něco nevýslovného

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Mt 27, 46

Je to pár měsíců, co se mi podařilo si parádně ublížit. Zůstalo hodně jizev, zjizvená tkáň se, jak víme, neregeneruje, ale každopádně to všechno pekelně bolí, dusí mě to, častěji než kdy předtím od tý doby myslím na všechny ty fajn rychlý způsoby, jak to tady zabalit, ale říkám si, že mě to třeba jednou zabije samo. Někdy, když se chystáte něco udělat, tak víte, že je to špatně a že to bude hodně zlý, ale už to nejde stopnout, a pak už není nic jako dřív. A čas je bohužel spravedlivej, nenechá jen tak zapomenout, a neléčí, když nechce. Včera jsem otevřela knížku na tomhle, je to přesně tak, jak bych to napsala, kdybych na to měla slova (ale já to se slovama neumím, takže i kdybych je měla, asi bych je blbě poskládala), no a bylo mi jasný, že všichni sami sobě hrozně ubližujeme….tak na to aspoň nikdo z nás není sám…

 

 

něco nevýslovného

 

už je to několik měsíců: byl to

hrozný pocit, nejhroznější

v životě.

taky jsem tomu mohl

předejít.

mohl.

možná.

jenže jsem tomu nepředešel a svým způsobem

jsem ani nemohl.

stalo se to rychleji, než jsem stačil

zareagovat.

měl jsem být

rychlejší,

připravenější.

 

to, co pro mě byla hrůza,

by někdo jiný

třeba ani

nebral vážně.

jenže já jsem nikdy nebyl

„někdo jiný“.

 

už je po všem.

už dávno to mělo

přebolet,

ale pořád to cítím.

že jsem tomu včas

nezabránil –

ale stejně je

pozdě.

a

teď se poprvé

z hloubi duše

nenávidím.

 

už nikdy se nezmátořím.

pořád dokola

se mi to

vrací.

 

v důsledku toho

už nic nebude

jako

předtím –

i blbá chůze

z kopce,

vstávání z

postele,

normální

věci,

oslavy,

prostě cokoli –

všechno bude

tou událostí

poznamenané.

 

byl jsem probodnut

vlastní

hloupostí.

 

bylo to zvíře.

bylo to zvíře

vyprovokované

něčím

lidským?

jestliže ano, tak to opravdu bylo

lidské.

 

taky jsem to nemusel

brát tak

vážně.

 

 

 

                         Charles Bukowski

---