Když tají hory

Když tají hory, cítíš stud.

To bílé bory pálí poušť,

dolů se řítíš, sláb a chud,

jen lesy stvolů kdesi  houští

a jelec tloušť se v peřej pouští,

a mačkáš spoušť.

Když hory mizí, cítíš žal.

To cizí stvoly sžírá rtuť,

v poli si svítíš, křičíš: "PAL!",

však vzduch, v něm síra, puch tě nutí

jen vypnout hruď a ztlumit pnutí,

a sklidit suť.

Když hory hoří cítíš hnus.

V nory se noří, staví zeď,

a chytíš sotva hejna hus,

když kotva vězně rezne mědí

a šedne měď do měďné šedi,

jak v moři sleď.

A není hor, a cítíš stesk,

tož zkrať své klení, závrať zkroť,

a vrať se v bor, hleď na rozbřesk

jak září, záři v tváři zrodí,

tu z lodě shoď a odpluj s lodí,

jen kruh jí hoď.

Jen v houští poušť a v mědi rtuť,

tam stála zeď a je z ní suť,

a šedí sledi, jelec tloušť

na tenkém ledě hledě krutí

a na hruď šeď a divné pnutí,

snad Thór zná spoušť, tu, co tě nutí

být vpostřed HOR...