Opět něco o kachničkách II - Velikonoce

VELIKONOCE

Už od malička jsem měl rád velikonoční pondělí. Mělo pro mne kouzlo okamžiků, které přišly pouze jednou ročně a po zbytek roku se nedaly zopakovat. Jak jsem stárnul, charakter těchto prožitků se měnil, ovšem to těšení se, to bylo stále stejně intenzivní.

Nejde zapomenout na několik klukovských let, kdy jsem velikonoce prožil u našich známých v Trčkově pod Šerlichem v Orlických horách. Nemohli jsme dospat a už brzo ráno jsme já , Filip a Martin Mlynářů vstali, ustrojili se do krojů, vzali pomlázky s široce vyplétanými rukojeťmi, nezbytné tašky a napjatě čekali až se ozve zvuk trubky. Netrvalo to dlouho a Jirka Ševčík ze sousední chalupy zahrál melodii, která jako by nám chtěla sdělit  -  už to začalo. Byli jsme tedy čtyři a vyrazili na toužebně očekávanou koledu. Cestou se k nám ještě přidal Jirka Lukášků a byli jsme komplet. Nás pět z trčkovské louky na rozhraní Čech a Polska začalo pěkně zkraje obcházet roztroušené trčkovské chalupy.

Všude nás už čekali. U každé chalupy jsme zastavili, Jirka zahrál tu svou melodii, pak jsme odříkali koledu, trošku si zašvihali, dostali vejslužku a navzdory jarním potůčkům a hustě se vyskytujícím kravským lejnům vyrazili k další chalupě. Jó, to byly časy.

Jak už jsem řekl s přibývajícími roky se náplň pondělků změnila,  ale stále se bylo na co těšit.  Až   poslední roky  se nemohu ubránit určitým rozpakům, které vrcholí zároveň s příchodem velikonočního rána. Tak nějak začínám mít z toho dne obavy.

Není se asi co divit, když v naší ulici je spousta bodrých lidí připravených v každém okamžiku nabídnout pomocnou sklenku s obsahem, který má společné pouze to, že jeho název vždy končí na …VICE. To se pak po různorodém ovoci dějí věci.             "Člověk prostě musí mít soudnost a pevnou vůli a ustojí to"  –  říkal jsem si a klátivým krokem se odpoledne vracel domů.

Doma jsem se přivítal s ženou , dětmi i pejskem a poněkud společensky unaven jsem si odešel  odpočinout do ložnice. Probudil jsem se uprostřed noci se silným  pocitem něco neodkladně udělat.

Než jsem skrze rozespalost pochopil, co si moje tělo přeje, přesněji řečeno nepřeje, bylo skoro pozdě. Ústa na chvilku ten vnitřní příval zastavila a ta získaná chvilka stačila alespoň k tomu, že jsem doběhl na záchod. Ale k míse zdaleka nedošel a tudíž ani neotevřel.

No, první hustý proud chytila futra. A pak postupně jak jsem se snažil zachránit situaci a aspoň něco trefit do mísy, byl ohozen radiátor, stěna, podlaha, zavřené záchodové víko a nakonec, když jsem vzdal marný boj a dopadl vedle mísy, poslední záchvěv ohodil záchodovou mísu zespoda a zezadu.

Pak se asi nedělo nic. Časem jsem se vzbudil, šel opláchnout a začal chrabrý boj s mým stavem „na sračky“ a zároveň tím, že jsem chtěl opravdu chtěl ten humus zlikvidovat.

Takto nějak šel čas.....

 1:30 – první pokus o vytření

1:31 – opětovné poblití se

1:35 – další pokus o vytření

1:35 – 2:00 - nevím

2:01 – probuzení

2:01 – 2:15 - vytírání

2:15 – 3:00 - nevím

3:01 – probuzení

3:01 – 3:30 - střízlivění a vytírání, seškrábávání blitek ze stěny

3:30 – 3:50 - asi spaní

3:50 a dál -  odchod kolébavým krokem do dílny, hledání kyblíku, štětky, barvy

4:00 – první nesmělé pokusy o přetření oškrábané stěny

4:00 – 6:00 - další pokusy o vymalování, částečné usínání, seškrabávání přehlédnutých a přetřených zbytků kačeny a opětovné malování

6:00 – zasloužený spánek

Později odpoledne přínosná diskuse s mou ženou na téma velikonoce a práce v noci! :o)