Třetí ze série "Vodníků"

 Paskválek v Sopoušku

Stalo se, že Paskválkova teta zdědila malý rybníček, takový bahník zarostlý řasami. Není divu, že se tetě vůbec nelíbil a chtěla ho prodat. Jenomže Paskválek by nebyl Paskválkem aby nezasáhl a rybníček si pro sebe nezískal. Jenomže ani jemu by se nechtělo žít v bahnité vodě, nadnášet se na hladině plné řas ani se prohánět po mělčinách plných ostrého kamení. Proto nelenil a dal se do práce, aby již brzy měl, jak říkal, letní sídlo.
Nejdřív začal vyklízet dno od bahna. Tady přiložili fousy k dílu sumci. Bahno vířili svými mohutnými ocasy a přesouvali je směrem ke stavidlu, (které Paskválek také musel opravit) aby mohlo odtéct strouhou pryč. Aby dno nebylo holé, posypal je jeden racek jemným pískem. Zakalenou vodu bylo třebavšecku vypustit, jinak by se sem čistá a průzračná vůbec nedostala. Také rákosí potřebovalo protrhat a vyčistit, protože by schovávaná v něm nestála za nic. Nejvíc zubožená byla asi rozložitá koruna staré vrby. Naštěstí Paskválek měl veliké zahradnické nůžky, a tak za chvíli si vrba jen spokojeně šuměla. Škeble, vodní šneci a užovky našly útočiště v opravdové pláži (samozřejmě pod vodou blízko hladině, kde voda byla ještě krásně vyhřátá) a raci pod převisem blízko náhonu, jenž Paskválek vylepšil závěsem z břečťanu.Slepýší rodinka mohla usadit v porostu v klidné zátoce na severním konci rybníčku. Jeho zarostlé okolí bylo též upraveno.K nebi vzhlížela svěží zelená tráva a sedmikrásky nastavovaly slunci své okvětní lístky. Říčka, která tekla od stavidla k lesům se skvěla lesklými kameny a zrnky kočího zlata a vysílala k mrakům zlatavé záblesky. Paskválek byl na své dílo pyšný. Bylo taky na co se dívat. Jenže všechno to mělo jeden malý nedostatek.Rybníček neměl jméno. „Dřív to byl takový sopouch, to ano, ale teď to už sopouch není.“ Řekl si Paskválek pro sebe. „Těžko bych si ale zvykal na jiné jméno. Tak ať se jmenuje Sopoušek. Co vy na to ryby?“ „Ano, Ano, ať se jmenuje Sopoušek!!“ zaznělo rybníčkem zcela jednohlasně. „Raci?“ „Sopušek! Sopoušek!“ ozývalo se ze všech stran. Teď už byl rybník hotov.
Po této namáhavé práci si vodníček musel odpočinout v teple domova. Ovšem práce ještě zdaleka nebyly u konce. Všichni vodní i obojživelní obyvatelé měli své místo – až na Paskválka. Jeho obydlí mělo stát na malém ostrůvku vprostřed rybníka a pod hladinou by se zelenala zahrada. Jenomže to by bylo práce víc, než na celém rybníce dohromady! Ještě že tu byly rybičky plotičky! Na ploutvičkách přinesly rostlinky z panského rybníka, ve veliké plachtě spoustu malých oblázků. Ani Paskválek ale nelenil. Otep po otepi bylo na ostrůvek přeneseni veliké množství dřeva a do měsíce se k nebesům tyčilo skvělé apartmá.nejvíc pyšný byl ale Paskválek na terasu, ze které byly za úplňku vidět matné obrysy zříceniny na kopci a v poledne poskytovala skvělý odpočinek. Tam byl Paskválek nejraději.
Jednou, k večeru to bylo, si vodníček namíchal koktejl ze stonků rákosu, na podnos položil sedm leknínových závitků a mísu plnou salátu z červených řas, bobulek rulíku a pokapal ho puškvorcovým likérem. Všechno si to odnesl na lehátko na verandu, a poprosil žabky z rákosí o koncert. Sbor v čele s paní Skokanovou se nedal dlouho pobízet. Paskválek měl tehdy krásnou noc! Však žabky se činily jen což. Ono taky kuňkat pánovi rybníka je žabí čest. Dlouho je Paskválek ve svitu úplňku pozoroval, zvlášť pana Skokana, jak rákosem diriguje.
Seděl si tak na terase, a bylo mu blaženě. Tu ale, co nevidí? Z poslední nerozbořené věže prastaré zříceniny svítilo světýlko. Paskválek se zamyslel. Co by tam jenom mohlo být? Nejdříve ho napadli lupiči. Pak si ale uvědomil, že tam nemají co krást. Že by tedy strašidlo? Ale jediný, kdo tam strašil, byl starý dobrý strejda Rejda. Dál ho už nenapadalo nic, protože Paskválek mě přece jenom pouze rybí mozeček a ten moc veliký a chytrý není. Ovšem, pokud jde o našeho vodníčka, ten byl okamžitě hotov ke každé taškařici nebo tajuplné výpravě, takže výzvědy na věž neodkládal ani na chviličku.
Na záda si do tlumoku připravil osm leknínových závitků a dvě láhve zavařených rybích šupinek. Pro jistotu si ještě napustil plnou konev vody, aby se mohl po cestě osvěžovat a vyrazil.

*

Pěšinka na „Ostrý kopec“ jak se říkalo vrcholu s hradem, byla zarostlá akáty a kopřivami. Leckdo proto volil delší cestu kolem Jinačovic a Berouna, ale Paskválkovi kopřivy moc chutnaly, a ani akátové lýko nebylo k zahození. Nemusel tedy obcházet kopec, a proto se na temeno pahrbku dostal už před večerem. To bylo dobře. „Pokud tam straší,“ řekl si malý nebojsa, „ mám čas se do tmy připravit. Jestli tam jsou lupiči, ti také kradou až v noci. Jestli je to něco jiného, tak uvidíme!“
Slunece ještě stálo poměrně vysoko na obloze, Paskválek se tedy rozhodl, že si zřídí pozorovatelnu na cimbuří. Ve zdi našel malou prohlubeň, do které si nanosil listí a mech. Kolem okraje skrýše navršil několik kamenů, aby nebyl nápadný. Sotva však měl sídlo hotové, snesla se tma.
Ve věži se rozsvítilo až dlouho po půlnoci. Okénko se rozzářilo jen slabě, zakryto zástěnou. Paskválek se připlížil ke zdi věže a jal se šplhat po břečťanu vzhůru. Nejdřív se bezpečně a pohodlně uvelebil na parapetu, a teprve poté opatrně odhrnul clonu.

*
Místnost byla přeplněna všelijakými balíčky, krabicemi a skříňkami. U stěn se pilně míhaly veliké mužské postavy, vrhající strašidelné stíny.
„Pašeráci!“ vyjekl Paskválek. „Zloději! Raubíři! Ničemové!“ Počáteční strach se pomalu měnil v zlost. „Musím jim to překazit!“ rozhodl se. Spustil se ze zdi po břečťanu zase dolů, a rozběhl se ke schodišti. Cestou si sebral ze země veliký klacek, co ležel na nádvoří, a zapřel jím kliku u masivních dubových desek. Poté spatřil, že u dveří leží veliký rezavý klíč. Ležel však z té strany, ze které byli pašeráci. Ještě že vodníci mají dlouhé prsty! I tak málem na klíč nedosáhl. Musel si pomoci kabátkem. Látka však byla zářivě zelená, muži si jí proto brzy všimli. Jen tak tak Paskválek stačil znovu zy.apřít větev, kterou při dolování klíče musel vytáhnout, neboť na druhé straně už chlapi doběhli ke dveřím a zuřivě do nich bušili. Vodníček ještě otočil v zámku klíčem, a s výsměšným popěvkem odešel.
Příštího dne na policejní stanici nastal rozruch. Však bylo čemu se divit, když přišel maličký zelený mužíček a tvrdil, že ve věži hradu zamkl pašeráky. Nicméně Paskválek byl znám jako statečný a pravdomluvný, takže za chvíli už policie odváděla všechny provinilce v poutech do vězení.
Sám velitel osobně Paskválkovi poděkoval, protože dopadení byli hledáni už delší dobu. Na oplátku ho Paskválek pozval, aby se vykoupal v jeho rybníce. Dovolil mu dokonce okusit Leknínový závitek a Puškvorcový likér. Nic z toho ale panu Liškovi jak se velitel jmenoval, nechutnalo. Zato si ale on přinesl jitrnici, která vodníčkovi chutnala moc.

*

Paskválek mi svých příběhů vyprávěl ještě hodně, ale nedá se nic dělat, musíme přeskočit takových padesát, šedesát let, protože příběhy a dobrodružství, které Paskválek za tu dobu prožil, by vystačilo na několik knih. Paskválek teď už byl velký vodník. Vzal si za ženu Voděnku, jednu z víl co žily v jeho rybníce, a odstěhoval se s ní do malého rybníčku nedaleko toho starého. Tak tam spolu hospodařili, a měli se dobře. V rybníce žilo přesně šedesát sedm žabiček, dva sumci, tucet pstruhů a kopa pulců. U náhonu dokonce žila veliká dravá štika. Uprostřed jezírka, na takovém kopečku, si postavili domek. Měli záhony se škeblemi perleťovkami, červenými řasami a rákosem.
Na břehu rostla rozložitá vrba. Měla korunu jaksepatří kulatou, větve rostly do miskového tvaru, jak má každá vodnická vrba růst a měla v jedné větvi dokonce malý výklenek, kam si Paskválek schovával fajfku a špetku tabáku. Každý večer tam při měsíčku sedával, bafal z fajfčičky a dohlížel na rybník, jestli tam je všechno, jak má být.
Hospodaření se mu dařilo jedna radost.
Byla to zkrátka vodnická živnost jak má být. Voda tam měla čtyřicet koňských sil. To znamenalo, že měl Paskválek zapřaženo čtyřicet vodnických koní, co poháněli vodu. Někteří vodníci měli ale život v malé kaluži s pěti komáry, nebo v tak bídném místě, kde si ani myš břicho neurousá a chytí leda plínku, která uplavala mamince při praní. Inu, není na světě žádná rovnost.
Když si jeden mlynář ze vsi tady postavil mlýn a přistěhoval se tam, vysedával s ním Paskválek na hrázi a povídali si spolu. Mlynářova panímáma si zase skvěle rozuměla s Voděnkou. Občas sedávaly pod vrbou na trávníčku a sdělovaly si různé názory na rodinný život. Většinou je měly různé, ale na jednom se shodly: totiž že je nesmírně krásné dopřát někdy uším trochu klidu a neslyšet jediného mužského pípnout.
A stalo se jednoho dne, že se Voděnce a panímámě narodily děti. Markétce, tedy mlynářce holčička Naděnka a Voděnce chlapeček Ranášek.
Děti si rády spolu hrály na mělčině slepou bábu. Až Naděnka trošku povyrostla a uměla na dlouho zadržet dech,koupil jí mlynář potápěcí brýle a proháněli se spolu s Ranáškem po dně. Někdy plavali až k záhonkům tetičky Matyldy z vedlejšího rybníka a mlsali tam rákosové tyčinky a linecké cukroví, podle toho, co komu chutnalo, a myslím, že je to celkem jasné. Pak si spolu zalezli do bývalého Paskválkova pokojíčku pod vrbou (musel ho zvětšit protože by se tam oba nevlezli) a stříkali po tetičce vodu. To se jim moc líbilo.
No a až vyrostli, tak si Naděnka vzala jednoho kožišníka ze vsi a Ranášek se oženil s vílou ze sousedního rybníka. Zůstali však až navždycky dobrými kamarády a zažili spoustu krásných dobrodružství. A jestli neumřeli, tak na té stařičké hrázi sedávají dodnes a povídají si, co je nového ve vsi a v rybníku. A protože Paskválek byl dobrý hospodář, dařilo se mu dobře a šťastně po celý život.