Ztřeštěnost prvního stupně

(Prosím, berte tento text s velkou rezervou. Pokoušel jsem se o abstraktní povídku, ale podle mě to nedopadlo vábně, ale lidé mi říkali, že je to fajn ( no i když, oni to říkali všemu co jsem naškrábal aby mi udělali radost). Ale i tak to zde uveřejňuji, jelikož se za to nestydím. Děkuji)

Spal jsem. Už nespím. Je tma a trochu chladno. Ležím a nehýbu se, jen srdce tepe. Tepe pravidelně, jedna rána za druhou. Tep, tep, tep, tep.  Cítím, jak mám chladné ruce. Mám je jak kus ledu. Už procitám. Vedle mne je něco teplého. Aha, to je moje kočka. Spí. Je stočená do klubíčka, packu přes čumáček. Vypadá spokojeně. Určitě je spokojená. Nedělá si s ničím starosti, možná ani neví, co to jsou starosti. Před usnutím se semnou mazlila. Strkala mi hlavičku pod ruku a pořád se ke mně tulila. Pak se vedle mne uložila ke spánku. Když spí má ráda společnost. Závidím jí, může prospat celý den. Rád bych také dnes celý den prospal. Dostal najíst, pomazlil se s "kuchařem" a pak dělal kočičárny. Pořád na to musím myslet. Prostě musím, stále něco musím. Celý svůj život. Celý život mám vyznačen, cíle i cestu k nim. Vše je už dáno předem. Už jsem z toho unavený. Dnes mám opět seznam všeho co "musím". Je dlouhý. Předlouhý. Za světla se domů nedostanu. Jsem strašně unavený. Co když nezvládnu stále něco "muset"? Co když se vzepřu, co když řeknu "Už ne! Já už nic nemusím!"? Láká i děsí mě ta představa. Asi není na Zemi člověk, který nic nemusí. Nebudu to zkoušet. Zvoní budík, je pět hodin ráno. Už musím vstát. Už nemám čas na myšlenky. Je to tak asi lepší. Stojím na špinavém koberci a závidím své kočce.