Nesplněné přání

Na displeji mé hudební věže se objevilo digitální slovo PLAY. Náhle byl můj malý, ale útulný pokoj pln neviditelných hudebních vln a tonů. Moje hlava se začala automaticky pohybovat do směru hudby. Nahoru, dolu, nahoru a zas dolu. V pravidelních intervalech. Pln emocí, které zaplavily mé tělo, ale převážně mozek, jsem upustil dálkové ovládaní od věže a lehl jsem si na měkkou postel a zavřel oči. Nepřestával jsem vnímat hudbu, a i když byla hlava propadla v polštáři, tak jsem se nepřestával pohybovat. Také levá noha začala trsat.Respektivně jen chodidlo, ale při té tendenci, se rozpohybovalo celé tělo. Náhle jsem zapomněl na to, že zítra vstávám do dalšího dne. Do dne, kdy budu muset něco dělat. Teď jsem prostě ležel a jediné, co jsem vnímal, byla hudba. V mé mysli nastal skutečný rej barev, znaků, tvarů, které se měnily do tempa hudby. Takhle tomu bylo 2:35 minut. Pak nastalo zlomové ticho, kdy skončila jedna písnička, ale vůbec mě to nerozhodilo, protože jsem věděl, že bude následovat další. Za necelou sekundu to tu bylo zasTrochu jiná melodie, jiné znaky a i barvy se prostřídávaly jinak, ale pořád jsem vnímal jen ji a nic jiného. A v tom se v hudbě pomalu začali objevovat slova. Zpěvák začal přidávat svou trošku do mlýna. A slova byla jasnější, a bylo jich víc a víc. Přinášela autorův pohled na svět, jeho názory, to, co se mu líbí a co ne. O tom zpíval, doprovázen příjemnou hudbou. A náhle znaky zmizely, a já jsem byl na podiu nějakého klubu. Podemnou bylo publikum. Všichni na mě upírali své zraky s výjimkou těch, co měli oči zavřené pro větší zážitek z hudby. Otočím se, a vidím jak vedle mě stojí skupina a hraje přesně tu hudbu co slyším. Přesně tu, kterou jsem poslouchal. Něco jsem měl v ruce. Mikrofon. Pomalým, ale jistým pohybem, jsem ho posunul těsně k mým rtům, a otevřel jsem pusu. A vyšlo ze mě slovo. Přesně to slovo, co jsem slyšel. Já jsem byl ten zpěvák a měl jsem vystoupení se svou skupinou. Ze začátku jsem se trochu tomu teleportu z mé postele do klubu divil, ale když byla slyšet jen hudba, a lidi se začali divit co je, tak jsem se vzpamatoval a zpíval jsem. Nebylo to falešně, a lidi se zase vrátili do té euforie co byla před chvíli. Nevím čím to, ale měl jsem pocit, jako bych tu písničku napsal já. Měl jsem dojem, že je to moje věc a teď to tady před všemi prezentuji. Byl jsem v takové pohodě, že jsem se procházel po podiu a snažil se do hudby zapojit i posluchače. A šlo to. Všichni rádi a nadšeně zpívali se mnou, hýbali stejně tak, jak sem mával já a bylo vše super. Byl jsem tam na podiu, zpíval jsem svou oblíbenou písničku a fanoušci si to užívali jako já. Náhle kapela přestala hrát. Konec písničky. Ale publikum začalo tleskat, někteří zdatnější jedinci hvízdali, dívky po mě házeli podprsenky a kytky a všichni mi děkovali. za tu show, co jsem jim zprostředkoval. Usmál jsem se. Do mikrofonu jsem zakřičel „Děkuji“ a tleskot a pískot byl větší. „Děkuji všem! Jste super publikum“ Usmíval jsem se. Dotkl jsem se jejich duší. A to je pěkný pocit. Moc pěkný. „Děkuji opravdu všem“ oznámil jsem publiku, postavil na stůl poblíž mikrofon a rozeběhl jsem se proti publiku, chtíc skočit mezi ně, abych jim dopřál si šáhnout na tu hvězdu a těm rychlejším a sociálně méně zdatnějším vydělat nějakou tu korunu z mé kapsy. Letěl jsem a letěl. Už jsem byl centimetr od jejich natažených dlaní.

A v tom „prask, bum, řach, plesk“. Náhle se všechno vypařilo. Strašně rychle bylo vše pryč. Publikum, mikrofon, klub, moje chvíle slávy vše. Teda, až na rozbitý hrníček, čerstvé bouli na mé hlavě a mě na zemi.. Vtom se otevřeli dveře, a ve objevila se na scéně maminka. Chvílí se nechápavě dívala na mě. Na svého syna, který v době vstávaní do školy leží na zemi s boulí a vedle něho jsou střepy z hrníčku. Za okamžik se ale pousmála. „Měl  si asi pěkný sen“ smála se a šla dělat snídani. „Dej si na hlavu led a koupíš nový hrníček „  slyšel jsem z kuchyně. „Jistě, kdybych byl ta hudební hvězda, tak si to mohu dovolit, ale takhle“ povzdechl jsem si, s potížemi jsem vstal a šel jsem se obléknout a pro led.