Svědek v bílém

Slunce se pomalu ztrácelo za spodní okenní římsou a zanechalo své království v rukou Luny.
Další zbytečný stereotypní den, pomyslel si Arata.
Raději zanechal Nao s jejím milým Shujim o samotě. Kdekdo by tento čin mohl považovat za nevychovanost, ale u Araty to byla právě láska a nezkrotný chtíč, které jej donutily usednout pln myšlenek do křesla ve svém pokoji.
Uvědomoval si, jak by bylo těžké najít lepší starší sestru, než je právě Nao. Právě tak usoudil, že nalézt člověka stejně krásného jako Shuji, je zcela nemožné. Miloval ho.
Ze strachu z hříšných představ přešel v myšlenkách ke školním povinnostem, což mu pár týdnu úspěšně pomáhalo. Ovšem čím častěji se ve dveřích svého domu setkával se Shujim a čím více jej navštěvoval ve vlastním pokoji, když se Nao sprchovala, tím zoufaleji se Arata cítil.
„Kéž by se ti dva rozešli,“ prohlásil tiše, aniž by znatelně pohnul rty.
Vzápětí se ozvalo jemné klepání na dveře Aratova pokoje, načež se, nečekaje na vyzvání, otevřely. Chlapec jen mírně pootočil hlavou.
Naskytl pohled na mladou, velmi pěknou Japonku. Nao to dnes s vyčesanými vlasy a s těsnými, azurově modrými šaty neobvykle slušelo. Od jiných dívek se lišila světle zelenými kontaktními čočkami, kterými tázavě hleděla do nachového křesla.
„Čekala jsem, že spíš. Byl jsi přece tak unavený,“ usmála se prozíravě.
Aratovi okamžitě proběhla hlavou myšlenka, zda již Shuji odešel domů. Odpovědí mu byly tiché, pomalé kroky a hezký, usměvavý obličej, jež se objevil na levém rameni jeho starší sestry.
Pohled na objekt Aratova chtíče, který bez ostychu hladil Naoniny boky, ho bolel víc než neúprosné jazyky plamenů ohně.
„Ještě se někam chystáte?“ zeptal se Arata jen natolik hlasitě, aby mu nepřeskakoval hlas.
„Kdepak. Dnes toužím už jen po klidu,“ odpověděla okamžitě Nao a políbila Shujiho na tvář. Ten jí políbení opětoval a s přáním krásné noci za sebou zavřel dveře pokoje.
Mladý divák, tichý odpůrce jejich lásky, osaměl.
Zdrcen pomyšlením, že Shuji dnes opět bude sdílet lože s jeho sestrou, ho přivádělo k nesmírné žárlivosti. Svlékl košili, vztekle jí hodil do křesla a bezvládně lehl do postele.
Slzy, jež odrážely stříbrné paprsky vycházejícího měsíce, mu chladily rozžehlé líce a se zavřenými, zvlhlými víčky Arata snil.
Každou noc si dlouhé hodiny představoval horkost Shujiho dlaní na svém těle, neodolatelnost polibků a vášeň, jež by si ho vlivem Shujiho chtíče, okamžitě získala.
Aratovi začalo vzrušení prostupovat každým kouskem těla, až pocítil známý pocit v podbřišku. Slastně vzdechl.
Stále se držel překrásných představ.
Hladil se a posléze ruku vedl k zipu svých kalhot. Pár pohyby odstranil překážku, jež mu bránila k lepšímu pocitu, a pomalu si jej za doprovodu tichého vzdychání počal dopřávat.
Zbavil se v myšlenkách faktu, že ne Shujiho ale právě jeho přičiněním pociťuje vzrůstající rozkoš.
Tvář mu ozářila svítilna z chodby. Arata vylekaně pohlédl ke dveřím. Proti silnému osvětlení rozpoznal Shujiovu siluetu a okamžitě se schoulil do klubíčka, vypadal jako malý chlapec, který ví, že udělal něco moc špatného a čeká na trest.
Shuji se stále nepohnul.
Trapné ticho a pocit studu nedovolovaly Aratovi pohlédnout do tváře společníka. Nechápal jeho počínání.
„Chceš-li se mi vysmát, buď tak laskavý a netrap mě tak dlouho,“ zašeptal plačtivě Arata a dlaněmi si zakryl tvář.
Světlo pomalu za doprovodu slabého skřípění dveří zmizelo.
Liknavé kroky zostuzenému napověděly, že Shuji pochoduje po pokoji. Zřejmě si chce mé ponížení dostatečně vychutnat, pomyslel si se slzami na krajíčku.
Arata ucítil, jak mu Shujiovy prsty jemně čechrají vlasy.
Zavládl v něm absolutní zmatek. Smíšené pocity ho přiměly pohlédnout svému druhu do tváře a ve světle Luny spatřil úsměv.
Aniž by Shuji s jemnými doteky přestal, posadil se na postel, tváří v tvář uslzenému mladíkovi s překvapeným výrazem.
Jemně uchopil Aratu za týl a políbil ho.
Ten, zmocněn štěstím, uchopil Shujiho za šíji a oddával se půvabu okamžiku.
Milovník jej lehkým tlakem prstů na bradu oddálil, s lehkým úsměvem otevřel oči, v kterých mu svitem měsíčních paprsků tančily sněhové perly.
Arata ho silně popadl za ramena a propukl v pláč, který mohla druhá osoba slyšel jen s obtížemi.
„Miluji tě,“ zaznělo šeptem z úst, zkroucených brekem.
Miluji tě, miluji tě, neslo se prostorem tišeji a tišeji neustále dokola.
Stále klidný Shuji Aratu utišil něžným pohlazením po rtech a křehkým polibkem na tvář.
S pokojným úsměvem položil neutěšeného na záda do měkkých peřin a následně ho nechal okusit žáru vlastní vášně.
Arata vycítil jazyk na svém podbřišku a slastně vzdychl. Plamen chtíče se pozvolna sunul po celé délce hrudi, šíje a přes bradu do toužebně vyprahlých úst.
Polibky se měnily na vášnivější projevy chtivosti a nevinná pohlazení na nezkrotné doteky potem kluzkých dlaní.
Tělo na těle se milenci oddávali nádhernému okamžiku opojení a po chvíli se oprostili od všech zábran.
V záplavě nespoutaných políbení zbavil Arata svého milovaného Shujiho veškerých překážek, jež mu bránily v provedení ideálních představ.
Shuji se nebránil. Ochotně se nechal svléknout a na vyzvání se přetočil na záda.
Tělem mu projelo nezvladatelné mrazení a zažíval lehký pocit omámení. V hlavě mu vytanula myšlenka zrozena láskou a přání, aby tato chvíle nikdy neskončila.
„Nepřestávej,“ vydechl Shuji.
Arata opět sklouzl jazykem po milencově údu. Vsál jeho vůni, která mu v mysli jako droga našeptávala, že okamžik jako tento, je neopakovatelný.
Ustavičné zrychlování Shujiova dechu zamilovaného Aratu naplňovalo jen vším krásným, nekonečným a opravdovým.
Této chvíli chci věnovat vše, utvrdil se a začal Shujia líbat na prsou.
Jazykem se zaměřil na ztvrdlé bradavky, přičemž svému milému vášnivě laskal boky a vnitřní část stehen.
„Arato,“ šeptl hlubokým hlasem Shuji, „miluji tě.
Mladík ustal v hýčkání a očima, které ani v nejmenším nedokázaly vyjádřit momentální pocit štěstí, pohleděl na jedinou lásku svého života.
Arata padl celou svou vahou na Shujiho a objal ho.
Zpocená těla se k sobě tiskla. Slzy jednoho stékaly na hruď druhého a sen se stal skutečností.
Dlouho trvalo, než mladík povolil v objetí. Převalil se na záda vedle Shujiho, popadl jeho dlaň a jemně ji svými prsty hladil po hřbetě.
„Sprchuje se neobvykle dlouho,“ pronesl lhostejně Arata a pootočil hlavu směrem k muži, který právě odpověděl: „Spí.“
Ještě šťastnější, bylo-li to vůbec možné, přenesl Arata svůj pohled na Měsíc, jediného svědka lásky těchto dvou chlapců.