IV. ze série "Vodníci"

Na houbách

Paskválek měl houby moc rád. Měl je rád všechny, od muchomůrek až po praváky a babky. Muchomůrky mu nevadily, zato holubinky… Z těch mu bylo moc špatně.
Sbíral si je sám, protože nikomu jinému z rodiny nechutnaly. Sušil je v koruně vrby, napíchnuté na stéble trávy nebo zavěšené na niti. Stejně tak si sušil meruňky nebo listy jitrocele.
V jeho rodině bylo zvykem, že všichni členové nad určitý věk si obstarávají jídlo sami, zásoby na zimu taktéž. Paskválek loni tento věk dovršil, takže sušené houby, ovoce a jitrocel patřily do jeho jídelníčku sejně jako uzené lekníny nebo rákosové šištice nakládané v octu.


Právě nastalo nejlepší období pro sběr hub. Rostlo snad všechno – houby i maliny, rákosy i kopretiny, které práší kyselým, ale moc dobrým pylem. Paskválek si vzal svůj speciální prádelní koš a vyrazil.
Ale měl k tomuto výletu i jiný důvod než sběr hub. Povídalo se, že v něm žijí duchové, skřeti, víly a „jiná veteš“, jak říkala tetička Matylda. A všechny tyhle bytosti prý střežily obrovskou jeskyni, ve které jsou nahromaděny poklady, zvláště diamanty. A největší ze všech klenotů je Modrý jasmín, obrovský drahokam, hrající všemi barvami. Luční víly, žijící na lukách obklopující Paskválkův rybník si šuškaly, že se nikdo na míle daleko neodváží pro ten drahokam dojít.Paskválek se moc rád naparoval, takže vílám slíbil, že jim Modrý jasmín přinese.Tak proto se tam asi vydal?!
Nicméně les byl od rybníka notný kus cesty po proudu potoka, proto se na jeho okraj Paskválek dostal až pozdě k večeru.Naštěstí vedla jeho cesta stále v blízkostech vody, a většinou bylo kolem i dost planých třešní a začaly se i objevovat borůvky, takže krom koše Paskválek s sebou nic nenosil.
Ačkoli čas již hodně pokročil, Paskválek se vstupem do lesa raději neotálel.
Na noc se uložil v koruně velikého dubu. Sotva měl lůžko z větví hotové, začaly kolem něj dopadat zářivé třpytivé body. Paskválek si vylezl až do špičky koruny a pohlédl k nebesům. Nad lesem se vznášela dvě prapodivná stvoření. Měla křídla jako vážky, dlouhé zlatavé vlasy a měly podobu krásných dívek. Paskválek usoudil, že příliš nepřátelsky nevypadají a zanedlouho usnul.¨
Když se ráno probudil, den už značně pokročil. Paskválek se důkladně vydrbal v potoce, posilnil se slušnou dávkou borůvek a s košem na zádech se vydal do středu lesa (či spíše pralesa).
Šel celý den, prodíral se spletí větví a kořenů, až k večeru konečně začaly stromy řídnout. Octl se na samém okraji obrovské mýtiny. Uprostřed se tyčila obrovská skála, třikrát větší než Rožmberk. Přímo před ním zel tmavý otvor, z nějž sálalo teplo a prosvítaly slabé paprsky.
„To bude jistě skrýš s drahokamem.“ Pomyslel si Paskválek a svižným krokem se vydal přes mýtinku. Ale sotva učinil pět kroků, okraje paseky se rozzářily. V každém dubu jako by se rozhořel oheň. Ve smrcích vytryskla fontánka vody a v největší borovici se zdála rozzářená hvězda. A tu se rozezněl zvonivý smích a zpěv. Větve stromů se rozevřely a když si Paskválkovy oči trochu na nenadálý jas zvykly, zvěděly, že z každé stromové koruny vystupuje překrásná zářící bytost. Ačkoli se ještě doma Paskválek nebojácně naparoval, teď měl docela pořádně nahnáno. Ačkoli tyto zářící vílky nevypadaly nebezpečně, Paskválek zalezl mezi kořoviska a jako omámený sledoval vílí tanec úplňku. Byl tak uchvácený, že ani nepostřehl blížící se kroky. Rozbřesklo se mu, až když na paseku vtrhli s ohlušujícím jekotem zlí lesní skřeti. Víly se snažily schovat do stromů a uniknout, ale jedna z nich vběhla přímo do náruče tomu největšímu a nejošklivějšímu skřetovi. Taktak se mu vytrhla, ale v ruce mu zůstal její skvostný diamantový pás. No co, jenom pás,“ pomyslel si Paskválek, jenž ale neměl odvahu zakročit. Jediné, na co se zmohl bylo, že se mezi keříky trošku víc přikrčil a našpicoval svá zelená špičatá ouška. Jenomže není pás jako pás. Paskválek nevěděl, že bez pásu se koruna stromu pro vílu neotevře, a zjistil to moc pozdě. Víla se chvíli marně snažila větve otevřít, ale potom se dala na zběsilý úprk do křovin. A ať tomu chtěla náhoda či snad Paskválek sám, schovala se pár metrů vedle něho. „Chudák,“ usoudil Paskválek, ale aby se k víle přiblížil, to si netroufal. Alespoň ne do té doby, dokud se skřeti nevzdálili z paseky. Teprve potom se odhodlal vstát a na několik věcí se víly přeptat – ale už ji tam nenašel. Jediné, co objevil byla v trávě malá perlička, co se nejspíš vílí krásce utrhla z šatů.
Hledat ji po lese se ale utrmácenému vodníkovi nechtělo, a tak se vrátil hlouběji do lesa, aby si našel nějaké pěkné místečko na nocleh. Ale měl tak plnou hlavu toho vílího tance, že úplně zapomněl na dvě věci: že jeskyně se pro civilisty otevírají zásadně v úplňkové noci, a že by se skřeti klidně mohli v noci vrátit.
Nicméně se ráno probudil poněkud rozlámaný, ale svěží. Nadšení z krásného rána ale vyprchalo, když si chtěl zapnout kabát a zjistil, že všechny knoflíky chybí!
Toť se ví že dopálený byl pořádně, vždyť tak pěkné mosazné knoflíky jinde neměl.
Ale ještě víc se podivoval důvodu, k čemu by neznámému zloději byly, ale v tom se mu jeden oťukl o hlavičku. A další! Paskválek vzhlédl. V koruně stromu, pod kterém spal, si udělaly hnízdo straky. Teď se na něj přes jeho okraj šklebily a jedna z nich po Paskválkovi znovu hodila knoflíkem. „No počkejte, já se na vás dostanu!“ zahrozil malou pěstičkou nahoru ke hnízdu Paskválek a začal se škrábat nahoru. Straky ani nezavřískly, jenom popolétly na vedlejší strom a se zájmem na upachtěného vodníčka pomrkávaly. Paskválek vylezl k hnízdu a užasl. Ne kvůli knoflíkům v koutě, ale na dně hnízda ležel vílin stříbrný pás! Vrány ho asi vzaly skřetům stejně jako Paskválkovi knoflíky. Ten by pás víle vrátil hned, ale kdoví kde jí byl konec! „Alespoň ho odnesu zpátky na paseku a pověsím ho tam na strom,“ řekl si Paskválek. Třeba se tam vrátí.

Jakmile ale Paskválek na paseku vkročil a pás na větev pověsil, strom zmizel. Prostě tam najednou nebyl. „Děkuju,“ ozvalo se z místa, kde strom dříve stál. Jenom ten, kdo umí prokázat dobrodiní se do jeskyně s poklady může dostat. Tys to dokázal.“
Tu paseku znovu zalilo zářivé světlo, ale ze stromů již nevycházelo. To brána do jeskyně se otevřela dokořán a sálalo z ní teplo a jas. Chudák Paskválek si musel na chvíli sednout a potom poslepu dopajdat po hmatu ke vchodu, protože prudká záře ho úplně oslepila. Teprve vevnitř otevřel oči a užasl. Kam jen oko dohlédlo, rozprostíral se karmínově rudý koberec, a na něm leželo tolik pokladů a klenotů, až vodník ztrácel dech. „Vezmi si co uneseš, ale pozor, až začne záře slábnout, opusť jeskyni sic zahyneš,“ zazněl hlas a veliké přesýpací hodiny na stěně se spustily. Ještěže vodníci mají čistou hlavu, jinak by Paskválek v té jeskyni zmámen poklady zůstal napořád. Proto jakmile našel zářící Modrý jasmín, slíbený drahokam, nacpal si kapsy několika menšími a upaloval ke vchodu aby už byl pryč. Včas. Záře začala slábnout a jen co vodník vyběhl na palouk, stěny se uzavřely a světlo zmizelo docela. „To jsem měl štěstí…“ podotkl si Paskválek pro sebe a vydal se na cestu k domovu. Trvala mu mnoho dní, ale došel zdráv a s Modrým jasmínem si získal úctu a respekt v celém rybníce. Několik týdnů po návratu rozdal téměř všechny menší drahokamy mezi víly a divoženky, protože co s nimi nevěděl. Ponechal si jen jeden, na památku. Myslím, že ho má dodnes.