Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pomalost od Milana Kundery

11. 10. 2007

730

Autor

pomalost

MILAN KUNDERA:

POMALOST

Přeložil M.D.G.O.D.R

Měli jsme chuť strávit večer a noc na zámku. Ve Francii se jich hodně proměnilo na hotely: zelený čtverec ztracený v ošklivém prostoru bez zeleně; malý kousek alejí, stromů, ptáků uprostřed nekonečné spleti cest. Jedu a pozoruji ve zpětném zrcátku auto. Malé světýlko vlevo bliká a celý vůz vysílá paprsky netrpělivosti. Řidič čeká na příležitost, aby mě předjel, číhá na tento okamžik jako dravec na vrabce.

Věra, moje žena, mi říká: „Každých patnáct minut zemře na francouzských silnicích jeden člověk. Podívej se na ně, na všechny ty blázny, kteří se na nás řítí. Jsou to ti samí, kteří by byli náramně opatrní, kdyby na ulici před jejich očima oloupili stařenku. Jak je možné, že nemají žádný strach, když sedí za volantem?“

Co mám odpovědět? Možná tohle: člověk skloněný nad svou motorkou se může soustředit jen na přítomnou vteřinu svého letu, upíná se k fragmentu času, který je odstřižený od minulosti i přítomnosti; vytrhl se kontinuitě času; stojí mimo čas; jinak řečeno: nachází se v okamžiku extáze; v tomto stavu neví nic o svém věku, nic o svojí ženě, nic o svých dětech, nic o starostech a nemá žádný strach, když vyjíždí, neboť zdroj strachu leží v budoucnosti, a kdo je od budoucnosti osvobozen, ničeho se nebojí.

Tato rychlost je forma extáze, kterou lidstvu darovala technická revoluce. Oproti řidiči je chodec neustále přítomný ve svém těle, neustále musí myslet na svůj dech, na jeho ztrátu; při běhu cítí svou váhu, svůj věk, více než kdy jindy je obeznámen se sebou samým a svým životním údobím. Všechno se promění, když člověk přenese moc rychlosti na stroj: od toho momentu je jeho tělo ze hry, podá se rychlosti, která je netělesná, nehmotná, čistá rychlost, rychlost sama o sobě, extáze rychlosti.

Zvláštní spojenectví: studená netělesnost techniky a plameny extáze. Vzpomínám si na jednu Američanku, druh aparátnice erotiky, která mi před třiceti lety s nejpřísnější a nejnadšenější tváří udělila (ledově teoretickou) lekci o sexuálním uvolnění; slovo, které se v její řeči vyskytovalo nejčastěji, bylo slovo orgasmus; počítal jsem to: třiačtyřicetkrát. Kult orgasmu: na sexuální život aplikovaný puritánský utilitarismus; schopnost výkonu kontra odpočinek; redukce pohlavního aktu na překážku, která se má zdolat jak nejrychleji lze, aby se dosáhlo extatické exploze, jediného skutečného cíle lásky a univerza.

Proč se ztratila radost z pomalosti? Ach, kam se poděly ony toulky? Kde jste vy, ti líní kluci z lidových písní, ti vagabundi, kteří bezstarostně putovali od jednoho mlýna k druhému a spali pod širým nebem? Zmizeli jste s polními cestami, s loukami a mýtinami, s přírodou? Jedno české přísloví popisuje tuto sladkou zahálku metaforou: dívají se Pánubohu do oken. Kdo se dívá Pánubohu do okna, nenudí se; je šťastný. V našem světě se zahálka proměnila v nečinnost, a to je něco docela jiného: kdo nic nedělá, je frustrovaný, stále hledá pohyb, který mu chybí.

Dívám se do zrcátka: stále tentýž vůz, který mě kvůli autům v protisměru nemůže předjet. Vedle řidiče sedí žena; proč jí nevypráví něco veselého? proč jí nepoloží ruku na koleno? Místo toho proklíná řidiče před sebou, který nejede dost rychle, a ženu také nenapadne, aby se ho dotkla, je duševně s ním a proklíná mě jako on.

A já myslím na onu cestu z Paříže k venkovskému zámku, která se odehrála před dvěma sty lety, cestu Madame de T. a mladého rytíře, který ji provázel. Je to poprvé, kdy jsou spolu tak blízko, a ta nepopsatelně smyslná atmosféra, která je obklopuje, vzniká právě z pomalosti rytmu: pohybem kolébaného kočáru, obě těla se dotýkají, nejdříve nevědomě, pak vědomě, a příběh se začíná odvíjet.

A toto vypráví novela od Vivanta Denona: dvacetiletý šlechtic jde jednoho večera do divadla (ani jeho jméno, ani titul není zmíněno, ale já si ho představuji jako rytíře). V lóži vedle něj sedí dáma (novela prozrazuje jen první písmeno jejího jména: Madame de T.); je to přítelkyně komtesy, jejímž milencem je rytíř. Vyzve jej, aby ji doprovodil po představení. Překvapený tímto rozhodným chování a ještě popletenější, neboť zná favorita Madame de T., jistého markýze (my se jeho jméno nedozvíme; vstoupili jsme do světa tajemství, v kterém žádná jména neexistují), se rytíř ocitne vedle pěkné dámy opět v kočáře, aniž by tomu za mák rozuměl. Po pozvolné a příjemné cestě zastaví vůz v krajině, před schodištěm zámku, kde Madame T. přijímá mrzutě její manžel. Večeří ve třech, v mlčenlivé, zasmušilé atmosféře, potom se manžel omluví a nechá je oba samotné.

V tomto momentu začíná jejich noc: noc komponovaná jako triptych, noc jako cesta se třemi etapami: nejdříve se jdou projít do parku, potom se milují v pavilonu, nakonec v milování pokračují v tajné komnatě zámku.

S ranním rozbřeskem se rozloučí. Protože rytíř v labyrintu chodeb nemůže najít svůj pokoj, vrátí se do parku, kde, zcela překvapený, potká onoho markýze, o kterém ví, že je milencem Madame de T. Markýz, který právě přišel na zámek, jej srdečně pozdraví a prozradí mu důvod jeho tajemného pozvání: Madame de T. potřebuje krytí, aby na něj, na markýze, v očích jejího muže nepadl stín podezření. Plný radosti z vydařeného klamu si markýz dobírá rytíře, který byl přinucen naplnit tuto značně směšnou úlohu falešného milence. Unavený po noci lásky jede mladík zpět do Paříže, v bryčce, kterou mu markýz poskytl.

Pod názvem Point de lendemain (Žádné ráno) byla tato novela prvně publikována v roce 1777; jméno autora (jsme ve světě tajemství) bylo vsazeno pod sedm záhadných počátečních písmen, M.D.G.O.D.R., ve kterých se, pokud člověk chce, může číst: „Monsieur Denon, Gentilhomme Ordinaire du roi“. Potom byla, ve velmi malém nákladu a zcela anonymně, znovu zveřejněna roku 1779, než vyšla rok nato pod jménem jiného spisovatele. Další vydání následovala roku 1802 a 1812, stále ještě bez správného jména autora; konečně vyšla, poté co byla půl století zapomenuta, roku 1866. Za tu dobu byla připsána Vivantovi Denonovi, a během našeho století se stala ještě známější. Patří dnes k těm literárním dílům, která, jak se zdá, nejlépe reprezentují umění 18. století.

V běžné mluvě označuje pojem hédonizmus amorální sklon k touze po požitku, ne-li přímo k neřestnému životu. To je samozřejmě nepřesné: Epikuros, velký teoretik potěšení, měl nejvýše skeptické pojetí šťastného života: potěšení pociťuje ten, kdo netrpí. Utrpení je tedy základní pojem hédonizmu: člověk je tou měrou šťastný, jak se dokáže vyhnout utrpení; a neboť rozkoše často přináší více neštěstí než štěstí, Epikuros doporučuje jen rozkoše bezpečné a skromné. Epikurova moudrost má melancholické pozadí: člověk uvržený do bídy světa zjišťuje, že jediná zřejmá a jistá hodnota leží v malé radosti, kterou může sám prožít:doušek čerstvé vody, pohled na nebe (do oken Pánubohu), milování.

Ať skromný nebo ne, rozkoše náleží jen tomu, kdo je také procítí, a filosof může po právu hédonizmu vytknout jeho egoistický základ. A přece podle mého názoru není egoismus jeho Achillovou patou, nýbrž (ach, mohu se mýlit) jeho beznadějně utopický charakter: pochybuji o činu, kdy by se hédonistický ideál dal uskutečnit; obávám se, že život, který nám doporučuje, není v souladu s naší lidskou přirozeností.

18. století ve svém umění nechalo rozkoše vystoupit z mlhy morálních zákazů; potřebovalo k tomu předtím postoj, který se nazývá libertinství a který mluví z obrazů Fragonarda nebo Watteaua, ze stránek Sadeho, Crébillona nebo Duclose. Z tohoto důvodu můj přítel Vincent toto století miluje, a kdyby mohl, nosil by profil markýza de Sade jako odznak na klopě kabátu. Sdílím jeho zaujetí, připojuji ale k tomu (aniž bych byl skutečně pochopen), že opravdová velikost tohoto umění nespočívá v jakési propagandě hédonizmu, ale v její analýze. To je ten důvod, proč jsou považovány Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose za velký román všech dob.

Jeho postavy se nezabývají ničím jiným než dobýváním rozkoše. Přesto čtenář postupně chápe, že je to spíše dobývání než rozkoš, co je vzrušuje. Že pohnutkou není touha po rozkoši, nýbrž touha po vítězství. Co vypadá nejprve jako úsměvně obscénní hra, promění se nepozorovaně a nevědomě v boj na život a na smrt. Co má ale boj a hédonizmus společného? Epikuros píše: „Moudrý nehledá žádnou činnost spojenou s bojem.“

Korespondenční forma Nebezpečných známostí není žádná snadná technická metoda, která by mohla být nahrazena nějakým jiným postupem. Tato forma mluví sama za sebe a říká nám, že postavy všechno, co zažily, zažily jen proto, aby to vyprávěly, předávaly dál, sdělovaly, vyznávaly se a sepsaly. Ve světě, ve kterém je všechno vyprávěno, je seznamování nejblíže položená a zároveň smrtelná zbraň. Valmont, hrdina románu, píše ženě, kterou svedl, dopis na rozloučenou, který ji má zničit; a je u toho jeho přítelkyně, markýza de Merteuil, která mu psaní diktuje slovo od slova. Později – z pomsty - ukáže ta samá markýza de Merteuil dopis Valmonta jeho rivalovi, ten jej vyzve na souboj, a Valmont padne. Po jeho smrti se dostanou dopisy mezi jím a Madame de Merteuil do společnosti a markýza zakončí své dny vyštvaná a zapuzená, vydaná napospas všeobecnému pohrdání.

V tomto románu mezi lidmi nezůstane žádné výlučné tajemství; každý, zdá se, má ve svých útrobách znějící mušli, ve které každé vyřčené slov zesílí a rozléhá se v mnohotvárné, nekonečné ozvěně. Když jsem byl malý, říkali mi, že když si přiložím k uchu mušli, uslyším šumění pravěkého moře. Tímto způsobem zůstává v Laclosově světě každé jednou vyslovené slovo navždy slyšitelné. Je to 18.století? Je to zahrada rozkoší? Nebo žije člověk, aniž by si toho byl vědom, v takovéto znějící mušli? V každém případě není znějící mušle ze světa Epikura, který nakázal svým žákům: „Žijte v ústraní!“

Muž na recepci je přátelský, přátelštější než obyčejně bývají na hotelových recepcích. Pamatuje si, že jsme tu byli před dvěma lety, upozorňuje nás, že od té doby se mnoho změnilo. Je tu zařízený konferenční sál pro různé semináře, a byl přistavěn pěkný bazén. Projdeme, zvědaví na nový bazén, velmi světlou halou, velké prosklené dveře vedou přímo do parku. Na konci haly sestupuje široké schodiště k bazénu, je velký, vydlážděný, zastřešený sklem. Věra si vzpomíná: „Naposledy tu byla malá růžová zahrada.“

Zařídíme se v pokoji a jdeme do parku. Zelené terasy se svažují ve směru k řece, k Seině. Je tu krásně, jsme uchváceni a chceme podniknout dlouhou procházku. Po několika minutách se objeví silnice, po které se ženou auta, otočíme zpátky.

Večeře je výtečná, všichni jsou dobře oblečeni, jako by chtěli uplynulému času, jehož vzpomínky se tu míhají pod stropem sálu, vzdát hold. Vedle nás si sedli rodiče se dvěma dětmi. Jedno hlasitě zpívá. Číšník se naklání s tácem přes stůl. Matka ho fixuje, chtěla by ho přimět, aby její dítě pochválil, to se hrdé, že je pozorováno, postaví na židli a zpívá ještě hlasitěji. Na tváři otce se objeví šťastný úsměv.

Úžasné Bordeaux, kachní pečeně, moučník – tajemství domu, bavíme se, spokojeně a bezstarostně. Opět v pokoji, zapínám na okamžik televizor. A zase děti. Tentokrát jsou černé a umírají. Náš pobyt na zámku spadá do doby, ve které jsou ukazovány po týdny každý den děti jedné africké země s dnes už opět zapomenutým jménem (to všechno se stalo před dvěma nebo třemi lety, jak by si měl člověk všechna ta jména pamatovat!), která byla postižena občanskou válkou a hladomorem. Ty děti jsou vyzáblé, vyčerpané, už nemají sílu udělat ani pohyb, aby odehnaly mouchy, které jim běhají po obličeji.

Věra mi říká: „Umírají v této zemi také staří lidé?“

Ne, ne, co bylo na tomto hladomoru tak zajímavé, co jej činilo tak jedinečným mezi tisíci mezi milióny jiných hladomorů, které na zemi proběhly, je skutečnost, že postihl pouze děti. Na obrazovce jsme neviděli trpět žádné dospělé, ačkoli jsme se každý den dívali na zprávy, právě abychom potvrdili tento dosud nikde nenastalý stav.

Je to tedy zcela normální, že nikoli dospělí, ale děti povstanou proti takovéto bezcitnosti starých a se spontaneitou sobě vlastní přivedou k životu známou akci „Evropské děti posílají somálským dětem rýži“. Somálsko! Ten známý slogan mě přivedl k tomu zapomenutému jménu. Ach, jaká škoda, že už zas všechno zmizelo z paměti. Koupily balíčky rýže, nekonečné množství balíčků. Ohromeni tímto pocitem světové solidarity, kterou probudily jejich děti, rodiče věnovali peníze, a všechny instituce pomohly; rýže byla shromaždována ve školách, převezena do přístavů, dopravována na lodích směr Afrika, a celý svět mohl sledovat tento slavný rýžový epos.

Bezprostředně po umírajících dětech obrazovku obsadí šesti až osmileté dívky, jsou oblečené jako dospělé a chovají se tak sympaticky jako koketní dámy, ach, jak šarmantní, dojemné, jak komické, když se děti chovají jako dospělí, malé holčičky a chlapečci si dávají navzájem polibek na ústa, pak se vynoří muž, který drží ve svém náručí kojence, a zatímco nám vysvětluje, jak nejlépe vyprat prádlo, které jeho miminko právě teď zašpinilo, přiblíží se hezká žena, zlehka otevře ústa a nechá objevit hrozně smyslný jazyk, kterým vnikne do hrozně dobráckých úst nosiče kojenců.

„Pojď spát,“ řekne Věra a vypne televizor.

Francouzské děti, které chvátaly pomoci jejich malým africkým kamarádům, mi připomněly obličej intelektuála Bercka. To byly jeho slavné dny. Jak to často se slávou chodí, vděčí za ni svému neúspěchu. Vzpomínejte: v osmdesátých letech našeho století byl svět navštíven epidemií nemoci zvané AIDS, která byla přenášena kontaktem při milování a běsnila především mezi homosexuály. Aby nenastoupili fanatici, kteří v epidemii uvidí trest boží a nemocným se budou vyhýbat jako moru, chovali se k nim tolerantní duše bratrsky a snažili se dokázat, že kontakt s nimi je zcela bezpečný. Tak obědvali poslanec Duberques a intelektuál Berck v jedné známé pařížské restauraci se skupinou nemocných AIDS; jídlo proběhlo ve výborné náladě, a aby nebyla propásnuta žádná šance jít ostatním příkladem, pozval poslanec Duberques k moučníku kamery. Sotva se objevily na prahu, stoupl si, přistoupil k jednomu nemocnému, pomohl mu ze židle a políbil ho na ústa potřísněná čokoládovým krémem. Berck byl paf. Pochopil okamžitě, že Duberquesův velký polibek, jednou vyfotografovaný a natočený, by se mohl stát nesmrtelným; postavil se a namáhavě přemýšlel, aby se dopídil, zda by také neměl políbit nějakého nemocného. V první fázi tohoto přemítání tento pokus zavrhl, neboť si v pravdě svého srdce nebyl úplně jistý, že kontakt s nemocnými ústy by přece jen nebyl nakažlivý; ve fázi, která následovala vzápětí, došel k tomu, že svou zdrženlivost přemůže, neboť měl za to, že fotografie s polibkem by za to riziko stála; ale ve třetí fázi jej myšlenka v jeho letu k HIV pozitivním ústům zastavila: když také políbí nějakého nemocného, nevyrovná se tím Duberquesovi, naopak, sníží se na úroveň napodobitele, následovníka, a dokonce sluhy, který svou spěšnou imitací jen nechá slávu toho druhého ještě oslnivěji zazářit. Spokojil se tedy s tím, statečně při nich stát a hloupě se usmívat. Ale tyto vteřiny otálení ho stály draho, protože tu byla kamera, a v denních zprávách si na jeho obličeji celá Francie přečetla všechny tři fáze bezradnosti a pošklebovala se mu. Děti, které sbíraly balíčky rýže pro Somálsko, mu tedy ve správný okamžik přispěchaly na pomoc. Využil každou příležitost, aby na veřejnosti provolal ten pěkný výrok: „Jen děti žijí v pravdě!“, potom jel do Afriky a nechal se vyfotografovat s umírající černošskou dívkou, jejíž obličej byl pokryt mouchami. Fotka se celosvětově proslavila, mnohem více než ta Duberquesova, když políbil nemocného AIDS, neboť umírající dítě má větší hodnotu než umírající dospělý, skutečnost, se kterou Duberques tenkrát ještě nebyl obeznámen. Ten se ale ještě necítil poražený a vystoupil o několik dnů později v televizi; byl praktikující křesťan a věděl, že Berck je ateista, což ho přivedlo k myšlence, vzít sebou svíčku, zbraň, před kterou i ti nejzatvrzelejší nevěřící sklopí hlavu; během svého rozhovoru s novinářem ji vyjmul z tašky a zapálil; protože chtěl Berckovu starost o exotické země zákeřně diskreditovat, hovořil o chudých dětech u nás, na vesnicích, v předměstích, a vyzval svoje spoluobčany, aby vyšli do ulic se svíčkou v ruce, aby uspořádali na znamení solidarity velký pochod Paříží; následně vyzval (se skrytou radostí) jmenovitě Bercka, aby se postavil do čela průvodu vedle něj. Berck se musel rozhodnout: buď se zúčastnit Duberquesova pochodu se svíčkou jako sborový zpěváček, nebo se ulít, vyhnout se pohaně a vystavit se pokárání. To byla léčka, které se mohl vyhnout činem tak smělým jako neočekávaným: rozhodl se ihned odletět do jedné asijské země, kde právě povstal lid, a tam hlasitě a zřetelně provolávat svou podporu utiskovaným; bohužel geografie byla vždy jeho slabou stránkou; svět se pro něj dělil na Francii a Ne-Francii s obskurními provinciemi, které trvale zaměňoval; tak přistál v jiné, k vzteku v míru žijící zemi, jejíž letiště leželo v horách, bylo vymrzlé a letadla tu přistávala jen zřídka; musel čekat osm dní, než ho jiné letadlo, vyhladovělého a s chřipkou, vzalo zpátky do Paříže.

„Berck je trpitelský král tanečníků,“ komentoval Pontevin.

Koncept tanečníků je známý jen malému kruhu Pontevinových přátel. Je to jeho velký objev, a člověku se chce žasnout, že jej neobjasnil v nějaké knize nebo nepředložil jako téma mezinárodního sympózia. Nestará se ani za mák o veřejnou úctu. Proto mu jeho přátelé naslouchají s o to větší pobavenou pozorností.

Podle Pontevina jsou dnes všichni politici také trochu tanečníci, a všichni tanečníci se vměšují do politiky, to by nás nemělo svádět k tomu obé zaměňovat. Tanečník se od běžného politika odlišuje v tom smyslu, že neusiluje o moc, nýbrž o proslulost; nechce světu diktovat to nebo ono společenské zřízení (to je pro něj jen otrava), nýbrž obsadit jeviště, aby nechal vyzařovat své Já.

Aby člověk obsadil jeviště, musí z něj ostatní sestrčit. To předpokládá zvláštní bojovou techniku. Boj, který vede tanečník, je Pontevinem nazýván morální judo; tanečník hodí celému světu rukavici: kdo je schopný se morálněji (odvážněji, slušněji, spravedlivěji, obětavěji, pravdivěji) projevit než on? A ovládá všechny grify, které mu umožňují toho druhého přivést do situace, která prověří jeho morálku

Dostane-li tanečník možnost spoluúčinkovat v politické hře, bude ostentativně odmítat všechna tajná jednání (která jsou od nepaměti hřištěm pravé politiky), tím že je denuncuje jako lživé, nepoctivé, pokrytecké a špinavé; bude přednášet svoje návrhy veřejně, tančíce a zpívajíce na pódiu, a ostatní bude jmenovitě vyzývat, aby napodobovali jeho jednání; zdůrazňuji: nikoli diskrétně (aby dal tomu druhému čas k přemýšlení, k diskusi o protiargumentech), nýbrž veřejně a pokud možno překvapivě: „Jste ochoten se (jako já) na místě zříci svého březnového platu ve prospěch dětí ze Somálska?“ Překvapení lidé mají jen dvě možnosti: buď se zdráhat a získat pověst nepřítele dětí, nebo říci ano, v hrozných rozpacích, které ukáže záludná kamera, právě tak jako ukázala otálení nebohého Bercka po jídle s nemocnými AIDS. „Proč mlčíte, doktore H., zatímco jsou ve vaší zemi pošlapávána lidská práva?“ Otázka byla doktorovi položena, když právě operoval nemocného, a nemohl odpovědět; ale poté co opět sešil rozříznuté břicho, styděl se za své mlčení natolik, že o sobě řekl všechno, co o něm chtěli slyšet, a daleko víc; nato tanečník, který se ptal (to je další, obzvlášť děsivý chvat morálního juda), poznamenal: „Konečně. I když trochu pozdě…“

Mohou nastat situace (například v diktaturách), ve kterých je nebezpečné veřejně deklarovat svůj postoj; pro tanečníka to platí ale přesto trochu méně než pro ostatní, po té, co kráčel, viděný ze všech stran a ve světlech ramp, je přeci ochráněn světovou pozorností; má přeci své anonymní obdivovatele, kteří poslouchají jeho skvělá stejně jako nerozvážná provolání a podepisují petice, navštěvují zakázaná shromáždění, demonstrují na ulicích; zachází s nimi bezohledně, tanečník se nikdy nepodá tomu sentimentálnímu pokušení, aby si vyčetl jejich neštěstí, neboť ví, že jedna ušlechtilá pohnutka váží víc než život toho nebo onoho člověka.

Vincent Pontevinovi namítá: „Je všeobecně známo, že Berckem opovrhuješ, a my s tebou zcela souhlasíme. Ale přece, i když je to idiot, hájí věci, které i my považujeme za správné, nebo jestli chceš: hájí je jeho ješitnost. A já se tě ptám: když vstoupíš do nějakého veřejného konfliktu, upozorníš na nějakou hanebnost, chceš pomoct postiženému, jak to máš v dnešní době zařídit, abys nebyl nebo nevypadal jako tanečník?“

Nato záhadný Pontevin odpoví: „Mýlíš se, když si myslíš, že chci napadat tanečníky. Já je obhajuji. Kdo má averzi k tanečníkům a chce je zlehčovat, bude stále šplhat přes nepřekonatelnou překážku: jejich poctivost; protože zatímco se tanečník neustále dává v šanc veřejnosti, odsuzuje se k tomu být bezchybný; on neuzavřel jako Faust smlouvu s ďáblem, nýbrž s andělem: chce udělat ze svého život umělecké dílo, a anděl mu při této práci pomáhá; protože – to nezapomeň – tanec je umění! Spatřit látku pro umělecké dílo v této iluzi, ve vlastním životě, v tom tkví skutečné bytí tanečníka; on nekáže morálku, on ji tančí! Chce dojmout a omámit svět krásou svého života! On se zamiloval do svého života, jako se může zamilovat sochař do sochy, kterou právě modeluje.“

Ptám se, proč Pontevin nikdy svoje tak zajímavé myšlenky nezpřístupní veřejnosti. Konečně nemá toho tolik na práci, tento historik, doktor filosofie, který se nudí ve své kanceláři v Bigliothéque nationale. Kašle na možnost, aby proslavil svoje teorie? To je mírně řečeno: má z toho hrůzu. Kdo zpřístupní své myšlenky veřejnosti, riskuje tím, že někoho přesvědčí o své pravdě, že ho ovlivní a ocitne se v roli těch, kteří aspirují na to, že změní svět! Změnit svět! Pro Pontevina příšernost! Ne proto, že svět by byl – tak jak je – krásný, ale protože každá změna nevyhnutelně vede k horšímu. A protože – viděno z egoistického hlediska – každá zveřejněná myšlenka se dříve nebo později obrátí proti svému autorovi a uloupí mu potěšení, které měl z toho, že ji vymyslel. Protože je Pontevin velký přívrženec Epikura, vymýšlí a rozvíjí svoje myšlenky, jen když mu to dělá radost. Neopovrhuje lidstvem, které je pro něj nevyčerpatelným zdrojem vesele zlomyslných pozorování, ale nepociťuje nejnepatrnější chuť vstupovat do příliš úzkého kontaktu s ním. Je obklopen houfem přátel, kteří se setkávají v Café Casconge, a tato malá výseč lidstva mu stačí.

Mezi jeho přáteli je Vincent ten nejnevinnější a nejdojemnější. Těší se mé plné náklonnosti, vytýkám mu jen (trochu žárlivě, jistě) jeho mladickou a podle mého přehnanou úctu k Pontevinovi. A přece má to přátelství něco dojemného. Když spolu mluví o tématech, která Vincenta zajímají, o filosofii, politice, knihách, je šťastný, když je s ním sám; chrlí osobité a provokující myšlenky, a Pontevin, zaujatý jím, koriguje, inspiruje a dodává odvahy svému žáku. Stačí ale aby přišel někdo třetí, a Vincent je nešťastný, neboť Pontevin se na místě promění: mluví hlasitěji, je zábavný, příliš zábavný na Vincentův vkus.

Například jsou spolu sami v kavárně a Vincent se zeptá: „Co si myslíš skutečně o tom, co se stalo v Somálsku?“ Pontevin mu trpělivě přednese referát o Africe. Vincent vznese námitku, diskutují, patrně šprýmují, ovšem aniž by chtěli jeden druhého oslňovat, jen aby si dopřáli nějaké okamžiky uvolnění v této krajně vážné rozpravě.

Do toho přijde Machu, v doprovodu nějaké krásné neznámé. Vincent chce v diskusi pokračovat: „Ale řekni mi, Pontevine, nemyslíš, že se pleteš, když tvrdíš...“, a rozvíjí zajímavou polemiku proti teoriím svého přítele.

Pontevin udělá dlouhou pauzu. Je to mistr dlouhých pauz. Ví, že se jich obávají jenom ostýchavci, a ti kteří neví, co odpovědět, a zesměšní se potom dlouhými větami, do kterých se zapletou. Pontevin umí tak suverénně mlčet, že sama mléčná dráha, ohromená jeho mlčením, netrpělivě čeká na odpověď. Aniž by ztratil jediné slovo, pozoruje Vincenta, který bůh ví proč cudně sklání zrak, potom se usměvavě podívá na dámu a ještě jednou se obrátí na Vincenta s pohledem obtěžkaným licoměrnou péčí: „Druh a způsob, jakým v přítomnosti dámy trváš na tak přehnaných oslňujících myšlenkách, ukazuje na zneklidňující ochabnutí tvého libida.“

Na Machuově obličeji se objeví jeho známý idiotský úsměv, pěkná dáma sklouzne po Vincentovi blahosklonným a pobaveným pohled, a Vincent je silně zasažen: cítí se ublížený; jeho přítel, který se mu před minutou ještě plně věnoval, je náhle připraven přivést ho do trapné situace, jen aby udělal na nějakou ženu dojem.

Potom přichází další přátelé, sedají si, klábosí; Machu vypráví vtipy; krátkými, suchými poznámkami předvádí Goujard svou sečtělost; některé ženy se hlasitě smějí. Pontevin zůstává tiše; čeká; poté co nechal své ticho dostatečně dlouho uzrát, řekne: „Moje přítelkyně po mě stále chce, abych se choval surově.“

Můj bože, jak on to umí říci. Dokonce lidé u okolích stolků se utiší a naslouchají mu; smích se netrpělivě chvěje ve vzduchu. Co je na tom tak veselého, že jeho přítelkyně od něj chce, aby se choval surově? Všechno musí být obsaženo v kouzle hlasu, a Vincent nemůže jinak, než trochu závidět, neboť v porovnání s hlasem Pontevina ten jeho zní jako ubohá příčná flétna, která vynakládá posbírané síly, aby soupeřila s violoncellem. Pontevin mluví jemně, aniž by kdy svůj hlas zvýšil, přesto zaplní celý sál a ostatní zvuky světa učiní neslyšitelnými.

Pokračuje: „Chovat se surově... Ale toho nejsem schopný! Já nejsem surovec! Jsem příliš citlivý!“

Smích se stále ještě chvěje ve vzduchu, a aby si toto chvění užil, udělá Pontevin pauzu.

Potom řekne: „Tu a tam ke mně zajde jedna mladá stenotypistka. Jednoho dne, uprostřed diktátu, jsem ji plný dobré vůle popadl za vlasy, zvedl ze židle a strhl na postel. V půli cesty ji nechám a zasměju se: Ach, co jsem to za hlupáka, to přeci nejste vy, která chtěla, abych se choval surově. Ach, promiňte mi, ctěná slečno!“

Celá kavárna se směje, dokonce Vincent, který svého mistra opět miluje.

Přesto mu říká dalšího dne vyčítavým tónem: „Pontevine, ty nejsi jen velký teoretik tanečníků, ty jsi sám velký tanečník.“

Pontevin (něco odloží – trochu rozpačitě): „Zaměňuješ pojmy.“

Vincent: „Když jsme spolu ty a já a někdo k nám přijde, rozdělí se prostor, ve kterém se nacházíme okamžitě na dvě části, příchozí a já jsem v parteru a ty tančíš na scéně.“

Pontevin: „Já ti říkám, že zaměňuješ pojmy. Výraz tanečník se vztahuje výhradně na exhibicionisty veřejného života. A já si ošklivím veřejný život.“

Vincent: „Včera ses před tou ženou choval jako Berck před kamerou. Chtěl jsi pozornost té ženy upoutat jen na sebe. Chtěl jsi být ten nejlepší, ten nejoduševnělejší. A proti mně jsi nasadil to nejhrubší judo exhibicionistů.“

Pontevin: „Judo exhibicionistů, snad. Ale morální judo ne! A to je důvod, proč se mýlíš, když mě označuješ za tanečníka. Neboť tanečník chce být morálnější než ostatní. Oproti tomu já se chci ukázat horší než ty.“

Vincent: „Tanečník chce vypadat morálnější, protože jeho velké publikum je naivní a má morální gesta radši. Naše malé publikum je ale perverzní a miluje nemravnost. Takže jsi proti mě aplikoval amorální judo, a to v žádném případě neodporuje tomu, že jsi tanečník.“

Pontevin (náhle v jiném tónu, velmi upřímně): „Odpusť mi, Vincente, jestli jsem tě zranil.“

Vincent (okamžitě dojat Pontevinovou omluvou): „Nemám ti co odpouštět. Vím, že jsi dělal legraci.“

Není to náhoda, že se setkávají v Café Cascogne. Mezi jejich patrony je d´Artagnan ten největší: ochránce přátelství, jediné hodnoty, která je jim svatá.

Pontevin pokračuje: „V nejširším smyslu slova (a tady jsi měl v tomto případě pravdu) se ukrývá tanečník jistě v každém z nás, a já připouštím, že když vidím, že se blíží nějaká žena, jsem tanečníkem desetkrát víc než ostatní. Co proti tomu můžu dělat? Je to silnější než já.“

Vincent se přátelsky směje, je stále ještě dojatý, a Pontevin pokračuje v kajícném duchu: „Kdybych ostatně, jak jsi právě teď poznamenal, byl velký teoretik tanečníků, tak proto, že mezi nimi a mnou musí být malá pospolitost, bez které bych jim nemohl rozumět. Hm, musím ti dát za pravdu, Vincente.“

Na tomto místě se Pontevin z kajícného přítele promění opět v teoretika: „Ale jen velmi málo, neboť já – přesně v tom smyslu, ve kterém jsem ten výraz použil – nemám s tanečníkem co do činění. Myslím, že je nejenom možné, nýbrž pravděpodobné, že skutečný tanečník, Berck, Duberques, stojí před ženou bez nejmenší chuti se producírovat a svádět ji. Jemu nepřijde na mysl vyprávět příběh o písařce, kterou táhl za vlasy na postel, protože si ji spletl s někým jiný. Neboť publikum, které chce svést, nejsou nějaké konkrétní a viditelné ženy, ale velká masa neviditelných! Poslouchej, to je kapitola o teorii tanečníka, která se musí ještě dopracovat: neviditelnost jeho publika! V tom leží ta úděsná modernita této figury! On se nepředvádí přede mnou a před tebou, ale před celým světem. A co je to celý svět? Beztvářná nekonečnost! Abstrakce.“

Uprostřed rozhovoru přišel Goujard v doprovodu Machua, který se ještě ve dveřích obrátil na Vincenta: „Ty jsi mi říkal, že jsi pozvaný na velký entomologický kongres. Mám pro tebe novinku! Berck tam bude taky.“

Pontevin: „Zase on? Ten je všude!“

Vincent: „Co ten tam pohledává?“

Machu: „Jako entomolog bys to měl vědět ty.“

Goujard: „Jeden rok byl jako student na elitní univerzitě pro entomology. Na kongresu dostane čestný doktorát.“

A Pontevin: „Tam se musí jít a to svinstvo konečně pořádně vymést!“ A mezitím se otočí k Vincentovi: „Ty nás tam propašuješ!“

Věra už spí, otevřu okno, které vede do parku, a myslím na cestu, kterou absolvovali Madame de T. a její mladý rytíř, poté co vyšli ven ze zámku do noci, na tuto nezapomenutelnou cestu ve třech etapách.

První etapa: prochází se ruku v ruce, povídají si, najdou lavičku a posadí se, stále v objetí, stále v rozhovoru. Noc je měsíčně světlá, zahrada s terasami se svažuje k Seině, jejíž šumění se mísí s šuměním stromů. Pokusíme se zachytit několik útržků hovoru. rytíř žádá o polibek. Madame de T. odpovídá: „Prosím. Ráda. Zpychl byste totiž, kdybych Vás omítla. S trochou ješitnosti byste si mohl myslet, že z Vás mám strach.“

Všechno, co Madame de T. řekne, je vázáno uměním,je plodem jistého umění, umění konverzace, které nenechá žádné gesto bez komentáře a které vypátrá každý jeho smysl; nyní například dá rytířovi polibek, ale nejdříve poté, co svůj souhlas opatřila vlastním výkladem, pokud se nechá políbit, tak jen proto, aby odkázala rytířovu pýchu do určitých mezí.

Když prostřednictvím hry intelektu vytvoří z polibku akt odporu, nikoho nenapadne, ani rytíře, že musí takováto tvrzení brát vážně, je to část duševního postoje, na který musí člověk odpovědět jiným postojem. Konverzace není žádná kratochvíle, naopak, ona čas pořádá, ona jej ovládá a určuje mu závazná pravidla.

Konec první etapy jejich noci: po polibku, který náležel rytířovi, aby nebyl tak pyšný, následuje další, polibky „se tlačí do rozpravy, umisťují se, ano, vyměňují...“ Najednou si Madame de T. stoupne a rozhodne se vydat na zpáteční cestu.

Jaká dovednost inscenování! Po prvním zvíření mysli bylo vhodné ukázat, že chuť na milování není žádný zralý plod; cena se měla zvýšit, učinit milování ještě žádoucnější, měl se vytvořit překvapivý obrat, napětí, dráždění nervů. Zatímco se Madame de T. s rytířem vrací k zámku, předstírá ztrátu zájmu, dobře ví, že v posledním okamžiku bude mít moc situaci obrátit a dostaveníčko prodloužit. K tomu stačí jedna věta, formulace, kterých zná staleté umění konverzace tucty. Ale na základě nečekaného spiknutí, dříve nepředvídaného nedostatku inspirace, není schopná na jednu jedinou přijít. Je jako herečka, která náhle zapomněla svůj text. Ale v tomto případě, musí text znát; to není jako dnes, kdy může mladá dívka říci, ty to chceš, já to chci, neztrácejme čas! Pro ně oba zůstává tato otevřenost za bariérou, kterou přes svoje libertinské stanovisko, nemohou překonat. Když ani jednoho z nich nenapadne včas myšlenka, když najdou žádnou záminku, aby prodloužili jejich procházku, budou jednoduchou logikou jejich mlčení donuceni vrátit se zpátky do zámku a tam se rozloučit. Čím více si oba uvědomují naléhavost nalézt záminku, aby mohli zůstat, a vyslovit ji nahlas, tím pevněji jsou jejich ústa jakoby sešita: všechny věty, které by je mohli zachránit, se skrývají před těmi, kteří je zoufale volají o pomoc. Proto, když přišli k zámecké bráně, se „naše kroky nevědomky zpomalovaly“.

Naštěstí, jako kdyby se nápověda konečně probudila, nalezne Madame de T. v poslední chvíli svůj text: uchopí rytíře: „Něco vám mám opravdu za zlé...“ Konečně, konečně! Všechno je zachráněno! Zlobí se! Nalezla záminku k malému rozlícení, které procházku prodlouží; byla k němu upřímná; proč jí tedy neřekl jediné slovo o své milence, komtese? Rychle, rychle, začni mluvit! Musí se společně mluvit! Rozhovor je znovu započat a oni se opět vzdalují zámku, na cestě, která je - tentokrát bez nástrah - vede k milostnému objetí.

V této konverzaci vytyčí Madame de T. terén, připraví další fázi událostí, dá svému partnerovi na srozuměnou, co si má myslet a jak se má chovat. Činí tak jemně, elegantně a nepřímo, jako kdyby mluvila o něčem jiném. Nechá ho poznat egoistický chlad komtesy, aby ho osvobodila od povinnosti být věrný a aby ho uvolnila s ohledem na následující dobrodružství, které připravuje. Organizuje nejen okamžitou, ale také vzdálenou budoucnost, přičemž rytíře ujistí, že v žádném případě se nechce stát konkurentkou komtesy, kterou by neměl opouštět. Dá mu intenzivní kurs výchovy srdce, učí ho praktickou filosofii lásky, kterou osvobodí od tyranie morálních pravidel a která musí být prostřednictvím diskrétnosti, té nejvyšší ze všech ctností, ochráněna. A podaří se jí dokonce vysvětlit mu zcela samozřejmě, jak se má v následujícím dni chovat vůči jejímu manželovi.

Nyní se divíte: kde je v tomto tak rozumově zorganizovaném, vyměřeném, předkresleném, propočítaném, odměřeném prostoru místo pro spontaneitu, pro „bláznovství“, kde zůstalo opojení, kde zaslepení touhou, ta „amour fou“, která byla tak drahá surrealistům, kde zůstal prostor zapomenout sám sebe? Kde jsou všechny tyto ctnosti nerozumu, které vytváří naši představu o lásce? Ne, ty tu nemají co pohledávat. Neboť Madame de T. je královna rozumu. Nikoli nemilosrdného rozumu jako markýza de Merteuil, nýbrž jemného, něžného rozumu, rozumu, jehož hlavním smyslem je ochrana lásky.

Vidím, jak vede rytíře měsíčně světlou nocí. Nyní zůstane stát a ukazuje mu obrysy střechy, která se před nimi v přítmí obkresluje; ach, jakých blažených okamžiků už byl tento pavilon svědkem, škoda, řekne mu, že u sebe nemá klíč. Přijdou ke dveřím, a pavilon (jak zvláštní! jak nečekané!) stojí otevřený!

Proč mu vyprávěla, že nemá klíč u sebe? Proč mu rovnou neřekla, že ten pavilon se už nezamyká? Všechno je zaranžováno, vymyšleno, uměle, všechno je inscenování, nic není spontánní, nebo vyjádřeno jinak, všechno je umění; v tomto případě: umění prodloužit dráždění nervů, ještě lépe: umění, setrvat co možná nejdéle ve stavu vzrušení.

U Denona nenajde člověk žádný popis vzezření Madame de T., něco se mi zdá ale být jisté: nemohla být štíhlá; předpokládám, že měla „zaoblený, poddajný pas“ (těmito slovy charakterizuje Laclos nejtoužebněji žádané ženské tělo v Nebezpečných známostech), a tělesná zaoblení si vymiňují kulatost a pomalost pohybu a gest. Vyzařuje z ní něžný odpočinek. Moudrost pomalosti je jí vlastní a ona ji ovládá celou technikou otálení. To dokáže obzvlášť během druhé etapy noci v pavilonu: oba vstoupí, políbí se, padnou na pohovku, mazlí se. Ale „všechno se to odehrálo trochu ukvapeně. Pocítili jsme tuto chybu. [...] Velká vášeň umenšovala jemnocit. Člověk utíká k rozkoši a ničí tak všechny ty požitky, které jí předcházejí.“

Chvat, který jim zabil sladkou pomalost, byl okamžitě oběma rozpoznán jako chyba; ale nevěřím, že Madam de T. by tím byla překvapena, myslím spíš, že věděla, že této chybě nevyhnutelně nešlo zabránit, počítala s ní a vymyslela z tohoto důvodu intermezzo v pavilónku, jako ritardando, aby předvídaný a předpokládaný běh událostí zbrzdila, tím se její dobrodružství mohlo ve své zcela rozzářené pomalosti rozvinout do třetí etapy, v nové kulise.

Přerušila milování v pavilonu, jde s rytířem ven do přírody, znovu se s ním prochází, posadí se na lavičku, zahájí opět rozhovor a vede ho pak do zámku, do tajné komnaty, která sousedí s jejími pokoji; její manžel ji kdysi zařídil jako okouzlující chrámek lásky. Na prahu zůstane rytíř zaraženě stát: všechny stěny pokryté zrcadly násobí obraz příchozích, takže se kolem náhle objímá nekonečná družina párů. Tady se ale nemilují; jako kdyby chtěla Madame de T. překazit příliš prudkou explozi smyslů a čas vzrušení co možná nejdéle pozdržet, vede jej do sousedního pokoje, do tmy ponořené, poduškami vyzdobené jeskyně; teprve zde se spolu vyspí, dlouho a pomalu, až přijde den.

Zatímco Madame de T. zpomaluje průběh společné noci, rozděluje ji do různých, navzájem oddělených částí, chápe toto krátké časové rozpětí, které je jí poskytnuto, jako objevování malé krásné architektury, jako objevování tvaru. Vymezit trvání jednoho tvaru, to náleží kráse, ale také paměti. Neboť neforemné nelze pochopit, nelze si je zapamatovat. Jejich setkání, chápáno jako forma, je pro ně oba obzvlášť cenné, neboť jejich noc musí zůstat bez budoucnosti a může se opakovat jen ve vzpomínkách.

Existuje tajné spojení mezi pomalostí a pamětí, mezi rychlostí a zapomínáním. Pomysleme na nejvíce banální situaci: muž jde po ulici. Náhle si chce něco vyvolat z paměti, ale vzpomínky mu vypovídají službu. V tomto okamžiku automaticky zpomalí svoje kroky. Naopak zrychlí někdo, kdo se pokouší zapomenout právě prožitou bolestivou příhodu, jako kdyby se chtěl promptně vzdálit od toho, co leží ještě docela blízko něj na přímce času.

V existenciální matematice dostává tato zkušenost tvar dvou elementárních rovnic: míra pomalosti si počíná přímo úměrně intenzitě vzpomínky; míra rychlosti si počíná přímo úměrně intenzitě zapomínání.

V době života Vivanta Denona věděl pravděpodobně jen malý okruh zasvěcenců, že je autorem Žádného rána; toto tajemství bylo pro každého a (patrně) definitivně zveřejněno teprve dlouho po jeho smrti. Osud novely se podobá podivuhodným způsobem příběhu, který vypráví: je zahalený do polostínů tajemství, diskrétnosti, mystifikace, anonymity.

Denon – rytec, kreslíř, diplomat, cestovatel, znalec umění, lev salónů, muž s pozoruhodnou kariérou, se pro sebe nikdy nedomáhal uměleckého vlastnictví novely. Ne že by byl odmítal slávu, i když tenkrát znamenala něco jiného; představuji si, že publikum, které ho zajímalo, které si přál svádět, nebyla masa neznámých, po které touží dnešní spisovatel, nýbrž malá společnost těch, kteří jej osobně znali a mohli ocenit. Potěšení, které mu přinesl úspěch u jeho čtenářů, se příliš neliší od onoho potěšení, které mohl pocítit od toho mála posluchačů, kteří se sešli kolem něj v salónu, kde exceloval.

Existuje sláva před vynálezem fotografie a po něm. Český král Václav měl ve 14. století radost z toho, když navštěvoval hostince v Praze a inkognito rozmlouval s lidem. Měl moc, slávu, svobodu. Princ Charles v Anglii nemá žádnou moc, žádnou svobodu, zato ale nekonečnou slávu: ani v džungli, ani ve své vaně v sedmnáctém podzemním podlaží bunkru nemůže uniknout před očima těch, kteří jej pronásledují a rozeznávají. Sláva pozřela jeho celou svobodu, a on nyní ví: jen zcela lehkovážní tvorové mohou ještě dnes na něco takového přistoupit, táhnout za sebou dobrovolně papiňák proslulosti.

Domníváte se, že když se mění jeden rys slávy, tak to postihuje v každém případě jen některé privilegované. Mýlíte se. Sláva se týká totiž nejen slavných lidí, týká se každého. Dnes se najdou slavní lidé na ilustrovaných stránkách, na obrazovkách, osídlili fantazii každého člověka. A každý člověk se zabývá, byť jen ve svých snech, možností stát se předmětem takové slávy (nikoli slávy krále Václava, který chodil do hospod, ale slávy prince Charlese, který se skrývá ve své vaně v sedmnáctém podzemním podlaží). Tato možnost sleduje každého jednotlivce jako stín a mění jeho život; neboť (a to je jiná dostatečně známá elementární definice existenciální matematiky) každá nová možnost, která se otvírá existenci, dokonce ta nejméně pravděpodobná, celou existenci proměňuje.

Pontevin by byl vůči Berckovi asi méně kousavý, kdyby byl věděl o nesnázích, které mu před nedávnem byly způsobeny ze strany jisté Immaculaty, dřívější spolužačky, po které jako student kdysi (marně) toužil.

Jednoho dne, asi o dvacet let později, viděla Immaculata Bercka v televizi, jak odhání mouchy z obličeje černého děvčátka; to na ní zapůsobilo jako osvícení. Ve vteřině pochopila, že ho vždycky milovala. Ještě téhož dne mu napsala dopis, ve kterém se odvolávala na svou tehdejší „nevinnou lásku“. Berck se ale velmi dobře pamatoval na to, že jeho láska, daleko vzdálená veškeré nevinnosti, byla zatraceně žádostivá a on silně dotčen, když ho bez milosti odbyla. To je ostatně také důvod, proč jí, inspirován komickým jménem portugalské posluhovačky jeho rodičů, dal tuto satirickou a zároveň melancholickou přezdívku Immaculata, Neposkvrněná. Z jejího dopisu se mu udělalo zle (zvláštní, ještě po dvaceti letech zcela nestrávil své staré ponížení), a neodpověděl.

Jeho mlčení ji znepokojilo a v dalším dopise mu připomněla to neuvěřitelné množství zamilovaných dopisů, které jí napsal. V jednom ji nazval „nočním ptákem, který ruší moje sny“. Tento od té doby zapomenutý výraz mu přišel nesnesitelně hloupý a považoval za nezdvořilé, že ho na něj upomíná. Z pověstí, které k němu dorazily, později zjistil, že tato žena, kterou nikdy neposkvrnil, pokaždé když sám vystupuje někde v televizi, štěbetá u jakékoli večeře o nevinné lásce toho známého Bercka, který tenkrát nemohl spát, protože rušila jeho sny. Cítil se nahý a bezbranný. Poprvé v životě pocítil silnou potřebu anonymity.

Ve třetím dopise jej požádala o laskavost; nikoli pro sebe, ale pro její sousedku, chudou ženu, se kterou se velmi špatně zacházelo v nemocnici; kvůli nedostatečné narkóze nejen téměř zemřela, ale ještě jí odpírají nejmenší odškodnění. Když se Berck tak moc stará o africké děti, měl by také podat důkaz, že je schopný zajímat se o obyčejné lidi jeho země, i když mu to nenabízí žádnou příležitost zazářit v televizi.

Potom mu napsala ta žena sama, při čemž se odvolávala na Immaculatu: „... Pamatujete si, Monsieur, na mladou dívku, které jste psával, že je vaše neposkvrněná panna, jež vám nedá spát?“ Je to možné!? Je tohle možné!? Řvoucí a zuřící běhal Berck ve svém bytě sem a tam. Roztrhal dopis, plival na něj a hodil ho do popelnice.

Jednoho dne se dozvěděl od ředitele jedné stanice, že by o něm chtěla natočit film jedna režisérka. Podrážděně si vzpomněl na ironickou poznámku o jeho přání zaskvět se v televizi, neboť režisérka, která ho chtěla točit, byl noční pták sám, Immaculata osobně! Mrzutá situace: v principu měl návrh natočit o něm film za výtečný, neboť svůj život chtěl stále přeměnit do podoby uměleckého díla; až doteď ho ale nikdy nenapadlo, že takové umělecké dílo by mohlo mít komickou formu! Vzhledem k tomuto přímému rozpoznanému nebezpečí si přál Immaculatu držet co možno nejdále od svého života, a požádal ředitele (který stál nad jeho skromností zcela užaslý), aby projekt odložil, byl by předčasný pro někoho tak mladého a tak málo významného, jako je on.

Tato příhoda mi připomněla jinou, kterou jsem se měl to štěstí dozvědět díky knihovně, která pokrývá všechny stěny Goujardova bytu. Když jsem si jednou u něj stěžoval na svůj spleen, ukázal mi regál s vlastnoručním nápisem Mistrovská díla nedobrovolného humoru a vytáhl sarkasticky se smějíc knihu, ve které jedna pařížská novinářka v roce 1972 psala o své lásce ke Kissingerovi, jestliže si nepamatujete jméno tohoto známého politika z oněch časů, poradce prezidenta Nixona, tvůrce míru mezi Amerikou a Vietnamem.

A to je ta příhoda: jela za Kissingerem do Washingtonu, aby s ním dělala rozhovor, nejdříve pro časopis, později pro televizi. Potkali se víckrát, avšak aniž by překročili někdy hranice čistě pracovního vztahu: jedna nebo dvě večeře, aby se připravilo vysílání, nějaká návštěva v jeho kanceláři v Bílém domě, u něj doma, nejdřív sami, potom se štábem atd. Postupně ji Kissinger už nemohl vystát. Není hloupý, ví, na čem je, a aby ji udržel v určité vzdálenosti, dělal výmluvné poznámky o přitažlivosti, kterou moc působí na ženy, a o svém postavení, které ho zavazuje, zříci se jakéhokoli soukromého života.

S dojemnou upřímností referuje novinářka o všech těchto výmluvách, kterými se ostatně nenechá odradit díky jejímu neotřesitelnému přesvědčení, že si byli jeden druhému určeni: je opatrný a podezíravý? To ji nepřekvapuje: ona ví velmi dobře, co to bylo za hrozné ženy, které poznal před ní; je přesvědčená, že v okamžiku kdy on pochopí, jak velmi jej miluje, ztratí své obavy a odloží svou opatrnost. Ach, ona si je čistotou své vlastní lásky tak jistá! Mohla by přísahat: v žádném případě se u ní nejedná o nějakou erotickou obsesi. „Sexuálně mě nechává chladným,“ napíše a několikrát zopakuje (s podivným mateřským sadismem): že se špatně obléká; že není pěkný; že – co se týká žen – má špatný vkus; „co to musí být za mizerného milence“, domýšlí se a týmž dechem oznamuje, že je do něj ještě zamilovanější. Ona má dvě děti, on také, a aniž by něco tušil, plánuje společnou dovolenou na Côte d´Azur a těší se, že se oba malí Kissingerové tak příjemným způsobem můžou učit francouzsky.

Jednoho dne poslala svůj štáb, aby natočil Kissingerův byt; ten se už nemohl ovládnout a zahnal filmaře jako smečku rušitelů klidu. Jindy ji objednal do své kanceláře, kde jí sdělil mimořádně přísným a chladným tónem, že nebude dále ochoten snášet její dvojznačné chování. Nejdříve byla zcela zoufalá. Ale velmi rychle si začala říkat: bezpochyby je považována za politicky nebezpečnou a Kissinger dostal od kontrarozvědky příkaz se s ní už více nestýkat; kancelář, ve které se zdržovali, je plná štěnic a on to ví; jeho tak nepochopitelně strašné věty nejsou tedy mířeny na ni jako spíš na ty neviditelné voly, kteří je odposlouchávají. Dívá se na něj melancholickým úsměvem plným porozumění; tato scéna se jí zdá prosvětlená tragickou (toto přídavné jméno používá často) krásou: je donucen jí zasadit rány, a zároveň hovoří svými pohledy o lásce k ní.

Goujard se směje, ale já mu říkám: zjevná pravda té reálné situace, která probleskává sněním zamilované ženy, je méně důležitá, než si myslí, to je jen ošuntělá, běžná pravda, která pobledne vzhledem k jiné, vznešené, která vzdoruje času: pravdě knihy. Už během prvního setkání s jejím idolem trůnila neviditelně tato kniha na stolečku mezi nimi, a to byl od tohoto okamžiku nevyznaný a nevědomý cíl celého dobrodružství. Kniha? K čemu? Vykreslit portrét Kissingera? Ale ne, neřekne o něm absolutně nic. Co jí leželo na srdci, byla její vlastní pravda o sobě samé. Netoužila po Kissingerovi, po jeho těle ještě méně („co to musí být za mizerného milence“); přála si rozšířit své vlastní Já, vyvést jej z úzkého kruhu svého života, nechat je zazářit, proměnit je ve světlo. Kissinger byl pro ni mytologický oř, okřídlený kůň, který mohl její Já vzít na velký let nad mraky.

„Byla hloupá,“ uzavře Goujard suše, zatímco se posmívá mému pěknému vysvětlení.

„Ale ne,“ řeknu, „svědci potvrzují její inteligenci. Jedná se o něco jiného než hloupost. Měla jistotu, že je vyvolená.“

Být vyvolený je teologický pojem, který znamená: bez jakékoli zásluhy, prostřednictvím zaklínadla, prostřednictvím svobodné vůle, pokud není božím vrtochem někoho k něčemu mimořádnému a neobyčejnému vyvolit. Z tohoto přesvědčení získali svatí sílu, přetrpět ta nejhorší muka. Teologické pojmy se odráží jako svoje vlastní parodie v trivialitě našich životů; každý z nás trpí (více či méně) ubohostí svého příliš obyčejného života a přeje si mu uniknout nebo jej pozvednout. Každý z nás již měl (silnější či slabší) iluzi být hoden tohoto povýšení, být pro ně předurčený a vyvolený.

Pocit být vyvolený například obsahuje každý milostný vztah. Neboť láska je - přiměřeně své definici - nezasloužený dar. Být milován bez vlastní zásluhy je dokonce pravý důkaz lásky. Když mi řekne žena: miluju tě, protože jsi inteligentní, protože jsi slušný, protože mi kupuješ dárky, protože neběháš za jinými ženskými, protože umyješ nádobí, jsem zklamaný; tato láska se zdá nějak zištná. O kolik je hezčí slyšet: jsem do tebe zblázněná, i když nejsi ani inteligentní, ani slušný, ačkoli jsi lhář, sobec, prase.

Možná člověk pozná prvně pocit být vyvolený jako kojenec, díky mateřské péči, kterou dostává bez vlastní zásluhy a o to energičtěji ji žádá. Výchova by ho měla této iluze zbavit a naučit, že za všechno se v životě musí platit. Ale často je příliš pozdě. Už jste to také určitě viděli, to desetileté děvče, které chce kamarádce vnutit svou vůli a protože mu chybí argumenty, náhle hlasitě a nevysvětlitelně pyšně řekne: „Protože to říkám“, nebo „Protože to chci.“ Cítí se vyvolená. Jednoho dne ale řekne „Protože to chci“ a svět kolem ní propukne v hlasitý chechot. Co může člověk, který chce být vyvolený, učinit, aby svou výlučnost dokázal, aby on i ti ostatní věřili, že nepřísluší k nízké veřejnosti?

Zde přichází na pomoc epocha, která je založena na vynálezu fotografie, se svými hvězdami, svými tanečníky, jejich proslulostí, jejich obrazy promítanými na obrovské plátno, být všemi obdivován, pro všechny viditelný a k tomu zůstat nedosažitelný. Díky své zbožňované fixaci na proslulost ukazuje ten, kdo se považuje za vyvoleného, svou příslušnost k mimořádnému stejně jako současně odstup od obyčejného, což konkrétně znamená, k sousedům, kolegům, partnerům, se kterými je člověk donucen žít.

Tak se stávají známí lidé veřejnými institucemi jako sanitární zařízení, starobní péče, pojišťovny, blázince. K použití jsou však jen pod podmínkou, že skutečně zůstanou nedosažitelní. Pokud chce někdo svou vyvolenost potvrdit přímým, osobním vztahem s někým slavným, riskuje nebezpečí být odmítnut jako novinářka zamilovaná do Kissingera. Toto odmrštění pojmenovává teologie jako pád. Proto novinářka mluví ve své knize výslovně a po právu o své tragické lásce, neboť pád je, i když se to vysmívajícímu Goujardovi nelíbí, ze své definice tragický.

Až do okamžiku, kdy pochopila, že je zamilovaná do Bercka, vedla Immaculata život jako většina žen: několik manželství, několik rozvodů, několik milenců, kteří jí dopřáli stejně tak stálé jako mírné a skoro sladké zklamání. Její současný milenec ji obzvlášť zbožňoval; snáší ho líp než ty ostatní, nejen kvůli jeho pokoře, nýbrž také díky jeho užitečnosti: kameraman, který jí hodně pomohl, když začínala u televize. Je o něco starší než ona, ale vypadá jako věčný student, který se jí koří; myslí si, že je ta nejkrásnější, nejinteligentnější a (především) ta nejcitlivější ze všech.

Citlivost jeho milé mu přijde jako krajina německého romantického malíře: tu a tam několik nepředstavitelně pokroucených sukovitých stromů a nad nimi vzdálené, modré nebe, příbytek Boha; pokaždé, když vstupuje do této krajiny, cítí neodolatelnou chuť padnout na kolena a setrvat tak, jako před Božím zázrakem.

Hala se poznenáhlu plní, je zde přítomno mnoho francouzských entomologů a také nějací cizinci, mezi nimi jeden Čech, dobře šedesátiletý, o kterém se říká, že je významnou osobností nového režimu, možná ministr nebo prezident Akademie věd, nebo alespoň badatel, který je členem Akademie. V každém případě, a to také jen z hlediska čiré zvědavosti, je to ta nejzajímavější osoba tohoto shromáždění (představuje novou epochu dějin, poté co komunismus zmizel v propadlišti času); nicméně stojí, velký a nemotorný, zcela sám uprostřed tlachajícího davu. Nějaký čas se na něj lidé tlačili, aby mu stiskli ruku a položili mu pár otázek, ale rozhovor váznul daleko dříve, než čekali, a poté, co s ním vyměnili čtyři věty, nevěděli, o čem by si s ním měli povídat. Protože nakonec neměli žádné společné téma. Francouzi rychle začali mluvit o svých problémech, pokusil se je následovat, prohodil tu a tam „oproti tomu u nás“, ale jak později pochopil, že se nikdo nezajímá, co „oproti tomu u nás“, vzdálil se s výrazem melancholie, která nebyla ani hořká, ani nešťastná, nýbrž jasná a skoro shovívavá.

Zatímco ostatní hlasitě pobíhají po hale s barem, vstoupí do prázdného sálu, ve kterém čekaly čtyři dlouhé, do čtverce postavené stoly na otevření kongresu. Vedle dveří stojí stoleček se seznamem pozvaných a slečna, která působí stejně tak opuštěně jako on. Skloní se k ní a řekne své jméno. Donutí ho, aby je ještě dvakrát vyslovil. Po třetí se již neodváží a hledá v seznamu nazdařbůh jméno, kterému by se ten zvuk mohl podobat.

Plný otcovské přívětivosti se český učenec ohne k seznamu a najde svoje jméno: položí na něj ukazováček: CECHORIPSKY.

„Aha, Monsieur Sešoripi?“ říká ona.

„Má se to vyslovovat Če-cho-řip-ský.“

„Ach, to ale není vůbec jednoduché!“

„Vlastně to není ani správně napsáno,“ řekne učenec. Vezme si propisovačku, co leží na stole, a namaluje nad C a nad R malá znaménka, která vypadají jako obrácený akcentcirkumflex, převrácená stříška .

Sekretářka se podívá na ty značky, podívá se na učence a vzdychne: „To je dost komplikované!“

„Naopak, je to velmi jednoduché.“

„Jednoduché?“

„Znáte Jana Husa?“

Sekretářka se rychle podívá na seznam pozvaných a český učenec si pospíší jí vysvětlit: „Jak víte, byl to velký reformátor církve. Předchůdce Luthera. Profesor na Karlově univerzitě, která byla první univerzitou ve Svaté říši římské, jak víte. Co ale nevíte je, že Jan Hus byl zároveň velkým reformátorem ortografie. Podařilo se mu ji nádherně zjednodušit. Abyste napsala, co vyslovujete jako tsch, potřebujete tři písmena: t, c, h. Němci potřebují dokonce čtyři: t, s, c, h. Zatímco nám, díky Janu Husovi, na to stačí jen jediné písmeno.“

Učenec se ještě jednou skloní nad stůl sekretářky a nakreslí na okraj seznamu C, velmi velké, s obráceným cirkumflexem; Č; potom se jí podívá do očí a řekne velmi jasným a zřetelným hlasem: „Č!“

Sekretářka se mu dívá také do očí a opakuje: „Tš!“

„Ano, výborně!“

„To je skutečně velmi praktické. Škoda, že Lutherova reforma je známá jen u vás.“

„Reforma Jana Husa...“ řekne učenec, přičemž dělá, že si Francouzčiny chyby nevšiml, „zůstala zcela neznámá. Je ještě jedna země, kde jí používali... To nevíte, že?“

„Ne.“

„V Litvě!“

„V Litvě,“ opakuje sekretářka, zatímco marně pátrá v paměti, v kterém koutě světa by měla tato země být.

„A také v Lotyšsku. Už mi rozumíte, proč jsme my – Češi – tak hrdí na naše malá znaménka nad písmeny. (s úsměvem) Byli bychom připraveni všechno ztratit. Ale pro tyhle znaménka budeme bojovat do poslední kapky krve.“

Ukloní se před slečnou a kráčí ke čtverci stolů. Před každou židlí stojí kartička se jménem. Najde tu svoji, dlouho se na ni dívá, vezme ji mezi prsty a jde se smutným, ale odpouštějícím úsměvem k sekretářce, aby jí kartu ukázal.

Mezitím zůstal u vchodu před stolem jiný entomolog, aby slečna udělala vedle jeho jména křížek. Sekretářka zahlédne českého učence a řekne mu: „Okamžik, Monsieur Šipiki!“

Ten udělá velkomyslné gesto, které znamená: nic se neděje, slečno, já nemám naspěch. Trpělivě, a nikoli bez dojemné skromnosti, čeká vedle stolu (ještě tu zůstali dva jiní entomologové), a když je sekretářka konečně volná, ukáže jí kartičku:

„Podívejte se, není to komické?“

Podívá se, aniž by příliš chápala:

„Ale, Monsieur Šenipiki, tady ty akcenty přece máte!“

„Tak jest, ale to jsou normální cirkumflexy! Zapomněli je obrátit! A podívejte se, kam je napsali! Nad E a nad O! Cêchôripsky!“

„Skutečně, máte pravdu!“ řekne sekretářka rozhořčeně.

„Ptám se,“ řekne stále melancholičtější český učenec, „proč se na ně stále zapomíná. Jsou tak poetické, tyhle obrácené cirkumflexy! Nemyslíte? Jako letící ptáci! Jako holubice s rozprostřenými křídly! (velmi jemným hlasem) Ano, když chcete, jako motýli.“

A ještě jednou se nakloní nad stůl, aby si vzal propisovací pero a opravil ortografii svého jméno na kartičce. Činí tak zcela skromně, jako kdyby se omlouval, a pak se vzdálí, aniž by ztratil jediné slovo.

Sekretářka se za ním dívá, jak odchází, velký, zvláštně neforemný, a ihned pocítí mateřskou náklonnost. Představí si obrácený cirkumflex jako motýla, který poletuje kolem učence a nakonec se snese na jeho bílou hřívu.

Zatímco jde český učenec ke svému stolu, otočí hlavou a vidí dojemný úsměv sekretářky. Opětuje její úsměv a během chůze jí ještě pošle tři další. Jsou to melancholické a přesto hrdé pokusy se usmát. Melancholická hrdost, tak by mohl člověk tohoto českého učence definovat.

Že na něj padla melancholie, když viděl špatně umístěné akcenty nad svým jménem, tomu každý rozumí. Ale odkud bere svou hrdost?

Zde je rozhodující prvek jeho životopisu: rok po ruské invazi v roce 1968 byl vyštván z entomologického institutu a musel pracovat jako stavební dělník, a to až do konce okupace v roce 1989, takže necelých dvacet let.

Neexistují ale stále stovky, tisíce lidí, kteří v Americe, ve Francii, ve Španělsku, všude na světě ztratili svou práci? Trpí tím, ale nejsou proto hrdí. Jak to že je ten český badatel hrdý a oni ne?

Protože v práci nebyl odmítnut z hospodářských, nýbrž z politických důvodů.

Dobře. V tom případě ale není vysvětleno vše, proč by mělo neštěstí způsobené hospodářskými důvody méně vážit nebo být méně důstojné. Musí se někdo, kdo je propuštěn, protože se nelíbil svému šéfovi, stydět, kdežto někdo jiný, kdo své místo ztratí kvůli politickým názorům, se má právo chlubit? Proč?

Protože propuštěný z hospodářských důvodů hraje pasivní úlohu, protože v jeho postoji není žádná odvaha, kterou by bylo možné obdivovat.

Toto se zdá zřejmé, ale není. Neboť český učenec, kterého vyštvali po roce 68 z práce, poté co ruská armáda v jeho zemi zavedla opovrženíhodný režim, také neprovedl žádný odvážný čin. Jako vedoucí jednoho oddělení na svém institutu se zajímal jen o mouchy. Jednoho dne se vehnal tucet všeobecně známých odpůrců režimu do jeho kanceláře a požadovali od něj, aby jim poskytl k dispozici nějaký sál, kde se mohly konat jejich napůl tajné schůze. Jednali podle pravidla morálního juda: přišli překvapivě a sami vytvořili malou veřejnost pozorovatelů. Nečekaná konfrontace přivedla badatele do velkých rozpaků. Říci ano znamenalo okamžitě podstupovat nepříjemné riziko: mohl ztratil místo a jeho tři děti by nesměly studovat na univerzitě. Aby před malou veřejností, která se už předem smála jeho zbabělosti, řekl ne, k tomu mu chyběla odvaha. Nakonec tedy souhlasil a pohrdal sám sebou pro svou ustrašenost, pro svou slabost, pro politováníhodné nadání, nechat si všechno líbit. Přesně vzato to tedy bylo kvůli jeho zbabělosti, proto byl vyhnán z institutu a jeho děti byly vyhozeny ze školy.

Když je to tak, proč k sakru cítí hrdost?

Čím více času uběhlo, tím méně zapomněl svůj původní odpor vůči odpůrcům režimu, a přivyknul si vidět ve svém tehdejším vědomý, ano - svobodný čin, výraz své osobní revolty proti nenáviděné státní moci. Tímto způsobem věřil, že patří k těm, kteří vystoupili na velké jeviště dějin, a z této jistoty čerpal svou hrdost. Nestává se ale, že nekonečný bezpočet osob se zamotá v bezpočetných politických konfliktech a následně by mohly cítit hrdost z toho, že právě vstoupili na velké jeviště dějin?

Musím svoje tvrzení zpřesnit: hrdost českého badatele nepramení ze skutečnosti, že prostě někdy vstoupil na jeviště dějin, nýbrž přesně v okamžiku, když je osvětlili. Osvětlené jeviště světa se nazývá světová dějinná aktualita. Ve světle reflektorů a před objektivem kamer poskytla Praha v roce 1968 světovou dějinnou aktualitu par excellence, a český učenec je hrdý na to, že ještě dnes cítí její polibek na svém čele.

Významné obchodní dohody, setkání špiček velkých tohoto světa jsou ale také důležité výsledky běhu času, také ony jsou osvětlovány, natáčeny, komentovány; proč neprobouzí v zúčastněných také ten stejný pocit slávy a pýchy?

Rychle poslední vysvětlení: český učenec nebyl dotčen přízní jakékoli světové dějinné aktuality, nýbrž takové, kterou člověk nazývá vznešenou. Dějinná událost je vznešená, když člověk, který stojí vpředu na jevišti, trpí, zatímco v zákulisí rachotí palba pušek a nad tím vším se vznáší archanděl smrti.

Tady tedy konečná formulace: český učenec je hrdý, že se ho týká přízeň vznešené světové dějinné události. Ví velmi dobře, že tato přízeň ho odlišuje od všech Norů a Dánů, ode všech Francouzů a Angličanů, kteří jsou s ním přítomni v sále.

U stolu předsedy je místo, kde se střídají řečníci; učenec je neposlouchá. Čeká na to, až sám přijde na řadu, čas od času sáhne do tašky na těch pět listů svého krátkého příspěvku, o kterém ví, že není zrovna velkolepý: být dvacet let odstřižený od své práce, může jen shrnout, co objevil a zveřejnil jako mladý vědec o neznámém létajícím hmyzu, který pokřtil musca pragensis. Když z úst předsedy dorazí k jeho uším slabiky, které pravděpodobně znamenají jeho jméno, vstane a jde k pro řečníky rezervovanému místu.

Během jeho dvacetivteřinové změny místa se děje něco neočekávaného: je přemožen dojetím: velký Bože, po tolika letech je opět uprostřed lidí, kterých si váží a oni si váží jeho, mezi vědci, kteří jsou mu blízko a z jejichž středu ho vyrval osud; zůstane stát před prázdnou, pro něj určenou židlí, neposadí se; jednou by chtěl poslechnout své pocity, zachovat se spontánně a neznámým kolegům říci, co cítí.

„Velmi vážené dámy a pánové, odpusťte, že musíte být přítomni mému dojetí, které jsem neočekával a mě samotného překvapuje. Po téměř dvaceti letech nepřítomnosti se mohu obrátit znovu na lidi, kteří se zabývají stejnými problémy jako já, kteří jsou zaujati stejnou vášní jako já. Pocházím ze země, ve které byl člověku ukraden smysl života, jen protože nahlas řekl, co si myslí, neboť pro vědce není smysl života nic jiného než jeho věda. Jak víte, desetitisíce lidí, celá inteligence mé země ztratila svou práci po tragickém létě v roce 1968. Ještě před šesti měsíci jsem pracoval na stavbě. Ne, na tom není nic ponižujícího, člověk se při tom mnoho naučí, získá snáze přátelství a potká obdivuhodné lidi, a člověk zjistí, že my vědci jsme privilegovaní, neboť vykonáváme práci, která je zároveň vášní, je to privilegium, ano, přátelé, privilegium, které moji kolegové ze stavby nikdy nepoznali, neboť není možné vláčet se s balkónem a cítit přitom vášeň. Toto privilegium, které mi po dvacet let bylo odepřeno, nyní opět vlastním a téměř mě opájí. To jen k vysvětlení, přátelé, proč tento okamžik prožívám jako opravdovou slavnost, ačkoli pro mě tato slavnost zůstává trochu melancholickou.“

Když vyslovuje tato poslední slova, cítí, že mu vstupují do očí slzy. To mu trochu vadí, vzpomene si na svého otce, který byl ve stáří nepřetržitě dojatý a při každé příležitosti plakal, ale pak si řekl, proč je jednou nenechat téct: tito lidé by se měli cítit poctěni jeho dojetím, které jim odevzdává jako malý dárek z Prahy.

Nemýlil se. Publikum je také dojato. Sotva řekl poslední slovo, vstane Berck a tleská. Kamera je tady, natáčí jeho obličej, aplaudující ruce a točí také českého učence. Celý sál se zvedne, pomalu nebo rychle, s usměvavými nebo vážnými tvářemi, všichni plácají, a líbí se jim to tou měrou, že neví, kdy by měli přestat, český badatel stojí před nimi, velký, velmi velký, nemotorně velký, a čím větší nemotornost jeho postava vyzařuje, tím dojatěji působí, tím dojatěji se cítí, takže jeho slzy se už diskrétně neschovávají za víčka, ale slavnostně pádí po jeho nose, na jeho ústa, bradu, před očima všech jeho kolegů, kteří – jak jen je to možné – ještě silněji tleskají.

Konečně ovace odezní, lidé si opět sedají, a český učenec řekne chvějícím hlasem: „Děkuji Vám, přátelé, děkuji Vám z celého srdce.“ Ukloní se a jde zpátky na své místo. Ví, že právě zažil největší okamžik svého života, okamžik slávy, ano, slávy, proč toto slovo nevyslovit, cítí se velký a krásný, cítí se slavný a přeje si, aby cesta k jeho židli byla dlouhá a nikdy nekončila.

Když přišel ke své židli, ovládlo sál ticho. Asi by bylo přesnější říci, že jej ovládly různé druhy ticha. Učenec rozpoznal jen jedno: dojaté ticho. Nebylo mu známo, že ono dojaté ticho postupně, jako by neviditelnou modulací, kterou přechází sonáta z jedné tóniny do druhé, se proměnilo v ticho rozpačité. Všichni pochopili, že tento pán s nevyslovitelným jménem, který se dojal sám nad sebou, zapomněl přednést svůj příspěvek, který měl informoval o jeho objevu nové mouchy. A všichni věděli, že by bylo nezdvořilé, jej na to upomenout. Předseda kongresu po dlouhém váhání odkašle a řekne: „Děkuji Monsieur Šekošipi... (celkem dlouho mlčí, aby dal hostu poslední šanci si vzpomenout) a prosím dalšího řečníka, aby se ujal slova.“ V ten moment je ticho krátce přerušeno potlačovaným smíchem vzadu v sále.

Ponořen do svých myšlenek, neslyšel český učenec ani smích, ani referát svého kolegy. Další řečníci následovaly, až ho jeden belgický badatel, který se také zbýval mouchami, vytrhl z jeho rozjímání: velký Bože, on zapomněl přečíst svůj text! Strčí ruku do tašky, těch pět listů je tam jako důkaz, že nesní.

Celý se rozhoří. Přijde si směšný. Může ještě něco zachránit? Ne, ví, že zachránit nemůže už nic.

Po několika okamžicích studu ho napadne zvláštní, uklidňující myšlenka: ano, je směšný; ale na tom není nic negativního, nic potupného ani ostudného; směšnost, do které upadl, ještě posílí v jeho životě už existující melancholii, učiní jeho osud ještě smutnější a tím tedy ještě větší a krásnější.

Ne, hrdost melancholii českého učence nikdy neopustí.

Každá společnost má své dezertéry, kteří se sejdou ve vedlejším pokoji, aby tam pili. Unavený posloucháním přednášek entomologů a málo pobavený podivuhodnou performancí českého badatele se Vincent ocitnul s dalšími dezertéry opět v hale, u velkého stolu vedle baru.

Poté, co celkem dlouho mlčel, povedlo se mu zavést hovor s někým neznámým: „Mám přítelkyni, která ode mě chce, abych se choval surově.“

Když to říká Pontevin, udělá po této větě krátkou pauzu, během které se celé posluchačstvo propadne do pozorného mlčení. Vincent se snaží udělat stejnou pauzu, a opravdu slyší smích, hlasitý smích; to mu dodá odvahy, jeho oči září, udělá gesto, aby uchlácholil své posluchače, ale zjistí v tom okamžiku, že se všichni dívají na druhou stranu stolu, pobaveni prudkou hádkou dvou mužů, kteří se titulují jmény ptáků.

Po jedné nebo dvou minutách se mu podaří ještě jednou zjednat si ticho: „Skončil jsem u toho, že moje přítelkyně chce, abych se choval surově.“ Tentokrát ho všichni poslouchají a Vincent už nezopakuje tu chybu, aby udělal pauzu; mluví stále rychleji, jako kdyby se chtěl zachránit před někým, kdo jej pronásleduje, aby ho přerušil: „Ale to já nemůžu, jsem příliš jemný, nebo ne?“ A jako odpověď na tuto otázku se začne sám smát. Když zjistí, že jeho smích zůstane bez odezvy, pospíší si s pokračováním a ještě urychlí svou výmluvnost: „Mám u sebe často písařku, diktuji jí...“

„Píše na počítači?“ zeptá se jeden muž, s náhlým zájmem.

Vincent odpoví: „Ano.“

„Jaká značka?“

Vincent řekne značku. Muž má jinou značku a začne vyprávět příběhy o svém počítači, který si zvyknul dělat mu samé naschvály. Všem to přijde vtipné a znovu a znovu se hlasitě smějí. Vincent si smutně vzpomene na svou starou myšlenku: stále se věří, že možnosti člověka závisí více či méně na jeho vzezření, na kráse nebo ošklivosti jeho obličeje, na jeho postavě, na vlasech nebo jejich nepřítomnosti. Blbost. Je to hlas, který rozhoduje. A Vincentův hlas je slabý a příliš ostrý; když začne mluvit, nikdo si toho nevšimne, proto je nucen mluvit hlasitěji, a pak mají všichni pocit, že křičí. Pontevin oproti tomu mluví mírně, a jeho hluboký hlas zní příjemně, pěkně, silně, takže všichni poslouchají jen jeho.

Ach, zatracený Pontevin! Slíbil, že ho s celou partou na kongres doprovodí, pak ale ztratil zájem, věrný své přirozenosti raději mluvit než konat. Na jednu stranu byl Vincent zklamaný, na druhou se cítil o to více povinován následovat příkaz svého mistra, který mu řekl večer před odjezdem: „Musíš nás zastoupit. Dávám ti volnou ruku jednat v našem jméně za naši společnou věc.“ Samozřejmě to byl bláznivý příkaz, parta z Café Cascogne je přesvědčena, že v našem nepodstatném světě poslušnost zasluhují jen bláznivé příkazy. Ve své vzpomínce vidí Vincent vedle velké hlavy důvtipného Pontevina enormní Machuovu tvář, která se na něj povzbudivě směje. Podpořen tímto vzkazem a tímto úsměvem, rozhodne se jednat; rozhlédne se kolem a ve skupině u baru si všimne mladé dívky, která se mu líbí.

Entomologové jsou podivuhodní hulváti: zanedbávají mladé děvče, ačkoli s nejlepší vůli naslouchá světu připraveno se usmát, když bude osloveno, a udělat vážný obličej, když ostatní vystaví na odiv vážný. Zjevně nezná žádného zde přítomného muže a její ukvapené reakce, kterých si nikdo nevšímá, prozrazují plachou duši. Vincent stojí před stolem, přiblíží se ke skupině s mladým děvčetem a osloví ji. Už po chvíli se oba oddělí od ostatních a ponoří se do rozhovoru, který se na začátku zdá lehký a nekonečný. Jmenuje se Julie, je písařka, plnila nějaký malý úkol pro prezidenta entomologů; teď má od odpoledne volno, chopila se příležitosti strávit večer v tomto známém zámku, mezi lidmi, kteří ji nahánějí hrůzu, ale zároveň zajímají, protože až do včerejška ještě nikdy žádné entomologa neviděla. Vincent se s ní cítí dobře, není nucen zvyšovat hlas, naopak, mluví tišeji, aby je ostatní neslyšeli. Potom ji vede k menšímu stolku, kde si můžou sednout proti sobě, položí svou ruku na její.

„Víš,“ říká jí, „všechno závisí na síle hlasu. To je důležitější než pěkný obličej.“

„Tvůj hlas je pěkný.“

„Myslíš?“

„No, přijde mi tak.“

„Ale slabý.“

„Právě proto je příjemný. Já mám hrozný, krákoravý ječák, jako stará vrána, nemyslíš?“

„Ne,“ řekne Vincent s určitou něžností, „tvůj hlas se mi líbí, je provokující, bez respektu.“

„Vážně?“

„Tvůj hlas je jako ty!“ řekne Vincent láskyplně. „Ty taky nemáš respekt a provokuješ!“

Julie, která se líbí, co jí Vincent říká: „Hm, taky si myslím.“

„Ty lidi tam jsou idioti,“ řekne Vincent.

V tom je s ním zcela zajedno: „Absolutní.“

„Nafoukanci. Měšťáci. Viděla jsi Bercka? Co je to za omezence?“

Je s ním úplně a ve všem zajedno. Ti lidé ji mezi sebe nevzali, jako kdyby byla vzduch, a všechno špatné, co o nich mohla slyšet, jí působilo radost, cítila se pomstěna. Vincent se jí zdá stále sympatičtější, pěkný mladík, přátelský a přímý, není to žádný nafoukanec.

„Mám vážně chuť,“ řekne Vincent, „to svinstvo tu pořádně vyklidit...“

To zní dobře: jako příslib revolty. Julie se směje, ráda by zatleskala.

„Přinesu ti whisky,“ řekne jí a jde na druhý konec haly, k baru.

Mezitím předsedající uzavřel kongres, účastníci opouští hlasitě sál, a hala se ihned plní. Berck jde k českému učenci: „Byl jsem velmi dojat Vaším...“, váhá záměrně, aby se vidělo, jak je těžké najít správný výraz, který dostatečně taktně pojmenuje druh řeči, kterou ten Čech vedl, „Vaším ... osobním svědectvím. Máme sklon všechno rychle zapomínat. Já bych Vás rád ujistil, že jsem velmi vnímal, co se u Vás stalo. Vy jste byli pýcha Evropy, která jinak nemá právě mnoho důvodů, být hrdá.“

Český učenec udělá slabé gesto protestu, aby demonstroval svou skromnost.

„Ne, neodporujte mi,“ pokračuje Berck, „je to moje přání, říci to. Vy, právě Vy, intelektuálové vaší země, zatímco jste neústupně odporovali komunistickému útlaku, dokázali jste odvahu, která nám často chybí, Vy jste projevili pud svobody, já bych dokonce řekl odvahu k svobodě, až jste se pro nás stali vzorem, který musíme následovat. Ostatně,“ dodá k tomu, aby dodal dojem důvěrnosti a spiklenectví, „Budapešť je krásné město, živé a, dovolíte-li mi to pojmenovat, veskrze evropské.“

„Myslíte Prahu?“ řekne český učenec nesměle.

Ach, zatracený zeměpis! Berck pochopil, že ho zase svedl k několika chybičkám, přemohl zlost nad nedostatečným taktem svého kolegy a řekl: „Samozřejmě jsem myslel Prahu, ale mám na mysli taky Krakov, Sofii, Petrohrad, mám na mysli všechna ta města na východu, která se vynořila z jednoho obrovského koncentračního tábora.“

„Neříkejte koncentrační tábor. My jsme sice přišli často o naše místa, ale nebyli jsme v táborech.“

„Všechny země východu byly plné koncentráků, můj milý! Skutečných nebo symbolických táborů, to není rozhodující!“

„A nemluvte o východu,“ namítl opět český učenec: „Praha, jak víte, je stejně západní město jako Paříž. Karlova univerzita, založená ve 14. století, byla první univerzitou Svaté říše římské. Vyučoval tu, jak víte, Jan Hus, předchůdce Luthera, velký reformátor církve a ortografie.“

Co se to stalo s českým učencem? Nepřestává svého partnera poučovat, který se proto vzteká, ačkoli se snaží uchovat vřelost svého hlasu: „Milý kolego, nestyďte se za to, že pocházíte z východu. Francie chová k východu velké sympatie. Pomyslete na Vaše krajany, kteří v 19. století emigrovali.“

„My jsme v 19.století neměli žádnou emigraci.“

„A Mickiewicz? Já jsem hrdý na to, že ve Francii našel svůj druhý domov!“

„Ale Mickiewicz nebyl žádný...“ chce český učenec opět odporovat.

V tento okamžik se vynoří Immaculata; dělá velmi energická, kameramanovi určená gesta, odstrčí Čecha na stranu, stoupne si před Bercka a promluví na něj: „Jacques-Alaine Bercku...“

Kameraman si usazuje kameru na rameno: „Moment!“

Immaculata přestane, podívá se na kameramana, a potom ještě jednou na Bercka: „Jacques-Alaine Bercku...“

Když Berck uviděl Immaculatu a jejího kameramana před hodinou v kongresovém sále, myslel, že bude řvát vzteky. Ale nyní je podrážděnost, kterou vyvolal český učenec silnější než ta, kterou způsobila Immaculata; z vděčnosti, že jej osvobodí od toho exotického pedanta, jí věnovat dokonce jeden vágní úsměv.

Takto povzbuzena na něj promluvila veselým a demonstrativně důvěrným hlasem: „Jacques-Alaine Bercku, na tomto shromáždění entomologů, k jejichž rodině díky jistým náhodám Vašeho osudu patříte, jste zažil dojemné okamžiky...“ a strčí mu mikrofon před ústa.

Berck odpoví jako školák: „Ano, mohli jsme mezi námi přivítat velkého českého entomologa, který, místo aby se věnoval svému povolání, musel strávit celý svůj život ve vězení. Byly jsme všichni dojati jeho přítomností.“

Být tanečníkem není jen vášeň, ale také cesta, ze které člověk nemůže uhnout; když ho Duberques po obědě s nemocným AIDS zostudil, nejel Berck do Somálska asi z přehnané ješitnosti, ale protože se cítil být povinován, aby nepodařený taneční krok zatančil znovu a dobře. V tomto okamžiku si uvědomí bezduchost svých vět, ví, že jim něco chybí, špetka koření, nečekaný nápad, překvapení. Místo aby se zastavil, mluví proto dál, až vidí, jak se k němu zdálky blíží vnuknutí: „A já jsem využil této příležitosti, abych vám předložil svůj návrh, založit francouzsko-českou entomologickou společnost. (sám překvapen tímto nápadem, cítí se okamžitě daleko lépe) Právě jsem o tom hovořil s mým pražským kolegou (udělá vágní gesto směrem k českému učenci), který mi řekl, že by byl nadšen myšlenkou, kdyby se tato společnost ozdobila jménem velkého exilového básníka minulého století, který provždy znázorňuje přátelství mezi našimi národy. Mickiewicz. Adam Mickiewicz. Život tohoto básníka je poučením, že všechno, co děláme, ať je to lyrika nebo věda, je vzpoura. (se slovem „vzpoura“ se dostal do nejvyšší formy). Neboť člověk se ocitá neustále uprostřed vzpoury (teď je to opravdu hezké, a on to ví), že mám pravdu, příteli (otočí se k českému učenci, (ten se ihned objeví v hledáčku kamery a kýve hlavou, jako kdyby chtěl říci ano), Vy jste to doložil Vaším životem, Vaší obětí, Vaším utrpením, ano, vy mi potvrdíte, že člověk, který je hodný tohoto jména, se ocitá uprostřed odboje, uprostřed vzpoury proti útisku, a když není už žádný útisk... (udělá dlouhou pauzu, jen Pontevin umí takové dlouhé a účinné pauzy, potom, hlubším hlasem) ... potom proti Conditio humana, které jsme si nevybrali.“

Vzpoura proti Conditio humana, kterou jsme si nevybrali. Poslední věta, květ jeho improvizace, ho samotného překvapil; nakonec skutečně pěkná věta; odvedla jej daleko od výmluv politiků a přiřadila k velkým duchům jeho země: Camus by byl býval mohl takovou větu napsat, Malraux také, nebo Sartre.

Šťastná Immaculata dala kameramanovi znamení, a kamera se zastavila.

V tom momentu přistoupí český učenec k Berckovi a říká mu: „To bylo velmi pěkné, skutečně, velmi pěkné, ale dovolte mi říci, že Mickiewicz nebyl žádný...“

Po veřejném vystoupení je Berck stále jako omámený; pevným, uštěpačným hlasem přeruší hlasitě českého učence: „Já vím, můj milý kolego, já vím stejně dobře jako vy, že Mickiewicz nebyl entomolog. Ostatně stává se velmi zřídka, aby byli básníci entomology. Ale přes tento handicap jsou pýchou celého lidstva, na kterém entomologové – včetně Vaší osoby – mají také svůj podíl.“

Hlasitý, osvobozující smích se vynoří jako pára nad hrncem, skutečně, od toho okamžiku, kdy ostatní entomologové pochopili že tento sám sebou dojatý pán zapomněl přednést svůj příspěvek, měli všichni chuť se smát. Berckova nestoudná slova jim konečně vzala zábrany, a oni se smějí, aniž by svou blaženost skrývali. Český učenec je zaražený: kde je úcta sobě rovných lidí, která mu byla před dvěma minutami prokazována? Jak je možné, že se smějí, že si dovolí smát se? Je tak snadné přejít z obdivu k pohrdání? (ale jistě, můj milý, jistě) Je tedy sympatie něco tak křehkého, tak nejistého? (ale samozřejmě, můj milý, samozřejmě)

V témže okamžiku se přiblíží Immaculata k Berckovi. Mluví hlasitě a jako podnapilým hlasem: „Bercku, Bercku, ty jsi úžasný! To jsi celý ty! Ach, jak miluju tu tvoji ironii. Ostatně jsi mě s ní dlouho trápil! Pamatuješ si ještě na naše gymnázium? Bercku, Bercku, pamatuješ si ještě, že jsi mi říkal Immaculata! Noční pták, který ti brání ve spaní! Který ruší tvoje sny! Musíme spolu natočit film, tvůj portrét. Musíš mi dát svolení, že jenom já mám právo, točit o Tobě.“

Smích, kterým jej odměnili entomologové za porážku, kterou uštědřil českému učenci, se držel ještě v Berckově hlavě a opájel ho; v takových chvílích jej naplňuje bezbřehá sebespokojenost a navádí ho k odvážným činům. Upřímnost, která ho samotného často vyděsí. Promiňme mu tedy dopředu, co vzhledem k situaci musí udělat. Uchopí Immaculatu za paži, odtáhne ji stranou, aby se chránil před indiskrétníma ušima, a řekne jí pak velmi potichu: „Vyliž si, ty stará děvko, i s tou svou nemocnou sousedkou, vyliž si, ty noční ptáku, ty noční strašidlo, ty noční můro, ty zlý sne, pomníku mojí hlouposti, památníku mojí naivity, ty zvratku mých vzpomínek, močůvko mého mládí...“

Poslouchá ho a nechce věřit, že skutečně slyší, co slyší. Myslí, že ta hrozná slova říká někomu jinému, aby zahladil stopy, aby zmátl přítomné, myslí, že ta slova je jenom seznam, kterému není s to rozumět, takže se ho mírně a prostoduše zeptá: „Proč mi to všechno říkáš? Proč? Jak tomu mám rozumět?“

„Máš tomu rozumět tak, jak to říkám! Doslovně! Slovo od slova! Děvko jako děvko, strašidlo jako strašidlo, můro jako můro, močůvko jako močůvko!“

Během tohoto času pozoroval Vincent terč svého pohrdání od baru v hale. Protože se celá scéna odehrála ve vzdálenosti asi 10 metrů, z rozhovoru nerozuměl ničemu. Něco se mu zdálo ale přesto jasné, Berck se před jeho očima představil přesně tak, jak ho vždy popisoval Pontevin: klaun masmédií, herec, nafoukanec, tanečník. Bez pochyby bylo možné poděkovat jeho přítomnosti za to, že se televizní štáb snížil k tomu zajímat se o entomology! Vincent jej pozorně sledoval a studoval zároveň jeho taneční umění: jeho chování, které kamera nespustí z očí, jeho um, stavět se před ostatní, eleganci, se kterou dělal gesta, aby na sebe přilákal pozornost. V okamžiku, kdy Berck uchopil Immaculatu za ruku, už to nevydrží a vykřikne: „Podívejte se na něj, jediné, co ho zajímá, je žena od televize! Svého zahraničního kolegu za ruku nechytne, kašle na své kolegy, především, když jsou to cizinci, televize je jeho jediný velitel, jeho jediná milenka, jeho jediná láska, vsadím se, že je to největší nula na celém světě!“

Překvapivě je tentokrát jeho hlas přes svou nehezkou tenkost výborně slyšet. Skutečně existuje okolnost, kdy je i ten nejslabší hlas slyšet. Když vyslovíte myšlenky, které vás iritují. Vincent rozvíjí svoje pozorování, je duchaplný, je kousavý, mluví o tanečnících a smlouvě, kterou uzavřeli s anděly, stoupá, spokojený svou výmluvností, po hyperbole vzhůru, jako člověk kráčí nahoru po schodišti vedoucímu k nebi. Mladý muž s brýlemi ve třídílném obleku jej poslouchá a trpělivě pozoruje, jako dravec na čekané. Když se Vincentova výmluvnost vyčerpala, řekne mu:

„Můj pane, nemůžeme si epochu, do které jsme byli narozeni, vybírat. A všichni žijeme před zraky kamer. To se mezitím stalo součástí Conditio humana. Když vedeme válku, vedeme ji před zraky kamer. A když proti něčemu chceme protestovat, nedokážeme si bez kamer vynutit slyšení. Jsme všichni tanečníci, jak jste řekl. Já bych dokonce řekl: buď jsme tanečníci, nebo jsme dezertéři. Asi litujete, můj milý, že čas kráčí kupředu. Tak se vraťte zpátky! Do 12. století, například. Kdybyste ale žil tam, protestoval byste proti katedrálám, protože byste je měl za moderní barbarství! Takže se vraťte ještě dál! Vraťte se zpátky k opicím! Tam nebudete ohrožen žádnou modernitou, tam se budete cítit doma, v neposkvrněném ráji makaků!“

Nic není víc ponižující jako nemít na urážlivou otázku žádnou urážlivou odpověď. V nevýslovné rozpačitosti a za uštěpačného smíchu posluchačů se vrátil Vincent zbaběle zpátky. Po minutě úžasu si vzpomněl, že na něj čeká Julie; vypije jedním dechem ještě plnou sklenici ve své ruce; potom ji položí na pult a objedná dvě další whisky, jednu pro sebe a druhou pro ni.

Obraz muže v třídílném obleku se zadřel jako tříska do jeho duše, nemůže ho vyhnat; je to o to nepříjemnější, že chce zároveň svádět ženu. Jak ji ale svádět, když je myšlení zaneprázdněno bolestivou třískou?

Ona zpozoruje jeho rozladění: „Kde jsi byl celou tu dobu? Už jsem si myslela, že nepřijdeš zpátky. Chceš se mě zbavit.“

Vidí, že jí na něm trochu zleží, a to jeho bolest trochu zmírní. Pokouší se znovu být šarmantní, ale Julie zůstane nedůvěřivá:

„Nevyprávěj mi žádné pohádky. Chováš se jinak. Potkal jsi někoho, koho znáš?“

„Ale ne, ale ne,“ řekne Vincent.

„Ale ano, ale ano. Potkal jsi nějakou ženu. Prosím tě, jestli s ní chceš teď jít, tak jdi, před půl druhou hodinu jsem tě ještě ani neznala. Takže tě nemusím znát ani nadále.“

Je stále smutnější a pro muže není žádný útěšnější balzám než smutek, který způsobil ženě.

„Ale ne, věř mi, žádnou ženu. Je tam debil, beznadějný idiot, se kterým jsem se chytl. To je všechno, to je všechno,“ a polaská její rameno tak upřímně, tak něžně, až ho přestane podezřívat.

„Přesto, Vincente, jsi úplně proměněný.“

„Pojď,“ řekne jí a žádá, aby ho doprovodila k baru. Chce vyplavit ten osten ve své duši záplavou whisky. Elegán v třídílném obleku je stále zde, ještě spolu s jiným. V jeho okolí se nenachází žádná žena, a to dělá Vincentovi dobře, v doprovodu Julie, která se mu zdá minutu od minuty hezčí. Objedná ještě dvě sklenice whisky, jednu podá jí, druhou rychle vypije a pak se k ní nakloní: „Podívej se, ten idiot v obleku, s brýlemi.“

„Tamten? Ale Vincente, to je nula, absolutní nula, o kterého se ty vůbec nemusíš starat!“

„Máš pravdu. Je to onanista. Je to nedomrd. Nemá koule“, říká Vincent, a zdá se mu, jako kdyby Juliina přítomnost gumovala jeho ponížení, neboť skutečné vítězství, jediné, které platí, je dobytí ženy, kterou si jen tak ve zpustošeném neerotickém prostředí entomologů narazil.

„Nula, jenom nula, to ti garantuju,“ opakuje Julie.

„Máš pravdu,“ řekne Vincent, „kdybych se s ním zabýval dál, byl bych stejně idiotský jako on,“ a políbí ji tam vedle baru, přede všemi okolo, na ústa.

To byl její první polibek.

Jdou ven do parku, prochází se, zůstávají stát a líbají se opět. Potom najdou lavičku a posadí se. Z dálky k nim proniká šumění řeky. Jsou nadšeni, aniž by věděli proč; ale já to vím: slyší řeku Madame de T., řeku jejich milostné noci; století rozkoše posílá ze studny času Vincentovi svůj diskrétní pozdrav.

A když ho Vincent uslyší, řekne: „Kdysi se v takových zámcích pořádaly orgie. 18. století, víš. Markýz de Sade. Filosofie v budoáru. Znáš tu knížku?“

„Ne.“

„To musíš. Půjčím ti ji. Je to rozhovor mezi dvěma muži a dvěma ženami během orgií.“

„Ano,“ řekne ona.

„Všichni čtyři jsou nazí a přitom spolu spí, všichni dohromady.“

„Ano.“

„To by se ti líbilo, viď?“

„Já nevím,“ řekne ona. A přece toto „Já nevím,“ není žádná výmluva, ale dojemná upřímnost vzorné skromnosti.

Tříska se nedá tak snadno vytáhnout. Člověk může bolest potlačovat, zahánět tak, že na ni už nemyslí, ale tato simulace znamená námahu. Když Vincent mluví tak vášnivě o de Sadeovi a jeho orgiích, činí tak méně z toho důvodu, že by chtěl Julii kazit, jako spíš aby zkusil zapomenout příkoří, které mu způsobil elegán v třídílném obleku.

„Ale no tak,“ řekne jí, „Ty to víš moc dobře,“ a obejme ji a políbí. „Ty víš moc dobře, že bys to chtěla.“ A rád by jí citoval mnoho výroků, předvedl mnoho situací, které zná z té fantastické knihy s názvem Filosofie v budoáru.

Potom vstanou a pokračují ve své procházce. Veliký měsíc vystoupí zpoza listí. Vincent pozoruje Julii a je náhle okouzlen: bílé světlo propůjčilo mladé ženě čarovnou krásu, krásu, která ho překvapuje, novou krásu, kterou na ní zpočátku vůbec neviděl, jemnou, křehkou, cudnou, nepřístupnou. A náhle, vůbec neví, jak se to stalo, si představil její díru v zadku. Náhle, nenadále je ten obraz zde, a on se od něj už nemůže oprostit.

Ach, ta osvobozující díra v zadku! Díky ní ten elegán v obleku (konečně! konečně!) zcela zmizel. Co nepřineslo několik skleniček whisky, dokázala díra v zadku za jedinou vteřinu! Vincent obejme Julii, políbí ji, polaská její prsa, pozoruje její čarovnou krásu a představuje si přitom díru v jejím zadku. Má obrovskou chuť jí říci: Laskám tvoje prsa, ale myslím na díru ve tvé zadnici. Přece nemůže, slova mu nejdou z úst. Čím intenzivněji myslí na díru v zadku, tím je Julie bělejší, průsvitnější a andělštější, takže je pro něj nemožné, tato slova vyslovit nahlas.

Věra spí a já stojím u otevřeného okna a pozoruji dvě osoby, které se prochází v měsíční noci parkem.

Náhle slyším, jak se Věřin dech zrychluje, jdu k její posteli a vidím, že začne každým okamžikem křičet. Ještě jsem nikdy neviděl, že by kdy měla noční můru! Co se to v tomto zámku děje?

Probudím jí a ona se na mě podívá velkýma, strachem rozšířenýma očima. Potom mi zbrkle vypráví, jako v horečce: „Byla jsem v nějaké velmi dlouhé chodbě hotelu. Náhle se daleko vzadu vynořil nějaký muž a běžel na mě. Když byl přede mnou asi 10 metrů, začal křičet. A, představ si, mluvil česky! Úplně slabomyslné věty: »Mickiewicz není Čech! Mickiewicz je Polák!« Potom se výhružně přiblížil na několik kroků, a pak jsi mě vzbudil.“

„Odpusť mi,“ řeknu jí, „jsi oběť výplodu mé fantazie.“

„Cože?“

„Jako by byly tvoje sny odpadkový koš, do kterého hážu příliš pošetilé stránky.“

„Co vymýšlíš? Nějaký román?“ ptá se mě neklidně.

Svěsím hlavu.

„Často jsi mi říkal, že jednou chceš napsat román, ve kterém nebude žádné vážně míněné slovo. Jedna Velká Hloupost Pro Tvou Zábavu. Já se obávám, že ten moment nastal. Já tě můžu jen varovat: dávej pozor.“

Svěsím hlavu ještě níž.

„Pamatuješ si, co ti říkala tvoje maminka? Slyším ještě její hlas, jako kdyby to bylo včera: Milánku, přestaň dělat vtipy. Nikdo ti nebude rozumět. Celý svět pozurážíš, a na konci tě bude celý svět nenávidět. Pamatuješ si?“

„Ano,“ řeknu.

„Já tě varuju. Ochrání tě vážnost. Chybějící vážnost tě vydá v šanc nahého vlkům. A ty víš, že oni na tebe čekají, ti vlci.“

Po tomto hrozném proroctví zase usnula.

Asi v tomto momentu se vrátil český učenec do svého pokoje, deprimovaný a s poraněnou duší. Jeho uši jsou ještě stále plné smíchu, který vypuknul po Berckově sarkasmu. A on je stále ještě zaskočený: může člověk skutečně tak snadno přejít od obdivu k pohrdání?

V tom případě, ptám se, kam zmizel ten polibek té vznešené světové dějinné aktuality, který mu poslala na čelo?

V tom se ti, jež milují novinky, mýlí. Neví, že situace, které dějiny uvádí na jeviště, jsou nasvícené jen v těch nejprvnějších minutách. Žádná událost není během svého celého trvání aktuální, nýbrž jen po krátký časový úsek zcela na začátku. Ty umírající děti ze Somálska, na které se dívali dychtivě miliony diváků, už neumírají? Co se s nimi stalo? Přibraly nebo zhubly? Je ještě Somálsko? A existovala ta země vůbec někdy?

Způsob, jak se vypráví světové dějiny, se podobá velkému koncertu, na kterém by za sebou bylo uvedeno 130 Beethovenových děl s tím, že by se z každého díla hrálo jen prvních osm taktů. Kdyby člověk uvedl ten samý koncert po deseti letech, stačilo by hrát z každého kusu už jenom první notu, takže sto třicet not během celého koncertu, které by se nabízely jako jedna jediná melodie. A za dvacet let by se Beethovenova hudba shrnula do jedné velmi dlouhé a pronikavé noty, která by byla podobná onomu nekonečnému a velmi vysokému tónu, který slyšel v první den své hluchoty.

Český učenec je pohroužen do své melancholie, a napadne ho myšlenka, jako způsob útěchy, že z času své práce na stavbě, který chtějí všichni zapomenout, se zachovala jedna materiální a hmatatelná vzpomínka: krásné svalstvo. Lehký úsměv osvobození se mu rozšíří po obličeji, neboť si je jistý, že žádný ze zde přítomných nemá takové svaly jako on.

Ano, ať tomu věříte nebo ne, tato zdánlivě směšná myšlenka mu udělá skutečně dobře. Svlékne si sako a lehne si rovně na záda. Pak zvedne ruce nahoru. Tento pohyb udělá dvacet šestkrát a je se sebou spokojený. Vzpomene si na časy, kdy se šli se svými kamarády po práci koupat do malého rybníka za staveništěm. Po pravdě byl tenkrát stokrát šťastnější než dnes v tomto zámku. Dělníci mu říkali Einstein a milovali ho.

A přijde na lehkovážnou myšlenku (ta lehkovážnost je mu zřejmá, a on z toho má dokonce radost), jít si zaplavat do pěkného hotelového bazénu. S radostnou a zcela uvědomělou ješitností jim chce ukázat své tělo, všem nedomrlým intelektuálům z této tak jemné, přešlechtěné a skrz naskrz záludné země. Naštěstí si sebou vzal z Prahy plavky (bere si je všude sebou), obleče si je a dívá se na sebe, polonahého, do zrcadla. Ohýbá rukama, bicepsy se krásně vlní. „Kdyby chtěl někdo o mé minulosti pochybovat, tady jsou moje svaly, nezvratný důkaz!“ Představuje si svoje tělo, jak jde kolem bazénu a ukazuje Francouzům, že existuje zcela základní hodnota, totiž tělesná dokonalost, dokonalost, kterou on se může chlubit a o které oni nemají ani tušení. Potom mu přijde trochu nevhodné, aby pochodoval chodbami hotelu skoro nahý, a obleče si nátělník. Zůstává ovšem otázka co s nohama? Nechat je bosé mu přijde stejně nevhodné, jako obléct si boty; rozhodne se tedy, že si na sobě nechá jen ponožky. Takto oblečen se ještě jednou pozoruje v zrcadle. Znovu se v něm mísí jeho hrdost a jeho melancholie, a opět se cítí sám sebou jistý.

Díra v zadku. Člověk to může říci jinak, například jako Guillaume Apollinaire: devátá brána tvého těla. Jeho báseň o devíti branách těla ženy existuje ve dvojím znění: první poslal své milence Lou v dopise, který jí napsal 11. května 1916 z dělostřeleckých zákopů, druhou poslal ze stejného místa jiné milence, Madeline, 21. září toho samého roku. Básně, obě velmi pěkné, se liší ve své představivosti, ale jsou obě stejně postaveny: každá sloka je věnována jedné bráně v těle milé: oko, druhé oko, ucho, druhé ucho, pravá nosní dírka, levá nosní dírka, ústa, potom – v básni pro Lou „brána tvé zadnice“ a konečně devátá brána, pochva. Ve druhé básni, pro Madeline, dojde na konci ke zvláštní záměně bran. Pochva ustoupí na osmé místo a je to díra v zadku, jež se „otevřená mezi dvěma perlovými horami“ stane devátou bránou: „ještě tajemnější než ty ostatní“, brána „kouzelných umění, o kterých se člověk neodvažuje mluvit“, tou „nejvyšší bránou“.

Myslím na ty čtyři měsíce a deset dní, které leží mezi oběma básněmi, čtyři měsíce, které strávil Apollinaire v dělostřeleckém příkopě, ponořen do intenzivního erotického snění, které jej vedlo k této změně perspektivy, k tomuto objevu: díra v zadku je krásný bod, na který se koncentruje nukleární energie nahoty. Brána pochvy je významná, jistě (jistě, kdo by si troufnul se hádat?), ale má příliš oficiální význam, registrované, klasifikované, kontrolované, komentované, prozkoumané, vyzkoušené, pozorované, opěvované, oslavované místo. Pochva: hlučná křižovatka, kde se setkává tlachající lidstvo, tunel, kterým prochází generace. Jen hlupák se nechá přesvědčit o intimitě tohoto veřejného místa. Jediným skutečně intimním místem je díra v zadku, Nejvyšší brána, nejvyšší, protože nejtajuplnější, nejtajnější.

Těžká situace, když člověk může mluvit jen o tom jednom a zároveň o tom mluvit není schopný: a nevyslovená díra v zadku zůstává ve Vincentově puse jako roubík, který ho nutí mlčet. Podívá se vzhůru k nebi, jako kdyby tam hledal pomoc. A nebe ho vyslyší: pošle mu poetickou inspiraci; Vincent vykřikne: „Podívej!“ a udělá velké gesto směrem k měsíci. „Je to jako prdel v nebi!“

Stočí pohled na Julii. Průzračná a jemná, řekne s úsměvem: „Ano,“ neboť je už hodinu ochotná obdivovat jakýkoli výrok, který pochází od něj.

On slyší její „Ano“, to ho ale neuspokojí. Vypadá stydlivá jako víla a on by chtěl slyšet, jak říká „prdel“. Přeje si vidět, jak její vílí ústa vysloví toto slovo, och, jak moc si to přeje! Rád by jí řekl: opakuj se mnou, prdel, prdel, prdel, ale neodváží se. Uvězněný ve své hovornosti jako v pasti, zaplétá se místo toho stále dál do své metafory: „Prdel, která vydává bledé, vesmír naplňující světlo!“ Natáhne svou ruku k měsíci: „Vpřed, do prdele nekonečnosti!“

Nemohu si odepřít nepřidat malý komentář k této Vincentově improvizaci: zatímco svou obsesi s dírou v zadku přiznává, věří, že své sympatii k 18.století, k de Sadovi a celému houfu libertinů dodává výraz; přece by ale neměl dostatek síly, aby tuto obsesi zcela a až do konce následoval, tu mu přijde na pomoc zcela jiné, oproti tomuto zcela rozdílné dědictví, které náleží k následujícímu století; jinými slovy: je ve stavu hovořit o své krásné libertinské obsesi, zatímco ji lyrizuje; zatímco ji proměňuje do metafor. Tímto způsobem obětuje ducha libertinství duchu poesie. A dosadí ženskou díru v zadku do nebe.

Ach, tento posun je politováníhodný, zarmucující podívaná. Nelíbí se mi, Vincente, následovat tě na této cestě: lopotí se, chycen do své metafory jako moucha do pavučiny; a volá k tomu ještě: „Prdel nebes, oko božské kamery!“

Když si všimla Julie jeho vyčerpání, přeruší Vincentovo poetické představení a ukáže na osvětlenou halu za prosklenými dveřmi: „Už skoro všichni odešli.“

Vrací se zpátky: skutečně, před stoly stojí už jen několik pozdních hostů. Elegán v trojdílném obleku už tu není. Přesto se tlačí svou přítomností do Vincentovy paměti, až opět slyší studený a zlomyslný hlas doprovázený smíchem jeho kolegů. A znovu se stydí: jak mohl být před ním tak bezmocný? Tak pitomě němý? Snaží se jej vyhnat ze své mysli, ale nedaří se mu to, znovu slyší ta slova: „Všichni žijeme před zraky kamer. To se mezitím stalo součástí Conditio humana...“

Úplně zapomene Julii a zůstane užasle viset nad těmi dvěma větami; jak zvláštní: argument elegána je skoro identický s myšlenkou, kterou on sám, Vincent, jednou namítl Pontevinovi: „Když vstoupíš do veřejného konfliktu, upozorníš na nějakou nespravedlivost, jak to chceš v naší době zařídit, abys nebyl anebo nevypadal jako tanečník?“

Byl to ten důvod, proč před tím elegánem takovým způsobem ztratil rovnováhu? Byla tato úvaha tak blízko jeho vlastní, že by ji byl býval nemohl napadnout? Sedíme všichni ve stejné pasti, zaskočeni světem, který se náhle pod našima nohama změnil v jeviště, ze kterého už není žádného úniku? Není tedy žádný skutečný rozdíl mezi tím, co si myslí Vincent a tím, co si myslí ten elegán?

Ne, tato myšlenka je nesnesitelná! Pohrdá Berckem, pohrdá tím elegánem, a jeho opovržení vychází z veškerého jeho uvažování. Tvrdohlavě se snaží postihnout rozdíl mezi nimi oběma, až se mu to podaří, vidí jej zcela jasně: tihle lidé se – jako ubozí sluhové – těší ze svého Conditio humana, jak jim bylo vnuceno: tanečníci, kteří jsou šťastní, že jsou tanečníky. Kdežto on, i když ví, že není žádná cesta ven, svůj nesouhlas se světem hlasitě vykřičí. Tak mu přijde na mysli i odpověď, kterou by býval měl vmést elegánovi do tváře: „Když se naším Conditiem stalo žít mezi kamerami, odmítám toto Conditio, já jsem si ho nevybral!“ To byla ta odpověď! Nakloní se k Julii a řekne jí bez jakéhokoli vysvětlení: „Jediné, co nám zbývá, je vzpoura proti Conditio humana, které jsme si nevybrali!“

Poté co si už zvykla na Vincentovy nemístné věty, přišla jí tahle velkolepá a odpoví bojovným tónem: „Ale určitě!“. A jako kdyby ji slovo „vzpoura“ naplnilo přátelskou energií, řekne mu: „Pojďme na tvůj pokoj.“

V tu ránu elegán opět zmizel z Vincentovy hlavy, pozoruje Julii, zcela nadšený jejími posledními slovy.

I ona je nadšená. U baru stojí ještě nějací lidé, v jejichž společnosti byla, než ji Vincent oslovil. Dělali, jako kdyby neexistovala, cítila se zahanbeně. Teď si je prohlíží, suverénní, nezranitelná. Oni na ní už nezapůsobí. Má před sebou milostnou noc a to díky její vlastí vůli, díky její vlastní odvaze; cítí se skvěle, protěžovaná štěstím a silnější než všichni tito lidé.

Šeptá Vincentovi do ucha: „To jsou všechno nedomrdi.“ Ví, že je to Vincentovo slovo a říká mu tak, aby mu dala na srozuměnou, že se mu podává a že mu patří.

Je to, jako kdyby mu položila do ruky granát euforie. Mohl by jít teď s tou pěknou nositelkou díry v zadku přímo na pokoj, ale jako kdyby byl poslušný nějakého v dálce vyřčeného příkazu, cítí se povinován nejdřív tu pořádně vymést to svinstvo. Je uvržen do opojného víru, ve kterém se mísí dohromady obraz díry v zadku, bezprostředně nastávající pohlavní akt, posměšný hlas elegána a Pontevinova podoba, který stejně jako Trockij diriguje ze svého pařížského bunkru jeden velký převrat, jedno velké urážlivé povstání.

„Jdeme plavat,“ sdělí Julii a seběhne po schodech k plaveckému bazénu, který je v tomto okamžiku prázdný a seshora vypadá jako divadelní jeviště. Rozepíná si košili. Julie běží za ním. „Jdeme plavat,“ opakuje a shodí svoje kalhoty na podlahu. „Vysvleč se!“

Ta strašlivá slova, která namířil Berck na Immaculatu, byla vyřčena velmi tichým, sykavým hlasem, takže lidé kolem nebyli ve stavu, aby pochopili skutečnou povahu dramatu, které se před jejich očima odehrávalo. Immaculatě se podařilo, aby nikdo nic nezpozoroval; když od ní Berck odešel, obrátila se ke schodům, vystoupala vzhůru a teprve, když byla sama v opuštěné chodbě, která vedla k pokojům, si uvědomila, že vrávorá.

O půl hodiny později vstoupí do společného pokoje nic netušící kameraman, a najde ji, jak leží na posteli, položená na břiše.

„Copak se stalo?“

Neodpovídá.

On si sedne vedle ní a položí jí ruku na čelo. Ona se zatřese, jako kdyby se jí dotkl had.

„Ale co se stalo?“

Opakuje tu stejnou otázku ještě několikrát, až mu konečně řekne: „Prosím tě, vykloktej si, nesnáším zápach z úst.“

Nepáchne mu z úst, pokaždé se myl mýdlem a byl trapně čistotný, takže věděl, že mu lže, přesto šel pokorně do koupelny, aby udělal, co mu přikázala.

Myšlenka se zápachem z úst nenapadla Immaculatu jen tak jednoduše, čerstvá a v tento okamžik znovu odstraněná vzpomínka ji inspirovala k této kousavé poznámce: vzpomínka na zápach Berckových úst. Když zcela ohromená poslouchala jeho urážky, nebyla schopná vnímat jeho dech, každý jiný pozorovatel na jejím místě by registroval ten odporný zápach a přidal by následující prozíravý komentář: muž, kterému páchne z úst, nemá žádné milenky; žádná žena by se s tím nevyrovnala; každý by našel prostředek, jak mu vysvětlit, že páchne, a tím jej přinutit, aby tento zápach odstranil.

Zatímco byla Immaculata bombardována urážkami, poslouchala tento tichý komentář, který se jí zdál veselý a plný naděje, neboť z něj poznala, že i přes přízraky oněch krásných žen, které Berck záludně nechává kolem sebe poletovat, je již dlouho zcela lhostejný k milostným dobrodružstvím a místo vedle něj v jeho posteli je prázdné.

Během kloktání si kameraman řekne, uvažuje stejně romanticky jako prakticky, že jediný způsob, jak zlepšit nesnesitelnou náladu své družky, by bylo pokud možno okamžitě se s ní vyspat. Takže vklouzne v koupelně do svého pyžama, udělá několik nejistých kroků k její posteli a posadí se vedle ní na okraj.

Neboť se neodváží se jí dotknout, ještě jednou jí řekne: „Co se stalo?“

S nemilosrdnou duchapřítomností mu odpoví: „Když jsi schopný jen toho, neustále mi klást tuhle slabomyslnou otázku, předpokládám, že od rozhovoru s tebou se nedá nic čekat.“

Stoupne si a jde ke skříní; otevře ji, aby si prohlídla pár kousků zde visících šatů; tyhle šaty ji fascinují; vzbuzují v ní stejně tak nejisté jako vřelé přání, nenechat se vyštvat z promítacího plátna; ještě jednou projít místa jejího ponížení, ponížení si nepřipustit; a jestli přece nějaké ponížení proběhlo, proměnit je v grandiózní divadlo, ve kterém nechá zazářit svou zraněnou krásu a rozvinou svou povstalou pýchu.

„Co děláš? Kam chceš jít?“ ptá se jí on.

„To není důležité. Důležité je nebýt už s tebou.“

„Ale tak mi přece řekni, co se stalo!“

Immaculata pozorně prohlíží svoje šaty a poznamená: „Po šesté,“ a já chci upozornit, že se nepřepočítala.

„Byla jsi perfektní,“ řekne jí kameraman, odhodlaný přehlížet její špatnou náladu. „Je to dobře, že jsme jeli. Myslím, že tvůj projekt o Berckovi prosadíš. Objednal jsem na pokoj láhev šampaňského.“

„Můžeš pít, co chceš, a s kým chceš.“

„Ale co se stalo?“

„Posedmé. Mezi námi je konec. Na pořád. Já mám dost toho zápachu z tvých úst. Je mi z tebe zle. Jsi moje noční můra. Moje selhání. Moje ostuda. Moje ponížení. Můj hnus. Musím ti to říct. Brutálně. Nebudu dál váhat. Nebudu prodlužovat svou noční můru. Nebudu prodlužovat tenhle nesmyslný příběh.“

Stojí před otevřenou skříní na šaty, zády ke kameramanovi, mluví klidně, vážně, tichým, sykavým hlasem. Potom se začne vysvlékat.

Je to poprvé, kdy se před ním svléká s tak malým pocitem studu, s takovou demonstrativní lhostejností. Toto svlékání říká: tvoje přítomnost tady přede mnou nemá žádný, ale vůbec žádný význam; tvoje přítomnost je stejná jako přítomnost psa nebo myši. Tvoje pohledy nedonutí jedinou buňku mého těla k jakémukoli pohybu. Mohla bych před tebou dělat všechno, ty nejhorší věci, mohla bych se před tebou vyzvracet, mýt si uši nebo pohlaví, onanovat, čůrat. Ty jsi ne-oko, ty jsi ne-ucho, ne-hlava. Moje hrdá lhostejnost je plášť, který mi dovoluje, pohybovat se před Tebou v celé svobodě a nestoudnosti.

Kameraman vidí, jak se tělo jeho milé před jeho očima celé proměňuje: toto tělo, které se mu dříve jednoduše a hned dávalo, se před ním zdvihlo jako nějaká řecká socha na sto metrů vysoký sokl. Je šílený touhou, a je to zvláštní touha, která se neprojevuje smyslným způsobem, nýbrž naplňuje hlavu a jenom hlavu, touha jako duševní fascinace, jako fixní idea, mystický klam, vědomí, že toto tělo a žádné jiné je určeno k tomu vyplnit jeho život, jeho celý život.

Ona pozoruje, jak se tato fascinace, tato oddanost, lepí na její kůži, a do hlavy jí stoupne záchvěv chladu. Je z toho sama překvapená, ještě nikdy nepocítila takový záchvěv. Je to záchvěv chladu, jako jsou záchvěvy vášně, tepla nebo vzteku. Neboť tento chlad je skutečně vášeň; jako by byly absolutní odevzdání kameramana a absolutní odmítnutí Bercka dvě strany jednoho a téhož prokletí, proti kterému se bouří; jako kdyby ji chtělo odmítnutí Berckem hodit zpět do náruče jejího někdejšího milence, a jako kdyby byla jediná možnost, jak tuto porážku odrazit, v úplné nenávisti k tomuto milenci. To je ten důvod, proč ho tak vztekle odmítá a chtěla by ho proměnit v myš, tuhle myš v pavouka a toho pavouka v mouchu, kterou sežere jiný pavouk.

Už je znovu oblečená a má na sobě bílé šaty, odhodlaná jít dolů a Berckovi a všem ostatním se ukázat. Je šťastná, že si vzala sebou bílé šaty, svatební barva, neboť má dojem, že zažívá svatební den, zvrácenou svatbu, tragickou svatbu bez ženicha. Pod svými bílými šaty si nese bolest nespravedlnosti a cítí se být touto nespravedlností dospělá a zkrášlená, jako zkrásní neštěstím tragické postavy na divadle. Jde ke dveřím, dobře ví, že ten druhý v pyžamu se jí přilepí na paty a jako pes, který ji zbožňuje, poběží za ní, a ona by chtěla, aby takto prošli zámek, tragicko-groteskní pár, královna následovaná pouliční směsí.

Ale ten, kdo byl vypovězen do podoby psa, ji překvapí. Stojí ve dveřích, se zlostným obličejem. Jeho ochota podrobovat se je najednou vyčerpána. Je naplněn zoufalým přáním se této kráse, která jej nespravedlivě ponižuje, vzepřít na odpor. Nemá odvahu ji zpolíčkovat, zmlátit, hodit na postel a násilím si ji vzít, pociťuje proto ale o to větší potřebu udělat něco, čím nebude nic žehlit, něco nekonečně podlého a agresivního.

Je přinucená zůstat stát na prahu.

„Nech mě projít.“

„Nenechám tě projít,“ řekne jí.

„Ty pro mě už neexistuješ.“

„Co to znamená, že pro tebe už neexistuju?“

„Já tě neznám.“

Křečovitě se zasměje: „Ty mě neznáš?“ Jeho hlas zesílí: „Dnes ráno jsme ještě mrdali!“

„Já ti zakazuji takhle se mnou mluvit! Ne těmihle slovy!“

„Dnes ráno jsi mi to sama těmihle slovy řekla, řekla jsi: mrdej mě, mrdej mě, mrdej mě!“

„To bylo, když jsem tě ještě milovala,“ řekne trochu rozpačitě, „ale teď jsou ta slova už jenom vulgární.“

On křičí: „A přesto jsme spolu mrdali!“

„Já ti zakazuju...!“

„Ještě dnes jsme spolu mrdali, mrdali jsem spolu, mrdali!“

„Přestaň!“

„Proč můžeš moje tělo snést ráno, ale ne večer?“

„Ty víš moc dobře, že nesnáším vulgaritu!“

„Mně je fuk, co nesnášíš. Jsi děvka!“

Ach, toto slovo neměl vyslovovat, totéž, které jí na hlavu hodil Berck. Začne křičet: „Hnusí se mi vulgarita a hnusíš se mi ty!“

On ale křičí stejně tak: „Tak jsi holt mrdala s někým, kdo se ti příčí! Ale ženská, která šuká s někým, kdo se jí příčí, je děvka, děvka, děvka!“

Slova kameramana jsou stále vulgárnější a Immaculata stojí se strachem vepsaným v tváři.

Strach? Má z něj opravdu strach? Myslím, že ne: ví ve svém nitru velmi dobře, že tuhle rebelii nesmí brát vůbec vážně. Zná poddajnost kameramana a je si s ní stále jistá. Ví, že ji uráží, protože chce být slyšen, viděn, povšimnut. Uráží ji, protože je slabý a místo síly má jen svou hrubost, svá agresivní slova. Kdyby jej také jen trochu málo milovala, musela by se nad tímto výbuchem zoufalé bezmocnosti dojmout. Ale místo dojetí našla v sobě nezkrotnou chuť způsobit mu bolest. A přesně z tohoto důvodu se rozhodla všechno vzít doslova, jeho urážkám věřit, dostat z nich strach. A proto jej fixuje očima, které mají vypadat zděšeně.

Vidí strach v Immaculatině obličeji a cítí se povzbuzený: jinak je to vždy on, kdo má strach, kdo ustupuje, kdo se omlouvá, a náhle, protože ukázal svou sílu, svůj vztek, je to ona, kdo se chvěje. Ještě zvedne hlas, aby ji připravil připustit svou slabost a kapitulovat, a pokračuje ve své agresivní a bezmocné slabomyslnosti. Chudák, neví, že hraje ještě pořád její hru, že se stal manipulovaným objektem dokonce v tom okamžiku, kdy uvěřil, že ve svém hněvu nalezl sílu a svobodu.

Ona mu řekne: „Naháníš mi strach. Jsi odporný, jsi surový,“ a on neví, ten chudák, že toto je žaloba, která nikdy nebude odvolána, a že on, tento dobrotivý a poddajný hadr na podlahu , se takto provždycky stává násilníkem a agresorem.

„Naháníš mi strach,“ řekne mu ještě jednou a odstrčí ho na stranou, aby vyšla ven.

Nechá ji projít a následuje ji jako pouliční směs následuje královnu.

Nahota. Uschoval jsem si výstřižek z Nouvel Observateur z října 1993; průzkum mínění: dvanácti stům osob, které se označily jako levicově smýšlející, se poslal seznam dvou set deseti slov, ze kterých měli tito lidé podtrhnout slova, která je fascinovala, která je dojímala, která je přitahovala a která se jim zdála sympatická; několik let před tím byl stejný dotazník už jednou proveden: tenkrát bylo mezi dvě stě deseti slovy stejných osmnáct, ve kterých byli levičáci zajedno a takto zaručovali společný způsob cítění. Dnes jsou již jen tři oblíbená slova. Jen tři slova, na kterých se levičáci mohou shodnout? To je sešup! To je úpadek! A jaká jsou tato tři slova? Dávejte dobře pozor: vzpoura; rudá; nahota. Vzpoura a rudá se rozumí samy sebou. Že vedle těchto dvou slov ale jedině nahota rozbuší srdce levičáků rychleji, že jen nahota zůstala jejich společným symbolickým dědictvím, je podivuhodné. Je to všechno, co nám zanechala tato velkolepá dvousetletá historie, započatá slavnostně francouzskou revolucí, je to odkaz Robespierra, Dantona, Jaurèse, Rosy Luxemburgové, Lenina, Gamsciho, Aragona, Che Guevary? Nahota? Nahé břicho, nahá varlata, nahý zadek? Je to poslední korouhev, pod kterou poslední oddíly levice simulují jejich velký pochod stoletími?

Proč ale zrovna nahota? Co pro levici znamená toto slovo, které zaškrtli na seznamu institutu veřejného mínění?

Pamatuji si na jeden demonstrační průvod německé levice v sedmdesátých letech, aby účastníci ukázali své rozhořčení nad čímsi (nad atomovou elektrárnou, nějakou válkou, nad mocí peněz, už nevím) vysvlékli se do naha a křičíce pochodovali ulicemi nějakého velkého německého města.

Co měla jejich nahota vyjádřit?

První hypotéza: Byla pro ně tou nejdražší ze všech svobod, nejohroženější ze všech hodnot. Němečtí levičáci pochodovali městem a ukazovali své nahé pohlaví, jako šli pronásledovaní křesťané s dřevěným křížem přes rameno na smrt.

Druhá hypotéza: Němečtí levičáci nechtěli vztyčit symbol nějaké hodnoty, nýbrž zcela jednoduše nenáviděné publikum šokovat. Šokovat ho, vyděsit, pozdvihnout. Nahodit ho sloním hovnem. Vylít na ně kanály vesmíru.

Podivuhodné dilema: symbolizuje nahota tu největší ze všech hodnot nebo velký výkal, který člověk vrhne jako exkrementární bombu proti shromáždění nepřátel. A co tedy přestavuje pro Vincenta, který ještě jednou Julii říká: „Vysvleč se!“ a dodává: „Velký happening před očima onanistů!“

A co představuje pro Julii, která poslušně a dokonce s určitou snaživostí řekne: „Proč ne?“ a rozepne si šaty.

Je nahý. Je z toho trochu překvapení a směje se zakuckaným smíchem, který ale patří spíše jemu samému než jí, neboť být nahý v tomto velkém proskleném prostoru je pro něj tak neobvyklé, že může myslet jen na výstřednost této situace a na nic jiného. Už odhodila podprsenku, potom také kalhotky, ale Vincent ji nevidí: zjistí, že je nahá, ale neví, jaká je, když je nahá. Pamatujeme si, chvíli před tím jej pronásledoval obraz díry v zadku, myslí ještě na něj, teď, když je tato díra osvobozena od hedvábí kalhotek? Ne. Díra v zadku z jeho hlavy zmizela. Místo aby pozoroval tělo, které se v jeho přítomnosti odkrylo, místo toho, aby se mu přiblížil, aby je pomalu sledoval, snad aby se jej dotknul, otočí se a skočí do vody.

Podivuhodný mladík, tento Vincent. Kritizuje tanečníky, fantazíruje o měsíci, a celkem vzato je to sportovní typ. Skočí do vody a plave. Mezi jiným zapomene na svou nahotu, zapomene na Juliinu nahotu a myslí už jen na svůj kraul. Za ním stojí Julie, neumí se potápět, opatrně sestupuje po žebříku dolů. A Vincent neotočí ani jednou hlavu, aby se na ni podíval! Jeho škoda: je okouzlující, skutečně okouzlující, Julie. Její tělo je jakoby osvětlené; nikoli jejím studem, ale něčím stejně tak krásným: neohrabaností takové opuštěnosti a samoty, neboť si je jistá, že Vincent má hlavu pod vodou a nikdo ji nepozoruje; voda jí sahá až k ohanbí a zdá se jí studená, radši by se celá ponořila, ale neodváží se. Zůstane stát a otálí; potom sestoupí obezřetně ještě o jeden stupeň níž, takže jí voda dosahuje k pupíku; namočí si ruku a něžným pohybem si ochlazuje ňadra. Je to vážně velmi krásné, pozorovat ji. Dobromyslný Vincent o tom nic netuší, ale já konečně vidím nahotu, která nic nepředstavuje, ani svobodu, ani výkal, odhalenou nahotu, nahotu samu o sobě, která je čistá, která muže dokáže okouzlit.

Konečně začne plavat. Plave daleko pomaleji než Vincent a drží přitom hlavu neobratně nad hladinou; Vincent absolvoval třikrát patnáct metrů, když se Julie blížila k žebříku, aby vylezla ven. Pospíšil si, aby ji následoval. Oba stojí na kraji bazénu, když se k nim z haly nahoře náhle tlačí hlasy.

Povzbuzen blízkostí neviditelných neznámých zakřičí Vincent: „Já tě zesodomizuju!“, a vrhne se na ni s grimasou fauna.

Jak se to stane, že v intimitě jejich procházky se neodvážil pošeptat jí jen malou oplzlost, a teď, když riskuje, že bude slyšen, vykřikuje nehoráznosti?

Právě proto, neboť opustil nepozorovaně oblast intimity. To slovo, vyřčené v malém, uzavřeném prostoru má jiný význam než totéž slovo, které se rozléhá v amfiteátru. Už to není slovo, za které nese plnou odpovědnost a které by platilo výhradně pro partnerku, je to slovo, které je určeno sluchu ostatních, těch ostatních, kteří jsou zde a pozorují je. Ano, pravda, amfiteátr je prázdný, ale přestože je prázdný, je zde přítomno imaginární a imaginativní, potenciální a virtuální publikum, je tady u nich.

Člověk se chce zeptat, kdo je toto publikum: nevěřím, že Vincent myslí na lidi, které viděl na kongresu; publikum, které jej nyní obklopuje, je početné, neodbytné, náročné, vzrušené, zvědavé, zároveň ale absolutně neidentifikovatelné, obličeje s nejasnými rysy; znamená to, že to publikum, které si představuje, je stejné, jako o kterém sní tanečníci? publikum neviditelných? publikum, na kterém postavil Pontevin svou teorii? celý svět? beztvářná nekonečnost? abstrakce? Ne tak docela: neboť skrz tento anonymní dav prosvítají konkrétní obličeje: Pontevin a jiní přátelé; pozorují pobaveně celou scénu, prohlížejí si Vincenta, Julii a dokonce publikum neznámých, které ty dva obklopuje. Pro ně křičí Vincent svoje slova, chce získat jejich obdiv, jejich souhlas.

„Nezesodomizuješ mě!“ křičí Julie, která neví o Pontevinovi nic, tato věta je ale stejně vyslovena pro ty, kteří by tu mohli být přítomni, i když tu nejsou. Touží po obdivu? Ano, ale ona si jen přeje, aby se líbila Vincentovi. Chtěla by, aby jí neznámé a neviditelné publikum odměnilo potleskem, že je milována tímto mužem, který si ji vybral pro tuto a - kdo ví – možná i pro další noci. Běží okolo bazénu a obě prsa jí radostně poskakují doleva a doprava. Vincentovy proslovy se stávají stále odvážnější, jejich hrubá vulgarita je zakrytá jen lehce metaforickým charakterem.

„Přišpendlím tě svým kladivem na zeď!“

„Nepřišpendlíš mě na zeď!“

„Povalím tě na kříž a přibiju na strop!“

„Nepovalíš mě na kříž!“

„Před očima vesmíru ti natrhnu prdel!“

„Nenatrhneš!“

„Celý svět uvidí tvou díru v zadku!“

„Nikdo mojí díru v zadku neuvidí!“ křičí Julie.

V tomto momentu opět slyší hlasy, Juliiny lehké kroky jejich blízkostí ztěžknou a naznačují jí, aby zůstala stát: začne pronikavě ječet, jako žena, která bude v dalším okamžiku znásilněna. Vincent se jí zmocní a spadne s ní na podlahu. Podívá se na něj s rozšířenýma očima, v očekávání penetrace, které se rozhodla neklást žádný odpor. Roztáhne nohy. Zavře oči. Hlavou otočí mírně do strany.

Penetrace se nekonala. Nekonala se, protože Vincentův pohlavní úd je malý jako přezrálá lesní jahoda, jako náprstek prababičky.

Proč je tak malý?

Zeptám se přímo Vincentova údu a on mi odpoví s překvapující upřímností: „A proč bych neměl být malý? Nemám žádnou potřebu být pozorován, když rostu! Věřte mi, na tenhle nápad jsem nepřišel já. Nikdo mě nevaroval. Spolu s Vincentem jsem sledoval tento zvláštní běh okolo bazénu, netrpělivý vidět, co se tu stane! Dobře jsem se přitom pobavil! A teď chcete Vincenta označkovat impotencí! Prosím Vás! Byl bych měl hrozný pocit viny, a bylo by to nespravedlivé, neboť žijeme v dokonalé harmonii, a to vám přísahám, aniž bychom jeden druhého kdy zklamali. Já jsem na něj byl vždy hrdý a on na mě!“

Úd řekl pravdu. Ostatně Vincent není tímto chováním přílišně dotčen. Kdyby se tak jeho úd choval v intimitě jeho bytu, to by mu nikdy neodpustil. Ale tady má za to, že tato reakce je rozumná a dokonce taktnější. Rozhodl se tedy brát věci tak, jak jsou, a začal pohlavní akt předstírat.

Také Julie není ani dotčená, ani frustrovaná. Na jejím těle Vincentovy pohyby a uvnitř nic, přijde jí to sice podivné, koneckonců ale přijatelné, odpovídá na přírazy milence svými vlastními pohyby.

Hlasy, které slyšeli, se opět vzdálily, ale prostorem bazénu se rozléhá nový zvuk: kroky někoho, kdo proběhl docela blizoučko kolem. Vincentovo supění je rychlejší a hlasitější; chrochtá a huláká, zatímco Julie sténá a zajíká se, částečně, protože Vincentovo vlhké tělo, které na ni znovu a znovu padá, jí působí bolest, částečně, protože chce tímto způsobem odpovědět na jeho bučení.

Protože je český učenec zahlédl v posledním okamžiku, nemohl se jim vyhnout. Dělal ale, jako kdyby tu nebyli a snažil se dívat se jinam. Přitom dostal trému: život na západě ještě dobře nezná. V říši komunismu bylo nemožné souložit na kraji nějakého bazénu, jako ostatně mnoho jiných věcí, které se nyní bude muset trpělivě naučit. Už přešel na druhou stranu a má chuť se otočit a vrhnout kradmý pohled na kopulující pár; protože ho zaměstnává jedna věc: má kopulující muž vytrénované tělo? Co je pro tělesnou kulturu užitečnější, tělesná láska nebo manuální práce? Ale ovládne se, protože tu nechce stát jako voyer.

Zůstane stát na protilehlé straně a začne se svými cviky: nejdřív běží namístě, přičemž zdvihá vysoko kolena; potom se postaví na ruce a natáhne nohy do vzduchu; od dětství umí stojku, a dělá ji dnes ještě stejně dobře jako tenkrát; jedna otázka ho zaměstnává: kolik velkých francouzských badatelů umí stojku jako on? kolik ministrů? Probírá všechny francouzské ministry, které zná podle jména nebo z fotografií, jednoho po druhém, a pokouší se představit si je v této pozici, stát na rukách, v rovnováze, a je spokojený: tak jak je vidí, jsou neobratní a slabí. Poté co udělal sedmkrát stojku, lehne si na břicho a zvedne vysoko ruce.

Ani Julie, ani Vincent se nestarají o to, co se kolem nich děje. Nejsou to exhibicionisté, kteří se pokoušejí vzrušit se pohledem jiných lidí, zachytit tento pohled a toho druhého, který je pozoruje, pozorovat; nekonají žádné orgie, jedná se o divadlo, a během představení herci nechtějí zachytit pohledy diváků. Ještě více než Vincent se snaží nic Julie nevidět; ale přece pohled, který právě spočine na jejím obličeji, je příliš těžký, než aby si ho nevšimla.

Pohlédne vzhůru a vidí ji: má na sobě krásné bílé šaty a fixuje ji pohledem; její pohled je zvláštně vzdálený a přesto těžký, nesnesitelně těžký; těžký jako zoufalství, těžký jako „nevím, co mám dělat“, a Julie se cítí ochromená touto tíhou. Její pohyby se zpomalí, zvolní, docela přestanou; ještě slabé zasténání a oněmí.

Žena v bílém bojuje s bezbřehou chutí řvát. Nemůže tuto chuť potlačit, zvláště když ten, pro kterého by chtěla řvát, ji neuslyší. Náhle to nemůže zadržet a vyrazí výkřik, ječivý, strašlivý výkřik.

To Julii probudí z jejího ztuhnutí, napřímí se, vezme si kalhotky, obleče si je, spěšně zakryje svou nahotu přes sebe poházenými kousky oblečení a běží pryč.

Vincent je pomalejší. Zvedne košili, potom kalhoty, ale slipy nevidí nikde. Několik kroků vzadu vyroste muž v pyžamu, nikdo ho nevidí, a on také nevidí nikoho, tak moc se soustředí na ženu v bílém.

Protože se nemohla vyrovnat s myšlenkou, že ji Berck odvrhnul, měla šílenou chuť provokovat jej, producírovat se před ním ve své celé bílé kráse (to je krása neposkvrněné, není-liž pravda?), ale její průchod chodbami a halami zámku byl neúspěch: Berck už tu nebyl, a kameraman ji nenásledovat mlčky, jako ponížená pouliční směs, nýbrž na ni mluvil hlasitějším, nepříjemnějším hlasem. Dokázala připoutat na sebe pozornost, ale byla to nevhodná, posměšná pozornost, proto zrychlila kroky; takto na útěku dorazila až k okraji bazénu, kde, když narazila na kopulující pár, konečně vyrazila svůj výkřik.

Tento výkřik ji probudil: náhle spatří past, do které padla, zcela jasně: za ní pronásledovatel, před ní voda. Prozíravě pochopí, že toto obklíčení je bezvýchodné; že jediný únik, který jí zůstává otevřený, je nesmyslný; že jediné rozumné jednání, které jí zbylo, je ztřeštěnost; celou silou své vůle si tedy vybere nerozumnost: udělá dva kroky dopředu a skočí do vody.

Způsob, jak skočila do vody, je docela zajímavý: oproti Julii se umí dobře potápět; a přesto skočila do vody po nohách, s rukama nemotorně nataženýma před sebou.

Všechna gesta obsahují vedle své praktické funkce také ještě význam, který přesahuje záměr těch, kteří je provádí, když lidé v plavkách skočí do vody, vyjevuje se v tomto gestu sama radost, i kdyby měl být skokan smutný. Skočí-li někdo oblečený do vody, je to něco docela jiného: jen kdo se chce utopit, skočí do vody docela oblečený; a kdo se chce utopit, nepotápí se střemhlavě; nechá své tělo klesnout: tak to chce prastará řeč gest. Proto mohla Immaculata, ačkoli je výborná plavkyně, skočit ve svých krásných šatech jen tímto žalostným způsobem.

Bez jakéhokoli rozumného důvodu se tedy teď nachází ve vodě; podrobená svým gestům, jejichž významem se poznenáhla naplní její duše,cítí, jak zažívá svou sebevraždu, své utonutí, a všechno, co od nynějška dělá, je jen balet, pantomima, kterou se prodlužuje němá řeč jejích tragických gest:

Po jejím pádu do vody se opět napřímí. Na tomto místě není bazén hluboký, voda dosahuje k jejímu pasu; zůstane několik okamžiků stát, se zvednutou hlavou a vyklenutými prsy. A potom opět spadne. V tomto okamžiku se uvolní šál jejích šatů a plave za ní jako plavou vzpomínky za mrtvými. Opět se zvedne, hlavu mírně zakloní, roztáhne doširoka ruce; jako kdyby se chtěla rozběhnout, udělá několik kroků dopředu, tam, kde klesá dno bazénu, a pak se opět ponoří. Kráčí kupředu, podobná vodnímu zvířeti, mytologické kachně, která nechá zmizet hlavu pod vodní hladinou a pak ji opět vytáhne a vzpřímí vzhůru. Tyto pohyby vyprávějí o přání žit ve výšinách nebo nalézt smrt v hluboké vodě.

Muž v pyžamu padne náhle na kolena a začne plakat: „Pojď zpátky, pojď zpátky, jsem zločinec, já jsem zločinec, pojď zpátky!“

Na druhé straně bazénu, tam, kde je voda hluboká, hledí zaraženě český učenec, zaměstnaný svými podporami ležmo: nejdříve si myslel, že přišel další pár, aby se přidružil k tomu kopulujícími a on konečně zažije tento legendární skupinový sex, o kterém toho tolik slyšel, když ještě pracoval na lešeních puritánské komunistické říše. Dokonce si myslel, že musí vzhledem k takovémuto kolektivní koitu místo ze slušnosti opustit a jít na svůj pokoj. Potom dolehl k jeho uším strašlivý výkřik, zůstal s nataženýma rukama jako zkamenělý a nemohl ve svých cvicích pokračovat, ačkoli dosud své tělo zvednul teprve osmnáctkrát. Před jeho očima spadla žena v bílém do vody, a šál s maličkými modrými a růžově červenými květinami plave za ní.

Nehybně, se zvednutým trupem, pochopí český učenec konečně, že žena se chce utopit: snaží se udržet hlavu pod vodou, ale její vůle není dost silná, vždycky jí zvedne opět nahoru. Je svědkem sebevraždy, jakou by si byl býval nikdy nemohl vymyslet. Ta žena je nemocná nebo poraněná nebo pronásledovaná, opět se vzpřímí a zmizí znovu pod vodní plochou, ještě jednou a ještě jednou; určitě neumí plavat; čím dál kupředu kráčí, tím hlouběji se potápí, takže brzy bude celá přikrytá vodou a zemře, za pasivního přihlížení muže v pyžamu, který klečí na rohu bazénu a sleduje ji s pláčem.

Muž v pyžamu už ženu nevidí, tolik je fascinován postavou neznámého muže, který je velký, silný, zvláštně neforemný a připravuje se přímo proti němu ve vzdálenosti asi patnáct metrů zasáhnout do dramatu, do kterého mu nic není, do dramatu, které si muž v pyžamu žárlivě střeží pro sebe a které si nárokuje žena, kterou miluje. Neboť, kdo by o tom pochyboval, miluje ji, jeho nenávist byla jen přechodná; není schopný ji skutečně a trvale nenávidět, dokonce i když mu působí bolest. Ví, že se chová pod diktátem její iracionální a nezkrotné sensibility, její nádherné sensibility, které on nerozumí a kterou uctívá. Ačkoli to se svými nadávkami přehnal, zůstává nejvnitřněji přesvědčen, že ona je nevinná a vinu na jejich nečekaném sporu má někdo jiný. On ho nezná, neví, kde se tento člověk nachází, ale je připraven se na něj vrhnout. V tomto duševním rozpoložení pozoruje muže, který se sportovně naklání nad vodu; jako hypnotizován pozoruje jeho tělo, silné, svalnaté a podivuhodně neúměrné, s širokými, docela ženskými stehny a tlustými, neinteligentními lýtky, absurdní tělo, jako personifikovaná nespravedlnost. O tomto muži nic neví, vůbec si ho nepamatuje, vidí však v tomto monumentu ošklivosti, oslněný svým vlastním utrpením, obraz svého nevysvětlitelného neštěstí, a pozoruje, jak se ho zmocňuje nepřemožitelná nenávist k němu.

Český učenec skočí do vody a blíží se k ženě několika energickými tempy.

„Nech jí na pokoji!“ křičí muž v pyžamu a také skočí do bazénu.

Učenec je už vzdálený už jen dva metry od ženy; jeho chodidla se dotýkají dna.

Muž v pyžamu plave k němu a znovu křičí: „Nech jí na pokoji! Nesahej na ní!“

Český učenec strčí ruku pod tělo ženy, ta se nechá položit a vydá dlouhý vzdech.

V tento okamžik je muž v pyžamu už docela blízko vedle něj: „Nech jí na pokoji, nebo tě zabiju!“

Přes své slzy nevidí nic než neforemnou siluetu. Sbalí si Immaculatu na rameno a mocně s ní lomcuje. Učenec se potácí, žena mu sklouzne z rukou. Žádný z těch dvou se o ní už nestará, odplave si k žebříku a vyleze ven. Učenec se dívá do očí muže v pyžamu, plných nenávisti, a v jeho očích doutná ta samá nenávist.

Muž v pyžamu se už nemůže ovládnout a uhodí ho.

Učenec ucítí bolest v ústech. Zkouší jazykem jeden z předních zubů a zjistí, že se viklá. Jedná se o korunku, kterou mu jeden pražský zubař, který mu dělal i jiné umělé zuby, s velkou péči zapustil do kořene, důrazně mu doktor vysvětlil, že tento zub slouží ostatním jako podpěra, a jestliže jej jednoho dne ztratí, bude umělý chrup, kterého se český učenec nevyslovitelně děsil, nevyhnutelný. Jeho jazyk prozkoumává viklající se zub, badatel zbledne, nejdříve strachy, potom vztekem. Vynoří se před ním jeho celý život, a podruhé mu v tomto dni stoupnou slzy do očí; ano, pláče, a z hlouby těchto slzí se vynoří myšlenka: všechno ztratil, má jen své svaly; ale k čemu mu slouží tyto svaly, tyto ubohé svaly? Tato otázka vymrští jako pružina jeho pravou ruku do hrozného pohybu: vyústí do úderu, do úderu, který je nezměrný jako truchlivost umělého chrupu, nezměrný jako půl století vášnivého mrdání na okraji všech francouzských bazénů. Muž v pyžamu zmizí pod vodní hladinou.

Jeho úder byl tak náhlý a tak dokonalý, že český učenec myslí, že ho zabil; po okamžiku bezradnosti se nakloní dopředu, vytáhne ho nad hladinu, poplácá po obličeji; muž otevře oči, jeho přítomný pohled se zachytí na neforemném zjevení, potom se osvobodí a plave k žebříku, aby opět dostihl ženu.

Krčící se na kraji bazénu sledovala pozorně muže v pyžamu, jeho boj a jeho pád. Až když dorazí k vydlaždičkovanému okraji bazénu, zvedne se a jde směrem ke schodišti, aniž by se otočila, ale dost pomalu, aby ji mohl následovat. Tak procházejí, aniž by ztratili slovo a krásně mokří (již dlouho liduprázdnou) halou, chodbami a dojdou do pokoje. Z jejich šatů teče, třesou se zimou, musí se převléci.

A pak?

Co, pak? Vyspí se spolu, co jste si mysleli? Této noci budou mlčenliví, ona bude jen sténat jako někdo, komu bylo způsobeno bezpráví. Tak může jít všechno dál, a drama, které tento večer poprvé uvedla, se může v následujících dnech a týdnech reprizovat. Aby dokázala, že je povznesená nad jakoukoli vulgaritu, nad obyčejný svět, kterým pohrdá, dostane ho opět na kolena, sám sebe obžaluje, pláče, to ji jen víc rozzuří, nasadí mu parohy, svou nevěru vystaví na odiv, způsobí mu bolest, on se vzepře, bude hrubý, výhružný, je rozhodnutý spáchat ohavnost, roztříští vázu, řve hrozné nadávky, na to ona dělá, jako by měla strach, a obviňuje jej, že je agresor a násilník, on opět padne na kolena, znovu pláče, prohlásí se za viníka, pak mu dovolí, aby s ní spal, a tak znovu a tak stále, týdny, měsíce, roky, věčnost.

A český učenec? S jazykem vlisovaným proti viklajícímu se zubu si říká: to je to, co mi zbylo z celého mého života: viklající se zub a panický strach nosit umělý chrup. Nic dalšího? Vůbec nic? Nic. V jeho náhlém osvícení se mu zjeví jeho minulost: nikoli jako povznesené dobrodružství, bohaté na dramatické a jedinečné události, ale jako maličká část z množství neuspořádaných události, které se přeženou planetou tak rychle, že jejich individuální rysy člověk nemůže vůbec vnímat, takže Berck měl možná pravdu, když ho měl za Maďara nebo Poláka, protože on je skutečně možná Maďar, Polák nebo Turek, Rus nebo třeba nějaké umírající dítě v Somálsku. Když se věci stanou příliš rychle, člověk si už ničím nemůže být jistý, vůbec ničím, ani sám sebou.

Když jsem popisoval noc Madame de T., uvedl jsem známou rovnici z první kapitoly existenciální matematiky: stupeň rychlostí je přímo úměrný intenzitě zapomínání. Z této rovnice lze odvodit různé logické následky, například tento: naše epocha se upsala ďáblu rychlosti, a proto tak rychle zapomíná sama sebe. Teď bych ale raději toto tvrzení obrátil a řekl: naše epocha je posedlá touhou po zapomínání, a aby tuto žádost naplnila, upsala se ďáblu rychlosti; zrychlila svůj krok, protože nám tím chtěla dát na srozuměnou: už si nepřeje, aby si ji člověk pamatoval; je sama sebou znechucená; dělá se jí ze sebe špatně; chtěla by sfouknout plápolající plameny paměti.

Můj milý krajane, příteli, známý objeviteli druhu musca pragensis, heroický dělníku na stavbě, už se nemůžu déle dívat, jak stojíš ve vodě! Nachladíš se! Můj příteli! Můj bratře! Netrap se! Pojď ven! Jdi spát. Těš se, že jsi zapomenut. Zahal se do šály všeobecné sladké ztráty paměti. Už nemysli na smích, který tě zranil, už neexistuje, tento smích existuje právě tak málo jako tvoje léta na stavbě nebo sláva tvého pronásledování. Zámek je klidný, otevři okno, vůně stromů vstoupí do tvého pokoje. Vdechni ji. Jsou to tři století staré kaštany. Jejich šumění je stejné, jako které slyšeli Madame de T. a její rytíř, když se milovali v pavilonu, který byl tenkrát z tvého okna vidět, jež ale bohužel nemůžeš vidět, protože ho asi o patnáct let později, během revoluce v roce 1789, zničili a nezbylo z něj vůbec nic než několik stránek novely Vivanta Denona, kterou jsi nikdy nečetl a velmi pravděpodobně nikdy číst nebudeš.

Vincent svoje slipy nenašel, vklouzl mokrý do svých kalhot a košile a běžel za Julií. Ale ona byla příliš rychlá a on příliš pomalý. Teď běhá chodbami a vidí, že zmizela. Protože neví, kde leží její pokoj, je mu jasné, že nemá žádné velké šance, bloudí přesto dál chodbami, v naději, že se jedny dveře otevřou a Juliin hlas mu řekne: „Pojď, Vincente, pojď.“ Ale všichni už spí, není slyšet žádný zvuk, a všechny dveře zůstávají zavřené. Mumlá: „Julie, Julie!“ Zhlasí svoje mumlání, své mumlání vykřikne, ale odpovídá mu jen samotné ticho. Představuje si ji. Představuje si její v měsíčním světle průzračně působící obličej. Představí si díru v jejím zadku. Ach, díra v jejím zadku, které - zcela odhalené - byl tak blízko a kterou propásl, úplně propásl. Které se ani nedotkl, ani ji neviděl. Ach, tento strašný obraz je tu znovu, a jeho ubohý úd se vzbudí, vzpřímí se, och, vzpřímí se zbytečně, nesmyslně a obrovitě.

Zpátky ve svém pokoji padne na židli a jeho hlava je znovu plná touhy po Julii. Je připravenýudělat cokoli, aby se s ní znovu setkal, jenže nemá, co by dělal. Ona přijde zítra ráno do jídelny, aby se nasnídala, ale pak už bude on bohužel sedět u svého psacího stolu v Paříži. Nezná ani její adresu, ani její příjmení a ani místo jejího zaměstnání, nic. Je sám se svým bezbřehým zoufalstvím, které se zhmotňuje do nenáležité velikosti jeho údu.

Ten před necelou hodinou dokázal svůj chvályhodný rozum, když zachoval vhodné měřítko, které ospravedlnil v podivuhodné řeči s argumenty, jejichž racionalita nás všechny ohromila; nyní ale zastávám pochybnost, pokud jde o rozum právě tohoto údu, který teď vypadá opuštěný od všech dobrých duchů; bez jakéhokoli zástupného motivu se vypíná proti vesmíru jako Beethovenova Devátá symfonie, která vzhledem k zoufalému lidstvu vyřvává svůj chvalozpěv na radost.

Věra procitne podruhé.

„Proč musíš to rádio pouštět naplno? Probudil jsi mě.“

„Neposlouchám rádio. Všude je klid, jako nikde jinde.“

„Ne, poslouchal jsi rádio, a to je od tebe docela bezohledné. Spala jsem.“

„Přísahám ti!“

„A k tomu ještě tu hloupou ódu na radost, jak můžeš něco takového poslouchat!“

„Odpusť mi. To je ještě jednou vina mojí fantazie.“

„Jak to, tvojí fantazie? Ty jsi asi tu devátou symfonii skládal? Začínáš si myslet, že jsi Beethoven?“

„Ne, chtěl jsem říct něco jiného.“

„Ještě nikdy mi tahle symfonie nepřišla tak nesnesitelná, tak nemístná, dotěrná, tak dětinská ve své nabubřelosti, tak hloupá, tolik naivní ve své vulgaritě. Už to dál nevydržím. To je vážně vrchol. V tomhle zámku straší, a já tady nechci zůstat ani o minutu déle. Prosím tě, odjeďme. Ostatně už svítá.“

A vstane z postele.

Rozednívá se. Myslím na závěrečnou scénu novely Vivanta Denona. Milostná noc v tajném pokoji byla ukončena příchodem komorné, důvěrnice, která mileneckému páru ohlásila počátek dne. Rytíř se ve velkém spěchu obléká, jde ven, ztratí se ale v chodbách zámku. Protože se bojí, aby nebyl odhalen, odebere se raději do parku a dělá, jako by se šel projít, jako někdo, kdo dobře spal a velmi brzy vstával. Ještě v hlavě všechno popletené, pokouší se pochopit smysl svého dobrodružství: ukončila Madame de T. vztah se svým markýzem?byla připravena s ním skoncovat? nebo jej chtěla pouze potrestat? které pokračování najde právě ke konci pokročilá noc?

Bezradný mezi všemi těmito otázkami náhle vidí markýze, milence Madame de T., před sebou. Ten právě přišel a vrhá se na rytíře: „Jak to šlo?“ ptá se ho nedočkavě.

Následující dialog dá rytířovi konečně na srozuměnou, komu může za své dobrodružství vděčit: bylo důležité upoutat pozornost manžela na falešného milence, a tato role padla na něj. Není to pěkná úloha, spíš směšná, připouští markýz a směje se. A jako kdyby chtěl rytíře za tuto oběť odškodnit, sdělí mu několik důvěrností: Madame de T. je krásná žena a především, co se týče věrnosti, jedinečná. Má jen jedinou slabost: tělesnou netečnost.

Vrací se spolu zpět k zámku, aby pozdravili manžela. Ten je pohostinný, když mluví s markýzem, k rytířovi se ale chová pohrdavě: doporučí mu odcestovat jak nejrychleji to lze, načež mu laskavý markýz nabídne svou bryčku.

Potom navštíví markýz a rytíř Madame de T. Na konec rozpravy se jí podaří říci mu na prahu několik něžných slov; tady jsou ty poslední věty, jak je traduje novela: „Nyní Vás volá opět Vaše láska; ta, která je předmětem této lásky, zaslouží vaši důstojnost. [...] Ještě jednou, žijte blaze, jste šarmantní... Nepokažte si to u komtesy!“

„Nepokažte si to u komtesy!“: to jsou poslední slova, která směřuje Madame de T. svému milenci.

Bezprostředně na to poslední slova novely: „Vůz na mě čekal; nastoupil jsem. Hledal jsem morálku celého tohoto dobrodružství ... a žádnou nenašel.“

Přece je tady jedna morálka: ztělesňuje ji Madame de T., obelhala svého muže, obelhala svého markýze, obelhala mladého rytíře. Je to pravá žačka Epikura. Přátelská přítelkyně slasti. Sladká, ochraňující lhářka. Ochránkyně štěstí.

Příběh novely je vyprávěn rytířem v první osobě. Neví, co si skutečně Madame de T. myslí, a je spíše zdrženlivý, když mluví o svých vlastních pocitech a myšlenkách. Vnitřní svět obou postav zůstává zahalený nebo částečně zahalený.

Když markýz za ranního rozbřesku mluvil o frigiditě své milé, mohl se rytíř smát, až by se za břicho popadal, ona mu přeci dokázala pravý opak. Ale neměl nic jiného než tuto nepochybnost. Patří to, co s ním Madame de T. prožila k jejím zvykům, nebo to pro ni bylo vzácné, snad dokonce jedinečné dobrodružství? Dojalo se tím její srdce nebo zůstalo netknuté? Probudí tato milostná noc její žárlivost vůči komtese? Byla její poslední slova, se kterými ji rytířovi doporučila, upřímná nebo byla diktována pouhou bezpečnostní potřebou? Naplní ji přítomnost rytíře touhou nebo jí nepohne?

A co jeho týká: když se mu markýz ráno vysmíval, odpověděl duchaplně a zůstal pánem situace. Ale jak se skutečně cítil? A jak se bude cítit v tom okamžiku, když opustí zámek? Na co bude myslet? Na rozkoš, kterou prožil, nebo na svou pověst směšného mládence? Bude se cítit jako vítěz nebo jako poražený? Šťastně nebo nešťastně?

Jinými slovy: může člověk žít v rozkoši a pro rozkoš a být šťastný? lze uskutečnit ideál hédonismu? Existuje tato naděje? Existuje alespoň jemný paprsek této naděje?

Je unavený k smrti. Má chuť natáhnout se na postel a spát, nesmí ale riskovat, že by nevstal včas. Nejpozději za hodinu by musel vstávat. Sedí na židli a nasadí si na hlavu motorkářskou přilbu, s předpokladem, že její váha mu bude bránit v usnutí. Je to ale přece úplně nesmyslné, sedět si s helmou na hlavě a nesmět usnout. Rozhodne se odjet a vstane.

Před přímo nadcházejícím odjezdem pomyslí na Pontevina. Ach, Pontevin! Bude se ho vyptávat. Co mu má vyprávět. Vyprávět všechno, co se stalo, to by Pontevina jistě pobavilo a s ním celou partu. Je totiž vždy legrační, když vypravěč hraje ve vlastním příběhu komickou roli. Ostatně to neumí nikdo lépe než Pontevin. Například když vypráví svou zkušenost s písařkou, kterou táhl za vlasy, protože ji zaměnil s nějakou jinou. Ale pozor! Pontevin je vychytralý! Všichni předpokládají, že za touto komickou příhodou se ukrývá daleko lichotivější pravda. Posluchači mu závidí jeho přítelkyni, která by ráda, aby se choval surově, a představují si plní žárlivosti mladou stenotypistku, se kterou bůh ví co provozoval. Když jim oproti tomu bude Vincent vyprávět příběh fingované kopulace na okraji bazénu, budou mu všichni věřit a smát se jemu i jeho neúspěchu.

Chodí po pokoji sem a tam a pokouší se svůj příběh trochu opravit, ohladit, retušovat. Jako první musí simulovaný pohlavní akt proměnit ve skutečný. Představuje si lidi, jak sestupují k bazénu, užaslí a přivábeni jejich milostným objetím; rychle se vysvlékají, někteří člověka pozorují, jiní napodobují, a když Vincent a Julie vidí, že se kolem koná velkolepá kolektivní kopulace v plném proudu, stoupnou si s vytříbeným citem pro režii, pozorují ještě několik okamžiků dovádějící páry a potom odejdou, jako demiurgové, kteří se vzdálí poté, co stvořili svět. Jdou pryč, jak jeden druhého potkali, každý jiným směrem, aby se už nikdy víc nespatřili.

Sotva dorazila tato poslední strašlivá slova „aby se už nikdy víc nespatřili“ do jeho hlavy, probudil se opět jeho úd; a Vincent by se byl nejraději rozběhl hlavou proti zdi.

Zvláštní: zatímco si vymýšlel scénu s orgiemi, jeho vzrušení ochablo; když oproti tomu pomyslí na skutečnou, přítomnou Julii, je opět šíleně vzrušený. Upne se tedy na svůj příběh s orgiemi, představuje si je a vypráví si je stále a stále dokola: spí spolu, další páry přijdou, dívají se, svlékají se, a kolem bazénu dokola se zdvihají brzy vlny jedné několikanásobné kopulace. Po vícerém opakování tohoto krátkého pornofilmu se konečně cítí lépe, jeho úd je rozumnější, skoro klidný.

Představí si Café Cascogne, přátele, kteří ho poslouchají. Pontevin, Machu se svým nakažlivým idiotským smíchem, Goujard, který přidá své rozumné poznámky, a ty ostatní. Jako poslední slovo jim řekne: „Přátelé, píchal jsem za vás za všechny, všichni vaši ptáci byli se mnou na této krásné sexparty, byl jsem váš zplnomocněnec, byl jsem váš vyslanec, váš mrdací poslanec, váš žoldnéřský ocas, byl jsem množný ocas!“

Prochází pokojem dlouhými kroky a opakuje poslední větu několikrát nahlas. Množný ocas, nádherný přesný zásah. Potom (nepříjemné vzrušení už úplně odeznělo) si vezme tašku a opustí pokoj.

Věra šla k recepci zaplatit a já jdu s malým kufrem k našemu vozu, který je zaparkovaný na dvoře. Lituji, že ta vulgární Devátá symfonie vyrušila mojí ženu ze spaní a tím uspíšila odjezd z tohoto místa, kde jsem se cítil tak dobře, vrhnu ještě jeden nostalgický pohled na okolí. Schodiště do zámku. Zde se zdvořile a chladně objevil manžel, aby přijal svou choť v doprovodu mladého rytíře, když přijel kočár na počátku noci. Tudy šel rytíř asi o deset hodin později ven, tentokrát sám, bez nikoho, kdo by jej doprovodil.

Poté co se za ním zavřely dveře komnaty Madame de T., slyší smích markýze, krátce na to zazní jiný, ženský smích. Na okamžik zpomalí krok, proč se směje? Dělají si z něj legraci? Pak už tedy nechce nic slyšet a jde neprodleně k východu; přesto slyší ve svém nitru ještě stále tento smích; nemůže se od něj osvobodit, ve skutečnosti se od něj neosvobodí nikdy. Vzpomene si na větu markýze: „Možná ti není celá komika tvé úlohy zcela jasná.“ Když markýz za rozbřesku učinil tuto jemně zlomyslnou poznámku, nehnul na to ani brvou. Věděl, že nasadil markýzovi parohy a řekl si spokojeně, Madame de T. je buď rozhodnutá markýze opustit, takže ji určitě znovu spatří, nebo se chtěla pomstít, takže ji spatří velmi pravděpodobně (kdo se dnes mstí, bude se mstít také zítra). To si myslel ještě před hodinou. Ale po posledních slovech Madame de T. je všechno jasné: ta noc zůstane bez pokračování. Žádné ráno.

Opouští zámek za studené ranní opuštěnosti; říká si, že mu z té noci, kterou prožil, nezbude nic jiného než tento smích: příhoda se dostane do oběhu a on se stane komickou figurkou. Je všeobecně známo, že žádná žena netouží po komickém muži. Aniž by ho prosili o dovolení, nasadí mu šaškovskou čepici a on se necítí dost silný na to, aby ji nosil. Ve svém nitru postřehne hlas vzpoury, který jej vybízí, aby vyprávěl svůj příběh, aby jej vyprávěl, jak se stal, aby jej vyprávěl nahlas celému světu.

Ale ví, že to nemůže udělat. Stát se hulvátem je horší než být směšnou figurkou. Nedokáže Madame de T. zradit a nezradí ji.

Jinými, skromnými dveřmi, které vedou k recepci, vstoupí Vincent na dvůr. Ještě pořád se snaží vyprávět si příhodu o sexparty u bazénu. Ne kvůli jejímu chladivému účinku (je už daleko od jakéhokoli vzrušení), nýbrž aby překryl nesnesitelně srdcervoucí vzpomínku na Julii. Ví, že jen tato vymyšlená příhoda mu dá zapomenout, co se skutečně stalo. Má chuť tuto novou příhodu neprodleně a nahlas vyprávět, proměnit ji ve slavnostní fanfáru, která rozpustí žalostnou nápodobu pohlavního aktu, kvůli které ztratil Julii, v nic.

„Byl jsem množný ocas,“ opakuje si a jako odpověď slyší Pontevinův spiklenecký smích, vidí Machuův nakažlivý úsměv, který mu říká: „Ty jsi množný ocas a od nynějška se ti nebude říkat jinak než množný ocas.“ Tahle myšlenka se mu líbí a usměje se.

Když přichází ke své motorce, která stojí na druhé straně dvora, vidí, jak mu jde nějaký muž vstříc; je trochu mladší než on a má na sobě kostým, který očividně pochází z nějaké minulé doby. Překvapeně na něj Vincent zírá. Ach, jak musí být po téhle nesmyslné noci hotový: není schopný pro toto zjevení nalézt žádné rozumné vysvětlení. Je to herec v historickém obleku? Možná v nějaké souvislosti s tou ženou od televize? Natáčel se na zámku včera nějaký reklamní spot? Ale když se jejich pohledy střetly, viděl v očích mladého muže takový upřímný úžas, který by nebyl žádný herec schopný zahrát.

Mladý rytíř pozoruje neznámého. Především pokrývka hlavy poutá jeho pozornost. Takto opřilbováni byli před dvěma nebo třemi stoletími rytíři ve válce. Neméně překvapující než přilba je chybějící elegance toho muže. Dlouhé, široké kalhoty bez jakéhokoli tvaru, jaké mohou nosit jen velmi chudí sedláci. Nebo možná mniši.

Cítí se vyčerpán, na konci svých sil, na pokraji nevolnosti. Možná spí, možná se mu to zdá, možná fantazíruje. Konečně je ten muž docela blízko u něj, otevře ústa a řekne větu, která jeho ohromení jen zesílí: „Ty jsi z 18. století?“

Ta otázka je zvláštní, absurdní, ale ten způsob, jak ji muž vyslovil, ještě víc: neznámou intonací, jako kdyby byl posel z nějakého cizího království, který se na dvoře učil francouzsky, aniž by Francii znal. Tato nepravděpodobná intonace a výslovnost přivedly rytíře na myšlenku, že muž by skutečně mohl pocházet z nějakého jiného času.

„Ano, a ty?“ zeptá se ho.

„Já? Z dvacátého.“ Potom ještě dodá: „Z konce dvacátého.“ A pak ještě řekne: „Zažil jsem úžasnou noc.“

Ta věta rytíře zarazí: „Já taky“, řekne.

Představí si Madame de T. a cítí náhle, jak ho zaplaví vlna vděčnosti. Můj bože, jak mohl přisuzovat takový význam markýzovou smíchu? Jako kdyby to nejdůležitější nebyla krása té právě strávené noci, krása, která ho drží ještě stále v takovém opojení, že vidí fantómy, zaměňuje sny se skutečností a je vykloubený z času.

A muž s přilbou opakuje svojí komickou intonací: „Já jsem zažil absolutně úžasnou noc.“

Rytíř mrkne, jako kdyby chtěl říci, já ti rozumím, kamaráde. Kdo jiný by ti měl rozumět? A potom si myslí: poté co slíbil být diskrétní, nemůže nikomu vyprávět, co prožil. Je ale nediskrétnost po dvou set letech ještě nediskrétnost? Přijde mu, jako kdyby mu tohoto muže poslal bůh libertinů, aby s ním mohl mluvit, aby mohl být indiskrétní a zároveň udržel slib mlčenlivosti; aby uložil jeden moment svého života kamsi do budoucnosti; aby jej promítl do věčnosti; aby jej proměnil ve slávu.

„Jsi vážně z dvacátého století?“

„Jasně, starouši. V tomhle století se dějí mimořádné věci. Volnost mravů. Já jsem, opakuji to, strávil super noc.“

„Já taky,“ řekne rytíř ještě jednou a chystá se mu tu svoji vypravovat.

„Podivuhodnou, velice podivuhodnou, neuvěřitelnou noc,“ opakuje muž s přilbou a fixuje ho pronikavým, snažným pohledem.

Rytíř vidí v jeho pohledu tvrdohlavé přání mluvit. Něco mu na té tvrdohlavosti vadí. Pochopí, že tato netrpělivost znamená zároveň poslouchat něco nemilosrdně nezajímavého. Poté co se rytíř setkal s touto chutí mluvit, ztratí své přání také něco říci a najednou nevidí žádný důvod, si setkání vymýšlet.

Ucítí novou vlnu únavy. Přejede si rukou po obličeji a ucítí pach lásky, který mu nechala na jeho prstech Madame de T. Tento pach v něm probudí touhu a on si přeje sedět sám v bryčce, aby se nechal pomalu, zasněně odvézt do Paříže.

Muž ve staromódním kostýmu se Vincentovi zdá velmi mladý a tedy skoro povinován, aby se zajímal o přiznání staršího. Když mu dvakrát řekl, „zažil jsem úžasnou noc“, a ten druhý odpověděl „já taky“, domníval se, že vidí v jeho tváři zvědavost, která ale náhle a nevysvětlitelně opět vyhasla a ustoupila téměř arogantní lhostejnosti. Atmosféra vhodná pro důvěrnosti trvala sotva minutu a pak se opět rozplynula.

Podrážděný si se zájmem prohlíží oblek mladého muže. Co je zač vlastně tenhle panák? Boty se stříbrnou přezkou, tyhle bílé kalhoty, které úzce přiléhají na nohy a hýždě, a všechny ty nepopsatelné žaboty, samet a krajky, které pokrývají hruď a zdobí ji. Uchopí tkaničku, kterou nosí mladý muž na krku, mezi dvěma prsty a pozoruje ji s úsměvem, který má znamenat ironický podiv.

Důvěrnost tohoto gesta dostane muže ve staromódním kostýmu do ráže. Jeho obličej se zkřiví nenávistí. Zvedne pravou ruku, jako kdyby chtěl nestydu pohlavkovat. Vincent nechá tkaničku a ustoupí krok zpátky. Poté co mu muž věnuje opovržlivý pohled, otočí se a jde ke svému kočáru.

Pohrdání, se kterým s ním bylo jednáno, Vincent ve svém pomatení daleko zahodil. Náhle se cítí slabý. Ví, že nikomu nemůže vyprávět příběh o skupinovém sexu. Nebude mít sílu lhát. Je příliš smutný, aby lhal. Má už jen jedno přání: tuto noc, tuhle celou uplynulou noc rychle zapomenout, vygumovat ji, vymazat, zneskutečnit – a v tomto okamžiku pocítí neukojitelnou touhu po rychlosti.

Odhodlanými kroky pospíchá ke své motorce, cítí touhu po své motorce, je plný lásky ke své motorce, ke své motorce, na které všechno zapomene, na které zapomene na sebe samého.

Věra se posadila vedle mě v autě.

„Podívej se, tady,“ řeknu jí.

„Kde?“

„Tady! To je Vincent! Nepoznáváš ho?“

„Vincent? Ten co nasedá na motorku?“

„Ano. Mám strach, že pojede příliš rychle. Opravdu mám o něj strach.“

„Jezdí rád rychle? On taky?“

„Vždycky ne. Ale dnes pojede jako blázen.“

„Tenhle zámek je zakletý. Přinese všem neštěstí. Prosím, jeď už!“

„Počkej okamžik.“

Chtěl bych se ještě podívat na mého rytíře, který jde pomalu ke své bryčce. Chtěl bych si užít rytmus jeho kroků: čím dál kráčí, tím jsou pomalejší. V této pomalosti, doufám, rozpoznávám znamení štěstí.

Kočí jej pozdraví; on zůstane stát, zvedne prsty k nosu, potom nastoupí, posadí se, zapře se nohama pohodlně do rohu, kočár se třese, za chvíli bude dřímat, potom se opět probudí, a během celého toho času se bude snažit zůstat blízko, jak jen to jen možné, této noci, která se nemilosrdně rozplývá do světla.

Žádné ráno.

Žádní posluchači.

Prosím tě, můj příteli, buď šťastný. Mám neurčitý dojem, že na tvé schopnosti být šťastný závisí naše jediná naděje.

Bryčka zmizela v mlze, a já nastartuji.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Pomalost od Milana Kundery

Autor

pomalost

Sdílení