Přítmí tvé mysli

Sedím tu na pohovce těsně vedle tebe, s rukou okolo tvých ramen. Posloucháme Beatles a jakože nezávazně si povídáme. Jsme tu vlastně sami, ale to ty moc době víš. Co myslíš, budu si to zítra pamatovat? A když jo, dám ti to najevo? Však ty víš, že z toho nic nebude. Víš to a stejně doufáš, viď? Pochop! Já nejsem člověk, u kterého bys mohla hledat nějaký pochopení. Na to jsem moc velkej sobec. Jako bys to nevěděla… jako jedna z mála dokážeš vnímat a chápat všechnu mou aroganci, nesnesitelnost a nadřazenost a stejně mě nezavrhuješ. Trápíš se kvůli tomu skoro každej den, ale stejně se pokaždé, když mě vidíš, neubráníš úsměvu. Teď je ti dobře, že jo? Mě taky. Užívám si to příjemný přítmý a tuhle noční pohodu. Ano, sedí se mi tu dobře, rozumím si s tebou a líbí se mi, že ti svou rukou (tak nenápadně provlečenou za tvými zády) dávám pocit bezpečí. Cítím tvoje teplo a jak jsi o mě opřená, vnímám každý tvůj nádech. Dokážu tě ale mít rád?

            Chtěla bys mě nenávidět, já to vím. Kolikrát sis už přála, aby ses dokázala odpoutat od obdivu, který ke mně máš, ale moc dobře víš, že to nedokážeš. Že nedokážeš zbořit svůj sen. John Lennon začíná novou písničku a já se zvedám a jdu domů nakrmit kočku.