Literatura zoufalství

Poslouchám jiné lidi,

smutek můj nevidí.

Řvát do tmy sprostá slova,

toužím přitom zas a znova.

Přidat se k nim...

Stát na vysoké hoře,

plout uprostřed moře.

Stát na střeše domu,

sedět v koruně stromu.

A řvát z plných plic,

že mi není hic.

Že umírám...

Že trpím rakovinou citu,

moje srdce je na žebříčku posledního hitu.

Čtu literaturu smutku plnou,

do očí se mi slzy hrnou.

Zoufalství,lidé trpící

a mé oči slzící.

A pak si uvědomím...

Vždyť já si nemám na co stěžovat,

nemá cenu nad mým smutkem bědovat.

V duchu se směju,

přesto tiše kleju.

Za rty sevřenými,

za polibky horoucími,

mi pulzují vulgarismy...Taky píšu literaturu zoufalství.