Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZačátek konce
23. 09. 2007
0
0
756
Autor
Neferah
Bělovlasý, vrásčitý muž s páskou přes oči zhluboka povzdechl. Přestože bylo teprve okolo deváté večer, byl skoro na mol, hlavou se mu honily nepříjemné vzpomínky. Celá hospoda postřehla mužovu melancholickou náladu a i největší opilci se ztišili při představě vyprávění. Z rohu ho zcela vážně pozoroval mladý muž. Nakonec se zvedl a stoupl si za starce. Osazenstvo krčmy se tvářilo, že muže nevidí. Anebo ho snad opravdu neviděli. "Vím co tíží tvojí hlavu Wulfe," ozval se tichý, tak známý hlas za jeho zády. "Není ti ani padesát, přesto vypadáš na sedmdesát. Dlužím ti za vše omluvu. Měl jsem být tenkrát odvážnější. Odpusť starému bláznu." Wulf se s trhnutím otočil za hlasem. Kdyby měl oči, leskly by se v nich slzy. "Siene?" zeptal se tázavě a naklonil hlavu na stranu. Vypadal při tom dojemně. V krčmě se zase pomalu rozproudila zábava. Dnes vyprávění nebude. Všichni lidé později přísahali, že s ním celý večer nikdo nemluvil. Ale on věděl své - byl tam s ním Sien. Původce všech těch potíží. Přízrak dávné doby, na kterou chtěl zapomenout, ale občas ji osvěžoval ve svém vyprávění. Sien, který se mu po dvaceti letech přišel omluvit. Denně se Wulf modlíval ke všem bohům Světa, aby ho zabili. Zbytečně, dokonce mu byl dán dlouhý život. Snad to měl být trest, ale za co? "Měl si být odvážnější. Ale to už je jedno." zamumlal tiše a položil hlavu na stůl. Pomalu začal usínat a ve snu znovu prožíval ty dávné události. Ale dnes to bylo jiné - cítil to, co ostatní zúčastění... Jako by byl zároveň i jimi. Jakkoliv se snažil probudit, nešlo to...
Ale nyní se začal probouzet. Vnímal, pozvolna se v něm vynořovaly vzpomínky.
Už brzy nastane ten čas, kdy se vrátím, zněla jeho jediná, neustále se opakující myšlenka.
Wulf se vypotácel z bordelu a zmoženě se opřel o zeď. Chvilku za ním vpadli do tmy rozeřvaní kamarádi. Temná ulička se naplnila ozvěnou jejich hlasů.
„Co blbneš, pojď zpátky!“ a snažili se ho dotáhnout zpátky. Wulf pouze nejistě zavrtěl hlavou a vzpíral se jim.
„Jindy kamarádi,“ chytil je kolem ramen. „Musím vystřízlivět před službou.“ dopověděl a odpotácel se pryč. Jeho přátelé hlasitě protestovali. Z otevřeného okna vykoukla rozčepýřená hlava.
„Buďte ticho, chuligáni. Slušní lidi tu spí.“
Ozvala se vlna protestů, jejímž hlavním významem bylo zpochybnění počestnosti této čtvrti.
Pomalu se plížil tmou. Sužoval ho strašný hlad. Pro všechny zvířata - a případné lidi - to byl temný stín šířící zlo. Schovávali se před ním a předávali si tu zprávu dál. Brzy celý les ztichl, bylo slyšet pouze křupání větviček a šustot spadaného listí. Zvuky, jak se lesem prodíralo cosi, co tam nepatřilo. Došel ke kraji lesa. Ucítil přítomnost lidí, srdce se mu sevřelo nenávistí, hlavou mu probíhaly útržkovité vzpomínky. Znovu a znovu se mu vracely ty ponižující roky, kdy byl uvězněn. A samozřejmě doby, kdy jim vládl. Všem.
„Opravdu si vládl všem?“
„Samozřejmě.“ odvětil sebejistě tomu druhému hlasu, který se mu ozval v hlavě.
„A co Cech?“
„Dobře, téměř všem,“ poopravil se stín neochotně a dál vysvětloval tomu druhému ve své hlavě. „Ale udělali chybu a já teď dostal druhou šanci. Tu už nepromarním.“
„TY?“
„My,“ odpověděl pokorně.
„Stejně seš packal, měl bys mě k tomu pustit.“
„NE!“ hlas zmizel stejně rychle, jako se objevil. Stín si pouze promnul spánky a otočil se zpět do uklidňující temnoty lesa, aby si našel jídlo. Nikdo neslyšel to ticho před bouřkou. A že byla pořádně velká...
„NE!“ hlas zmizel stejně rychle, jako se objevil. Stín si pouze promnul spánky a otočil se zpět do uklidňující temnoty lesa, aby si našel jídlo. Nikdo neslyšel to ticho před bouřkou. A že byla pořádně velká...
Uh, moje hlava, pomyslel si nezřetelně Wulf a vydal se k okraji hradeb. Tam už na něj čekal král. S trhnutím se postavil k povinnému pozdravu, v duchu pouze úpěl.
Možná teď je správná chvíle, abychom Wulfa popsali. Na tehdejší poměry Světa byl vysoký, štíhlý muž se svalnatou postavou. Jeho povoláním byl zjevně voják nebo bojovník, protože mu tvář poznamenalo pár jizev. V době, kdy se odehrává příběh mu mohlo být okolo pětatřiceti. Krátké, černé vlasy a šedé oči doplňovaly strohý obličej s ostrými rysy. Přesto na jeho osobě ulpělo jakési kouzlo, které dokázalo pobláznit mnohou dívku či ženu. A nyní zpátky .
Král ignoroval lehce přitroublý výraz svého druha z dětských let a nedočkavě promluvil: „Wulfe, měl jsem sen,“ oslovený pouze odolal pokušení protočit oči.
Kdyby král nebyl vystrašený kvůli obyčejnému snu, mohl bych v klidu vyspávat, pomyslel si znechuceně. Král si všiml zaváhání a potlačil náhlou vlnu nevole. Moc dobře znal mínění celého království - že je slaboch.
Ale já nejsem, já ne... Ještě jim ukážu.
Prolétlo mu hlavou, ale pokračoval ve vyprávění stále stejným hlasem, a zcela ignoroval vojáky, hlídkující v jejich blízkosti.
„Byl jsem v půlnočním lese. Jediným zvukem byl šelest spadaného listí a praskání větviček pod mýma nohama. Všichni jako by se báli nějakého nebezpečí. Neviděl jsem jediné zvíře, nic. Zvláštní bylo, že já jsem obavy necítil,“ formuloval král těžce své myšlenky. Wulf koukal znuděně nad jeho pravé rameno – na vysoké pohoří obklopující z jedné strany Thir. „Nakonec jsem došel na kraj lesa a ucítil ty lidský svině,“ král se tak ponořil do svého vyprávění, že si nevšiml použitého výrazu. Zato Wulfa probral z otupělosti. Otevřel ústa, aby krále přerušil, ale rozmyslel si to. „Okamžitě mě zaplavila nenávist a... a uspokojení při představě, že je zkrotím. A spousta dalších vzpomínek. Nakonec...“ uchechtl se král pobaveně. „Se mi v hlavě hádaly dva hlasy. Když to skončilo, vydal jsem se vydal zpátky, abych se najedl,“ dokončil neurčitě.
Jen bohové vědí, proč nechce říct podrobnosti.
Wulf před sebou viděl jen unaveného třicátníka, kterému začaly šedivět vlasy, a zjevně ho pronásledovaly noční můry.
„Obyčejný sen, pane,“ zaplavila ho náhlá lítost.
„Mohl by být Wulfe,“ ten se na něj pouze nechápavě podíval a vyčkával. „Jenže špinavé nohy a listí v mé posteli mě přesvědčily o opaku...“ Wulf zůstal ohromeně mlčet. Pevně se mu zadíval do očí a pátral po jakémkoliv náznaku... Cítil, že mu král pořád něco tají.
Chodil po jeskyni jako zvíře v kleci. Pro tuto chvíli si na sebe vzal lidskou podobu - nebo se o to aspoň pokusil. Ani netušil, proč si vybral krále. Ale jedno věděl. Byla to dobr volba, cítil, jak ho dokonale ovládl. Ten slabý tvor mu nebyl schopen odporovat...
„A to je, konec konců, dobře, ne?“ pouze sebou trhl. Zas on!
Rozhlédl se po jeskyni. Nechtěl ho poslouchat. Kdyby to bylo jen trochu možné, vypadal by vyděšeně. Opatrně si sedl na mokrou zem, do nohou se mu zaryly úlomky skály. Okamžik se soustředil a pak začal odříkávat pradávný text. Zanedlouho se ocitl ve stavu, kdy byl schopen poslouchat hlasy.
V temnotě jeskyně byla na zemi usazena napodobenina albína. Trochu překroucená, ale přece jen... Byl strnulý, skoro jako kámen. Jen sebou občas škubl, jako by spatřil nějaký přízrak, a chtěl utéci.
„Agnaroku, synáčku,“ ozval se medový hlas, před očima mu vytanula podobizna překrásné ženy. Přesto sebou vyděšeně trhl a zasténal. Ona ne. „Neboj se mě,“ v jeho duchu k němu přistoupila a pohladila ho po tváři. Ucukl, jako by byl uštknut zmijí.
„Mami...“ vzlykl tiše.
„Dlouho jsi nezabil,“ on, který před chvílí působil tak sebejistě, schoval hlavu do dlaní a znovu hystericky se rozvzlykal. Už od dětství ten hlas nenáviděl. Nikdy mu nepřinesl nic dobrého. A když se to tak vezme, způsobil i jeho uvěznění.
„Trochu úcty...“ ozvalo se posměšně jeho druhé já. On se matky bál a miloval ji, jeho druhé já jí opovrhovalo... nenávidělo ji.
„Dnes zabiješ, potřebuješ sílu,“ do hlasu jí vnikla nepochopitelná krutost, odporující vílímu zjevu ženy. „Ale ne krále! S ním máme jiné úmysly.“ zazněl poslední strohý příkaz, znovu ho pohladila a odešla.
Napodobenina albína se zhroutila na zem a jeho tělo opustila přízračná strnulost...
Po kraji se rozneslo, že se král zbláznil. Do večera si ho na mušku svých posměšků vzala většina království, druhý den ten zbytek. Od naslouchavých uší, ještě k naslouchavějším, se neslo, že se král definitivně pomátl.
„Už jste to slyšela? Prý hodí v noci po lese... “ následoval výbuch smíchu.
„A nenávidí všechny kolem,“ vypravil s potížemi ten druhý potlačujíc smích..
„Vždycky jsem tvrdil, že je blázen. A nyní se to jen prokazuje. Dokonce i ten starý druid...“
„Sien?“
„Ano, tak se jmenuje. Dokonce i Sien by byl lepším králem než on.“
„Wulfe!“ zařval jindy mírný Jaruk. „Odkud to ví?“
„Kdo a co, můj pane?“ zeptal se Wulf s podlézavým tónem a nevědomky se přikrčil... Co s ním je?
„To co jsem ti říkal ráno na hradbách,“ král jednotlivá slova odsekával a prudce oddychoval. „A ohledně toho kdo... CELÉ KRÁLOVSTVÍ!“ zakřičel téměř nepříčetně... Wulf ho nepoznával. Jindy mírný, dobrácký a trošku přitroublý král se změnil v běsnící zrůdu.
„A mě teď zajímá od koho...“ pravil nebezpečně tichým hlasem a sjel Wulfa podezíravým pohledem. Ten pouze hlasitě polkl. Takhle to bylo ještě horší.
„Nevím pane. Víte, že mě můžete věřit,“ ozval se téměř prosebně. „Bylo tam okolo deseti hlídkujících vojáků a nějací čumilové.“
„Zjisti, kdo to byl a přiveď je.“
Wulf se uklonil a odplížil se. Zbytky bolesti hlavy a opojení ze včerejší, a částečně i dnešní noci zmizely v nenávratnu.
„Má strach z toho co bude až usne.“ šeptal mu celou cestu do kasáren chladný, škodolibý hlásek v jeho hlavě.
„Ti, co měli ráno službu, nástup ke mě!“ zařval. Ihned přiběhli - skoro jako by to čekali.
„Tak kdo to byl?“ v duchu vyloučil tři vojáky, kteří se po sobě nechápavě dívali. Zjevně před chvílí skončili službu. Začal si to rázovat po místnosti.
Dvanáct kroků, otočka, dvanáct kroků...
Koutkem oka na některých zahlédl špatně skrývanou nervozitu.
Dvanáct kroků, otočka, dvanáct kroků, otoč...
„Co, pane?“ zeptal se jeden voják roztřeseně.
„Ten, kdo to byl, okamžitě vystoupí z řady.“ zařval a zcela ignoroval položenou otázku. Stejně tušil, že ten tazatel bude jeden z viníků.
Dvanáct kroků, otočka, dvanáct kroků, otočka, dvanáct kroků..
Periferním viděním zahlédl pohyb. Teprve teď si všiml, že tři vojáci stojí mimo řadu a drží je tam ruce jejich „přátel“. Tvář mu zbrázdil vlčí úsměv s náznakem sebeuspokojení. Nemýlil se. Tazatel tam „stál“ taky.
„Vy tři se mnou půjdete ke králi. Ihned...“ svým výrazem zakrýval vlastní nejistotu.
Zatímco je vedl ke králi, v duchu si ospravedlňoval svoje chování. Ale měl nejasnou předtuchu, že dělá chybu. Pouze zaklepal na dveře královy komnaty a když se ozvalo strohé dále, postrčil je dovnitř... Nemusel být u všeho. Nikdy se zcela určitě nedozvěděl, že mu tohle rozhodnutí zachránilo život... Snad jen nejasný pocit, že ani
„Vidíš, servíruje nám jídlo až pod nos,“ ozval se Agnarokův starý známý. Ten se zarazil. Pouhý okamžik králi stačil, aby si uvědomil co dělá. Malinká jiskřička vlastního vědomí mu blikala v mysli. Zděšeně shlédl na zakrvácené dlaně. Pak vládu znovu převzaly stínové a nerušeně pokračovaly.
„Pššt,“ uklidňoval tu jiskřičku jeden z nich. „Nikdo se přece nebude smát velkému Jarukovi.“ k úsměvu, který se objevil v králově znetvořené tváři, ho ani jeden nemusel nutit.
„Bohové.“ povzdechl král a složil hlavu do dlaní. Tak, aby neviděl znetvořené postavy. Přejel si rukou přes čelo. Marně se snažil vzpomenout si, co se vlastně stalo...
Krev, hlasy, vztek, nenávist a... uspokojení. Jarukovi se nikdo smát nebude... Večeře až pod nos...
Zmateně zatřepal hlavou. To mu nedávalo smysl. Zůstal zcela konsternovaně koukat na krev, která mu ulpěla na rukou. Postavy zabalil do plášťů a zatlačil jim nevidomé oči. V horším případě pouze prázdné důlky, které po nich zbyly. Pak dal zavolat Wulfa. Tichým hlasem mu poručil, aby je tajně pohřbil hluboko v lesích.
Dlouho seděl, než si začal uvědomovat své okolí. Zpřeházené věci, na podlaze zůstaly kaluže krve. Zazvonil na služku. Ta celá udýchaná přiběhla a poklonila se. Tvářila se zcela lhostejně. Buď jí to nepřišlo divné nebo svůj údiv nad stavem místnosti uměla velmi dobře skrývat.
„Když to uklidíš, a nepromluvíš o tom ani slovo, tenhle měšec je tvůj.“ mladé služtičce přistál u nohou váček s penězi. Hbitě se pro něj shýbla a vzhlédla, aby poděkovala. Vyšlo z ní jen zděšené syknutí.
„Pamatuj, budeš mluvit... já si tě najdu.“
Teď se cítili oba dobře. Touha po krvi byla uspokojena. Dokonce to nestálo žádnou námahu. Klidně se uložili ke spánku v naší známé jeskyni. Den, možná dva mohou klidně spát. Pak musí jít hledat další oběť.
Ticho. Pouze jeho oddychování. Tupé nárazy krumpáče o zem. Pocit ohrožení. Někdo si užívá jeho strach. Parazituje na něm. Kolem les. Soumrak, obrazy krále potřísněného krví se mu stále vrací. Nepoddajná zem. Zase ticho. Žádná zvířata? Ne, ani mouchy. Horko. Pot mu stéká po zádech. Napětí, zděšení...
„Tak kdo tu, kurva, je?“ zařval Wulf nepříčetně a rozhlédl se kolem sebe očima podlitýma krví. Zhroutil se na zem. Cítil, jak se někdo pase na jeho emocích. Zvláště strachu.
„Proč?“ zašeptal zlomeným hlasem. Jeho prudké oddychování přešlo do hysterických vzlyků. „Tak se sakra ukaž, Jaruku! Nehraj si tu se mnou!“ zařval znovu a čekal na ránu z milosti... Která nepřišla.
Cítil, jak se ho ten lidský červ bojí. Skvěle se bavil. Jak mu to jen připomínalo ty dávné časy, kdy vládl skoro všem. Pomalu se vzdálil. Nechá ho žít, pobavit se může později. Vypadá to, že tenhle by toho mohl vydržet víc než ti ze stráží.
Wulf už necítil to bezprostřední ohrožení jako před okamžikem. S hroby pro vojáky se dle králova rozkazu dřel sám. Nyní se pomalu začal uklidňovat. Došel k rozhodnutí, že na tomhle proklatém místě nebude. Prý je tu někde jeskyně, kde kdysi žil poslední z mocných čarodějů. Všichni se jí z bázně vyhýbají – teď na vlastní kůži zažil, že mají pádný důvod.
Shodil tři mrtvoly do jámy. Nabral na lopatu hrst hlíny a chtěl jí shodit dolů. Ztuhl. Kéž by mohl utéct. Jednomu z mrtvých se odhrnul kus pláště. Wulf se zděšením poznal svého otce. Polkl...
To je snad zlý sen, musí to tak být... Nic jinýho nelze... Nemůže bejt tady. A teď.
Zatímco bezmyšlenkovitě seskočil do vykopané jámy, v hlavě mu pulzovala tato jediná myšlenka.
„Tati?“ zašeptal tiše a hladil strnulou tvář. Ulpělo na ní jakési překvapení. Zřejmě viděl něco, co mu mělo zůstat skryto. Wulfovy oči se zvolna pokrývaly clonou slz. Pár jich skanulo i na zem. Okamžitě se do ní vpily. Vypadalo to, že chtějí splynout, odejít ze světa, jen aby nemusely cítit jeho bolest a obrovskou prázdnotu, která v něm vznikla.
„Kdo ti to udělal? Jaruk? Nad tvým hrobem přísahám, že ho zabiju,“ vypravil ze sebe rozechvělým hlasem a potlačoval vzlyky. Najednou se zarazil.
„Kde je teda ten třetí?“ zeptal se sám sebe s rostoucím zděšením. Automaticky vztáhl ruku, aby odhalil tváře těch druhých. Zarazil se.
Opravdu musíš vidět všechno?
Wulf stáhl ruku zpět. Ne, nemusí. Naposled pohlédl na tvář svého otce. Vrýval si do paměti každý detail. Dokonce i nyní si je schopen vybavit dokonce i pach krve, vlastního strachu, nehybný vzduch. Tenhle poslední obraz ho doprovázel řetězem bezesných nocí, kdy se propíjel do němoty, aby zapomněl. Na otce, na celý ten podzim. Krále, Agnaroka, Siena. Přesto se mu vše stále vracelo s neutuchající silou.
Ztěžka zaházel díru, kterou sám vykopal. Nahoru navršil mohylu s prostým nápisem, který okolojdoucím oznamoval, kdo tu odpočívá.
Poslední služba otci...
Pobaveně se uchechtl své myšlence. Byla v tom cítit stopa ironie a zoufalství. Pak se otočil na cestu zpět. Šel lhostejně, pomalu. Nyní mu bylo jedno, co na něj v tomhle lese může číhat.
Wulfovi se dlouho dařilo vyhýbat králi. Počet obětí rostl, na veřejnost opět prosakovaly zprávy o jeho podivínství. Wulf se bál, aby na něm král nic nevycítil. Prý se zas toulal v noci po lese a všem na potkání tvrdil, že ho cosi ovládá. Většina lidí se tomu smála. Až na výjimky. Jeho oběti ve chvíli, kdy ho spatřily, smích zpravidla přešel. A ještě dva lidé měli hlavu plnou starostí – Wulf a Sien.
Wulf se téměř bál spát. Ve snech ho pronásledoval král, v bdění zase zmrzačená tvář jeho otce. Lidé ho zastavovali a bezstarostně s ním tlachali. Jak dokáží být slepí a bezohlední. Wulfovi se honily hlavou samé temné myšlenky, ale přesto v sobě dokázal vykřesat cosi na způsob úsměvu. Všechny přesvědčoval, jak se jeho otec uzdravuje. V soukromí kanceláře ale propadal beznaději - jeho obyčejné ráno se neobešlo bez pořádného panáka levné pálenky. Strniště, divoký pohled v očích. Změnil se. Ale jen málokdo tomu věnoval pozornost.
„Ale to on přece chce!“ vykřikl král bez souvislosti a přerušil jakousi nudnou řeč rádce. Ti se na něj pouze podívali shovívavými pohledy. Nevěděli, že si pamatuje. A že oni na to doplatí.
„Zavolejte Wulfa a jeho otce,“ poručil ostře a neklidně přecházel po místnosti. Rádcům zmizely jejich chápavé úsměvy z tváře. Jako mávnutím kouzelného proutku.
„Wulfův otec zmizel, pane,“ odvážil se promluvit jeden z nich.
Ano, samozřejmě, že zmizel. Sám jsem ho zabil hlupáku...
Přes zlo, kterého ovládalo, ucítil bodnutí viny u srdce. Nezasloužil si takovou smrt. Ale neměl strkat nos, tam kam nepatřil.
„Tak Wulfa! To jste tak pitomí?!“ jeden po druhém se vytráceli drazí rádcové z místnosti a divili se, kam zmizel jejich bývalý dobrácký král.
„Chce tě vidět Jaruk.“ vpadl jeden z nich bez zaklepání do Wulfovi kanceláře.
„Ať si políbí,“ ani se nenamáhal zvednout ze židle a otočit se směrem ke dveřím. Pouze automaticky upil z flašky.
„Wulfe?“ podtón strachu a zoufalství v jeho hlase donutil Wulfa pohlédnout do jeho tváře.
„Já se ti na to vys..“ promluvil, ale jeho mozku trvalo, než vstřebal rádcův vyděšený výraz. „Dobře, půjdu,“ odvětil po chvilce váhání neutrálně.
Za pár okamžiků už klepal na dveře královy komnaty.
„Pane?“ ozval se, vešel a zavřel za sebou. Král se rychle otočil. Naježil, ale když viděl Wulfa, ulevilo se mu. Pak začal rychle a zmateně cosi blábolit. Hrdinovi neušlo cosi potlačovaného v králových očích...
Šílenství?
Bylo mu to fuk, ale stejně se otřásl. Pozorně se zaposlouchal do toho nesmyslu, který mu vykládal.
„Snad abych šel, pane.“ zvedl se po dvaceti minutách a pevně se zadíval Jarukovi do tváře. Zestárl. Skoro mu ho bylo líto. Pojilo je silné pouto z dětství. Tělem se mu začal šířit podivný a nepochopitelný pocit.
Lítost k vrahovi jeho otce???
Stačilo si vybavit ty okamžiky v lese a byla pryč.
„Nechoď, nechápeš to. Zůstaň tu, on mě ovládne. Já mu nedokážu dlouho vzdorovat. A pak,“ odmlčel se král pateticky. „A pak ho už nikdo nezastaví.“
„Sbohem.“ pravil Wulf téměř u dveří a zaplavovala ho žhavá nenávist. Zaslechl zachroptění. Zůstal stát. Váhal. Třeba král chcípne, tím by se vše vyřešilo... Možná ho přemohla zvědavost, možná jeho lepší já. Otočil se. To co viděl, nebylo prostě možné. Začal se nasucho dávit, zlomil se v pase. V hlavě měl prázdno.
Králův obličej se křivil, měnil, svaly se nepřirozeně pohybovaly. Jako by z něj něco chtělo vystoupit. Wulf to jen pozoroval. Nedokázal se ani pohnout. Kdyby mohl, řval by.
Nakonec udělal na roztřesených nohou pár kroků dozadu. Po chvilce šátrání nahmatal kliku a s úlevou vypadl ven. Okamžitě vystřelil pryč. Úplně ignoroval všechny okolo, jen chtěl být co nejdřív sám.
Zavřel za sebou dveře svojí kanceláře a opřel se o ně.
„Proboha,“ pousmál se potlačujíc hysterii. „Přece jen jsem ho měl poslouchat líp.“
Dva bratři rodní,
vzhledem si rovní.
Jeden se králem stal,
ďáblu duši zaprodal.
Druhého údělem jest,
věčné břímě nést.
Král se jednou vrátí,
zlo se znovu vzbudí.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Wulf automaticky hmátl po meči, který mu obvykle visel u boku, a který tam samozřejmě nebyl. Zmateně se rozhlédl po kanceláři. Uviděl ho položený na stole.
„Pane?“ ozval se dívčí hlas za dveřmi. Wulf se odlepil od dveří, potichu udělal pár kroků směrem ke stolu. Nebyl si jistý, jestli to není král s tamtím v těle.
Vrz...
„Do prdele, zatracená podlaha,“ ulevil si Wulf, udělal pár rychlých kroků ke stolu a už s mečem v ruce se otočil ke dveřím. Pomalu se otevíraly... Do vzniklé skulinky strčila hlavu mladá služtička. Vyděšeně ucukla, když viděla velitele královské gardy se šíleným výrazem v očích. Pomalu přejela pohledem jeho bledou strhanou tvář s několikadenním strništěm, vyhublou postavu. Když zaregistrovala meč, přes oči jí přeběhl stín strachu.
„Pane, potřebuju s váma mluvit,“ začla konejšivě, ale na kratičký okamžik zaváhala. „Jde o krále,“ Wulf si připnul meč k pasu a strohým kývnutím jí pozval dál.
„Víte... Jaruka, teda pana krále, něco ovládá. Několikrát jsem to viděla na vlastní oči,“ začala rychle téměř nesrozumitelně, drmolit. Pohled upírala kamsi do země. „Dokonce... Dokonce i zabil vašeho otce... A nějaké strážné,“ prosebně se na něj zadívala, Wulf jí klidně pohled oplácel. Věděl, že jí nesmí vyděsit.
„Povídej,“ pobídl jí klidným, laskavým hlasem. I když se cítil jinak... Chtěl pryč, odtud. Z celého tohohle prokletého města, z království ovládaného zrůdou. Chtěl řvát, smát se, brečet. Všechno najednou... Jen roky výcviku způsobily, že udržel klidnou tvář. Přesto cítil, že jeho zdravý rozum balancuje na okraji propasti. Jen, jen spadnout...
„V podhradí se ztrácejí lidé. Bezvýznamní, ale ztrácejí se. Buď se zatím nenašli, nebo jsou jejich mrtvoly strašlivě zmrzačené. Mezi lidmi se povídá, že krále popadlo šílenství. A pradávné zlo,“ služtička ztlumila hlas a vyděšeně se rozhlédla. I stěny prý mají uši. „Šeptá se, že se vrátil Agnarok,“ dokončila téměř neslyšně.
Wulf se nevesele usmál. Lidé a jejich pověry. Přesto při vyslovení toho jména cítil, jak ho mrazí okolo páteře, a naskakuje mu husí kůže.
Wulf se nevesele usmál. Lidé a jejich pověry. Přesto při vyslovení toho jména cítil, jak ho mrazí okolo páteře, a naskakuje mu husí kůže.
„Běž, ujišťuji tě, že se o našem rozhovoru nikdo nedoví,“ počkal, až za ní zapadnou dveře, a pak si důkladně přihnul z láhve pálenky. Mrazení zmizelo. A on věděl, co musí udělat. Rychlým a sebejistým krokem se vydal ke stájím. Kéž by se tak cítil i vevnitř. Narůstal v něm pocit napětí, Wulf se pomalu loučil se svým rozumem a vítal šílenství.
Aspoň se mi uleví.
Ostře pobídl koně a lidé mu téměř nestačili uskakovat z cesty. Neohlížel se napravo ani nalevo, a jen pobízel koně k větší rychlosti. Když vjížděl do lesa, vzduch proťal vzdálený výkřik plný bolesti.
„Uhni, ty starej blázne,“ procedil skrz zaťaté zuby, když se před ním zjevila postava v bílém plášti. Ještě ten mu tu chyběl. Sien, který rozhodně nevypadal, že uhne, nasadil klidný výraz. Wulf prudce zatáhl za otěže, až se kůň postavil na zadní.
„Co je?“ zavrčel vztekle na klidného Siena, kterému v očích blýskaly pobavené jiskřičky.
„Chlapče, pojď se mnou,“ Wulf, aniž by chtěl, uposlechl. Nebylo to vyřčeno jako rozkaz. Ale druidovy oči ho přesvědčily, že ho klidně z toho koně shodí. A je mu jedno, co se přitom komu stane.
Poslušně ho následoval. Sien zamířil rychlým krokem hlouběji do lesa. Wulf se vzmohl pouze na nenávistné pohledy. Nebýt jeho, mohl být daleko odtud a nevystavovat svoji duševní rovnováhu takové zkoušce. Plynuly dlouhé minuty, na Wulfa začala působit uklidňující atmosféra lesa. Přestal ho ovládat pud sebezáchovy a on si konečně uvědomoval své okolí. Zpěněného koně, teplý vzduch, příjemný polostín lesa, štěbetající ptáky...
Konečně...
Už delší chvíli si uvědomoval, kam ho vede – do své chaloupky. Ta se nyní před nimi vynořila. Pěkná roubenka se stříškou porostlou mechem. Z komína se linul jemný, namodralý kouř.
Wulf sesedl a nechal koně volně popásat. Sien ho pokývnutím pozval dovnitř. Nejistě vstoupil. Uvítala ho příjemná vůně bylinek a chládek. Pozorně se rozhlédl kolem sebe. Druid luskl prsty, vedle Wulfa se objevilo pohodlné křeslo.
„Sice je to pouťový trik,“ začal mluvit se stopou výsměch v hlase, „ale mě neustále baví. Dáš si něco na osvěžení?“ zeptal se ho hostitel. Wulf nervózně zavrtěl hlavou.
Ty hajzle, copak nevidíš, že chci pryč?
„Vidím, ale nic nebývá tak horké, jak to na první pohled vypadá,“ Wulf ztuhl a zadíval se na starce. On mu četl myšlenky... Ten si mezitím klidně připravoval jakýsi čaj. Krásně voněl. Zaznělo druhé lusknutí, naproti Wulfovi se objevilo další křeslo, kam se usadil Sien se šálkem v ruce.
„Tak, můžeš začít. Pozorně poslouchám,“ Wulf ze sebe začal chrlit vše, co se stalo od toho osudného rozhovoru na hradbách.
„Ááááááá...“ vyrazil ze sebe král výkřik. Cítil, že tomu zlu v sobě dlouho vzdorovat nevydrží. S dalším, již tlumenějším výkřikem, vyběhl z komnaty. Za potravou. Doufal, že ho takhle zkrotí, ostatně jako pokaždé. První na koho narazil, byl starostlivý rádce, který uslyšel křik. Zůstal ztuhle stát. Nedokázal věřit svým vlastním oči. To, co se proti němu řítilo, odporovalo veškerému zdravému rozumu. Král ho popadl za krk a odvlekl zpátky do komnaty. Tam začaly hody. Jen jedinkrát, když mu král ukousl pár prstů, se rádce vzmohl na odpor. Marný odpor...
„Věděl jsem to,“ zamumlal nezvykle vážný Sien a díval se Wulfovi do očí, i když se cítil neuvěřitelně provinile. „Už dlouho se probouzel.. a já nemohl dělat nic jiného, než s obavami přihlížet.“
„Proč?“ zařval nepříčetně Wulf.
„Uklidni se,“ odvětil ostře Sien. „Řvaní nepomůže. V téhle chvíli se dá udělat velmi málo, a já nezmohu nic. Agnarok je stvoření zla. Téměř před tisícem let jsem s ním bojoval a uvěznil ho do dutiny stromu. Kouzlo přestávalo postupně působit a já druhé takové nesvedu. To uspání mě vysálo. Jsem tu, jen abych předváděl pouťové triky, nenáročná kouzla k ničemu Wulfe.“ do hlasu se mu vkradla hořkost.
„Proč jsi ho nezabil?“ zeptal se už o něco klidněji Wulf.
„Nemohl jsem. Nemám tu moc. A navíc jsou tu zákony... Ten úkol musí splnit někdo jiný,“ významně se podíval na Wulfa. Ten zmlkl a v duchu formuloval námitky.
Já? Zapomeň, to je sebevražda...
„Jaké zákony, do hajzlu?“ vypadla z něj inteligentní, v tuto chvíli i nejméně důležitá otázka.
„Ty neznáš... Jiné, starobylejší. Agnarok je jen o pár minut starší než já. Jsme dvojčata. Nyní to víš...“ Sien konečně uhnul pohledem. „On byl starší, proto se stal králem,“ Wulf automaticky odříkal říkanku...
Ta služtička měla pravdu... On se vrátil.
„Já prostě nemám tu moc zabít svého bratra. Když usedl na trůn, začal páchat nepředstavitelná zvěrstva. Celá naše rodina byla, no řekněme netypická, a on byl ještě horší. Nejhorší ze všech. Já jsem byl spoután jeho vůlí, jsem bezmocně přihlížel. Vždy jsem byl takový nepovedený,“ dodal ironicky. „Království zaniklo, Agnarok se začal toulat po Světě. Já ho následoval. Doufal jsem, že zabráním horším věcem... Nakonec jsem se vzepřel. Díky strašlivé náhodě a mé zbabělosti,“ na tváři se mu objevil nepříjemný škleb. „Jsem zvítězil. Zbytek znáš...“
„Proč bych ho měl zabít já? Jak víš, že nikdo jiný nemá tu moc? A ty snad věříš na povídačky a Úsvitu věků, kdy byly stvořeny všechny bytosti – dobré i zlé - a předurčení lidského osudu?“ Wulfovi se při každé otázce zablýsklo v očích. Hlas nabyl útočný tón.
To je neskutečný. Takhle to nechodí... Snad jen v pohádkách...
„Je to tak těžké pochopit?“ zeptal se Sien s jistou dávkou netrpělivost v hlase. „Pravděpodobně ano.“
Zadíval se naléhavě na Wulfa. „Teď se ti pokusím co nejvíc vysvětlit. Ale nemáme čas, jak dlouho myslíš, že mu dokáže Jaruk vzdorovat?“ na chvíli se odmlčel a ponořil se do vlastních myšlenek.
„Zatracované království není pohádka, já sám jsem toho důkazem,“ Wulf se na Siena pořádně zadíval. Opravdu, vypadal, jako by na něj najednou ty dlouhé roky dopadly plnou silou. Vrásky se prohloubily, v očích se mu zračila strašná únava a rezignace. „Úsvit věků rovněž pohádka není. Ale o tom teď nehodlám mluvit. Ve chvíli, kdy se bohové rozhodli v jediném okamžiku stvořit, byl stvořen. Bohužel s dobrými bytostmi a vlastnostmi přišly i ty zlé. Dobrou a zlo neodmyslitelně patří k sobě. Agnarok tuto rovnováhu porušuje a pokud se rozhodne, celý Svět může být uvrhnut do chaosu,“ Wulf pozorně poslouchal a v duchu si vymýšlel další otázky. „Všechny osudy – nynější, minulé i budoucí – byly stvořeny také. Po uvěznění mého bratra jsem se stal téměř hrdinou. Oslavovaným hrdinou,“ znovu ta hořkost, rezignace, bolest a únava v Sienově hlase. „Dokonce mě přijali i do Cechu a nyní jsem jedním z velmi významných členům“ zaregistroval nechápavý pohled a jako odpověď dodal: „Cech je sdružení dobrých kouzelníků.
Nyní mám schopnost sledovat osudy jiných a vidím úseky budoucnosti – nejasné, rozvětvené – ale přece jen je vidím. Proto vím, že nikdo jiný ho zabít nemůže. Jsi jediný a postav se tomu jako muž!“ v nastalé pauze Wulf vypálil otázku. „Kde jsou ti tví bohové teď?“
„Mimo sféry našeho vnímání. Ale jsou tu s námi.“
„Jsem válečník. Ve škole mě zajímalo jediné, a to boj. Ale jednu věc jsem si zapamatoval díky její absurdnosti. Život prý vznikl postupným vývojem a my jsme příbuzní opic.“ vpálil další věc Wulf. Sien začínal být notně rozmrzelý. Sám se Agnarokovi postavit nedokáže, ale před sebou tu má člověka, který je k tomu předurčen.
A místo toho, aby jednal, řeší původ života...
„To jste si vymysleli vy – lidé. Zkus se zeptat elfů na jejich mínění,“ Sien znovu nabyl svojí obvyklou rovnováhu. Omezení lidé... Jinak se to říci nedá.
„Elfové nejsou. Možná kdysi, podle legend, žili. Ale vyvraždili se ve vzájemných válkách.“
„Oni chtěli, aby jste si to mysleli. A dost Wulfe... Dostali jsme se úplně jinam, než jsem měl v úmyslu. Máš jiné otázky? Ale k tématu,“ varoval ho pobaveně.
„Ano, a docela zásadní,“ zhluboka se nadechl. „Jak ho mám zabít?“
Oh, jak nenávidím náhlé popudy a hrdinské sklony.
A co? Tak chcípnu... Jednou to přijít muselo.
„Mmm... Já mám magické schopnosti, u tebe ovšem žádné necítím...“ odpověděl mu zamyšleně, s pohledem upřeným někam mimo. „Málo lidí se mu postavilo. Nikdo nepřežil... Ale nikdo nebyl předurčen ho zabít.“
Pak se náhle zvedl a přešel k truhle umístěné v rohu místnosti. Wulf ho zmateně pozoroval. Ale v hloubi duše byl rád, že mu nevykládal pohádky, jak snadno ho zabije... Aspoň věděl, jak si na tom doopravdy je.
„Tady to je,“ Sienovi zaznělo v hlase cosi nedefinovatelného a vytáhl dlouhý předmět zabalený do látky. Držel ho opatrně, skoro jako vlastní dítě. „Kdysi jsem ho dostal za svůj hrdinský čin, ale nesnesu na něj pohled. Byl vykován elfy v dávných věcech. V jeho čepeli jsou vyryty obvzlášť mocné runy. Nic lepšího ti dát nemůžu,“ s tímto odvrátil tvář a zastřeným hlasem poslal Wulfa pryč. Ještě dlouhý čas setrvával ve svých temných vzpomínkách, které v něm ten mladý muž probudil. A kterého poslal na téměř jistou smrt...
Wulf se mezitím vydal tryskem k hradu. Cestou přemýšlel o tom, co ho čeká...
Poslední soud...
„Už začínám být směšný,“ prolétlo mu popudlivě hlavou. Nikdy vlastně doopravdy nevěřil pohádkám o Ztraceném království a Agnarokovi. Ale část strachu ostatních do něj přešla a za ta dlouhá léta zapustil kořínky – a to pořádně hluboko. Kopyta jeho koně zazvonila o dláždění ulice.
„PANE!“ vyrušil ho ze zamyšlení výkřik vojáka střežícího bránu. Wulf okamžitě zarazil koně. Je lepší mít alespoň nějaké informace.
„Nahoře se děje něco děsivýho.“ automaticky sledoval místo, na které směřovala vojákova ruka - hrad...
„Jako fakt... Ozývají se odtamtaď občas výkřiky a ty, co z něj vyšli, blábolí nějaký kraviny o návra...“
„Okamžitě vzburcuj posádku a vykliďte město,“ přerušil ho neurvale Wulf. „Ať se všichni rozprchnou do lesů. V tuhle chvíli je tam bezpečněji.“ dodal temně a vystřelil k hradu. Na nádvoří seskočil z koně. Pomalu, opatrně našlapujíc se vydal ke královým komnatám. Omezovala ho nezvyklá tíha meče na boku. Po zběsilé jízdě cítil, jak díky přílišnému pití a vynechávání cvičení, zchátral. Prudce oddychoval. Postupoval pomaleji, než si přál.
Naposledy se nadechl, zabral za kliku dveří oddělujících královské obydlí od zbytku hradu. Ochotně se poddala jeho tlaku. K jeho překvapení zavládlo ticho, ještě hlubší než předtím. Zavřel za sebou a tasil meč. Jemně mu zavibroval v rukou a Wulf ucítil příliv energie.
Síla... Odvaha... Statečnost... Vše zlé zmizí a zbude jen to dobré.
Našeptával mu nádherný ženský hlas. Cítil, že by mu byl schopný naslouchat celý život. Nakonec zatřásl hlavou. Asi už blázní. Byl dokonale vyvážený. Zaujatě si prohlížel nádherně zdobený jílec...
„Doufám, že nám to spolu půjde,“ jako odpověď se rozzářila jedna jediná runa. „Aewyn,“ dodal zmateně a vypadajíc duchem nepřítomný. Dokonalé jméno pro tenhle meč. Ale nedokázal vysvětlit proč.
Kdyby dával ve škole pozor, možná by v literatuře postřehl starou legendu. Vystupovala v ní elfí dívka - Aewyn. Ta se, zklamaná nešťastnou láskou, obětovala pro svého milého a nechala svou duši zaklít do meče. Aby mu mohla být nablízku aspoň takto. V jedné bitvě zemřel, ale ona zůstala. Sloužila mnohým pánům, zabila mnoho stvůr. Nyní, aniž by to tušila, ji čekal poslední boj.
Nakonec se doopravdy vzpamatoval a vykročil dál. V tom okamžiku zazněly chodbou uspěchané kroky. V poslední chvíli Wulf automaticky zamířil mečem postavě na krk. Se zděšením uhnul. Obyčejná kuchařka. Ta si ho všimla až na poslední chvíli a narazila do něj. Vyděšeně ho objala, schovala mu hlavu na hrudi.
„Vypadni,“ zasyčel na ni, vymanil se z jejího objetí a pokračoval dál...
Cítil, jak mu záda provrtávají oči. Pot ho studil na zádech, opuštěnými chodbami se rozléhaly jeho kroky. Znovu cítil ten děsivý pocit ohrožení. Stejný, jako když kopal hrob pro svého otce. Vyděšeně se ohlédl. Jedinou odpovědí mu byl šílený smích. Wulf silou vůle potlačil nutkání utéci. Pokračoval dál.
Když král hodoval na svém rádci, přízrak v jeho těle ho znovu oslovil.
„Copak KRÁLI, zachutnalo ti lidské maso?“ ozval se posměšný hlas v jeho hlavě a dal zvláštní přízvuk na slůvko král. Jaruk okamžitě potlačoval záchvat dávení.
Proč?
„Proč? Protože tě za něj nepovažujeme. Jsi ubohý lidský červ cizopasící na něčem, co mu bylo jen propůjčeno. Snad ti není špatně?“ ozval se s přehnanou starostlivostí.
„Nech mě ty, zrůdo. Za všechno můžeš ty... Jdi pryč.“
„A už se nevracej?“ začal se šíleně smát – ale... zabralo to. Jaruk minimálně necítil přítomnost netvora ve svém vlastním těle...
On tu je. Hraje si, baví ho to...
Začal se ustrašeně rozhlížet po všech koutech. Připadalo mu, že každý je temný, a něco se v něm hýbe. Ale že by tam...? V tom rohu určitě něco je.
V králi se začal odehrávat prudký souboj. Nakonec, s vědomím, že tu dnes zemře, vytáhl z boty svojí dýku a s výkřikem se vrhl do rohu. Moc pomalu. Stín s nelidským smíchem prolítl přes něj. Jako by byl Jaruk jen kouř. Cítil, jak ho opouští veškeré odhodlání a energie. Unaveně se zhroutil na zem, dýku upustil. Věděl, že se už nejspíš nezvedne. Čekal na poslední ránu - z milosti. Pak už jen cítil, jak se k němu přibližuje ON. Vnímal to jako ve snu.
„Smrdí teda pořádně,“ pomyslel si zpomaleně, když ho ovanul jeho zkažený dech.
„Vysávám z lidí ty jejich největší neřesti, získávám sílu z jejich špatným vlastností. Po léta jste se mě báli a zároveň očekávali můj příchod,“ začalo to mluvit pateticky a krále ovanula další dávka smradu.
„Kdo si a co chceš?“ zasípal vyčerpaně.
„Cože, ty to nevíš? Slyšel jsi to?“ Jaruk přes závoj bílé mlhy obklopující jeho vědomí zaregistroval, že to stvoření poprvé za celý jejich rozhovor vypadalo vyvedené z míry.
Ten hajzl nevěděl, kdo je... „Ty to nevíš?“ zařval o poznání silnějším hlasem, s pořádnou dávkou vzteku. „Já ti to rád vysvětlím...
Tobě tvůj otec nic neřekl?“ syčel pobaveně. „Nic o tajemném netvorovi, od něhož bylo vašemu rodu propůjčeno tohle království. Nic o tom hajzlovi, který si jednou přijde vzít to, co mu patří?“
Královi se vybavil ten jediný okamžik u smrtelného lože svého otce, kdy mu starý pán chtěl cosi říct, ale ďábel si jeho duši vzal dříve. Zkroušeně zavrtěl hlavou. Agnarok se rozchechtal a poodstoupil o kousek dál. Král ucítil příliv energie a odhodlání. Potácivě, jako stařec, se zvedl. Začal bezmocně stíhat stín... A naslouchat tomu pradávnému příběhu, který mu byl předkládán. Cítil, jak ho každé slovo shazuje do propasti zoufalství, ze které není úniku...
Wulf dorazil ve chvíli, kdy se král znovu zhroutil na ten. Vtrhl do místnosti s taseným mečem. Pouze postřehl, jak se něco střemhlav zřítilo do krále a rozplynulo se v něm. Náš hrdina ucítil adrenalinu v krvi, najednou byl ledově klidný. Šílenství, které na něj poslední měsíc útočilo, zůstalo uzamčeno kdesi v koutku mysli. Duch Aewyn se o to postaral.
„Agnaroku, bojíš se mi postavit?“ zeptal se posměšně a pohodil hlavou směrem k postavě ležící na zemi.
„Vidím, že jsi byl u mého milovaného bratříčka... S ním si to vyřídím později,“ v hlase Agnaroka zaznělo pohrdání, hrozba, nenávist. „A teď, když dovolíš, si zařídím něco důležitého,“ nastalo pár vteřin hlubokého, znepokojujícího ticha.
Z krále vylétlo s jekotem vylétlo cosi bílého. Wulf klesl na kolena a rukama si ucpával uši.
„Bože, přestaň... Prosím.“ ječel. Když měl pocit, že dostatečně ohluchl – nebo to přestalo ječet? – zvedl hlavu a tápavě pátral po meči. O duších toho slyšel dost, aby se začal bát. Ale tahle se jen s hlasitým povzdechem rozplynula ve vzduchu.
Vrahu...
Hlavou mu proběhla tato jediná myšlenka. Zároveň si uvědomil, jak moc směšně to zní.
„Vrahu?“ chechtal se netvor a začal hýbat s královým tělem. Když se zvedl, Wulf polkl žaludeční šťávy, které se mu vehnaly do krku. Králova kdysi celkem pohledná tvář byla jednoduše děsivá. Každý sval si dělal, co chtěl. A ty oči... Bohové, jeho oči. Čisté zlo...
Wulf pevně zavřel oči, i když věděl, že to není dobrý nápad, a začal zhluboka dýchat. Když znovu oči otevřel, vypadalo to ještě děsivěji – tělo se každou vteřinou rozkládalo.
„Připraven, ty lidská kurvo?“ Wulf nejistě přikývl a pevně sevřel meč. V hlavě se mu znovu ozval ten uklidňující dívčí hlas. Sliboval, že bude vše v pořádku. Teď už přikývl jistěji.
„To víš, nevýhoda lidí. Když je opustí duše, strašně rychle se rozkládají.“ artikuloval těžce Agnarok a pokusil se usmát. Z královy tváře odpadlo na zem pár kusů kůže i s masem.
Wulf zůstal klidný. Mluvení rozptyluje. Třeba se nakonec cítí aspoň trochu nejistý. Spatřoval v tom svoji jedinou šanci.
Ovšem tady se Wulf mýlil. Cítil, že tu bojují síly, které jdou mimo jeho chápání. Zdálo se, že duch Aewyn začal prohrávat, protože se Wulfa zmocňoval znovu strach a šílenství. Takhle to nepůjde...
„Tak co, budeš bojovat? Nebo se snad TY, mocný Agnarok, bojíš?“ do hlasu se mu vloudilo opovržení.
„Tak bojovat se ti zachtělo?“ zasmál se pouze a jediným pohybem ruky ho zvedl tři metry nad zem. „Pořád chceš bojovat?“
Když Wulf přikývl, stačil další pohyb ruky a on letěl proti zdi. Měl štěstí, protože dopadl do hromady kožešin. Pouze se bouchl do hlavy a málem se nabodl na svůj meč. Ale nepustil ho. Cítil se omámený, jako po celonoční pitce.
„Nic lepšího neumíš?“ ušklíbl se drze, zatímco se nejistě zvedal. „Používat magii proti těm, co ty schopnosti nemají?“ a znovu ten pohrdlivý tón...
Agnarok nic neodpověděl. Tasil meč. Wulf se k němu přiblížil. Opatrně kolem sebe začali kroužit.
Slabina... Musím najít nějakou jeho slabinu, letělo mu hlavou, zatímco pozorně sledoval královu rozpadající se tvář.
Nakonec to nevydržel... Zkusil naznačit výpad na hrdlo. Okamžitě byl zastaven, síla nárazu mu málem vykloubila ruku. Ale pořád na tom byl líp než královo tělo... Tomu ruka s ohavným křupnutím odpadla. Agnarok zaklel a vystoupil z králova těla. Jako z obleku. Pohrdavě si odfrkl, připravil se na další výpad. Ten dlouho nepřicházel, a proto zaútočil sám. Byl netrpělivý, čekal na pomstu příliš dlouho. Toužil po tom, aby se před ním jeho zbabělý bratříčkem plazil po zemi a prosil, aby ukončil jeho utrpení.
Wulf byl ovšem moc pomalý - meč ho ošklivě škrábl na paži. Rána se okamžitě zalila krví, která mu stékala po ruce a kapala na zem. Pohled na krev, nebo snad její pach, rozdráždil Agnaroka. Ten začal nepříčetně útočit. Každý jeho výpad umrtvil Wulfovi téměř ruku. Už ani nestačila síla, kterou mu předával meč. Nechal se zatlačit do rohu. Sklonil svůj meč a nastavil mu hruď.
„Bodni,“ Agnarok jen s ďábelským úsměvem odhodil meč daleko od sebe a užíval si jeho strach. Sice měl naspěch, ale tolik zase ne.
„To můj bratříček nenašel jiného zoufalce, kterej se chce nechat zabít?“ zeptal se posměšně, ale Wulf byl moc unavený na to, aby odpověděl.
„Čte ti myšlenky...“
„Vím.“
„Vyprázdni si hlavu, přestaň na vše myslet... A já... Já se postarám o zbytek.“
„Díky Aewyn.“
Wulf se zařídil dle rady. Postupně přestal na vše myslet. Stál strnule jako socha a cítil, jak z něj Agnarok vysává všechny emoce.
Teď, teď si byl jistý. Zavřel oči. Rychlé bodnutí. Zachroptění. Otevřel oči. Naposled...
Zadíval se do těch rudých štěrbin, které se stěží daly nazývat očima. Od meče se všemi směry šířilo bílé, možná namodralé světlo. Bojovalo o každou píď, ale pomalu vítězilo.
Brzy se setkáme... Po tak dlouhé době...
Oh, jak dlouho jsme museli čekat, Cadiwaene...
„Svině.. Přece jen si něco pochopil. Teď si budu vyřizovat účty já,“ zachroptěl Agnarok. Z posledních sil natáhl ruku a než Wulf stačil zareagovat, netvor mu s nechutným lupnutím vyrval obě oči. Pak se s šíleným chechotem, nechal pohltit světlem. Wulfovi se v hlavě rozlila bílá záře. Zhroutil se na zem. Vnímal pouze černou tmu.
Tak ho tam našel ležet důstojník stráže. Se zakrváceným obličejem, objímajícího si kolena - jako malé dítě. S výkřikem se k němu vrhl a zkoušel mu nahmatat tep. To Wulfa probralo.
„Už ne, ne... prosím... NE!“ mumlal nepříčetně a začal kolem sebe kopat. „Dej mi pokoj, vzal sis už můj zrak... Nech mi aspoň život...“ rozvzlykal se nakonec. Voják ho jen nechápavě sledoval, snadno se vyhýbal kopancům.
„Pane, já Vám nechci ublížit,“ ozval se konejšivým hlasem a čekal na další záchvat. Ten nepřišel. Wulf se ponořil do sebe. Šílel z pomyšlení, že už nikdy neuvidí.
Dveře se rozlétly a Sien vpadl do místnosti. Výčitky ho přemohly. Nakonec Wulfovi vyrazil na pomoc.
„Pozdě...“ povzdechl si, když uviděl zhrouceného Wulfa. „Žije?!“ obořil se na důstojníka. Ten pouze vyděšeně přikývl a zmizel z místnosti.
„Wulfe?“ zamumlal druid tiše.
„Svině!“ zařval, když poznal Sienův hlas. Tápavě se posadil. Litoval, že u sebe nemá meč... Jen náhodou zavadil rukou o hlavice. Uchopil ho. Byl překvapen jeho lehkostí. Opatrně ho ohmatal a uvědomil si důvod. Pár centimetrů nad jílcem byl zlomený. Jeho světlo navždy vyhaslo. Aewyn se podruhé ve svém životě obětovala. Jemně ho položil zpět...
„Sbohem, neznámá,“ zašeptal.
„Zabil jsi ho...“ ozval se snad ještě tišeji Sien. „Musel jsi za to něco zaplatit. Ostatní zaplatili životem. Ty jen očima.“
„Pro mě jsou oči život. Jsem válečník.“
„Hlavně jsi mladej blázen. Brzy přijdeš na to, že bez očí se dá žít,“ ušklíbl se Sien. Natáhl ruce a začal Wulfa léčit, aby zastavil krvácení, a potlačil bolest. Pak mu jemně otřel krev z obličeje.
„Zrak ti vrátit nemůžu. Stejně tak ti nemůžu vyléčit ty jizvy na duši. To dokáže jen čas,“ promluvil naposled smutně a odešel pryč. Od té doby ho v Thiru nikdo neviděl...
Donedávna...
Wulf na to opravdu přišel. Časem se mu zlepšil čich, hmat i sluch. Dokázal se pohybovat, i po neznámém prostředí pomocí pevné dubové hole. Přesto strávil zbytek života vysedáváním po krčmách a popíjením. Když se opil téměř do bezvědomí, mumlavě vyprávěl příběh, který ve všech budil hrůzu. O návratu stvůry z dávných časů - Agnaroka. Lidé mu viseli očima na rtech, hltali každé jeho slovo. Vždy v něm vystupoval jako třetí osoba. I kdyby prozradil, že je Wulf, nevěřili by mu. Strach, citové vypětí, krátkodobé šílenství a žal nad ztrátou jeho očí si vybraly krutou daň. Vzhledově zestárl o dvacet let.
„Pane? Zavíráme...“ strčil do Wulfa vyhazovač. Byl notně rozmrzelý, chtěl zalézt a spát. Dneska měl těžký den. Překvapilo ho, že tělo nekladlo žádný odpor. Dotkl se ho. Byl studený. Nemohl nahmatat tep.
„Máme tu průser,“ oznámil hostinskému a s nejistým výrazem se na něj otočil.
Krajina pomalu mění svojí tvář. Voda černá, obloha se zatahuje mraky, občas jí protne rudý blesk. Z toho, co bylo před chvilkou živé, jsou nyní mrtvé pahýly. Pocit radosti mizí. Ohlédne se za sebe a spatří HO. Tvář mu zkroutí hořký škleb.
Vypadá jinak, silněji... Celistvě. Wulf neví, jak vyjádřit pocit, který nyní má. Hodně se změnilo a pro Agnaroka zjevně k lepšímu.
Poslední konfrontace...
„Tentokrát je to navždy?“
„Ano... stáhnu tě s sebou do pekel, Wulfe. Přesto ses tomu mohl vyhnout. Ale ta tvá neskutečná pýcha a zatvrzelost. Pocit ukřivděnosti,“ zašeptal mu ten známý hlas z nočních můr. Agnarok má téměř veselý úsměv, přestal se na Wulfa dívat jako na nepřítele. Nyní bude jeden z nich. Natáhne ruku.
Wulf kývne a přijme ruku.
„Počkej ještě moment,“ Agnarok se zarazí. „Všechno byl jen začátek konce, viď? Byl to marný, zbytečný a hlavně předem prohraný boj.“
„Ano, ptáš se v duchu, co jsem myslel tím, že tě tohle nemuselo potkat? To je snadné, vsadili jsme se s bohy. Celé to byla sázka trvající přes tisíc let...
Nahrané uvěznění, vložili do mě ohromnou míru vzteku a nenávisti k těm, co mě kdysi dostali na kolena. Každý tam měl předem určenou roli. Ale mohl ses zachránit. Dohoda zněla, že pokud po ztrátě svého zraku zahořkneš, jsi můj. Pokud ne, jsi volný,“ Wulf smířeně přikývl a dvě, nyní už naprosto stejné postavy zmizely v temnotách.