Očista od systému

Mladý muž má depresi. Ale, deprese je skuteční stav, tak použijme skutečné jméno. Jakub Filip má depresi. Co že to má? Stav mysli, která si uvědomila fakt. Stav mysli, která konečně pochopila, kdo je skutečné ta přítěž. Ta přítěž zvaná tělo a dohromady lidská bytost. A kdo že to je? Nic. Nicota. Nikdo. Prostě jen kosti, svaly, žlázy, kůže a tak. Říkáte si, že tohle je něco. Ano, tohle je hmota. Ale ta je ve skutečnosti nic. Hmota je naprosto všude a proto to je nic. Je to něco, čeho je všude dostatek, a proto nic neznamená, že je i tu. Je to prostě proti ostatnímu přebytečná věc. Bůh měl přebytek materiálů a tak z ní udělal tohle. Lidskou bytost. Respektivně Jakuba Filipa. Proč to udělal? Proč nešetřil, aby mohl později udělat něco? Něco, co by bylo k něčemu. Coby plnilo nějaký význam, co by mělo smysl. No, to se dozví, až se za nim tahle nicka vydá. Až si to s nim bude moci vyjasnit. Ale zatím tu ještě furt je. Zatím tu leží ve vaně. Ve vaně, s napuštěnou teplou vodou. Je tu nahý. Tak, jak byl stvořen. Tak, jak ho Bůh udělal. Odhodil ze sebe šaty, které ho zařazovali do divného systému co si někdo a kvůli něčemu vymyslel. To se taky neví. Ono se toho vlastně hodně neví. To se nedozvíte na žádné renomované škole. Tohle si musí zjistit člověk sám. Někdo se to nedozví nikdy. Někdo se nikdy nedozví to, proč byl udělán. Proč je tu. Co má dělat. Co má čekat. Na co se má připravit. A někdo to zase zjistí brzy. Někdo procitne a rozjasní se mu to. Právě tak jako náš člověk. Možná hrdina. Ale stejně tak i nikdo. Pro někoho nikdo, pro někoho hrdina. Vyberte si. Je to na vás. Nikdo vás nenutí. Nikdo vám neřekne „je to tak, a bastafydli“. No tak tu leží ve vaně, a je tma. Zhasnul světla. Zavřel dveře a jen tak leží. Má zavřené oči. A je tma. Ale i kdyby je otevřel tak je tma. Je klidná, nikým ani ničím nerušena tma. Tajemná, ale taky uklidňující tma. Stačilo by otevřít dveře. Stačilo by stisknout spínač a je zase světlo. Zase to rušné, neklidné, hektické světlo. Ale to on nechce. Nač taky? Je mu fajn. Je mu dobře. Je mu příjemně v klidu. Nechme ho tam. A proč to udělal? Proč? Protože procitnul. Zjistil co je vskutku. Nač tu je a tak. Ví, proč se oholil do hladká. Někdo by řekl, že má tvář jako dětská prdílka, ale to není zrovna ten nejlepší příklad. Proč? Co je spojeno s prdílkou. Napovím vám. Nijak vábně to nevoní. Nikdo to nemá zrovna v lásce. Proto to není ten nejlepší příklad. Snad, by se dalo použít jako akt protestu. Jako projev nespokojenosti. Ale nad čím? Přec, když je někdo nespokojen, tak právě o sebe nedbá. Tak si nechává narůst dlouhou štici., knírka plnovous. Aby ukázal ostatním, že mu je vše jedno, a že se nehodlá nějak a ničím podrobovat. Ale on to vyřešil lépe. On to právě ze sebe shodil. On ze sebe sundal to chmíři, které představuje prohnilou lidskou společnost. Shodil ze sebe starosti o prapodivné věci, jako jsou peníze, moc, sláva, chtíč. On nechce patřit do systému. On nechce být další kolečko. Myslíte si, že má o kolečko víc? Kdeže. Právě naopak. Tomuto kolečku zaoblil zoubky. Už tohle kolečko je k ničemu, jako on sám. Už na něj nebude moci nikdo uplatňovat, aby se zapojil do chtivého systému, kde dosud byl. Už se ho to netíká. Prostě si tu tak leží, myslí na barvy, jaké jsou pestré. Kolik je jejich odstínu. Žádna barva není naprosto stejná. Každá je originální. Jistojistě čekáte na pointu. Ale ta není. Opravdu. Tohle je příběh bez pointy. Říkáte si, že to je pěkná blbost. „Proč nám to tedy cpe, proč dělá něco, co nemá pro nás pointu. My chceme pointu. My chceme nějaké rozuzlení“. Ale chápejte. Rozuzlení je to, že to pointu nemá. Cha. Jsem vás dostal co? Tohle je příběh ze života. Tohle není žádná vymyšlená situace. Tohle je fakt. Kdyby tohle, co ten mladík prožívá bylo na plátně v nějakém kině, tak by po jeho skončení snad lidi tleskali. Lidi by aplaudovali, za herecký výkon, posílali by někam hlasy, a on by po roce převzal cenu za herectví. Za přetvářku. Ale tu si neodnese. On se neprojde po červeném koberci, protože tohle je skutečnost a za tu žádna akademie cenu nedává. Život není o pointě, a on to ví, a tak nekoná tak, aby to mělo pointu. A tohle je vyprávění o něm, a tudíž je zcela pochopitelné, že to taky pointu mýt nebude. Ale zpátky k příběhu bez pointy. Ale krásnému příběhu. O tom, jak mladý muž našel sám sebe. Copak je něco lepší? Já vím, že vás to zase nijak nebere, protože v tom nijak nehrajete. Vím, že vám je trochu jedno, že se někdo našel. „Co mám z toho já“ bude určitě vaše věta. Co z toho máte? Zprávu, že to vskutku jde. Že se dá, aby se člověk dozvěděl kdo je. Ne. Kdo skutečně je. Ne, to co hraje, ale to, co vskutku je. Asi chcete, aby vám to pak řekl. Aby vám řekl co je. Nechci mu brát slova, ale on je prostě nic. Ve srovnáni s čímkoli je nic. Teda, abych to upřesnil a nedošlo k nějakému nepochopení. On je nic pro systém. Zradil systém, který chce mít vše, a všechny pod kontrolu. Pro systém je nežádoucí. I pro komunisti byl někdo nežádoucí a nebo přestárlý tak on je pro systém nežádoucí. A proč? Protože mu systém nic nedal. Teda, dal materiální věci, a taky pár chvil, ale určitě to není to, co měl vskutku za svou námahu, za svou službu dostat. Tohle není žádný kritický text. Tohle je to, co zrovna cítí. Kdo ví. Třeba si ho systém nějak získá. Kdo ví, třeba tohle všechno je jen podvod, a on se prostě chtěl jen odpoledne vykoupat a tak si našel záminku. Ale třeba tohle je fakt. Kdo ví. Věřte si čemu chcete. Věřit, může člověk naprosto všemu. Neměl by k tomu nutit ostatní. A ani to nechce tento mladík. Nikoho nenutí, aby ho následoval. Na nikoho nemíří pistoli a se slovy „Jestli to nepřijmeš, tak tě odprásknu“, nevyhrožuje. Jen si tu tak leží. Spokojen. V naprostém klidu. Formátuje si svůj disk jak by to nazval počítačový odborník. A až bude mít prázdnou kapacitu (ne úplně na nulu, ponechá si důležité věci jako chození, mluvení, vnímáni, kdo je kdo a podobně) tak zas bude schopen vykonávat zájmy, co dělal doposud. Ale už to nebude dělat pro podporu systému, ale pro sebe a pro lidi, na kterých mu skutečné záleží a zas opačně. Už to nebude stroj, co má na temeni vyryto výrobní číslo, ale bude to Jakub Filip. Mladý muž. Mladý muž, co není zkažen oním systémem. Mladý muž, co nebere lehké drogy, ani tvrdé. Co bere tu nejtvrdší drogu co je a tou je život. To je droga, která ovládne každým z nás a ani ta nejlepší klinika s  celým personálem a všema psychology mu nepomůže s odvyknutím. A proč taky, když oni sami tomu propadli. Proč, když i oni si každé ránou šlehnou jednu dávku života. Nemyslete si, že ani vy to tak neděláte. Dokonce i vy si ráno šlehnete. Proto je to ta nejtvrdší droga, protože ji bere každý. Ať doktor, dítě, učitel, vrah, hudebník, spisovatel, baletka, politik, prostě poznává a pociťuje její účinky. Ani o tom nevíte, že ji berete, ale berete. Schválně, šáhněte si tam, kde máte nějakou tepnu či žílu. Co cítíte? Pohyb. Pohyb, jak krev, tuto drogu roznáší do celého těla. Nesnažte se ji proboha zastavit. Přerušit tok. To byste byl třebas i vyléčeni, ale zase byste byli smutní, protože byste nebyl pod vlivem této drogy. A ano, umí být sic někdy pěkně nepříjemná. Umí člověka vyprovokovat k nepříčetnostem, k tomu, že ubližujete sobě samému, nebo i jiným lidem. To je její zlá stránka věci. Ale jako vše, má tohle i druhou stranu mince. A naštěstí tato trvá déle. O dost déle, než ta nepříjemná. Po té lepší stránce máte zase příjemnou náladu. Smějete se, s přáteli si povídáte a bavíte se, užíváte si, prostě jste happy. Kdybyste tuto drogu vysadili, tak byste nic z tohoto nepociťoval. A to je setsakra velká škoda. A proto nechme mladíka, ať si uklidní v hlavě viry. Ať se umyje od systému. A pokusme se ho napodobit. Můžu vám zaručit, že tímto krokem, mnohokrát navýšíte účinek té drogy a to převážně tu kladnou část a to je přece super.