Den*Noc

„Sme tu fude kolem fás...“

Byl večer,slunce pozvolna zapadalo a zalévalo krajinu teplým přísvitem.Vzduch sladce voněl a táhnul se jako med,lehké mráčky odráželi narudlé svělo,kterým barvili oblohu na růžovo.Žitná políčka s otrhanými postavami strašáků se líně kolébala v rytmu letního větříku.V dáli šuměl osikový hájek seskupený okolo malého rybníčku..Nad krajinu se zvedal skalnatý kopec s úpatím pokrytým smrky.V prodlužujících se stínech stromů,na jemné trávě seděl muž.Stínil si tvář rukou a zamyšleně pozoroval špačky poposedávající na nehybných postavách v polích.Z louky se ozvaly první tóny nočního koncertu cikád.Muž se zvedl,sebral dlouhý luk,naposledy se rozhlédl po krajině zalité sluncem a šel rozdělat oheň.Bude to jasná a chladná noc,plná měsíce a stínů....

Byla noc jasná,zaplavená stříbrnou září a temnými stíny stromů.Les byl tichý,nehnutě tíchý.Cikády umlkly.Mezi stromy se plížila postava.Bez křupnutí jediné větvičky,bez hlásku.Jen občasné zašumění pláště a sikavé nadechnutí rušilo tíživou

nehybnost.Lehké proplutí za další strom,plavý přískok ke zpráchnivělému pařezu.Postava se protahovala stříbrným sloupořadím k rudě žhnoucím uhlíkům.Ryhlé kmitnutí jazyka,záblesk sněhově bílého chrupu.U ohně ležel muž.Spal.

Sotva postřehnutelné zavíření pláště a postava byla zase o něco blíž.Vypadal mladý.Zdravý.

Několik rychlých kroků,letmý zábesk stříbra ozářil rudé rty.Teď stačí jediný krok.

Kratké mihnutí stínu a postava se sklání na spícím.Pomalu se naklání....