Krustička ledu

Špičkami bot kopali kousky štěrku do říčky, kterou pokrývala tenká vrstva ledu, spíš jen námrazy. Bylo s podivem, že při dopadu drobných kamínků nepopraská žilnatinou puklin. Lokty se opírali o zábradlí a spíš mlčeli, než mluvili. Zadívala se na jeho vojenské boty. Spolu s jeho maskáčovým mundůrem se sem na břeh zimní říčky s labutěmi nehodily. Včerejší noviny uvedly titulek: „Na břehu Bystřičky se u krmení labutí scházejí důchodci a milenci.“ Ještě že nekrmili, těžko by se zařadili do některé skupiny.

„Prý ti volává Šimon…“

Tázavě se na něj podívala: „Volává, já mu občas píšu, co ty o tom víš?“

„Volal mi to přece,“ zasmál se.

Má pravdu, Šimon sedí někde v hlubinách Šumavy na telefonní ústředně a obvolává na útraty armády celou republiku. Byla každopádně ráda, že do toho okruhu patří.

„Povídal ti o přísaze?“

Zakroutila hlavou. Stále soustředěně kopal kamínky z břehu, ona nespouštěla oči z labutí.

„Trochu mě zaráží, co jsem slíbil. Všechno to vypadá jako jedna velká hra a pak najednou stojíš na Hradě s bílým šátkem na krku. Je to jiný, než slib někde u ohníčku v lese… Jen doufám, že tenhle slib nebude na mě nikdo nikdy uplatňovat.“

„Ale v podstatě to taková hra je, ne?“ Zkusila zvrátit začínající vážnou atmosféru.

Přistoupil na to a vrátil se o chvíli dřív: „Jemu píšeš a mně ne, kde je spravedlnost?“

Vzala krustičku ledu ze zábradlí a dlaní mu jí plácla na čelo: „Ale ty máš každou chvíli opušťák a můžeš mě otravovat osobně.“

V jednom okamžiku setřepal tající střep, chytil její zápěstí a druhou rukou jí na hlavu posadil svůj baret: „Tak otravovat? To jsme kamarádi?“

Naučeně se plácli dlaní o dlaň, vrátila mu baret a pokračovali směrem k nádraží. Věděla, že je nespravedlivá sama k sobě. A byla ráda, že každá návštěva i telefonát je krátký právě tak na to přátelské pošťuchování.