Druhý ze série "Vodníků"

Hradní pokladnice

Bylo to takhle jednou na podzim, když ještě Sluníčko naposledy svítilo a pěkně hřálo. Ale lesy už hořely červenou a žlutou barvou. Podzim se letos činil. Paskválek se vyhříval na velkém oválném kameni. Byl rád, že si ještě může užívat sluníčka a že nemusí být před deštěm zalezlý v rybníce nebo pod vrbou. A už byl navíc trochu větší a postýlka ve vrbě mu byla malá. Přemýšlel, jak by si opatřil novou. V tom uviděl na břehu u splavu spousty oválných
Pískovcových kamenů. V tom ho něco napadlo. Přinesl si z tátovy dílničky kladívko a začal jeden z větších kamenů na břehu otloukat. A otloukal a otloukal, až ten kámen vypadal jako fazole. Pak si přinesl majzlík a vydlabal vevnitř díru. Pěkně hlubokou a kulatou. Pak si vzal ještě úplně malinké kladívko a stěny fazole vyhladil. Po té vyčerpávající práci si donesl ještě lopuchové listy a leknínové závitky a spokojeně ulehl do své nové postýlky.
Pak se rozhodl, že tu postýlku dopraví do pokojíčku pod vrbou v celku, ne po částech jak si plánoval, i kdyby to měl dělat celou noc.
Vzal si pár desek a udělal z nich skluzavku. Rozšířil otvor tunelu do jeskyně pood vrbou a také tam položil prkna. Pak už stačilo jen postrčit postýlku na skluzavku a už se jelo. Prostrkování tunelem byla teda pořádná fuška, ale hastrmánek nakonec fazolovou postel do pokojíčku přece jen dostal. Pomoci mu ale museli vodní šneci a sumec Ferda. Šneci svým slizem pokryli prkna, aby to víc klouzalo a Ferda pomáhal tlačit. I ti líní úhoři od stavidla se přišli podívat, ale pomáhat ne. Když byla postýlka těsně před vstupem do jeskyně, vykloubil Paskválek v koutě malou díru, do které pak postel strčili. Nanosil si do ní deky z té bývalé, kterou vyhodil, a ještě si na její stěny vytesal vlnky a čárky, aby se mu v ní dobře spalo.
Ale ta postel nesloužila jen k ležení. Od té doby, co Paskválkovu komůrku objevila jeho malá sestřička Mía, se připravoval na její nálety a zabezpečoval své zásoby. A to tak, že ve dnu postýlky vyhloubil výklenek, a do něj schoval všechny zásoby a mince, co měl na stěnách zavěšeny.
Později ale Mía na Paskválkovu skrýš zapomněla, a tak si Paskválek mohl z výklenku zase všechny věci vytáhnout. Mince si pověsil zase na stěny, ale mlsoty ve výklenku radši nechal. Jeden nikdy neví, kdy tu jeho skrýš zase někdo objeví. Hlavně, aby to nebyla Mía nebo teta Matylda.
Ale ještě jedno tajemství ta postýlka měla. Pod ní byla maličká dřevěná dvířka, a za nimi byla dlouhá chodba. Vedla směrem k hradu a snad ještě dál. Paskválek na ni narazil jen náhodou, když vyhrabával dolík na ten pokojíček, ale nikdy ho moc nezajímala a zapomněl na ni. Ale teď, když na ni při hloubení „lůžka“ na postýlku, na ni zase narazil a ho přemohla zvědavost. Vydal se do ní. Vzal si s sebou malou brašničku s leknínovými závitky a pulčím likérem, kdyby mu ta cesta trvala moc dlouho.
Chodba byla dlouhá a úzká. Až na nějaký ten zákrut byla rovná a svažovala se stále dolů. Byla suchá a bylo tam dusno, takže se Paskválek musel po chvilce vrátit a vzít si s sebou láhev vody aby nevyschl. A na jejím konci čekalo Paskválka to nejmenší, co čekal.
Chodba ústila do velké hradní pokladnice. Bohužel už byla dávno vyloupená loupežníky a zloději. Ale ne, nebyla tak úplně prázdná. V koutku místnosti, v takové malé díře ve zdi byla malá truhlička. Paskválek ji vzal a honem upaloval chodbou zpátky. Právě včas. Ozvalo se zadunění, jako při zemětřesení, a stěny ze začaly třást. Právě když Paskválek vylézal z pokladnice do tunelu, stěny se rozdrolily a zřítily. vodníček upaloval chodbou zpátky, jak ho jen jeho ztuhlé nožky nesly, a div že ho kamení a hlína sesouvající se ze stropu tunelu nezasypaly. Jen taktak se mu podařilo vydrápat se z díry do svého pokojíčku, chodba se zasypala hlínou a kamením. Bylo to tak těsné, že to Paskválkovi strhlo botku z nohy.
Paskválek se šel napřed důkladně namočit v rybníku, protože cestou vyschl a pak teprve skříňku otevřel.
Za pozlacenými dvířky a hedvábnou vyšívanou záclonkou byl schovaný krásný zlatý pohár s červenými kamínky. Byly to české granáty a rubíny.






Paskválek zůstal jako přibitý. Prohlížel si nejprve pohár, pak skříňku, a nemohl se na ně vynadívat. Dvířka byla vykládána slonovino a stříbrem. Závěsy a hrany byly ze zlata a dokonalou řesbářskou výzdobu bočních stěn dolňovaly drahé kameny. Celá skříňka byla z ebenového dřeva a jakmile ji Paskválek umyl z prachu, zazářila a skvěla se tak, až bolely oči.
Ani pohár nebyl nijak prostě vyzdobený. Jeho „misku“ zdobila skleněná mozaika z rudých a zlatých čtverečků, noha a prstencem byla vykládána drahokamy a podstavec byl z tepaného zlata, vykládaného perlami. Později při jejich důkladném prozkoumání, objevil Paskválek ještě ve skříňce jednu zásuvku. Byla úplně vzadu, za malou dřevěnou destičkou, na které byla zrovna vyobrazena žena s růžemi.



Skrývala v sobě třicet velikých zlatých a stříbrných mincí a dokonce malou ametystovou kytičku.
Do všech mincí navrtal dírky, a pověsil si je na zeď vedle té první. Ale jednu zlatou minci si schoval. Hned příští den ráno šel do města a koupil si za ni v krejčířství krásný zelený sametový kabát a zelený klobouk se třemi barevnými mašlemi.
Od krejčího dostal zpátky ještě celou hromádku měděných mincí a za ty si Paskválek koupil v cukrářství všemožné dlouho trvanlivé dobroty, od skořicových tyčinek až po kapku bílého vína.
Pak se dlouho rozmýšlel, kam by dal pohár a ametystovou květinku. S pohárem to nebylo tak těžké, rozhodl se, že ho postaví na stolek u postele své mámy Rily. „Až se ráno vzbudí, bude mít příjemné překvapení.“ Liboval si. A měl pravdu. Mamka byla celá pryč, kde se u ní ta vzácnost vzala. Opatrně si položila na polici kuchyni a pila z něj jen při slavnostních příležitostech.
S kytičkou to bylo horší. Teprve po dlouhém dumání se mu rozsvítilo. Víte co ho napadlo? Bezvadná věc. Kytičku daroval víle Voděnce. Ani nevěděl, že to je jeho budoucí manželka.