Kamenné srdce

             Kamenné srdce

  Nechala si mě postavit si svůj vysněný svět. Byl téměř dokonalý, křišťálově čistý, plný světla a naděje. Přál jsem si ,abys ho sdílela se mnou a tys mou prosbu vyslyšela.

  Provedl jsem Tě náměstím lásky, ukázal zahrady rozkoše a pak uložil do své postele ve svém domě slasti a pokoje. Spolu jsme otevřeli skříňku vášně a romantiky. Bylo to nádherné, až sem si skoro myslel, že je to sen.

  Po čase Tě tento svět omrzel a zjistila jsi, že existuje i jiný, pro Tebe lepší a přitažlivější. A tak si odešla, pod jinou záminkou jsi utekla.

  V tu chvíli se můj svět zhroutil. Náměstí lásky se rozpadlo v prach, zahrady rozkoše se proměnily v neúrodné pláně, nad kterými poletuje hejno černých krkavců a dům slasti a rozkoše..? Ten se rozsypal jako domeček z karet. Skřínka vášně a romantiky je prolezlá červy smutku a beznaděje. Zbyly jen kamenné ruiny a zříceniny nad kterými se vznáší černá oblaka kouře a štiplavého dýmu.  Prach ze spáleniště víří kolem a snáší se na poslední zbytky tohoto světa. Na poslední věc, která tu zbyla.

 Socha z žuly a rubínů.  Je to socha Tvé tváře. Má Tvé oči, tak ledově klidné, až se mi z toho tají dech. Rubínové pramínky vlasů rozevláté ve větru. To jediné tu zbylo, jen studený kámen a teď už navždy chladný a nepřející.

  Ten svět měl jméno, říkalo se mu srdce a bilo jen pro Tebe. Teď je studené a bije tak pomalu, že jej skoro neslyšíš. Bije jen, aby uchovalo vzpomínku na Tebe. Vzpomínku v podobě Tvé tváře. Z toho srdce se stal kámen, je taky tak tvrdé a studené……….