Zklamání

Zklamání

Má postel zeje prázdnotou,

jak stínem samý kout,

jak prostitutka nahotou,

jez nemá v srdci pout.

Zas sama se svým soužením

a se zklamáním z něj,

já sžírám se tím toužením

a rány? - ty se směj!

Vždy znova sbírám se z té propasti,

do níž mě osud vždycky hodí

a na bolístky náplasti,

vždyť není nic, co nepřebolí.

Já vím, není nic horšího,

než když se dva rádi mají,

ale nedají najevo nic lepšího,

než že své city svorně sobě tají.

Už i hodiny vědí,která bije,

však my si za svým zarputile stojíme

a jako vlk, co na chladný měsíc vije,

my k lásce tiše se jen modlíme.

Naše touha v žilách celým tělem koluje

a duše znásilněna byla rozumem

každý z nás s tím po statečnu bojuje,

snad už šťastni nikdy nebudem.

Nepřijde už - je to víc než jasné,

sama já opět spočinu na loži svém,

však doufám, že jednou to bude krásné,

až z očí do očí si řeknem, že se milujem!