Hořká prohra

Diváci jistě očekávají více než jen pár nahodile zabrnkaných akordů. Žádné osamělé suché stupnice, jen libozvučně zasněnou melodii, líbezně plynoucí jak říčka. Říčka? Co můžu nabídnout?

Melancholický moll proti živým staccatům, opojně rozvlněný klavír, nebo snad pohroužení do temných hořkých vln? Je mi všchno jedno. Tedˇuž je na všechno pozdě. Mám jasný úkol. Slyším své jméno, vstávám lehce náměsíčně. Nohy se mi klepou. Ale jen o něco méně než ruce, zvlhlé nejistotou. To sucho v krku je ubíjející, zaječí srdce musí být v tom krutém tichu slyšet zoufale nahlas. Jsou to moje oči, ty, co prosí? Je to můj soukromý sen? Nutím se k probuzení mysli, leč útlum jasně vítězí nad všemi do země zašlapanými touhami. Není mi dovoleno přemýšlet, v tranzu kobrtám k rozhrkané židličce osudu. Je sice vratká, ale mé sebevědomí, pokud je alespoň zárodek někde v hlubině rozbouřených střev uchován, je ješzě vratší.

Zírám na nějaký bod na protější stěně. Mrtvě, bez jasu, bez dětské radosti. Jakýkoli náznak snahy zůstává nahý ponížen. Roztěkaný mozek plodí jen jedinou možnou myšlenku. To, čeho se obávám nejvíce. Fiasko. Sžírající propast. Absurdita všeho konání. Perverzní výjev prohrané války s vlatním rezignujícím nitrem. "..Já........nevím." ozývá se znáhla do ticha.

Slyšíte mé ruce zvracet po klavíru?