Já v listu se odrážím

" Remusi, prosím... není to tvoje vina...! " Snaží se Sirius uklidnit Rema- marně.
" Mohl jsem ho zranit. Zranit, Siriusi! "
" Remusi, prosím tě. Ty za to nemůžeš"opakoval.

" Nech toho Siriusi, ty to nechápeš! " zařval Remus a utekl.

Sirius pozoroval padající list. Je stejný, jako má duše. Nemá cenu ho chytat...
List zavlál ve větru a lehce spadl na chladnou podlahu. Sirius se smutně usmál.
´ já za to můžu´ Překročil list a vydal se chodbou za Remusem.
´ Nech vlka spát´ napovídalo mu svědomí.
´ tohle se musí vyřešit´odporoval si, přemýšleje o listu, vznášejícímu se před jeho očima.

" Remusi! " volal, ale nikdo mu neodpovídal.
" Nechápeš to, ksakru! ? " naštval se.

Ze stínu vylezl Remus. Jeho sametově bílému obličeji, plnému šrámů dodávaly krásu ostře řezané rysy. Jeho víčka spadala lehce dolů, pod jeho upřímným pohledem se jeho příteli začaly třást rty. Sirius se znovu pousmál. Netvářil se ovšem vůbec typicky Blackovsky. Jeho oči se ani trochu neusmály. Remus se tvářil nezaujatě. Okopával nohama špičky svých bot, a rozhodně ho nezajímalo, co mu jeho přítel chce.
" Remusi...já..." najednou nevěděl,co má říct.
" Můžeme se projít? Musím ti něco říct" nakonec dodal a pokynul rukou směrem ke dveřím. Remus nakonec neochotně přikývl a vyšel ven.

Na bradavických pozemcích se vznášel štiplavý chlad. Jarní smysluplnost v noci zevšedněla, a jezero vypadalo, jako obrovské stříbrné zrcadlo za mělkého rána. Sirius pořád přemítal, má-li mu to vlastně říct. Ale nakonec zjistil, že fráze: buď teď, nebo nikdy! , je právě jeho případ. Povzdychl si a spustil.
" Víš...dneska jsem pochopil celý smysl svého života, Remusi"
" Co to má se mnou společného? "
" Počkej... nech mě mluvit, prosím"
" Dobře" Sirius si znova povzdychl, ale už nebylo cesty zpět...

" Pochopil jsem, že to v sobě nemůžu dusit, nemůžu s tím nic nedělat... neboť mě to udusí.
Je to jako ve válce...
Boj má smysl do té doby, než vojáci začnou padat k zemi beznadějí. "
" Nerozumím ti"

" Remusi... zjistil jsem, že ty jsi můj život"

"Jak to myslíš? "

" Nemůžu bez tebe žít, Remusi"

"No já taky ne" řekl nechápavě Remus.

" Ale ne, malý... neberu tě, jako kamaráda."

" Cože? "

" To je to, co ti musím říct... tolik jsem se toho bál, a teď jsem tak lehký. Vím, že je to výkřik do ticha. Marná snaha a bůh ví, co dalšího, ale nemůžu si pomoci...
Nic neočekávám. Prostě jen... chci abys to věděl. "

Remusi odkápla z tváře první slza.
" Nemohl jsem dýchat už příliš dlouho. Bože... už jsem přestal doufat" plakal a naříkal vlkodlak.
Sirius mu otřel slzy.

" Nebreč"
Zamumlal do náhlého ticha.

"Je to komické... jako dva trestanci, řítíme se peklem, protože nás zavrhnul svět, a my u sebe našli klidné útočiště. Nikdo nám nemůže vzít, co jsme si vytrpěli. Nikdo nedokáže pochopit, jaké to je... co přesně cítím- já nebo ty. Všude mě proklínají... nejsem, jako člověk, jsem pro všechny netvor, vlk... a tebe, Siriusi zavrhla tvá vlastní rodina. Když mě pokousali, měl jsem aspoň je... ale ty nemáš nikoho. Jsme špína lidstva, jako by snad nikdo neměl city...

Je to hrozné, ale jen my víme, co to vlastně je. Lidé mohou pochopit, ale nedokážou cítit..."
Sirius přikývl a otřel Removi poslední slzy.

" Ale jak poznám, že mi tu teď nelžeš? "

" Podívej na to jezero... leskne se. Jako milióny klamných pocitů, jenž se nám vkrádají potichounku do hlavy...

Vidíš? Ale máme naději.Víme, že až se zítra probudíme, svět bude proti nám. Víme to teď, věděli jsme to i předtím. Tak co když naše láska způsobí velký třesk, který rozbije planetu? "

"Je mi to jedno"

"Mě taky"

Sirius stiskl Removu dlaň. Remus zmateně otevřel ruku, vníž se v mírném vánku třepotal lehoučký list.