Minsk - The Ritual Fires Of Abandonment

Napsáno pro www.metalnation.cz

Stojíte na nekonečné louce. Slunce zapadá. Od horizontu už mu moc nechybí a obloha za vaší hlavou se začíná barvit nocí, když v tom se slunce zastaví. Země se přestala otáčet. Čas přestal plynout. Máte nekonečně času vnímat zemi pod sebou. Vzduch a vítr všude kolem vás. Slunce přímo před vámi jakoby rostlo, až vnímáte plameny šlehající okolo jeho obzorů. Nebe zbarvené mladostí noci. Všechny nepostřehnutelné zvuky večera, které Minsk dokázali přetavit v The Ritual Fires Of Abandonment.

Kdykoli vyslovíte jméno Minsk, jako kouzlem se vám ze všech stran vrátí šeptání Neurosis Neurosis Neurosis. Někdy se ale ozvěna tvoří i bez zavolání. Minsk hrají pomalu, klidné pasáže prokládají hlukovými stěnami a atmosféra je zásadní složkou jejich projevu. Úplní Neurosis. Podobnost by snad mohla být spatřována i v rytmické sekci. Minsk také hojně využívají rituálně hypnotických bubnů, což do jejich projevu pasuje prostě perfektně. Hlasový projev zpěváka je v podstatě uklidňující, snový a to společně s kouzelně prostorově nazvučenými kytarami má určující dopad na atmosféru alba. Poprvé jsem si album pustil právě podvečer, a tak je to možná tím, ale The Ritual Fires Of Abandonment je pro mě dokonalým soundtrackem k odeznívajícímu dni. Má přesně ten samý nostalgicky emotivní nádech chladnoucího vzduchu a rozesnívající náladu, kdy slunce ještě nezašlo, ale už tušíte hvězdy nad sebou. A tím se zcela zásadně od Neurosis odlišují. Ačkoli tedy používají povrchně podobné prostředky, dostávají se ke zcela odlišnému výsledku. Mezi kytarami se hojně proplétají ambientní ruchy, které přidávají komplexnosti zvuku alba. Ve čtvrté skladbě The Orphans Of Piety musím vyzdvihnout jazzové sólo na saxofon (trochu pomaleji a mohli by to být Bohren & Der Club Of Gore), v šesté a závěrečné Ceremony Ek Stasis pak toreadorský motiv na trumpetu a ač to zní hodně kuriózně, pasuje do skladby velice dobře. Vše tak nenásilně a zdánlivě snadně funguje dohromady, až jejich hudbu přestávám vnímat jako hudbu, album se pro mě stává zvukem přecházejícím přímo v pocit. Což je přesně to, co v hudbě hledám. Pro opakované poslechy album skrývá mnoho originálních a neoposlouchaných postupů, jenž jsou ale skromně jen prostředkem k celkovému zvuku.

Album má šedesát minut, šest skladeb (Embers, White Wings, Mescaline Sunrise, The Orphans Of Piety, Circle Of Ashes a Ceremony Ek Stasis), z nichž tři mají délku okolo pěti minut, tři se pohubují mezi třinácti až šestnácti minutami. Ne že by na tom záleželo. Při poslechu nebudete přechody mezi skladbami téměř registrovat, přitom o monotónnosti nebo nudě nemůže být řeč. Jde jen o to, jestli vás atmosféra alba osloví, nebo ne. Pokud ne, je to škoda, ale těžko z toho někoho vinit. Kouzelné bezčasí nakonec skončí a hypnotizující večerní slunce zajde za obzor, díky Minsk máme ale kdykoli návratnou vzpomínku na chvíli zastaveného času na nekonečné louce.

---