Příkop aneb Není zač

    Mysleli si, že je ta periferie opuštěná. Prázdné ulice, prázdné domy... Jen sem tam díry po kulkách v šedivé fasádě a na zahrádkách jámy od granátů. Jenže se šeredně spletli. Bylo jich devět a Němci je rozhodně nechtěli pustit do města. Pod palbou byli nuceni rozeběhnout se na všechny strany a najít si krytí, jeden z nich dokonce v zoufalé naději přeběhl mělké koryto řeky a zamířil do lesa, který město ze severu obklopoval.
    Hnal se jako šílený a s hrůzou vnímal německé olovo, které mu létalo kolem hlavy. Utíkal a nevěděl kam – stačilo mu, že po něm pálí skopčáci. Jedna kulka trefila kůru stromu vedle jeho hlavy. Zasáhly ho drobné třísky a kousky dřeva; odvrátil proto hlavu a vztekle zasyčel. Na měkké hrabance mu navíc podklouzla noha a on plnou vahou padl do jehličí. Vyškrábal se aspoň do sedu a opřel se zády o kmen stromu. Překotně dýchal, navíc cítil, jak mu ze spánku a obočí stéká krev. Roztřesenou rukou nahmatal pár třísek a se zaťatými zuby je vytrhal. Opatrně vyhlédl zpoza stromu, ale nikde nezpozoroval žádný pohyb. Oddechl si. Doufal, že ho ztratili. Vytáhl z pouzdra svou pistoli a zkontroloval náboje. Zbývaly už jen tři. Zbraň zase schoval a pomalu vstal. Přemýšlel, kterým směrem se má vydat, ale vzápětí za něj tuhle otázku vyřešil někdo jiný. Znovu zasvištěla kulka a tentokrát mu prolétla těsně kolem levého ucha. Vyrazil vpravo. Přeskakoval větve, kličkoval mezi stromy, pomáhal si rukama, ale stejně se mu zdálo, že nepřítel je stále blíž. Začaly ho pálit plíce, ale nepovolil. Vtom nedaleko před sebou spatřil násep z čerstvé hlíny. Neměl čas přemýšlet, co tam ta hromada dělá, jen doufal, že to může být alespoň na chvíli dobrý úkryt. Ještě zrychlil a na okamžik se otočil, aby zkontroloval, co se děje za ním. Jenže přestal dávat pozor na cestu, zakopl o silnou větev a ve vší rychlosti padl na násep. Část ho rozboural, svezl se po něm a k jeho překvapení po zádech vletěl do poměrně hlubokého příkopu. Hlína mu padla do očí i nosu a pálila ho v oděrkách od třísek. Zaklel a začal si rukávem otírat obličej. Zvedl se, promnul si oči a vytřepal hlínu z vlasů. Jakmile se ale rozkoukal, strnul leknutím a údivem. Naproti němu se o stěnu příkopu opíral vážně zraněný Němec a pokoušel se na něj mířit z pistole. Zdálo se ale, že neudrží ruku ve vodorovné poloze. Na čele se mu perlil pot a ve tváři byl mrtvolně bledý. Zírali na sebe a první voják se nepohnul do chvíle, než druhému neklesla ruka se zbraní k boku. Němec se snažil ze všech sil udržet oči otevřené, ale ztratil tolik krve, že se mu už klížily proti jeho vůli. Spojenecký voják viděl na jeho uniformě zřetelnou tmavou skvrnu. Pomalu vstal a zadíval se mu do tváře. Nenapadal ho jediný důvod, proč tu ten Němec leží. Vyhlédl za násep. Všude klid a ticho. Kdyby chtěl, mohl by teď vylézt nahoru a pokračovat v útěku. Ale copak mohl, když mu tady u nohou ležel umírající člověk? Je to Němec, nepřítel, říkal si vduchu. Nakonec se ale stejně neudržel a přiklekl k němu. Voják ztěžka nadzvedl víčka a cukl rukou, v níž stále svíral zbraň.
    „Klídek,“ napomenul ho provizorní ošetřovatel a rozepnul mu kabát, aby se dostal ke zranění. Byla to určitě rána po kulce, která zasáhla hrudník. Teplá, tmavá krev stékala vojákovi po kůži a vsakovala se do košile. Spojenec neváhal a začal po kapsách hledat něco, čím by ho mohl ošetřt. Našel kousek plátna. Začal opatrně otírat krev z okolí rány a snažil se ignorovat nechápavý skelný pohled svého pacienta. Pak na krvácející místo plátno přiložil a nejistě zvedl téměř bezvládnou ruku svého nepřítele. Nedoufal, že bude Němec schopen plátno na ráně držet, spíš ho chtěl jen zatěžkat.
    „Jestli přijdou tvý kamarádi,“ řekl hořce, ačkoli silně pochyboval, že mu pacient rozumí, „postaraj´ se o tebe.“
Jo, ale co bude se mnou, napadlo ho.  Chvějícíma se rukama si promasíroval obličej. Byl nervózní a měl strach. Má se spoléhat na vděk toho Němce? Nebo prostě pokračovat dál? Několikrát přešel po příkopu zbrkle sem tam. Podíval se na svého nepřítele a uvědomil si, že nikdy neviděl nikoho tak bezbranného. A ještě nikdy nebyl tak nejistý nad tím, co dělat. Natáhl se nad násep, aby si prohlédl okolí a nebyl si jist, zda se má radovat nebo ne, když slyšel jen ticho a nikde nebylo ani stopy po Němcích. Chtěl vystoupit ještě výš, aby měl lepší výhled, ale zarazil se, když za sebou uslyšel nějaký pohyb. Pomalu se otočil. Nebyl ani moc překvapený, když viděl, že na něj zraněný voják znovu míří, ani náhodou ale nečekal, že by mohl vystřelit.
    Když Němec zmáčkl spoušť, jeho nepřítel sebou prudce trhnul, překvapeně vykřikl a padl k zemi. K oděrkám na spánku přibyla ještě jedna, větší rána.
 „Danke,“ zašeptal. Pistole mu vypadla z ruky a hlava klesla jen mírně na stranu.