Smrt

Smrt je jedna z tisíce otázek, která je a nejspíš zůstane nezodpovězená. Nikdo neví, co je po smrti. Já osobně si myslím, že smrt nemusí být ,,konec“, ale klidně začátek další epizody života. Podle mě neexistuje „nekonečná smrt“, protože moje chápaní neakceptuje pojem „nekonečný“. Já (a zřejmě nejen já) si prostě neumím představit, že něco pořád trvá. Stále. Přece, to je hrozné, aby člověk o sobě neustále nevěděl (aspoň pod tím si hodně lidí představuje smrt.). Jako tvrdý spánek. Tehdy také nevíte, co se s vámi děje. Můžete spadnout z postele, lékaři dostávají svoje pacienty do tohoto stavu, aby mohli operovat. Aby mohli řezat do jindy strašně citlivého těla. A vy v tomto stavu NIC neucitite. Do těla proniká ostrá čepel skalpelu, a vy si v klidu spíte a nic netušíte. A teď si zkuste představit, že spíte tímto tvrdým spánkem napořád. NAPOŘÁD. Nikdy to neskončí. NIKDY. To je podle mě hrozná a k nepochopení představa. Ale i přes tuto roušku záhady, by se nikdo neměl smrti bát. Smrt patří do života, je to jeho součást. Představte si, co by s stalo, kdyby nebyla. Lidé a zvířata by se stále rozmnožovali, ale neumírali by. Rozmnožovali by se a rozmnožovali, až by bylo všude lidí a zvířat. Jaké by to bylo? To bychom se cítili jako sardinky, které jsou na sobě namačkané v plechovce. V tomto případě by to nebyla plechovka, ale zeměkoule. Jediné, co by existovalo, by byla bolest. Hrozná bolest. Nikdo by si nemohl užívat života. Prostě by to nešlo. Všude samí lidé a zvířata, všichni na jedné velké hromadě.
Radost? Štěstí? Láska? To by také nebylo. Kdyby jste nemohli být smutní ze Smrti, tak bychom nemohli být ani veselí ze Života.

Berme to tak, že kdyby Smrt nežila, nežila by ani Láska, která je na životě důležitá.

Vždyť nás potom může čekat něco mnohem lepšího, než je samotný život. Však kolik lidí spáchalo sebevraždu, aby se osvobodila od všeho, co je v životě trápilo, nebo ublížilo. Pro ně byla smrt osvobození. Tak proč se ostatní smrti bojí? Je to základní část našeho života, tělo a mysl slábne, orgány přestávají fungovat, člověk se trápí. Tak proč se bát? Co když se třeba člověku, když umírá, v mysli promítnou důležité chvíle z jeho života. A to mu muže dát naději na lepší začátek. Chvíle, které se člověku vryly do paměti. Chvíle na které nejde, nebo nechceme zapomenout. A ty chvíle se nám těsně před smrtí zjeví. Co když to jenom znamená stručný obsah toho života a pak hop do života dalšího?