Marii Nikolajevně

Odřená houpačka

zarostlá břečťanem

skrývala ve škvírce jeden vlas pouhý.

Vzpomínka na děvče

časem pryč odváté,

na všechna zmařená přání a touhy

Vánek si nechal dech

a její jméno,

zbývá už jenom do mramoru vrýt

Ozdob jej lilií

a potom přemýšlej,

jaká že vlastně mohla jen být.

A pokud kámen

ti odmítne prozradit,

co měla v srdci a jak chtěla žít,

představ si milostnou

píseň o soucitu,

bystřinu čistou kam zvěř chodí pít.

V šedivých tůních  

se koupala láska,

podala ruku rudému květu.

Měděný měsíc

nad bělostnou loukou

pronášel tichounce poslední větu:

Zdalipak si ještě hráváte na houpačce?

Nebo se už sedátko nadobro zlomilo…?*

* Marie v dopise z Jekatěrinburgu sourozencům