Světlo nového života

Jak moc může láska ublížit...

Světlo nového života

Všechno, co se děje, děje se z určitého důvodu.

 

Dívám se na něj a stále nedokážu pochopit, co se mi snaží říct. Dva roky absolutního štěstí a pak…konec.

,, Proč? "vzlykám.

,,Podívej, kotě“, hladí mě po tváři, ,,byly to pěkný dva roky, ale už je čas na změnu. Prostě zažít něco nového. Našel jsem si za tebe náhradu. Tak si to tak neber“.

Parchant.

,,Vypadni!“drtím mezi zuby.

,,Cože?!“

,,Vypadni!“

     Otáčí se a odchází. Při odchodu patřičně tříská dveřmi. Zavírám oči a marně polykám slzy, které se derou na povrch. Je po všem. Sunu se k zemi a stáčím do klubíčka. Život pro mě ztrácí na významu. Už nemám pro co žít. Ano, to je ono! Smrt! To je lék na mý trápení! Smrt! Po čtyřech se plazím do koupelny. Je tam. Na okraji vany. Holicí strojek. Ne ten moderní, klasický-ručka a žiletka. Žiletka. Moje spása. Vytahuju ji a vyhrnuju si rukávy. Zabiju se v koupelně. Už nemám sílu přesunovat se někam jinam. Představuju si obličeje těch, co jsem kdysi považovala za přátele. Najdou mě a budou srdceryvně naříkat nad mým mrtvým tělem. Pokrytci. Už vidím ty titulky v novinách: ÚSPĚŠNOU SPISOVATELKU ZABILO ZLOMENÉ SRDCE. SVĚT PLÁČE PRO ZTRÁTU MILÁČKA VŠECH. Ať táhnou k čertu! Přeřezávám si tepnu na levé ruce. Nebolí to, jen trochu štípe. Teď pravou. Slábnu. Blíží se…můj konec…

-

     Vracím se. Cítím to. Černočerná tma, jež mě obklopuje, se vytrácí a nahrazuje ji ostré bílé světlo. Vracím se. Vracím se do života…

Pomaličku otevírám oči. Hrozně to bolí.

,,Probudila se, probudila se, zavolejte někdo doktora“, slyším hlas.

,,Vodu“, skuhrám. Něčí ruka mi zvedá hlavu a přikládá k ústům pohárek s vodou. Pořádně si lokám a znovu si lehám.

,,Martine?“ zkouším nejistě.

,,Ahoj, krásko“. Je to on.

,,Je mi špatně. Cítím se slabá. Strašně slabá.

,,Už jsem volal doktora, měl by tu být každou chvíli“, hladí mě po tváři, ,,ty mi dáváš zabrat, holčičko. Ty mi teda dáváš zabrat. Kdybych tě nešel zkontrolovat… Proč mi přiděláváš takový starosti?“

,,Tomáš. On mě…on mě…“. Brečím. Slzy se mi kutálejí po tváři.

,,Už je dobře“, utěšuje mě. Věřím mu…

-

O několik měsíců později

    ,,Přišla ti pozvánka na charitativní večírek“, oznamuje mi Martin jednoho teplého podvečera. Sedím v křesle, notes na kolenou.

,,Kdo to pořádá?“ptám se.

,,Sdružení obrany proti AIDS“.

,,Kde?“

,,V městském kulturním centru. Začínají v devět“, šklebí se na mě, ,,chceš tam jít?“

,,Jo, proč ne“, přikyvuju. Vždyť jde o charitu.

,,Takže na nákupy, co?“ vzdychá  naoko.

,,Martine!“pištím a vrhám se na něho. No, počkej! Já ti dám! Já tě zlechtám! Vzdej se, chachacha…

-

     Městské kulturní centrum stojí před výjezdem z města. Vcházíme dovnitř a míjíme široké schodiště vévodící hale. Procházíme oddělením pro kuřáky a konečně vstupujeme do prostorného sálu. Po obvodu jsou rozestavěny skleněné vitríny s fotkami nemocných, střed tvoří slavnostně prostřené stoly ve formacích po šesti. Je to divný. Kdo může mít tak zvrácený smysl pro humor? Proč mám tak divný pocit, že…

   ,,Dámy a pánové. Rád bych vás jménem Sdružení obrany proti AIDS přivítal na dnešním charitativním večírku. Výtěžek z něj půjde na vývoj léku a na pomoc postiženým touto chorobou. Děkujeme za všechny finanční dary, kterými nás podporujete v našem boji a rovněž bychom rádi poděkovali za výzdobu sálu panu Tomáši Střelnickému, který byl tak nesmírně laskav a…“. Tomáš! Tady! Panebože! Roztřásla jsem se. Srdce mi bije čím dál rychleji. Ne! Prosím! Ne! Já už nechci! Nemůžu! Dýchej, Yveto. Dýchej! Pomalu a zhluboka. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Ne! Zatínám prsty do opěradel. Snažím se uklidnit. Nejde to! Dusím se. Musím ven! Hned! Vybíhám ze sálu-ven! -běžím, pryč-musím pryč! Konečně venku! Zastavuju. Sedám si na schody. Dech se zpomaluje. Potřebuju se napít. Něčeho ostrého. Ožeru se. Potřebuju…musím se ožrat. Zapomenout. Jednou provždy.

  ,,Nezbláznila ses náhodou, káčo jedna pitomá?! Co si myslíš, že děláš?!“ Neotáčím se. Vím, kdo to je. Tomáš. Třesou se mi kolena. I ruce. Neotočím se. Jeden krok. Neotočím se. Druhý krok. Prosím! Třetí. Pít. Potřebuju se napít. Čtvrtý. Pátý. Šestý. Dokážu to. Jdu. Ne-běžím. Kolem divadla. Přes most. Doprava. Večerka. Cíl. Vbíhám dovnitř. Žádní zákazníci. Paráda.

,,Chci ten nejtvrdší alkohol, co máte“, žádám.

,,Yveta Nolanová“, žasne prodavačka.

,,Nejsem Nolanka, jen jsem jí podobná“, stepuju na místě, ,,ten alkohol, prosím.

,,Ach, ano. Promiňte. Jakou byste si přála značku?“

,,To je mi jedno. Hlavně už mi něco dejte!“proč jí to tak dlouho trvá, zatraceně. Konečně. Podává mi lahvinku.

,,Čtyři sta dvacet“.

,,Drobný si nechte!“

Vycházím ven. Rozhlížím se. Nikde nikdo. Bezva. Shrnuju si vlasy do obličeje a postranními uličkami mířím do Martinova bytu….

   Uvelebila jsem se v křesle a otevřela láhev. Brrr, to je ale hnus. První doušek nestojí za nic. Znovu jsem si lokla. Teplo mi prostupuje tělem. Další lok. Wow! To je dobrota! A další. A ještě jeden. A ještě. Škyt! Bublinky! Kam se obsah-škyt- tý flašky poděl? Chachacha! Tralala, tralala, yvetka je zas-škyt-veselá! Co to…klíče! Martin! Hmmm…

-

    Doprkvančic, moje hlava! Jauvejsky olvejsky! Kolik jsem toho včera vypila, proboha?! Vymátožila jsem se z postele. Hadříky moje milovaný, kdépák jsté? Chrrrchrchr. Jéžiši! Pomalu se otáčím. Ó, panebože! Pane-bože! Ježíši! Kriste! Mojžíši! Alláhu! Průšvih!!! Opatrně jsem se posadila na postel…Probouzí se.

,,Ahoj, krásko“, usmívá se na mě.

,,Martine“.

Ticho.

,,Ehm“, začala jsem originálně, ,,my jsme spolu spali,že“.

,,Ano“.

,,Ty mě máš rád?“

,,Truhlíku“, stáhl mě na  postel a uvěznil vahou svého těla, ,,copak jsi to už dávno nepoznala?“ Že by mi paní Štěstěna dopřála ještě jednu šanci milovat…a být milována?

-

Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná. Voltaire

     ,,Předevčírem láhev šampaňského, včera whisky a dneska skotská. O předchozích dnech ani nemluvím. Yveto! Co se to s tebou, proboha, děje?! Nikdy jsi nepila jako duha! Stává se z tebe alkoholik, krucinálfagot!“

,,Už jsi skončil?“ zůstávám naprosto klidná.

,,Ne!!!“

Ušklíbla jsem se, přešla k baru a vytáhla novou láhev. Tentokrát becherovku. Usmála jsem se na něho, otevřela ji a lokla si. Fuj, to je dobrý. Sledoval mě bez jedinýho slova.

,,Zapomínáš, miláčku, že to byl alkohol, kdo nás svedl dohromady“, oznamuju mu sladce.

,,Nezapomněl jsem. Jen jsem doufal, že ti moje láska a osm měsíců, které jsme spolu strávili, ti pomůžou zapomenout na pití. Je mi to líto“.

  ,,Co? Co je ti líto?“nechápu.

,,To, že odcházím. Já už takhle dál nemůžu. Dneska si sbalím věci, a co nejdřív se vyvážu ze smlouvy, kterou jsme uzavřeli. Vím, co sis prožila, a vím, že to není snadný. Pózovat před fotografy, být na výsluní. Jenže alkohol není řešení. Těch osm měsíců bylo nádherných, vážně perfektních, jenže situace se změnila. TY ses změnila. A já končím“. Svíííst. Láhev mi vypadla z ruky. Na koberci se vytváří skvrna a zvětšuje se.

   ,,Ty…ty mě opouštíš?“ to si snad dělá srandu?! Mlčí.

,,Martine?!“ zavřískla jsem. On se na mě nepodívá. Nepodívá.

,,Ty parchante! Co si o sobě myslíš?! Ty chudinko! Skřete! Já tě nepotřebuju, slyšíš?! Nepotřebuju! Na každým prstu můžu mít deset chlapů! Slyšíš?! A nečum na mě takhle!“řvu na něj. Mlčí. Ááá.

  ,,Vypadni! Jdi pryč! Potřebuju být sama…a přemýšlet“, uklidňuju se. Sedla jsem si na židli a skryla obličej v dlaních.

,,Dobře. Dneska přespím u kamaráda, abys tu mohla být sama a v klidu přemýšlet. Jo a Yvet, já tě miloval už od první chvíle, co jsem tě spatřil a vážně jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Vážně ne“, řekl a zavřel za sebou. Neposedná slzy mi vyklouzla a padala k zemi. Mám toho dost. Vždyť to začalo tak dobře, tak proč?

,,Tak proč?!“křičím. Skvrna. Láhev. Alkohol.

,,Heuréka!“vymrštila jsem se ze židle a vrhla se k baru. To je ono! Jeden lok za maminku… druhý lok za tatínka…třetí lok za Martina…čtvrtý lok za fanoušky…pátý za…média…šestý za…Tomáše…sed…mý…za mě…

Tma. Ticho…

                                                                                                   -

Nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe.

      Kde to jsem? Kde to ležím? Proč…proč jsou ta okna zamřížovaná? Proč mám na sobě bílej úbor?! Co se to tady děje?! Dveře se otvíraj. Co je to za chlapa? V bílých hadrech, v plášti a s brejličkami.

,,Kdo jste? Kde to jsem? Co tady dělám?!“vyštěkla jsem.

,,Uklidněte se, slečno Nolanová. Všechno je v pořádku“.

,,V pořádku?! V pořádku?! Připadám vám v pořádku?! Kam jste mě to zavřeli, krucinál?!“ šílím. Maminko!!!

,,Pokud mi slíbíte, že nezačne vyvádět, řeknu vám všechno, co chcete“, neztrácel ten blb klid. Tak fajn. Nebudu vyvádět. Hluboký nádech a pomalý výdech. Tak.

,,Dobře. Jsem klidná. Poslouchám“.

   ,,Před dvěma dny se tu objevil Martin Zahálka a rezervoval si zde pobyt pro svou, cituji, blízkou přítelkyni. Včera vás přinesl v bezvědomí a žádal pro vás samostatný pokoj a celkovou léčbu. Jste v protialkoholní léčebně, slečno Nolanová“.

,,Cože?! Kde že to jsem?! Jak si dovolujete…?! Já chci odsud pryč! Rozumíte? Pryč! Nebudu tady! Doneste mi moje věci a já odcházím!“křičím, ,,víte vy vůbec, kdo já jsem?! Víte?! No, evidentně ne, když se mnou jednáte takovým to způsobem!“

  ,,Jste nemocná, Yveto, a musíte se léčit. Nás nezajímá, jestli jste slavná nebo ne. Pro nás jste pacient. Nic víc a nic míň. Teď vás nechám o samotě, abyste se mohla z toho vzpamatovat“, oznámil mi ten…ten…a vycouval ze dveří. Sotva je zavřel, přistál na nich polštář. Zatraceně! Co jsem komu udělala? Co jsem ti, Martine, udělala?! Věnovala jsem se ti málo? Byli jsme spolu málo? Moje láska se ti nezdála dost velká? Proč? Že by ty řeči o lásce byla jenom prázdná slova?!

-

     Pusťte mě pryč! Já chci odsud! Vy bastardi! Já vás zažaluju! Stáhnu z vás kůži! Držíte mě tu bez mýho svolení! Slyšíte?! Pusťte-mě-odsud! Bouchám pěstmi na dveře. Křičím. Marně. Néchtějí mě odsud pustit!!! Parchanti! Cvoci! Idioti! Blázni! Bezpáteřní křiváci! Pusťte mě odsud!!! Prosím! Pusťte mě odsud! Nebo mi aspoň dejte napít. Prosím. Zatra… Ať už to skončí. Pořád jenom bliju. Každou chvíli. Je mi špatně. Mizerně. Hrozně. Blbě. Příšerně. Dejte mi napít! Aspoň rum!

  ,,Dejte mi rum! Rum! Slyšíš, sestro? No tak, nebuď sketa. Sestři, alespoň kapičku, chachacha. Sestro, sestřičko, sestřičičko! Chachacha, chachacha. Chachacha, chacha, cha,cha…cha. Proč mě sem zavřeli, Komu jsem ublížila? Proč mě nenechali být? Proč?“

-

Člověk musí spadnout až na naprostý dno a když už nemůže spadnout níž, tak teprve může poznat, kdo vlastně je…

     ,,Zdravíčko, slečno Nolanová, nesu vám vaši denní dávku léků. Tak jakpak se dneska…Yveto, co je vám?“

,,Nechte mě být, sestři“, zašeptala jsem a převalila se na druhý bok. Nechte mě být. Všichni, do jednoho. Světe, vlez mi na záda. Mně už je všechno jedno…

  ,,…ták a teď vám oblečeme nové pyžamko a uložíme vás zpátky do postýlky, ano?“ povídala sestřička mile apatické pacientce. Uložila ji do postele, přikryla a vyšla ze dveří. Nezamykala je, už nebyl důvod. Ještě jednou se podívala na ženu, zírající do stropu, a nakonec odešla.

-

      ,,Tady Zahálka. Volám kvůli Yvetě Nolanové, jejímu stavu. Aha, aha, aha. Dobře. Je mi to jasný. Jo. Přijedu, samozřejmě. Jistě. Dobře. Zatím“, zavěsil, oblékl si bundu, sebral klíče od bytu a vyrazil směr psychiatrická léčebna. Kolem potravin, doprava na křižovatku, přes křižovatku, doleva, kolem tabule, kadeřnictví a dárkového zboží. Spěchal, nelíbilo se mu, co mu řekli. Nechtěl ji trápit. Doufal, že tam Yvetě pomůžou. Jenže něco se zvrtlo. Kolem benzínky, pekárny a nádraží. Blížil se. Přešel další křižovatku a zahnul doprava a pak doleva. Stál před komplexem psychiatrické léčebny. Její žlutá barva se vyjímala vedle nevýrazného armádního podniku a mateřské školky. Prošel vrátnicí a zamířil k protialkoholnímu. Míjel mládež, dospělé i důchodce. Pacienty, doktory, návštěvy. Kamenitá cesta ho vyvedla do kopečka. Protialkoholní. Yveta…

Vešel.

  ,,Haló, sestři“, zastavil procházející sestru, ,,hledám pana doktora Janků“.

,,Pořád rovně, přes dvorek, doprava a znovu rovně“, poradila mu a pokračovala v cestě. Martin se řídil její radou a za chvíli stál před dveřmi ordinace. Zaklepal, a když se ozval pokyn pro vstoupení, vešel.

  ,,Dobrý odpoledne, pane doktore“, pozdravil a zůstal stát.

,,Martine, vítejte. Jsem rád, že jste dorazil tak brzy. Posaďte se, prosím“, podali si ruce.

,,Můžete mi vysvětlit, jak se mohl její stav zhoršit? Co se stalo?“ vyhrkl Martin, sotva dosedl.

,,Podle toho, co jste mi řekl, to neměla slečna Yveta v životě jednoduché. Měla tři, jak to říct, milence a všichni tři ji opustili. Souhlasíte?“ Martin přikývl.

,,Strádá po citové stránce. Potřebuje někoho vedle sebe, cítit něčí blízkost. Obávám se, že jiný způsob, jak ji dostat z apatie, není“.

  ,,Co navrhujete?“

,,Měl bych jeden nápad. Jde o blízkost. Možná kdybyste na ni neustále mluvil, držel ji za ruku nebo v náruči, cítila by se v bezpečí a snad by jí to pomohlo k návratu do života. Yveta vás zná, což by mohlo celé proceduře pomoct, pokud byste ovšem souhlasil. Když to shrnu, myslím si, že v současné době jste pro ni jedinou nadějí. V jejím stavu toho prášky a psychoterapie moc nezmůžou“. Chvíle ticha. Martin přemýšlel. Jeho city k ženě neochladly. Nezmizely přes veškerou jeho snahu. Jenže žít s ní? To nedokázal Takže…

,,Udělám to, ale měl bych jednu prosbu“, řekl nakonec.

  ,,O co jde?“

,,Zůstanu s ní jak dlouho bude třeba, ale jakmile se začne probouzet odejdu a byl bych rád, kdybyste jí neříkali, že jsem u ní byl. Prostě nechci, aby to věděla“.

,,Můžu znát důvod?“zeptal se doktor.

,,Ne“.

,,Pochopitelně souhlasím“, postavil se doktor a podával Martinovi ruku. Muž také povstal, stiskl nabízenou ruku a odešel.

Potřeboval se připravit. Psychicky…připravit…

        Následujícího dne odpoledne měl nastěhované věci v Yvetině pokoji. Cítil se zvláštně, když ji svíral v náruči a šeptal slůvka bezpečí. Miloval ji, opustil ji, ale stejně se vrátil. Chová se jako blázen. Zamilovaný blázen. Den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě. Koupal ji, oblékal, krmil. Četlk jí, povídal, zpíval ukolébavky. Den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě. Téměř se od Yvety nevzdaloval. A ona se mu odvděčovala. Jeho láska a péče úspěšně bořila zdi kolem jejího srdce a vědomí. Malými krůčky dělala velké pokroky. Až jednoho dne…

      ,,Martine, neopouštěj mě, prosím“, zasténala ve spánku. Zpozorněl. Nemohl se přeslechnout. Vážně řekla jeho jméno. Vrátila se. Opatrně, aby ji neprobudil, vstal z postele a vyšel z místnosti.

,,Pane doktore?“zaklepal na dveře ordinace a po vyzvání vstoupil.

,,Martine, to je poněkud zvláštní, že vás tu vidím. Máte být přece u pacientky, stalo se něco?“

,,Už mluví. Ve spánku řekla moje jméno“.

,,Ale to je fantastické!“zvolal Janků.

,,To je. A já odcházím“, oznámil Martin pevně.

,,Nerozmyslíte si to ještě?“ zavrtěl hlavou.

,,Dobrá. Je tedy na čase se rozloučit. Mockrát vám děkuju za pomoc, Martine, přeju vám hodně štěstí v dalším životě“, potřásli si rukama. Dá-li Bůh, už se nikdy nesetkají. Rozloučili se a Martin se vrátil do jejího pokoje. Co nejtišeji si sbalil věci a tašky postavil přede dveře. Zlehka ji políbil na čelo.

  ,,Miluju tě, Yvet, ale nejsem schopný dát nám druhou šanci. Snad mi jednou odpustíš a pochopíš moje rozhodnutí. Přeju ti tolik štěstí, co jen ho je na světě. Sbohem, krásko“, zašeptal, vyšel z pokoje a zavřel za sebou. Odcházel. Z psychiatrické léčebny. Z jejího života…

-

Jediná cesta je ta ve vlastním nitru. R.M.Rilke

       ,,Martine!“vymrštila jsem se do sedu a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Kde to, sakra, jsem?!

,,Co jste zač?!“vyštěkla jsem na chlapa sedícího na židli.

,,Jak se cítíte, Yveto?“zeptal se mě.

,,Fajn. Kdo jste?!“

,,Jsem psychiatr na zdejším protialkoholním oddělení. Abych předešel vašim otázkám, před měsícem a půl vás sem přivezl váš přítel Martin Zahálka. Byla jste v bezvědomí. Téměř po dvou týdnech abstinencejste nám upadla do letargie. Byla jste, laicky řečeno, úplně mimo. Až do teď, kdy se nám konečně podařilo probrat vás k životu“.

,,Nám?“nechápu, ,,komu?“

,,Mně a sestrám. Koho jste myslela?“

,,Ále nikoho“, mávnu rukou, ,,zdálo se mi, že… To nic. Takže měsíc a půl. Hm. Páni. Co se mnou teď bude? Kdy mě pustíte?“

  ,,V následujících několika týdnech podstoupíte skupinovou terapii a různá cvičení, abychom zlepšili vaši kondici. Poté, usoudíme-li, že jste schopná návratu do normálního života, vás propustíme s příslušnými léky domů. Stále budete docházet na konzultace a každý měsíc se pět dní zúčastníte takzvaných opakovaček. To znamená, že tu strávíte pět dní a podstoupíte zkrácenou proceduru. Pak už je to jen na vás. Odpočiňte si. Pošlu sem sestru, aby vám sdělila podrobnější informace. Jsem na vás velice pyšný“, zvedl se ten doktor ze židle a zamířil ke dveřím.

  ,,Pane doktore?“zastavila jsem ho.

,,Ano?“

,,Vážně tu kromě vás a sester nikdo nebyl?“

,,Ne. Vážně ne“.

-

      Srdce mi buší. Ruce se třesou. Potím se. Za pár minut mě čeká první skupinová terapie. Jsem nervózní. Bojím se. Otřela jsem si zpocené dlaně do šatů a zaklepala.

,,Dále!“

Vešla jsem. Na stěnách visely podobizny jednotlivých stádií alkoholismu a jeho léčby. Ve středu místnosti stály židle, postavené do kruhu.  Na pěti seděli lidé, šestá zůstala neobsazená. Je pro mě.

,,Yveto, ráda tě vidím. Pojď a posaď se mezi nás“,pozvala mě jedna z těch pěti dál. Přikývla jsem a posadila.

     ,,Už jsme všichni, takže co kdybychom se navzájem představili? Já začnu. Jmenuju se Alena. Jsem alkoholička a notorička. Kvůli tomu mě opustili přátelé, rodina, vyhodili mě z práce. Pila jsem stále víc a víc. Nemohla jsem přestat. Nešlo to. Až jsem se jednoho dne uviděla v zrcadle. A zhrozila se. Bývala jsem pěkná, vážně krasavice, jenže alkohol ze mě udělal trosku. Ne, smrtku! Balancovala jsem na okraji útesu smrti. A tehdy mi došlo, že tohle není život. Možná nějaký přežitek, ale rozhodně ne plnohodnotný život. Tehdy jsem řekla dost!, a zapsala se sem, do protialkoholické léčebny. Během mého pobytu zde jsem si sáhla na úplné dno. Umírala po duševní stránce. Prošla pekelným tunelem, jen abych se na jeho konci vykoupala ve světle nového života. Bez alkoholu. Teď jsem čistá. A jsem tu, abych vám pomohla. Teď jsi na řadě ty“, ukončila svoje povídání a vyzvala muže po své pravici.

  ,,Já su nějakej Markoun. Chlastám, tedy su“. Nic víc. Nic míň.

  ,,Já se jmenuji David, David Novák. Pracuji jako manager jedné nejmenované firmy. Mám pěknej plat, překrásnou ženu a domek v bohatý čtvrti a…“,ošil se najednou sympaťák po Markounově pravici, ,,tchyni sviňu. No vážně, nekecám. Kam jsem se hnul-tchyně! Hádejte, kdo nás v noci nenechal vyspat? Tchyně! No, nezbláznili byste se z toho?! Zbláznili,že jo. Já taky. Začal jsem z toho chlastat a nakonec skončil tady. Konec story“.

Chachacha! Tchyně! On se ožral kvůli…chachacha!

  ,,Já jsem Viktorie a vydělávám jako modelka. Přehlídky a tak. A v týhle branži je neskutečná soutěživost, to byste nevěřili. Čím vychrtlejší, tím lepší. Víte, po čem se hubne nejlíp? Po vodce, vážení“. Víc už neřekla. I tak jsem se toho dozvěděli dost.             Její a moje sousedka neříkala nic. Taková šedivá zakřiknutá myšička. Ani se jí nedivím, v týhle bandě cvoků. Proč se na mě všichni dívaj? A doprkvančic!!! Nádech a výdech.

        ,,Já se jmenuju Yveta, no, a skončila jsem tady, protože…zatraceně, protože jsem to nezvládla! Když mě opustil Tomáš, moje velká láska, neunesla jsem to neštěstí a podřízla si žíly. Chtěla jsem umřít a už tak netrpět. Naneštěstí mě našli včas. No, krátce na to jsem se znovu zabouchla. Až po uši. Vypadalo to vážně. Vážně skvěle. Jenže já začala chlastat, abych se zbavila vzpomínek na předchozí…ehm vztah a no…můj přítel to nezvlád a opustil mě. Tohle jsem chtěla vyřešit už nadobro, chtěla jsem se prochlastat k smrti. Jenže mě zase našli příliš brzo a já skončila tady. To je zas můj příběh“. Uf a je to za mnou. Přímo balvan mi spadnul ze srdce.

      ,,Tímto bych dnešní úvodní hodinu ukončila. Děkuju vám za spolupráci. Uvidíme se zítra. A pamatujte si, prosím. I když jste sem přišli, abyste se vyléčili a zbavili se tak této ,,nemoci“, dá-li se to tak říct, přízrak alkoholu vás bude pronásledovat po celý život. Teď vám můžeme pomoct. A pomůžeme vám, věřte mi. Jenže stačí jediná kapka někde tam venku…a už nepomůžeme. Nedokážeme to. Můžete jít“.

       No, proslov hodný zamýšlení. Na tom asi vážně něco bude. Vracela jsem se do pokoje naprosto dokonale zmatená. Ne, zmatená. To není ten správný výraz. Alena má pravdu. V mnoha směrech. A navíc…čeho jsem do teď v životě dosáhla? Měl můj život do této chvíle vůbec smysl? Žila jsem plnohodnotný život? Jen si to vezměme. Jednou jsem se zamilovala, opustil mě. Po druhý-když mě opustil, zhroutila jsem se a pokusila o sebevraždu. Nevyšlo mi to. Zabouchla jsem se potřetí…a když se i on se mnou rozešel, doufala jsem, že se mi to tentokrát podaří. Nepodařilo. Mezitím jsem vydala jednu-dvě knížky, chodila na společenské akce, opíjela se a vůbec, dělala ze sebe šaška na veřejnosti. Ne, rozhodně jsem nežila dobrej život. Všichni okolo nám tvrdí, že máme šanci, že se dokážeme vrátit a žít normální životy. Co je to normální život? Mám strach. Co když to nezvládnu? Dostala jsem se až sem a dlouhá cesta je ještě přede mnou, ale co mě čeká na jejím konci? Vykoupu se ve světle nového života? A dokážu to vůbec?

 

---