Science fiction

Aspoň jednou za měsíc zabloudím do knihovny. Někdy kvůli internetu, občas i kvůli knížkám.. Hlavní je, že jednou jsem v knize pověstí narazila na zmačkaný, několikrát přeložený papír. Musím přiznat, že mne zaujal o hodně víc než kniha, která ho střežila. Na jeho okraji bylo napsané datum 6.10. 3098. Taky vás to zarazilo?Přiložila jsem originální verzi, aby jste si sami vytvořili vlastní názor.

Je to už pěkná řádka let od té chvíle, kdy se mi do rukou dostal stroj času a s ním velká moc – přirozeně. Kdy se téměř němý úžas mísil se strachem, a kdy sluneční světlo, deroucí se zaskleným čtvercem, lidským pokolením všeobecně nazývaným okno, se v mých očích měnilo v žár. A kdy jsem tušila, že pravda se navždy změní v pouhou pověst. Velmi jsem si neuvědomovala, že výlet do jiného časového úseku, než je má přítomnost, může být nebezpečný. A nakonec – ani jsem nechtěla. Každý jistě pochopíte, že jsem přemýšlela o jiných věcech.

Každý týden jsem chodila na přednášku metafyziky. Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale učitelé nám dali jen dvě možnosti – buď metafyzika nebo historie. Docela mě překvapilo, že většina se přihlásila na dějepis.. Nikdo totiž snad ani nevěděl, co že to ta metafyzika vlastně je.
    Náš učitel, i když jasný filozof, téma svého oboru moc nerozebírá. Celou hodinu řešíme i takovou banalitu, jako je nechuť k učení, nebo si vyprávíme různé příběhy. Hlavně sci-fi, to má učitel nejradši.
    Jednou, když jsem přišla na hodinu ( jako obvykle pozdě),  viděla jsem učitele, jak už už mizí za dveřmi kabinetu, oblečený do civilu.
– „Dnes copak není hodina metafyziky?“ zeptala jsem se zmateně. Normálně totiž nosí dlouhý bílý plášť a z hodiny zásadně neodchází.
– „Už jsem všem volal, ať se neobtěžují. Tobě taky, proč´s to nebrala?“
– „Vybitá baterka,“ odvětila jsem stručně.
– „Ta dnešní technika,“ odfrkl svou oblíbenou hlášku a dodal: „Volal jsem ti kvůli něčemu jinému. Pamatuješ si, jak jsme minule mírně odběhli od atomu k cestování čase?“ pokynul mi, abych šla za ním. V rohu místnosti, která sloužila k našim pokusům, stál podivný automat. Byl v žalostném stavu.
– „Co je to za tranzistorovou rakev??!“ vypadla ze mě evidentně nepatřičná poznámka. Učitelův výraz mou pozdější domněnku jen potvrzoval.
– „To je stroj času. Sestrojil jsem ho podle nedokončeného plánu jednoho.. dobrého známého.“
    Nastalo ticho. Stroj času?, přemítala jsem v hlavě, minulý týden jsme tuto věc probírali s rezervou. I profesor se k realizaci moc netvářil. A teď mi ten samý člověk tvrdí, že se mu něco takového podařilo vytvořit!! Ale tento profesor nebyl zrovna z těch, co vtipkují o technice budoucnosti.
– „Můžu ho vyzkoušet?“ Ze všech těch otázek o sestrojení, délce trvání, správné funkčnosti jsem ze sebe dokázala vysoukat jen tohle??!Ale k mému překvapení kývl! a hned mi vysvětlil, jak se strojem zacházet. Naštěstí to moc složité nebylo. A já jsem se už mohla přemístit.
– „Jenom taková maličkost.. Stroj ještě není na takové úrovni, aby vydržel na místě jiného času dlouho.. Jinak, ehm, expoloduje. Takže musíš nastoupit na zpáteční cestu nejpozději v osm hodin,“ upozornil mě na poslední chvíli. Netuším, jestli ještě viděl můj protáhlý obličej. Vše se mi ztratilo.
    V té mechanické plechovce to při přenosu bylo k nevydržení. Už jenom ten rámus! Byla jsem upozorněna na to, že jeho rejstřík akustických kmitočtů obsahuje pro smrtelníka nepříjemné tóny. Ale tak hlasitě a intenzivně jsem to fakt nečekala.Konečně jsem ucítila náraz a dveře se otevřely. Celý vnitřek automatu se zalil příjemným světlem a tichem. Opatrně jsem vylezla – stále na mně ležela závrať.
Rozhlídla jsem se. Po panelácích ani stopa. Jen les, pole, na kterém jsem přistála, a pár cest, vedoucí bůhví kam. Stroj jsem pro jistotu vypnula a vzala baterii. Vyrazila jsem tou nejsympatičtější cestou, která se nabízela.
    Dopravila mě na trh.
    Zvláštní, přemýšlela jsem v duchu, tohle přece není budoucnost.. Lidé si radostně kupovali ovoce, zeleninu, šátky atd. – Žádné mycí prostředky nebo domácí spotřebiče! Oblečení se také vymykalo tomu, na co jsme zvyklí v 21. století. U jednoho stánku stály dvě děti. Zaujaly mne. Né z toho důvodu, že by byly špinavé nebo měly potrhané oblečení. Naopak. Byly v perfektním stavu. Až moc. Na rukávu mělo jedno přišité logo firmy...z mé přítomnosti....Chvíli jsem zírala....zírala na to jak si povídají a jak jedno vzalo „nenápadně“ šátek ze stánku, u kterého stály...Myslelo si, že jej nikdo nevidí....Nevšimlo si mne...Po chvilce váhání jsem k nim přišla a jemně se zeptala, jestli nechce něco vrátit. – Co myslíte? – Jistě že nechtělo.
       Začalo řvát a šátek hodilo na mě. Teprve po výměně se na nás ostatní otočili. Jak jinak, začali taky řvát... Chtěla jsem se bránit, ale nikdo mě neposlouchal,...každý jako kdyby mě viděl při té krádeži. Dokonce i majitel toho stánku!! Pak ke mně přistoupil voják a prý, jestli mám čím vynahradit svůj čin. Zkoušela jsem se mu vysvětlit skutečnost, ale odvětil, že má spoustu svědků. Takže zapírat opravdu nemělo cenu. Znovu se mě zeptal na odčinění. Rozhodně jsem neměla v úmyslu jim říct o stroji času. Jenže k mé smůle se ozvali dva lidé, lehce porovnatelní s dnešními bezdomovci.
– „Viděli sme ju na poli němce, jak vystupuje z nějaký kouzelný skříně, která spadla z nebe,“ prohlásil jeden.
    Je jasné, že byli všem pro smích. Voják ani neváhal ty zrádce vědy nazvat snílky, ba dokonce blázny. Otrhanci však své tvrzení nepřestávali obhajovat. A na vojákovi šlo po chvíli vidět, že jim přece jen zkusí uvěřit. Jak jsem se později dozvěděla, ten den muselo být všechno v nejlepším pořádku, jelikož přijel Přemysl Otakar I, aby povýšil Znojmo na královské město. A co měl ten voják dělat?
    Poručil otrhancům, aby ho k té „kouzelné skříni“ dovedli. Mě mezitím spoutal a monočlánek, který mi nešťastnou náhodou vypadl, když jsem protestovala proti nepřiměřenému jednání, si nechal u sebe.
    Však v té chvíli, co se pro něj ohýbal, se u mě objevila nějaká povědomá holka a do kapsy mi podstrčila nějaké tablety. Pošeptala: „Účinkují až v ohni“ a odešla stejně tajemně jak přišla.
    Nevěděla jsem přesně, co to mělo znamenat, jen mi bylo jasné, že jí musím důvěřovat a pokusit se uplatnit při útěku ty tablety, které se mi mírně drobily v kapse.
   
    Každým krokem jsem se modlila, ať na ty tři spadne strom, trefí je blesk, zajede náklaďák...ale kvůli pár drobnostem se nemohlo uskutečnit ani jedno mé přání. Když totiž nepočítám to, že jsme šli mýtinou, a že nebe bylo asi tak zamračené jako dítě s lízátkem, tak jsem se dostala do roku 1226, kdy ještě „nějakým omylem“ nedošlo k průmyslové revoluci.
    Při plném zjištění, kde jsem se to ocitla, ve mně ještě víc narostla hořká melancholie. Tu naštěstí záhy vystřídala ironie, zrovna když se začalo stmívat. Vzpomněla jsem si na slova tajemného vetřelce a v hlavě se mi začal rýsovat plán.
    Když jsem měla vše promyšleno, řekla jsem jim:  „Co kdybychom si dali pauzu a poseděli u ohně? Je už poměrně chladno a tma. Docela mě bolí nohy.“ ve svých argumentech jsem v podstatě nebyla až tak daleko od pravdy.. Nikdo neměl námitky – spíše byli rádi. Když připravovali místo na ohniště, všimla jsem si známého pole. Kdybych to navrhla později, už bych se mohla rozloučit se strojem času. A společně s ním i se vším co se nachází v mé přítomnosti, – přirozeně.
    Pro dřevo mě samotnou nechtěli pustit. Teď mi to mohlo být jedno, ale komplikovalo to další body plánu. Do ohně jsem společně s klackem hodila neznámé tablety. Ale co teď? Musím hned vypadnout, jenže jak? V původním plánu bylo, že jsem měla jít pro další dřevo..Tak jsem zvolila tu jedinou variantu, která mě dál napadla – svůj odchod zamaskovat tzv. „odskočením za keř“. Na to už naštěstí nic nenamítali. Jen voják připomněl, že stále vlastní mou baterii.
    Rychle jsem zamířila k lesu. Schovala jsem se za strom a odtud tajně pozorovala, co se děje u nevědomých kazitelů mého návratu do budoucnosti. Chvíli to trvalo, než se stalo něco zvláštního – z ohně začal vystupovat dým. Pohled, který se mi nabízel byl šílený – kazitelé najednou tancovali a zpívali. Nakonec usnuli. Nebo to aspoň vypadalo, že spí. Přiběhla jsem k nim a opatrně vzala suchý monočlánek z vlastnictví vojáka. Rychle jsem utíkala ke stroji času.Když jsem byla u něj, kupodivu nedotčeného, hodinky ukazovaly 19:55.

Vstoupila jsem vděčně do vchodového prostoru a vůbec mi nevadil ten jeho hrozný zvuk, který právě simuloval honbu na meteority.  Automat se začal otáčet.A zase nastoupila agonie.

---