Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePrvní příběh ze série "Vodníků"
11. 10. 2007
0
0
738
Autor
Dinka
O vodníku Paskválkovi
Kdysi dávno, až v Čechách, u Prahy, se vodnici Rile narodilo maličké vodňátko. Bylo malé, a mělo bílé vlásky. Dostalo jméno Paskválek. Vodníček měl moc rád skořicové tyčinky a rákosový salát. Nosil zelený kabátek, zelený klobouček s červenou stužkou a hnědé botky. Bydlel s mámou ,tátou a tetičkou Matyldou ve velikém rybníce, poblíž louky, na které se každý rok předváděli kejklíři a cirkusáci.
Na břehu rostla rozložitá vrba s dutým kmenem. Nikde tam nebyla díra, kudy by se tam dalo vlézt, a tak si Paskválek vyhrabal pod hladinou u kraje tunel, kterým se tam dalo pohodně dostat, aniž by ho někdo viděl. Těsně před ústím tunelu do kmene si vyhrabal takový pokojíček, kam si nanosil staré deky, nějaké ty dobroty a polštář. Ve kmeni měl malou stoličku a udělal si dírky na všechny strany, aby dobře viděl ven. Hlavně na cirkusáky. Nikomu o tom neřekl, a schválně zamaskoval vchod do tunelu kapradinami, aby ho nikdo nenašel.
Paskválek zažíval jako někteří jiní vodníčci a vodnice spoustu dobrodružství. O jednom z nich vám teď povím.
Bylo to jednou takhle k podzimu, listí dostávalo červenou a žlutou barvu, opadávalo ze stromů a ochlazovalo se. Vodník Paskválek měl velikou radost. Vodnická škola mu už končila, a blížily se Vánoce. Paskválek si teď obstarával zásoby na zimu, aby mu nebylo zima v pokojíčku, a aby měl co mlsat. Ve spižírně toho moc nebylo, a letos ani teta Matylda neměla pod postelí pivoňkové výhonky jako obvykle. A tak ho v ty časy bylo možno vidět, jak běhá po lese s malým košíčkem a sbírá houby, bobulky, a kořínky jalovce, protože krásně štípou na jazyku. Také důkladně prošmejdil celý rybník. Vodním vílám uloudil rákosové tyčinky, starému sumci Emilovi pár leknínových lístků a žábám u náhonu lodyhy vodních rostlin a láhev červených řas. Takový mlsoun to byl.
Když nastaly první mrazíky, donesl si do doupěte, jak říkal tomu svému pokojíčku pod vrbou, ještě dvě deky ze zelených lístečků a lampičku, obalenou červeným papírem, aby vydávala jen tlumené, načervenalé světlo. Díry ve kmeni důkladně zalepil blatíčkem ze dna jezera, aby mu tam nefoukalo, a vyrovnal si všechny své zásoby na zem u malinké postýlky, kterou si tam udělal. Bylo to sice jen pár prkének přikrytých kapradinou od náhonu ale spalo se na tom dobře.
A přiblížil se zas jednou ten čas, kdy přijížděli cirkusáci na louku a předváděli tam své podivuhodné představení. Paskválek se na to vždycky dobře připravil. Když loni cirkusáci odjížděli, zapomněli tady krabičku s takovými měděnými kolečky, co jim lidé říkají peníze. Schoval si tu krabičku ve vrbě a chodil se na ně dívat.
A tak když cirkusáci a kejklíři přijeli, šel jim to Paskválek vrátit. Oni ti kejklíři sem jezdili vždycky ti stejní, ale pokaždé s jinými kousky, takže malá Eliška, provazochodkyně, Paskválka už dobře znala. Sedávali spolu v koruně vrby a povídali si. Eliška Paskválkovi co je nového ve světě. Že se prý indickému králi narodil synek, že se anglické princezně Dianě vyrážejí pupínky a paní starostové z městečka se ztratil slunečník.A Paskválek vyprávěl Elišce, co je nového v rybníce. Že si sumec Ferda odřel ploutev, vílám se podařilo udělat si z mlhy a červánků nový a moc dobrý druh jídla a že našel tu krabičku s mincemi.
Když zase tak jednou seděli na vrbě, svěřila se Eliška Paskválkovi, že mají v cirkusu veliké trápení. Odešel jim klaun a bez klauna není cirkus cirkusem. „Hned po prvním představení se rozhlásí, že jsme cirkus nanic, a nikdo nepřijde.“ stěžovala si Eliška.“Neboj se Eliško já s tím něco udělám.“ Slíbil Paskválek a zamyslel se. A zamyslel se tak usilovně, že se mu dělaly bubliny za špičatými oušky. A vymyslel takovou věc, že se Eliška smíchem div nesvalila z větve, jen při pomyšlení na to.
A tak se stalo, že když přišlo v šapitó na řadu číslo s klaunem, přišel do manéže pan ředitel a řekl: „Milé dámy, milí pánové, číslo s klaunem bude probíhat u rybníka.“ Když se všichni vyhrnuli ven, uviděli, že na hrázi jsou vyrovnány do řady židličky a led je ozářen silnými světly. Až se všichni usadili, znovu k nim promluvil pan ředitel: „Dámy a pánové, teď uvidíte pravou klaunovskou krasobruslařskou show, kterou lze uvidět jedině v našem cirkusu!“ A mluvil pravdu.Z vrby vyskočil zeleně oblečený mužíček s červenou stuhou na klobouku, projížděl se po ledě, skákal, šklebil se a každou chvíli se rozplácl jako žába v blátě. Vyvrcholením bylo, že si z klobouku odvázal jednu šarlatovou stužku a přivázal ji do vlasů dívenky v první řadě. Lidé se smáli, div nepukli a po skončení představení dal ředitel Paskválkovi velikou stříbrnou minci. Paskválek si do ní udě
Kdysi dávno, až v Čechách, u Prahy, se vodnici Rile narodilo maličké vodňátko. Bylo malé, a mělo bílé vlásky. Dostalo jméno Paskválek. Vodníček měl moc rád skořicové tyčinky a rákosový salát. Nosil zelený kabátek, zelený klobouček s červenou stužkou a hnědé botky. Bydlel s mámou ,tátou a tetičkou Matyldou ve velikém rybníce, poblíž louky, na které se každý rok předváděli kejklíři a cirkusáci.
Na břehu rostla rozložitá vrba s dutým kmenem. Nikde tam nebyla díra, kudy by se tam dalo vlézt, a tak si Paskválek vyhrabal pod hladinou u kraje tunel, kterým se tam dalo pohodně dostat, aniž by ho někdo viděl. Těsně před ústím tunelu do kmene si vyhrabal takový pokojíček, kam si nanosil staré deky, nějaké ty dobroty a polštář. Ve kmeni měl malou stoličku a udělal si dírky na všechny strany, aby dobře viděl ven. Hlavně na cirkusáky. Nikomu o tom neřekl, a schválně zamaskoval vchod do tunelu kapradinami, aby ho nikdo nenašel.
Paskválek zažíval jako někteří jiní vodníčci a vodnice spoustu dobrodružství. O jednom z nich vám teď povím.
Bylo to jednou takhle k podzimu, listí dostávalo červenou a žlutou barvu, opadávalo ze stromů a ochlazovalo se. Vodník Paskválek měl velikou radost. Vodnická škola mu už končila, a blížily se Vánoce. Paskválek si teď obstarával zásoby na zimu, aby mu nebylo zima v pokojíčku, a aby měl co mlsat. Ve spižírně toho moc nebylo, a letos ani teta Matylda neměla pod postelí pivoňkové výhonky jako obvykle. A tak ho v ty časy bylo možno vidět, jak běhá po lese s malým košíčkem a sbírá houby, bobulky, a kořínky jalovce, protože krásně štípou na jazyku. Také důkladně prošmejdil celý rybník. Vodním vílám uloudil rákosové tyčinky, starému sumci Emilovi pár leknínových lístků a žábám u náhonu lodyhy vodních rostlin a láhev červených řas. Takový mlsoun to byl.
Když nastaly první mrazíky, donesl si do doupěte, jak říkal tomu svému pokojíčku pod vrbou, ještě dvě deky ze zelených lístečků a lampičku, obalenou červeným papírem, aby vydávala jen tlumené, načervenalé světlo. Díry ve kmeni důkladně zalepil blatíčkem ze dna jezera, aby mu tam nefoukalo, a vyrovnal si všechny své zásoby na zem u malinké postýlky, kterou si tam udělal. Bylo to sice jen pár prkének přikrytých kapradinou od náhonu ale spalo se na tom dobře.
A přiblížil se zas jednou ten čas, kdy přijížděli cirkusáci na louku a předváděli tam své podivuhodné představení. Paskválek se na to vždycky dobře připravil. Když loni cirkusáci odjížděli, zapomněli tady krabičku s takovými měděnými kolečky, co jim lidé říkají peníze. Schoval si tu krabičku ve vrbě a chodil se na ně dívat.
A tak když cirkusáci a kejklíři přijeli, šel jim to Paskválek vrátit. Oni ti kejklíři sem jezdili vždycky ti stejní, ale pokaždé s jinými kousky, takže malá Eliška, provazochodkyně, Paskválka už dobře znala. Sedávali spolu v koruně vrby a povídali si. Eliška Paskválkovi co je nového ve světě. Že se prý indickému králi narodil synek, že se anglické princezně Dianě vyrážejí pupínky a paní starostové z městečka se ztratil slunečník.A Paskválek vyprávěl Elišce, co je nového v rybníce. Že si sumec Ferda odřel ploutev, vílám se podařilo udělat si z mlhy a červánků nový a moc dobrý druh jídla a že našel tu krabičku s mincemi.
Když zase tak jednou seděli na vrbě, svěřila se Eliška Paskválkovi, že mají v cirkusu veliké trápení. Odešel jim klaun a bez klauna není cirkus cirkusem. „Hned po prvním představení se rozhlásí, že jsme cirkus nanic, a nikdo nepřijde.“ stěžovala si Eliška.“Neboj se Eliško já s tím něco udělám.“ Slíbil Paskválek a zamyslel se. A zamyslel se tak usilovně, že se mu dělaly bubliny za špičatými oušky. A vymyslel takovou věc, že se Eliška smíchem div nesvalila z větve, jen při pomyšlení na to.
A tak se stalo, že když přišlo v šapitó na řadu číslo s klaunem, přišel do manéže pan ředitel a řekl: „Milé dámy, milí pánové, číslo s klaunem bude probíhat u rybníka.“ Když se všichni vyhrnuli ven, uviděli, že na hrázi jsou vyrovnány do řady židličky a led je ozářen silnými světly. Až se všichni usadili, znovu k nim promluvil pan ředitel: „Dámy a pánové, teď uvidíte pravou klaunovskou krasobruslařskou show, kterou lze uvidět jedině v našem cirkusu!“ A mluvil pravdu.Z vrby vyskočil zeleně oblečený mužíček s červenou stuhou na klobouku, projížděl se po ledě, skákal, šklebil se a každou chvíli se rozplácl jako žába v blátě. Vyvrcholením bylo, že si z klobouku odvázal jednu šarlatovou stužku a přivázal ji do vlasů dívenky v první řadě. Lidé se smáli, div nepukli a po skončení představení dal ředitel Paskválkovi velikou stříbrnou minci. Paskválek si do ní udě