Čelisti [ON!]

Předsíň pekla v podobě, která se mi zjevila ve spaní (nejsem ON!)

V předposlední fázi dne
rozpřáhly se před NÍM! v nekonečné šíři schody –
tisíc kamenných zubů vedoucích nad hranice času
k jícnu mohutných ocelových vrat
které se jako výkřik na tváři paláce
vzepjatého v závratných výškách
blyštěly v posledních záchvěvech slunce

ON! s rozmachem srstnatých pařátů
znehybněl v patách kamenných schodů
aby sledoval dravčím okem pohyb v paláci...
a tu vyrazil až k jejich nejvyšším stupňům!

Úděsný, drásavý skřek
z JEHO! rozevřených mohutných čelistí
zvěstoval konec vlády dne

A zevnitř vrat stoupá černý dým...
jeho prstence olizují nejbližší živé
kteří strnuli v bezhlesné hrůze

...tu vrata odklonila křídla
před JEHO! osminohým stínem...

Při JEHO! vstupu do niter paláce
děsem rozšířené oči
zprvu zajíklé hlasy a strnulé nohy
rozběhly se od středu JEHO! zjevení
a úzkými chodbami přelétaly jejich stíny
raněné do centra mátoh
řičící hrůzou a šednoucí
plnící dlouhá podlaží otevřená v slepé balkóny...

...a podlaha spodních sálů se roztéká
v přítomnosti spektra, co jde vzhůru za nimi
a žene je do horních síní
do pekla v mracích

Okna odfiltrovala z sálu vše
co mělo něco do činění s dnem...
Dusivá šera pod kápí střechy
se vpíjela shromážděným do tváří
a v tom oparu,
- spíš stíny než bytosti -
do sebe narážely
a v mrazivém skučení děsu
klesaly do hlubin zlověstna.

V marné snaze vyčíst světlo
z okolních zdí a obličejů
se jejich srdce měnila
v truchlivé masky s očima ledu, prázdnoty
a předsmrtného klidu...

A šachovnice podlahy
se v střídavých čtvercích propadala
na silnou mříž nad oceánem propasti.

Svisle protažené chlupaté čelisti
které sem vyslal ON!
vyskakovaly zpoza sloupů
aby obnažily kosti propadlým
a v smrdutém kouři vytí a masa
roztékajícího se na asfaltový sliz
se belhal přízrak osudu - ON!

Tu ze špíny,
v těžkých návlecích z kůry
se JEHO! čelisti rozlétly do skulin zdí...

---