Proč musí být princové jenom v pohádkách?

Sedím. Před chvílí jsem si psala s perfektním klučinou. Tak mne napadá otázka. Proč jsou princové a rytíři jenom v pohádkách. Je to poměrně jednoduchá, avšak opodstatněná otázka. První nápady se dostavily celkem rychle. Ačkoli, vždycky je tam něco nepřehlédnutelného. Něco, co mění celý pohled na věc. Tady je těch pár nápadů: 

1.  Záchrana zmatených princezen - Jenže nejsou tady princezny. Teda jsou, ale ty nejsou třeba zachraňovat, protože se o ně jejich vlast znamenitě postará.
2. Pomoc vzbouřencům při povstání - Tady by záleželo, o jaký typ povstání by šlo. Kdyby to bylo povstání proti rytíři, případně princi, tak bych, být na jejich místě, moc nepomáhala. A navíc, teď probíhají demonstrace, které jsou dopředu nahlášené. Bojovná povstání, to je středověk a práce učitelů dějepisu.
3. Shromažďování majetku, loupení na obchodních stezkách - Opět problém. Stezky, zejména ty obchodní, už nejsou v takové oblibě. Radši si sedneme za volant auta a po chvíli jsme na dálnici, kde by jim komplikoval práci hustý provoz.

Netvrdím tím však, že princové a rytířy nejsou. Ano, jsou. Například Velká Británie, Lucembursko, Dánsko a další jsou království, každé z nich má svého prince, případně princeznu. Proč se tedy zabívám touto otázkou, která je prakticky o ničem? Protože v pohádkách jsou princové většinou kladní hrdinové, bez kterých by to nešlo.

Mít někoho takového, kdo přijede a zachrání vás, když máte pocit, že je vše ztraceno. Možná se jim říká jinak. Možná jsou to rytíři a princové. Ale někde uvnitř své duše. Nejsou namyšlení, nemají toho moc, nežijí v paláci. Žijí v našich srdcích. Jsou tady kdykoliv je potřebujeme. Tak si začínám myslet, že princové jsou. A mnohem lepší, než ti v pohádkách.