Kapitola VIII. - Cesta do Kalkonu

“Měli bychom jít Simone”, řekla mu v mysli Emona.

Simon se zatvářil překvapeně. Nemyslel si, že by zase měli pokračovat v cestě. Po tom, co museli každý den jezdit na koni, dokud se nedostali sem, měl hrozný pocit, že mu svaly přetížením snad prasknou. A teď by zase měli jet, už jen z toho pomyšlení mu naskakovala husí kůže.

“A kam bychom měli jít?”

"Nedělej ze sebe blbce, ty moc dobře víš, kam bychom měli jet."

"A neměli bychom odjet až zítra, my jsme teďka po té jízdě na koni všichni rozlámaní a ocenili bychom, kdybychom mohli odjet až zítra."

"Čím dřív, tím líp, ale jestli chceš, tak tedy pojedem až zítra."

Celý den jen odpočívali, jedli, lovili a spali. Po těch namáhavých dnech, které všichni zažili, se jim tento zdál, jakoby si žili v bavlnce.

Jídlo, které si za ten den dali, bylo z ulovené kořisti, kterou za ten den společně chytili. To, co jim zbylo, dali sušit a poté ho uložili do brašen.

Celý den si povídali o své minulosti, o tom, co zažili a o tom, co by zažít chtěli i nechtěli.

Příští den se strážci vydali tam, kde nechali své koně, nechali je utéct a místo nich nasedli na tygry. Simon nasedl na Sorbona a jakmile to udělal, něco se stalo. Z obou dvou vyrazily modré plamínky, chvíli se kolem sebe motali a pak se spojily v jeden jediný. Totéž se stalo u Andromedy, akorát v červeným a Emona i Adriana na to, co se dělo, hleděli s velkým úsměvem. Obě dvě je přerušily, když se dvojčata chtěli zeptat, co se to stalo a usmívali se dál, se svým malým tajemstvím ukrytým v sobě.

Do brašen, které si uvázali kolem krku, naskládali jídlo a k tomu deky. Provaz, nůž a podobné věci si dali pod vestu a nebo na kalhoty.

Když bylo vše připraveno k odjezdu, tak se ze křoví vynořila obrovská tygří, už velmi stará a vrásčitá hlava a rozčileně si je prohlížela.

“Už mi ji zase někam odvádíte … a je také? Vždyť je to nerozumné Emono, tahat takhle své děti do bitev, co když při tom přijdou o život.”

“Já vím, že tě to rmoutí otče, ale zaprvé, nejdu do žádné bitvy, za druhé, bych nedovolila, aby moje děti přišli o život a za třetí, jdu je doprovodit na jejich výcvik a také je musím někam odvést do bezpečí. Každou chvíli tu budou Nanuré a všechny včetně tebe zabijí a nebo hůř, bys pro ně musel znovu sloužit. A ty víš, že bych to nechtěla, protože tě mám ráda.”

“Ano, to vím a omlouvám se vám můj pane”, řekl starý tygr, “že jsem se vám nepředstavil, jsem Moren a jsem Emonin otec.”

“Velmi mě těší, že tě poznávám Morene a je mi velmi líto, že ti odvádíme tvé nejmilejší, ale zase se s nimi shledáš, neboj.”

“Tvá slova mě utěšují, ale nepřekonají ten smutek, se kterým budu muset chvíli být. Jinak, jestli vás tedy nepřesvědčím, abyste zůstali, vám přeji šťastnou cestu.”

“Děkujeme ti Morasi, ale sám by ses měl ukrýt, pokud vám tady hrozí takové nebezpečí od Nanurů, o kterém Emona mluvila.”

“Nebojte se můj pane, mě nikdy nenajdou”, poté se jim jeho hlava ztratila z dohledu.

“Omlouvám se, nevěděla jsem, že přijde. Teď bychom se měli vydat rychle na cestu po proudu řeky. Můj otec si toho zažil už hodně. Jednou, když byl mnohem mladší, ho Nanuré zajali, přeměnili ho a využívali. Za deset let utekl. Toulal se po lesích a hledal, kde by mohl někoho zabít. Po dalších pár letech ho našel Sarkis. Vyhnal z něho zlo, ale ne všechno. To strašné zlo ho sužuje dosud. On není zlý, ale rád loví a zabíjí ty, které nezná. Pokud ale budu s vámi, nic se vám nemůže stát. Musíte si uvědomit toto nebezpečí a také to, že jsou tu Nanuré. Jeden špatný člověk a jsou nám v patách, to si nemůžeme dovolit.”

“Tak to abychom vyjeli”, řekl Simon.

“Přesně tak!”

Cesta byla mnohem pohodlnější, než si Simon myslel. Od země pod ním se neodrážel tvrdá kopyta, ale měkké pracky Sorbona, který se celou cestu předháněl se svou sestrou Astir. Avšak během tohoto předhánění, z něho Simon třikrát málem spadl, takže když už měli za sebou dva dny cesty a uviděli před sebou město Kalkon, Sorbon a Astir si dali poslední finišový zápas. Oba dva běželi, jako kdyby je chtěla zabít osobně smrt a nebylo divu, že Simon chtěl zastavit.

“Sorbone”, zakřičel mu do ucha, “ihned zastav, nebo se oba dva zabijeme a bude to tvoje chyba!”,

“To nemůžu, Astir by vyhrála a to já nedopustím.” Odpověděl mu a rozeběhl se ještě větší rychlostí.

“A já zase nedopustím, abychom se zabili." Řekl v přesvědčení, že Sorbon změní názor, ale on na to vůbec nereagoval.

Simon tedy prudce zatáhl za provaz, který měl Sorbon kolem krku a kterým se celou cestu přidržoval.

Sorbon reagoval hůře, než Simon čekal. Postavil se na zadní a hrozivě zařval. Při tom nečekaném pohybu, co udělal, Simon spadl na zem a lapal po dechu. Sorbon už zase zpátky dopadl na všechny čtyři a začal se Simonovi vpíjet do očí. Byl plný vzteku a na chvíli to vypadalo, že chce svého pána zabít. Jeho pohled byl krutý a nenasytně se chtěl prodrat dál do očí Simona.

“Co to děláš, zbláznil ses?”

“Ty jsi mě nechtěl poslechnout, nediv se, že pak udělám něco takového. Přeci jenom jsem tvůj pán a ty bys mě měl poslouchat.”

“To chápu, ale příště nemusíš používat takovéhle řešení.”

“Co se stalo?” Zeptala se nechápavě Emona.

“Nic, už jsme si to vyříkali mami”, řekl nevrle Sorbon.

“No to doufám, ale příště nemusíte dělat takové scény.”Otočila se a vyrazila do Kalkonu, města strážců. Pomyslela si, že by nemuseli na sebe přitahovat moc velkou pozornost.