Když spadne připojení

Cvak… něco lehce pošimralo zlaté nervy mého plechového kamaráda a jeho jediné oko, do kterého se vydržím dívat celé noci, zhaslo. Někdo si krutě zažertoval a uzavřel kohoutek životodárného proudu. A teď tu jen tak stojí. Bez života, bez ducha. Připadám si, jako bych najednou pro celý svět zmlkl. Náhle skončil všechny hovory a bez pozdravu vyskočil někam do prostoru. Teď tam na mne čekají. Dívají se do svých očí a přemýšlí proč. Proč je pryč ? Naštval jsem ho ? Nebo někdo jiný ? Umřel ? Usnul ? Tisíce otázek letí po drahách jako ti nejlepší sprinteři a už už doráží do cíle. V tom … blik. "Aha, něco nového se děje." Obrovská, houkající lokomotiva předjede ony běžce na trati bez konce a jasně jim dá najevo, že zase a vždy prohrají. Ti vstávají z mokré země, oprašují se a chystají opět vyrazit. Alespoň doběhnout, ale nohy jim klouzají a klouby se lámou, na tom, co za sebou zanechal supící, železný oř. A zatím venku. Kap Kap. Jako poslové nebes se na padáčcích páry snášejí malí diverzanti. Jsou jich spousty. Válejí se na ulicích, bijí do střech aut, podrážejí lidem nohy a činí jejich oděvy morkými. Nebo jako velká, nekonečná, šumící armáda plavou někam dolů kanálem, rozmáčet město zevnitř. Vlak a v dálce se ozývá jeho zoufalý hvizd. Těžknou víčka. Oni to ví, že usnu a budu tam až zítra. Oni to ví. Malí diverzanti, ti v elektrárně, i běžci v mé hlavě. Jen někdo to neví. Lidé na síti. Dívají se do svých zářících očí a tápou. Tápou, co se s ním asi mohlo stát. … neví …

---