypáčení.

„Přineste sem něco na vypáčení!“ Volám dopředu, kde jsou ti ostatní, co šli za mnou. A hned mi ta mladá slečna nese nějakou tyč. Zapříčím jí do dveří a snažím se je otevřít, ale nemám takovou sílu. Hned se ke mně přidá ona slečna.

„Jak se jmenuješ?“ Ptám se, když tlačíme vší silou do vzpříčené tyče. „Veronika a vy?“ Oplácí mi otázku.

„Já jsem Laura. Moc mě těší.“ Dodám a pokračuji: „Takže Veroniko, na tři zatlačíme, co největší silou, ano? Raz, dva a tři!“ Tentokrát jsme neslyšely ani to cvaknutí. Dveře se rozrazily a my upadly na zem. „ Jsi v pořádku?“ Zeptám se, když se pokouším vstát.

„Ano, v pohodě.“ Odpoví klidným hlasem. Potom se podívám do kabiny, ale tentokrát tam neleží jen bezvládné tělo ženy, leží tam bezvládné tělo těhotné ženy.

Vyneseme ji ven a znovu ji položíme na písečnou zem. Její tep je slabí, ale stále žije. Myslím, že je to stejné jako u toho kluka. Pak si ale všimnu velké krvavé skvrny na kalhotách v rozkroku. A je tu to, čeho jsem se obávala. Určitě potratila. O potratech ale nevím vůbec nic. Nevím, co mám dělat.

„Přineste trochu studené vody a opláchněte jí obličej!“ A teď mi dojde, jestli vůbec máme co pít.

„Máme vůbec pitnou vodu?“ Ptám se.

„Ano, pár lahví jsme našli.“

„No, doufám, že nás zachrání brzy.“ Říkám si v duchu.

„Potřebuje to samé, co ten hoch.“ Říkám a také jí dodávám nějaké živiny.

„Zkuste, najít nějaké přikrývky. Bylo by dobré, aby neležela na té zemi.“ Říkám. Skoro to nestačím dopovědět a už vidím, jak je Veronika nese.

„Rozlož je támhle do stínu, prosím. Musíme jí tam donést.“ A dívka to pohotově a beze slov provede. Poté ke mně přistoupí onen muž, který mi pomáhal v letadlu a popadne ženu a přenáší jí na deku. Já vstanu a koukám se po okolí tohoto hrůzného ostrova. Najednou vidím onoho muže, který mi rázným způsobem říkal, kolik nás tu je, který kulhá zpět k moři. Na nohavici má skvrnu od krve. Běžím za ním, abych mu nohu ošetřila.

„Pane! Zastavte se!“ Volám na něj, ale on se nezastavuje ani nezpomaluje. Doběhnu až k němu a ptám se: „Co se vám stalos nohou? Mohu se vám na to podívat?“

„Kdybych potřeboval ošetřit, tak si to udělám sám!“ Oznámil mi soběstačně. Ale to se mi tedy nelíbilo, tak jsem pokračovala: „Opravdu? A to si myslíte, že je to jen vaše věc?“ Položila jsem otázku, ale na odpověď sem nečekala a pokračovala: „Podívejte se na ty lidi v kómatu. Vy si snad myslíte, že až upadnete do kómatu kvůli otravě krve, tak si ten penicilin dáte sám? No jistě, že ne. Já se budu muset o vás starat. A tím byste mohl přivodit nějaké problémy a třeba by kvůli vám mohl někdo zemřít nebo by se mohlo stát, že zemřete vy!“ Zastavím se v řečnění a koukám, jak má muž lehce vyděšený pohled. A dodám už jemným hlasem: „Tak co, mohu se na tu nohu podívat?“ Muž se dotčeně posadí na zem a vyhrne nohavici. Nebylo to nejhorší, ale ta rána chtěla zašít a vydezinfikovat.

„Počkejte tady!“ Rozkázala jsem mu a běžela k lékárničce pro dezinfekci a nějakou nit a jehlu. Pak jsem se vrátila a vyčistila mu ránu.

Když jsem navlíkala nit do jehly, ptala jsem se muže: „Jak se jmenujete?“ A muž mi odpověděl znovu ignorantským hlasem: „Proč? Chcete mi tam vyšít jméno?“ Ale já odpověděla úplně klidně: „Ne, protože byste určitě snesl nějakou komunikaci, až vám budu jehlu zabodávat do kůže.“ Řeknu a dodávám: „Bez narkózy!“ A když vidím, jak o to nejeví zájem, zapíchnu bez varování jehlu do kůže. Je cítit, jak v sobě drží tu bolest a potom řekne: „Jmenuji se Richard. A vy? Smím-li se ptát.“

„Já jsem Laura.“ Odpovídám a znovu jehlu zapichuji do kůže.

„A vy jste nějaká doktorka nebo anděl strážný, že tu všechny zachraňujete?“ Ptá se takovým tónem, že bych mu nejraději tu jehlu vrazila až do kosti.

„Kdybych byla anděl strážný, vaše noha by mi byla úplně ukradená, protože bych byla se svou mámou.“ A znovu mu zabodávám jehlu do nohy.

„Je mi to líto.“ To byla jediná vlídná slova, která jsem od něj slyšela. Jenže se mi znovu vrátil zármutek a nikdo z nás už do dokončení zašití nepromluvil.

„Teď byste měl mít nohu chvíli v klidu. Dojděte k těm dekám a tam zůstaňte sedět a tu nohu nezatěžujte.“ Řeknu mu a vracím se k letadlu.

Posadím se, vedle té těhotné ženy a přemýšlím, co jí řeknu, až se vzbudí. Ani ne pět minut, co tam sedím, ke mně přijde muž, který se vším tak pomáhal a říká:

„Jdu prozkoumat ostrov kvůli pitné vodě a nějakému jídlu, půjdeš se mnou?“ Ptá se. Odpovím mu, že ano. Potom vstanu a jdu vedle něj.

„Mimochodem já se jmenuji Loagen.“ Zastaví se a podává mi ruku. Podání ruky mu oplatím a říkám, že jsem Laura. Cestou se bavíme o různých věcích, ptám se ho, co dělá za práci.

„Jsem učitel angličtiny, tedy u vás v Čechách. Jsem původně Australan a u vás jsem pátým rokem. Teď letím zas domů, tedy měl jsem v úmyslu letět… Tohle jsem teda nečekal.“ Dodá. A já se potom vážně ptám: „Myslíte, že nás někdo zachrání? Tedy já viděla jsem hodně filmů o leteckých katastrofách a bojím se, že bychom, jsme tu mohli zůstat.“ Pesimisticky se ptám.

„Určitě nás někdo zachrání. To se neboj, jsem si tím dokonce jistý. A na takové sci-fi filmy zapomeň, ano?!“ Podívá se na mě a vlídně se usměje. Což mě uklidní. Pokračujeme dál.

Když vyjdeme z pralesa na druhou stranu, vidíme jen další pláž a moře.

„To je tedy něco.“ Povídá Loagen. To nechápu, podívám se na něj a zeptám se: „Co se děje?“

„Víš, přejít celý ostrov trvá tak pět minut normální chůze, to je tak jeden kilometr. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že jsme spadli na pevninu. Je to skoro nemožné.“ Dojdeme k moři, posadíme se a pozorujeme západ slunce.

„Máma mi jako malé říkala, že když budu u moře, mám sledovat západ slunce a dávat pozor, jestli uslyším zasyčení, až se slunce dotkne hladiny. Když ho prý uslyším, budu vědět, že jsem už úplně šťastná.“ Říkám a vzpomínám na staré časy. Loagen mne poslouchal a poté odpověděl: „Dnes bohužel nikdo z nás zasyčení neuslyší.“

Cestou zpět nasbíráme nějaké ovoce, abychom měli co jíst. Ale žádný potok s pitnou vodou jsme nenašli. Když dojdeme k letadlu, jdu se podívat na chlapce a těhotnou ženu. Když prohlížím chlapce, z ničeho nic se žena probere.

„Kde to jsem?“ Nechápavě a rozespale se žna ptá. Obrátím se k ní a povídám, co všechno se stalo. Nejtěžší je říct, že potratila.

„Spadlo s námi letadlo, byla jste zrovna na toaletě. A je mi to moc líto, ale zdá se, že jste potratila.“ Poté se posadí a nevěřícně a zmateně začne mluvit:

„Ale to není možné. Já jsem v osmém měsíci. Přece jsem nemohla potratit.“ Pak se zastaví, chvíli přemýšlí a začne brečet. Obejmu jí a snažím se jí utěšit, ale ona se potom trochu uklidní a řekne mi:

„Promiňte, ale mohla bych být chvíli o samotě?“

„Jistě.“ Lítostivě se zvednu a odcházím k moři.

Už je úplná tma a já pořád sedím u moře. Cítím, že mé nohy jsou jak na trní. Je to těmi botami, nejsou to zrovna boty na túry. Tak si je sundám a položím je vedle sebe. Mám na nohách samé puchýře, ale vánek mi je ošetřoval. Už si pomalu zvykám na toto místo, ale stále se nemůžu smířit s máminou smrtí, když uslyším volání nějakého muže:

„Rychle pojďte sem!“ Bosa běžím směrem k výkřiku. Stojí tam ten muž, který pomáhal u letadla a ukazuje nad sebe na strom. Dřív než se tam podívám, vidím, jak sem běží ostatní lidé z pláže. Pak se podívám a vidím, jak ta těhotná žena visí na jedné z větví stromu. Oběsila se.

„Ach můj bože!“ Řeknu tiše a musím svůj zrak odvrátit.

„Měla jsem to tušit. Neměla jsem jí nechávat o samotě.“ Říkám Loagenovi, když sedíme na dece asi hodinu poté události a pojídáme nějaké ovoce.

„Ale to si nemůžeš vyčítat. Ta žena si to vybrala sama.“ Uklidňuje mě. Tentokrát mě to moc neuklidnilo, pořád jsem myslela na to, jak se z ničeho nic uklidnila a odehnala mne od sebe. Ale je tu tolik smrti, že vyčítat si každý život nemá asi nejspíš cenu. Tohle celé by můj rozum chápal, ale co svědomí. To je to, co mi nedá spát.

Přemýšlím o tom do chvíle, než ulehnu na deku. Poté se naposledy podívám na hvězdy a zavřu oči. Teď jen vzpomínám na krásné chvíle, které jsem s mámou prožila, ale teď je to jiné než před pár hodinami. Už vím, že se žádná z těch nádherných chvil mého života opakovat nebude. Už si konečně uvědomuji, co se stalo. Sice se s tím nesmířím asi nikdy, ale teď už tolik zármutku necítím… Ale když si vzpomenu, jak jsem uviděla svou mámu nehybně ležet na té toaletě, je mi znovu do pláče. Teď mi ale něco došlo. Když jsem přicházela poprvé na pláž, seděla tam žena, která nám ani nešla pomoct. Ale posledních pět hodin tu není. S rychlostí vstanu a začnu se rozhlížet po okolí. Ale jediné, které jsem viděla, byl chlapec v kómatu, muž s poraněnou nohou a ta mladá slečna Veronika, kteří leželi na dekách. Ještě jsem viděla, jak ten muž, který před chvílí ukazoval na onu oběšenou ženu, pořád nosí nějaké zásoby a potřebné věci, které v letadle zbyli a Loagena, který nese nějaké větve, které vypadají, jako louče. Když se podívám lépe, tak vidím, že už má připravenou hromadu dřeva na oheň.

„Loagene, můžu se tě zeptat, kdy naposledy jsi viděl tu ženu, která celý den seděla na pláži?“ Zeptám se ho, když k němu rychlým krokem dojdu. „Nevím asi před několika hodinami. Co se děje?“ Ptá se, když vidí můj vystrašený výraz v obličeji. „Vůbec nevím, kde ta žena je. Měli bychom jí najít. Nemyslíš?“ Odpovídám. V tu chvíli vezme jednu louči, zapálí ji a podá mi jí. Potom zapálí ještě dvě. Jednu si nechá a druhou dá tomu muži, který nosil věci z letadla, poté až mu řekne, co se děje.

Než vyrazíme na cestu, jdu si ještě pro boty, které jsem nechala u pláže. Nandám si je a můžu vyrazit. Jdeme lesem trochu rozprostřeni, ale ne natolik, abychom se neslyšeli. „Promiňte, ale jak se vůbec jmenujete?“ Zeptám se nesměle, ale nepřestávám hledat. „Jmenuju se Martin Bušek. A vy?“ „Já jsem Laura. Můžeme si tykat, že?“ Zeptám se a dostanu i kladnou odpověď. Nic jsme nenašli, když jsme prošli celý les, ale není, divu v té tmě se toho s loučí moc nenajde. Když se vrátíme na pláž, na kterou jsme s letadlem přistáli, cítím se ještě hůř. Vůbec z té ženy nemám dobrý pocit. Ulehám na svou deku se špatným svědomím, ale skoro se ani nepřikryji a už po těžkém dnu usínám. Poslední, co si pamatuji je, že Loagen s Martinem připravovali a zapalovali oheň.

Ráno se probudím s lehkou bolestí hlavy, ale jen co si opláchnu obličej studenou vodou, je to v pořádku. Všichni ještě leží. Tedy místo Loagena, což se dalo předpokládat. Oheň stále hořel, nebo možná znovu, to nevím. Jdu k chlapci, abych se podívala, jak mu je, ale nestačím se divit. Když se ho dotknu, abych mu změřila tep, ucítím, že se probouzí. Bylo to neuvěřitelné. Sedl si, a teprve potom mě zaregistroval. Vypadal, jako by spal jen přes noc, jako mi. Potom se na mě podíval a začal se ptát na otázky, na které jsem mu nechtěla odpovídat: „Kde to jsem? Co se stalo?“ Pak jsem mu vše pomalu vysvětlila, ale to jak se zachoval, jsem ani ve snu nečekala: „Opravdu?“ Jen udiveně podotkl. Nebyl ani vystrašený ani chaotický, prostě jen mírně udivený.

„Promiň, ale vypadáš docela klidný na to, co jsi teď vyslechl.“ Říkám mu.

„Jo, je to strašné, ale pro mě je to jedno z největších štěstí.“ Začal vyprávět. Ale tahle věta mi na rozum moc nešla. Podívala jsem se na něj a nechápavě nadzvedla obočí. Když to zpozoroval, začal vyprávět a vysvětlovat: „Víš, já letěl jsem do Sydney za svým starším bratrem a jeho rodinou. On měl přiletět pro mě a odvést si mě, abych neletěl sám, chápeš.“ Podíval se na mě a já jemně kývla. „Ale oni ho náhle zavolali do práce, a tak jsem mohl letět sám. To byla pro mne jedinečná chvíle. Protože já žiju ve velmi bohaté rodině. Můj otec vlastní velkou firmu. Neříkám, že peníze nejsou dobré, ale když si je nemůžete ani trochu užít, tak jsou úplně na nic. Mě nikdy nespustili z očí a ven jsem mohl jen s dospělým člověkem. Jednou sem tenhle pocit cítil a to bylo, když jsem v noci utekl na baseballové hřiště. Ani žádný sport jsem nesměl hrát, jinak bych si prý ublížil…“ Řekl ignorantským hlasem. Já už to pomalu začínala chápat.

„Miluju baseball, je to nádherná hra. Ale pálku jsem v ruce držel jen jednou a to tu noc co jsem utekl. Takže chápej, že být tu sám a moct dělat, co chci je krásné.“ Vysvětlil mi.

„Tak teď už to moc dobře chápu. A jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Laura.“ A podala jsem mu ruku. Podal mi ji také a řekl: „Já jsem Lukáš, ale říkají mi Luk.“ Řekl.

„Takže Luku, nechci ti dávat rozkazy, ale ještě chvilku tu lež. Po tom kómatu, bys měl být, ještě tak hodinu v klidu, ano? A pak si budeš moc dělat, co chceš.“ Řekla jsem mu a on se na mě usmál a kývl hlavou.

Já už jsem v hlavě měla takový malý plán. „Došla jsem pro Loagena, jestli by mi nepomohl udělat pro toho chlapce baseballovou pálku. Souhlasil, vzal sekeru, kterou včera v noci našli s Martinem v letadle a šli jsme do lesa, najít nějaké dobré dřevo. Ani ne za hodinu jsme to měli hotové.

„Není to sice nejkrásnější pálka na světě, ale kluka určitě potěší i taková.“ Řekl Loagen, když jsme šli zpět. Na pláži jsem mu poděkovala, ale on řekl, ať ještě chvíli počkám, že mu to přece neponesu bez míčku.

„Někde tady jsem viděl tenisák, ale nevím kde. Á, už ho mám. Není sice baseballový, ale aspoň něco.“ Pak jsem znovu poděkovala a šla za tím hochem. Seděl a díval se na moře. Nemohla jsem se dočkat úsměvu, který nastane po tom, co mu ukážu pálku.

„Luku? Něco jsem ti přinesla.“ A ukázala mu pálku.

„Ta je krásná!“ Zářil štěstím.

„No, jsem ráda, že se ti líbí. Není sice úplně uhlazená, ale i taková ti bude na tomto místě dobrá, ne? Jo, a tady máš ještě tenisový míček. Jiný tu není.“ Řekla jsem mu, ale zjevně mu to nevadilo. Byl přímo nadšený.

„Támhle vzadu je malá mýtina. Tam by si mohl hrát.“ Řekla jsem mu a on tam hned běžel. S úsměvem jsem se podívala na moře a v dálce jsem viděla blikající světlo. Chvíli se na to koukám, a pak vidím, že je to nějaká jachta. Já štěstím bez sebe začala mávat a volat, že sem jede loď. A ostatní se ke mně přidali. Veronika, Martin, Richard a já. Luk to taky slyšel a šel k nám, ale moc nadšený z toho pochopitelně nebyl. Loagen tam ale nebyl.

Všichni jsme mávali a jásali. Ale jen do chvíle, kdy nějaký muž vystoupil na palubu. To jsme se všichni zděsili. Nelekli jsme se jeho nápadného oděvu, ale té pušky, kterou držel v ruce.

„Rychle se schovejte!“ Zakřičel Richard a všichni jsme se skryli za trup letadla.

„To jsou nějací piráti?“ Zeptal se vyděšeně Luk.

„Já nevím.“ Odpověděla jsem mu. Ale potom se stalo ještě něco. Z lesa udýchaně vyběhl Loagen a aniž by se na nás podíval, říkal: „Jen počkejte, až uvidíte, co jsem našel…“ Potom se zarazil, když nás všechny viděl schovaný. Pak spatřil tu loď a toho muže s puškou a běžel se schovat k nám.

„Co jsi našel?“ Zeptal se zvědavě Richard.

„Tam na druhé straně ostrova je v podzemí malý sklad. A je plný všemožných drog.“ Bylo jasné, že ti lidé na lodi, tu nejsou náhodou. Je to určitě jejich sklad.

„Nemůžeme tu zůstat. Musíme se schovat někde jinde. Letadla si určitě všimli a půjdou to sem prozkoumat.“ Řekl Richard a významně mrkl na Loagena. Nevěděla jsem přesně, co to znamená, ale vůbec se mi to nelíbilo.

„Jděte se schovat támhle, za ty stromy!“ Řekl Loagen a ukázal do hustého místa v lesu, zaplněného stromy. Mně se to ale nelíbilo.

„A o co vy se to vlastně teď snažíte?“ Zeptala jsem se těch dvou, když se ostatní přesunuli do lesa.

„Jdi se schovat k ostatním. My se jdeme podívat, co se děje tam na druhé pláži.“ Řekl mi Loagen, ale to jsem nechtěla dovolit: „Nechoďte tam, ještě je sem přilákáte, nebo se vám něco stane!“ Řeknu jim rozčíleně. Ale je to z míry nevyvede.

„Jdi se schovat k ostatním! My jdeme!“ Řekli a odcházeli lesem. Šla jsem tedy k ostatním.

„Kam šli?“ Ptali se mě všichni. A já naštvaně odpovídala: „No, kam asi. Samozřejmě, že se šli podívat, co tam ti pašeráci dělají.“ Řekla jsem a podle rozkazů jsem se schoval za jeden ze stromů.

Všichni jsme poslušně čekali, co se stane. Byli jsme jak na trní. A potom jsme uslyšeli tři výstřely z pušky. Všichni vyděšeně zírali do lesa a v hlavách se nám honili všemožné myšlenky. Nedlouho poté jsme uviděli Loagena a Richarda, jak vyšli z lesa. Ale nešli se k nám schovat. Zůstali na pláži. Vyběhla jsem k nim a naštvaně začala řvát: „Co se tu sakra děje? My proč na vás stříleli a kdy jsou teď?“ Loagen se na mě podíval a řekl, že už se nemusíme bát, že už odpluli. A taky že nestříleli po nich, ale po zajíci, který proběhl kolem nich. Prý si vzali jen pár pytlíků drog, mrtvého zajíce a odpluli.

„Měli jste nehorázné štěstí.“ Řekla jsem naštvaně a odešla k moři. Přemýšlela jsem nad ženou, která se ztratila a nikdo nevěděl kam. Nebylo to možné. Tento ostrov sem začínala, čím dál tím víc, nenávidět.

Když se setmělo, šla jsem si vzít něco k jídlu a usnula jsem.

Ráno mě probudil hrozný dívčí křik. Vstala jsem a běžela za zdrojem zvuku. Byla to Veronika, která křičela. Když jsem tam přiběhla, byli tam už všichni. Koukali se na zem před sebe. Když jsem se tam podívala, pochopila jsem, proč jsme tu ženu nemohli najít. Utopila se! Jen co jsem se podívala, mé nervy to nevydržely. Běžela jsem, co nejdál od všech lidí na osamocenou pláž a tam jsem začala brečet. Dnes to na mě vše padlo. Celý tento ostrov byl plný smrti. Nejprve zde umře přes sto padesát lidí včetně mé mámy, poté se oběsí žena, kterou jsme zachránili, a teď tu máme utopenou ženu. Je toho na mě moc. Potom slyším nějaké kroky. Přišel ke mně a sedl si vedle mě. Byl to Loagen. Nepromluvil ani slovo. Chvíli jsme se spolu dívali na západ slunce a potom řekl: „Bude to dobré, uvidíš. Cítím, že tohle utrpení brzy skončí a my pojedeme domů.“ Pohladil mě po vlasech, mírně se na mne usmál a poté odešel. Doufala jsem, že má pravdu, ale jistá jsem si tím rozhodně nebyla. Mé momentální pocity byli velmi shodné s pocity té ženy, která potratila. Přemýšlela jsem nad sebevraždou, ale ta slova, která mi řekl Loagen, mně tuto teorii trochu rozmluvila.

Můj spánek přerušil nějaký zvuk, který se linul z lesa. Probudila jsem se a měla jsem pocit, jako to ráno co jsem měla dělat maturitu. Byla jsem nervózní a svíral se mi žaludek. Vstala jsem a šla směrem k těm nepříjemným zvukům.

Zdrojem zvuku byl Loagen, který sekal dřevo. Neměla jsem právo mu vynadat a ani jsem to neměla v úmyslu.

„Dobré ráno.“ Řeknu a usmívám se.

„Ahoj,“ odpoví mi a hází kusy dřeva za sebe na hromadu.

„Ty jsi normálně takové ranní ptáče?“ Zeptám se a usednu na jeden z pařezů.

„Ne, ale dnes jsem nemohl nějak dospat. Tak jsem šel sekat dřevo, abychom mohli udržovat oheň.“ Řekl.

„Chceš nějak pomoct?“ Ptám se. Ale on nepotřebně odpovídá: „Ne, není třeba. No, i když něco bych od tebe přeci jen potřeboval.“ Položí sekeru a jde ke mně. Potom vytáhne z kapsy nějaký dopis a začne mi vyprávět: „Za tu dobu, co jsme tu, si myslím, že jsem tě poznal a vím, že jsi úžasná osoba. Jsem si jist, že se odtud dostaneš. A tak bych ti chtěl něco svěřit.“ A podíval se na dopis. „Toto je dopis pro mou matku, sepsal jsem ho tady pro případ, kdybych náhodou zemřel…“ Přerušila jsem ho: „Ale ty tu nezemřeš!“

„Ale kdyby ano, chci, abys zařídila, aby se jí tento dopis dostal do ruky. Je na něm adresa, tak stačí, aby si ho v civilizaci hodila do schránky. Slíbíš mi to? Prosím.“ Prosil mě, ale takový slib nechtěl slibovat. Připadalo mi to, jako když by mi oznamoval, že zemře.

„Tak prosím! Slib mi to.“ To už jsem nevydržela a slíbila to.

„Ale slib mi, že neumřeš.“ Řekla jsem a vyhrkly mi slzy. Ale nic mi neřekl, jen mě objal.

Potom začal mluvit úplně o něčem jiném. Mluvili jsme a mluvili, ani jsme nevěděli kolik je. Potom jsem se zmínila o tom, že bych se potřebovala umýt. A Loagen mi pohotově odpověděl, že na pláži jsou nějaké kufry, tak ať se podívám po mýdle a čistém oblečení. Poděkovala jsem a odešla jsem na pláž.

V jednom kufru jsem našla sprchový gel a nějaký šampón. V jiném kufru jsem našla dámské šortky skoro mé velikosti a nějaké tílko. Také tam byli nějaké tenisky, které mi byly sice trochu velké, ale to mi nevadilo. Ještě jsem vzala ručník a odešla jsem na pláž, kde jsem včera brečela. Tam jsem se umyla a oblékla do čistého oblečení. Bylo mi poprvé po dlouhé době dobře. Nejspíš jsem potřebovala, vše ze sebe smýt.

Když jsem přicházela na pláž, viděla jsem, jak jsou všichni shromážděni u pláže a dívají se do dálky. Došla jsem k nim a ptala se, co se stalo. Odpověděli, že v dálce je nějaká loď.

„Loď?“ Ptám se znovu.

„Ano,“ odpovídá mi někdo, „ale jen aby to nebyli zase ti pašeráci.“ Dodal.

„Možná bychom se měli schovat. Pro jistotu.“ Řekla jsem a všichni jsme se rázem schovali. Když jsem se na všechny pořádně podívala, zjistila jsem, že už tam znovu není Loagen, myslím, že pořád ještě seká dřevo.

Když ale loď připluje blíž, už je čitelný velký nápis: POLICE. Nevěřila jsem vlastním očím. Všichni jsme vyběhli, volali a mávali na naše zachránce. Potom jsem řekla Richardovi, že jdu pro Loagena. Kývl a mával dál.

Běžela jsem na ono místo, kde Loagen sekal dřevo a nemohla jsem se dočkat, až mu povím, že jsme zachráněni. Pak jsem ho uviděla a zastavila se asi tři metry před ním.

„Jsme zachráněni! Je tu policie.“ Křičím, ale on mi nevěnuje pozornost. Prstem mi ukazoval, ať nemluvím a nehýbu se a stále pozoroval místo za mnou. Ani jsem se nestačila otočit a něco mě srazilo k zemi. Začalo mi to rvát předloktí. Byla to hrozná bolest. Já křičela a naříkala. A pak jsem viděla, jak to zvíře na zem srazil Loagen dřevem. Teprve potom jsem zjistila, že to zvíře je jaguár. Teď se rval s Loagenem a já nevěděla, co dělat. Po překonání bolesti, jsem popadla kámen a zvíře praštila vší silou do hlavy. Ihned mu začala téct krev po srsti. Pustil Loagena a odběhl pryč. Já jsem se s bolestí sklonila k Loagenovi, který byl celý zakrvácený a rozervaný.

„To bude dobré, neboj. Já tě nenechám zemřít. Je tu pomoc, ta nás zachrání.“ Ale spíš než Loagena, jsem utěšovala sebe.

„Ne, to tohle já nepřežiju.“ Koktal bolestí. „Nesmíš zapomenout na ten dopis!“ Řekl. „Neboj, ten dopis dáš matce osobně.“ Říkám mu, ale po obličeji mi stékaly slzy.

„Mám tě rád. Pomohla jsi mi to tu přežít do poslední chvíle.“ Poté mi dal polibek na tvář a zavřel oči. Já položila svou hlavu na jeho hruď a bolestí se slzami usnula.

„Musíš bojovat, Lauro! Nesmíš to vzdát!“ Slyšela jsem po probuzení hlas svého přítele. Ale nemohla jsem otevřít oči ani zvednout ruce a ani promluvit. Jen jsem ležela a poslouchala ten krásný hlas a poté jsem z novu usnula…

 

 

KONEC

---