VI. ze série "Vodníci"

Vodníci ve škole

Stejně jako chodí děti do školy a do školky, také Paskválkovi nadešel jeho studijní věk. Ve škole pro vodní bytosti se neučila matematika, přírodopis, ale ani jazyky, jelikož všichni vodníci, vodnice, vodní víly a všechny ostatní vodní stvoření odmalička umí hlavní řeč – vodorákosničtinu. Mají jen tři předměty – tvorové v rybníce, vodní hospodaření a slušné mravy, zahrnující i kroužek správného bafání z dlouhé vodnické fajfky. Třída byla jen jedna a Paskválek do ní chodil jen půl roku – zato ale měli odpolední i dopolední vyučování. O to se starala paní Jarmila Bradavičnatá, tlustá žabí dáma a věčně nabručenou náladou. Co to taky dalo práce, než zvládla ztišit všech deset dětí (možná se vám to zdá málo, ale to neznáte vodnické hlasivky).
Školní rok začínal 5. Leknínu (Dubna). Paskválek si sbalil kabelu, rozloučil se s rodinou a vydal se na svou cestu za vzděláním. Škola byla v bažinách nedaleko, přesto se vodníček dosti zapotil přelézáním kmenů a potoků. Budova vypadala jako veliké bobří hnízdo – a taky byla. Jediná velká místnost kruhovitého tvaru měla sice pouze jedny dveře, za to ale hodně oken. Deset malých dřevěných stolků bylo rozestaveno do řad, o kus dál stála velká katedra, ovšem asi tak stejně velká jako madame Bradavičnatá, jež se za ní usadila. Paskválek si vybral místo v prostřední řadě na kraji, v uctivé vzdálenosti od učitelského stolu, ale též v místě, odkud mohl pozorovat veškeré dění ve třídě. Vedle něj si položila svou tašku jakási vodnice Natálka, ve dvou lavicích vadu se posadila vílí dvojčata, Triela a Tetrela. Jiné spolužáky Paskválek nepoznal.
Učení těžké nebylo. Zvířátka v rybníce i jeho okolí znal velmi dobře a o rybník se staral sám už dávno. Bafání z fajfčičky se stalo jeho zálibou, a jelikož se téměř nemusel učit, trénoval je ostošest.






Triela s Tetrelou se ukázaly jako ukázkové víly. Byly moc hezké a podobné si jako ryba rybě. Věčně měly skvělou náladu a učení jim šlo od ruky zrovna jako Paskválkovi. Zacházet se stavidlem a s fajfkou se samozřejmě neučily, zato však studovaly rostliny vodní i co rostou na zemi a hlavně – Měsíční tanec. To jim šlo asi nejlépe. Brzo se z nich stala s Paskválkem nerozlučná trojka. Podnikali spolu ve volném čase výlety a hráli hry. Tajně si slibovali, že se jednou vypraví i na hradní zbořeniště a do starého sklepení.
Byl právě čtvrtek a Paskválek se rozhodl, že půjdou v příští noci. Dvojčatům se to líbilo, protože bude úplněk a to se tancuje nejlépe. A ještě líp na hradním cimbuří.
Jen co padl první soumrak a mlha zahalila špičky stromů, vyrazila skupinka k návrší. Dorazila k půlnoci.
Neveliké nádvoří vylo pokryto tlustým kobercem břečťanu. Zbytky dvou věží smutně shlížely na potemnělou krajinu, jakoby vzpomínajíc na svou dávnou slávu. Jediná budova přilepená u hradeb si zachovala pouze zbytky svých vnějších stěn. Vchod do sklepení byl k všeobecnému smutku naprosto ucpán spadeným kamením.
Triela však objevila v tmavém koutě točité schodiště. Když vystoupala až k poslednímu schodu, uvědomila si, že stojí na samém vrcholku přes metr tlustých vnitřních hradeb. Asi po třech stech krocích našla malý otvor, či spíš propadliště do nitra hradeb. Ozývalo se z něj dunění vody.
„Pojďte sem!“ zavolala na kamarády. „Je to paráda!“
Trojice mlčky stála nad otvorem. Každému se v hlavě ozývala stejná otázka – kam to asi vede? Paskválek nechtěl pošpinit svou vodnickou náruživost, a za povzbuzujících výkřiků dvojčat hupsnul do díry.
Padal asi tak dlouho, co by mu trvalo rozlousknou škebli. Dopadl do pomalu se valící mohutné podzemní řeky. Zachytil se skály a zavolal nahoru:
„Je to dobré! Můžete taky skočit!“ Za nedlouho se objevila Tetrela a hned po ní její sestra. Jemně to žbluňklo, jak se potopily, ale hned byly zase nahoře a se zájmem si prohlížely obrovský tunel.
„ Poplaveme dál?“ zeptal se Paskválek. „Nebo tady chcete počkat?“
„Nepoplaveme.“ Prohlásila Triela. „Ta voda je moc studená. Poplujeme!“ z dlaně jí zazářil světelný paprsek a na hladině se objevil malý člun.
„Jedna z nejlehčích vílích čar...“ poznamenala a nasedla.
Vesla nebyla třeba – loďka uháněla rychle kupředu. Byla taková tma, že nebylo vidět vlastní nos a Paskválek by nemohl popřít, že se trochu bojí.
Po chvíli se proud zmírnil a člun se zastavil. Nacházeli se uprostřed malého podzemního jezera. Nebyla tam tma, ale spíš šero. Sluneční paprsky sem však nepronikaly, zář vycházela ze dna. Vodníček zaváhal.
„Ale neboj,“ uklidnila ho Triela. „Od čeho jsme vodní víly? Koukneme se tam.“
„Jdu s vámi!“ naježil se Paskválek a neslyšně vklouzl pod hladinu. Plaval přímo ke zdroji světla, s Trielou a Tetrelou po boku. Když narazili na dno, zůstali překvapením stát.


V malé prohlubni bylo navršeno obrovské množství pokladů. Z nich vycházelo světlo. Nespočet různých diamantových kytiček, zlatavých slzovitých přívěšků a perlových čelenek. Víly tím byly doslova uhranuty. Na Paskválka to tolik nezapůsobilo – již několikrát se mu staly podobné příhody, a tak zjevně nezúčastněně obcházel kolem. Přece však něco zaujalo jeho pozornost – malá dýka v koženém pouzdře. Čepel byla z tvrdé oceli, rukojeť z pravé slonoviny, vykládané zrnky zlata, zakončené velikým červeným rubínem. Pochva byla sešita zlatou nití z nejlepší kůže, která jako zázrakem stejně jako ostatní poklady zůstala vodou nedotčená. To byla jediná věc, co si Paskválek odnesl. Triela si vzala několik safírových kytiček a síťku perliček. Tetrela dala přednost diamantům a krásnému náhrdelníku.
Pak ale Paskválka napadlo – jak se proboha dostanou ven? Už se chystal na to upozornit dvojčata, když si šiml druhého tunelu v dně, nedaleko od něj.
Tentokrát vyrazila první Tetrela. A vynořila se – pánbůh se tomu div – v rybníčku u jejich školy!
Blížil se již úsvit. Spolu s Trielou a Paskválkem ukryla věci v duté vrbě. Vzali si je tam až při odjezdu.
Celý zbytek školního roku si měli o čem vyprávět. Ani se jim nechtělo se rozcházet domů, když toho tolik prožili. Ale pak Trielu něco napadlo – ať k nim přijede vodníček v létě na prázdniny! Jestli se to, podařilo, to se ještě uvidí. Každopádně se neviděli naposled.