Měsíční svit

„Láska je jako slunce. Je tady, i když prší. A měsíční svit je taky odrazem slunce,“ přemítal Daniel, jak tak sledoval červenající se mraky na západě. „A měsíc je touha. Nebo je to naopak?“

Rychle kráčel ulicemi svého rodného maloměsta, zdi domů se kolem něj míhaly a až nepříjemně připomínaly lidský život. Splývaly v jednolitou šeď, tu a tam narušenou padající omítkou nebo podtrženou zápachem. Ale přeci po cestě zahlédl pár pěkných výloh a jindy protivné grafity mu dnes připadaly jako probouzející facky v monotónním dni.

Moci změnit kabát v křídla a letět! Zasněně se znovu ohlédl na západ. „Jako Anniny tváře, když se červená.“

Dál pokračoval na své pouti a lidé kolem něho chodili, objevovali se za rohy a zase mizeli na konci ulic. Desítky životů, stovky. Jsou šťastní nebo nešťastní? „A ke kterým z nich patřím já?“ Bůh ví. „Bůh se směje.“ Daniel opět zvedl hlavu k obloze, tentokrát už černající. Vysvitla první hvězda. „Co jsou hvězdy? Úsměv andělů?“ Sklonil zrak a pousmál se. „Ano, úsměv andělů. Protože takhle se směje Anna.“

„Jako by v jejích očích byly všechny hvězdy.“ Daniel vzpomínal na ty černé studnice, kterými byly oči jeho lásky. Jako hvězdné nebe.

Podíval se na hodinky. Nerad by přišel pozdě. Sledoval ručičky aniž by se zastavil. Tuhle cestu znal i poslepu. „Všichni jsme slepci. Nevidíme opravdovou záři slunce, jen si to namlouváme.“ Pořád pozoroval ručičky hodinek. „Tak malé a přesto zavraždili víc tvorů než jakákoliv zbraň.“ S každým trhnutím velká ručička utnula další minutu jeho života. Radši strčil ruku do kapsy.

Jak se jeho nohy neúnavně míjely, blížil se svému cíli a vstoupil na náměstí. Díval se, jak noc navzdory tisícům světel pomalu přikrývá město. Tma splývala na domech jako černé vlasy. „Jako vlasy Anny.“ Jediný druh temnoty, který ho rozveselil i ve dne. Mít tak křídla a ztratit se v té tmě. „V jejích vlasech.“

Pospíchal liduprázdným náměstím. Všichni šli pod lampami na okraji, jen on se vydal prostředkem. Uprostřed náměstí se zastavil a vzhlédl. Hvězdy nebyly skoro vidět přes všechno to světlo lamp a výloh. Zatočil a došel na okraj. Dál míjel lidi a koutkem oka sledoval liduprázdné náměstí.

Po chvíli zahnul do jiné uličky. Tady víc světla patřilo měsíci než pouličním lampám. Ještě jednou zvednul oči k nebi. Měsíc byl v úplňku. „Ne, ještě ne. Jen se tak tváří.“ Jen malý srpek chyběl. „Vždycky něco chybí.“ Nezářil světlem jako slunce, ale přesto je na jeho bledosti něco krásného. Něco neodolatelného. Daniel se dotknul rukou své tváře. Drsná. Odtáhnul ruku. A ten vánek jako by byl dotek tváře Anniny. Zvlhly mu oči. Už je skoro na místě. Podíval se na hodiny kostela ke kterému směřoval. Jde pozdě. Takže už na něj čeká.

Vyšel z ulice na prostranství před kostelem. Byla tam. Stála zády k němu a čekala. Daniel se usmál a potichu šel k ní. Už jí stál těsně za zády a pořád o něm nevěděla. Naklonil se a políbil ji do zlatavých vlasů. Trhla sebou a prudce se otočila. Na její tváři zazářil úsměv.

„Dane! Už jsem se bála, že nepřijdeš!“

„Neblázni,“ zašeptal a zahleděl se do jejích očí, modrých jako letní obloha.

„Jsem blázen,“ řekla a objala ho, „do tebe.“

Daniel se usmál. Vzhlédl k obloze. K nebi černých vlasů, luně bílých tváří, hvězdám černých očí. Po tváři mu sklouzla slza. Zavřel víčka a sevřel dívku v náručí.

„Miluji tě, Elis.“